Osm

Po lehkém zklamání z pátého dílu Millénia byla kniha Osm od Radky Třeštíkové přesně to, co jsem potřebovala.

Příběh se točí kolem mladé Michaely, která leží v nemocnici v kómatu, protože byla postřelena do hlavy. A zatímco probíhá policejní vyšetřování, pomalu se seznamujeme s jednotlivými postavami, které měly s Michaelou co do činění. Ukáže se, že skoro všechny měly důvod pokusit se ji zabít. Na konci knihy se Michaela probudí, k rozuzlení to ale hned nevede, protože trpí ztrátou krátkodobé paměti. V praxi to znamená, že si nepamatuje poslední rok svého života… a ani to, co dělala před pěti minutami. Dochází tedy až k humorným scénkám a dialogům, které mi trochu připomněly moje rozhovory s Kocourkem poslední dobou…

…On se totiž občas v autě zeptá: „Kam jedeme?“ Já mu řeknu třeba: „Za tetou Béné.“ On na to: „Ahá! Jó!“ Následně si ověří, jestli tam bude taky strejda, pak vyjmenuje jména všech sestřenic a jejich psa. A za pět minut se mě zeptá: „Kam jedeme?“ A já mu řeknu: „Za tetou Béné.“ A on na to: „Ahá! Jó!“ A jedeme to zase celé znova 🙂

Ze začátku jsem měla trochu potíže s orientací v ději: celkem velké množství postav a prolínání přítomnosti a minulosti. Brzy jsem se ale do děje ponořila a především jsem po dlouhé době zažila takové to těšení, až si zase najdu chvilku a budu si moct číst. Prostě jsem se ke knížce velmi ráda vracela, těšila jsem se na ni a byla zvědavá, co se bude dít dál a jak to celé dopadne.

Závěr zůstal lehce otevřený, leccos jsem si musela domyslet, ale zápletka nezůstala nevyřešená a za to jsem autorce vděčná. S otevřenými konci se totiž v poslední době v české i zahraniční literatuře roztrhnul pytel. Kdybych knihu napsala já, asi bych ještě hlavní hrdinku ošperkovala nějakou psychiatrickou diagnózou.

Tedy kniha se mi líbila a to i přesto, že jsem ji začala číst s jistými předsudky, neboť jsem si před nějakým časem přečetla názor mé oblíbené blogerky Alinky, s níž se v dojmech z knížek většinou shodnu… Alince připadalo, že se postavy chovaly příliš nelogicky a hloupě a že byly všechny nesympatické. A mně se to právě líbilo, že se chovaly nelogicky, protože si myslím, že v životě se lidé nelogicky – pod vlivem emocí – chovají často, takže mi to připadalo takové opravdové. A postavy mi díky tomu byly naopak sympatické. Nejmíň sympatická mi nakonec byla hlavní postava Michaela, kterou čtenář ze začátku bere jako oběť, navíc s dost žalostným osudem, ale nakonec se právě ona začne chovat ze všech postav nejdivněji. Já si tento obrat vysvětluji právě nějakou tou chorobou psychického rázu, kterou ale autorka nezmínila.

A ještě se mi líbilo, jak v některých pasážích lze vidět jednu a tu samou situaci hned pod několika úhly pohledu. Někdy stačí jediný odstavec, který obsahuje myšlenkové pochody dvou nebo tří různých postav najednou. Velmi zajímavé.

Reklamy

Nevěra

Další z knih, které dlouho čekaly na hromadě vedle mého nočního stolku (na noční stolek už se totiž všechny nevejdou). Čekala dlouho, protože na jejího autora,  Paola Coelha, jsem před nějakou dobou trochu zanevřela. Jako gymnazistka jsem jeho knížky hltala – nejvíc mě poznamenal Alchymista a Veronika se rozhodla zemřít. Postupně mě ale nadšení z jeho knih opouštělo – paralelně s tím, jak se jeho zaměření na otázky náboženství a smysl života stupňovalo. Já na tuhle spirituální literaturu moc nejsem, a když už mi začal připadat opravdu moc fanatický, rozhodla jsem se, že nic dalšího už od něj číst nebudu.

Jenže knížku Nevěra jsem dostala. A já si pořád s knížkami, o které moc nestojím, neumím poradit. Nutím se je číst. A někdy jsem pak příjemně překvapená.

Nevěra mě opravdu překvapila. Jen nedokážu říct, jestli příjemně…

Děj se odehrává v Ženevě, což mě samo o sobě zaujalo. Přišlo mi to celkem neobvyklé. O Švýcarech se píše dost málo, švýcarské autory moc neznám. Zároveň díky své bývalé a manželově současné práci přicházíme se Švýcary pravidelně do kontaktu, takže jsem si ráda přečetla, jak Paolo Coelho vykresluje jejich národní povahu (připustíme-li, že něco takového existuje).

Fanatické už mi to nepřišlo, i když určité duchovnější pasáže k zamyšlení tam byly, ale v pro mě stravitelné míře.

Líbilo se mi, jak si různé postavy v knize určité situace interpretovaly jinak – po svém. A jak snadno a rychle se dá nabourat stabilita ve vztahu.

Hlavní hrdinka mi ale nebyla vůbec sympatická. Celou dobu jsem věřila, že se nakonec ukáže, že trpí schizofrenií nebo nějakou jinou vážnou poruchou osobnosti. Taky mě trochu rušilo, že jí mělo být 31 let a neustále o sobě uvažovala jako o „zralé“ až „staré“ ženě. Mně je ještě o pár let víc a nepřipadám si ani stará, ani zralá.

No a především mě trochu šokovalo, jak detailně byla ta nevěra, o které v knize šlo, popsána. Čtenářově fantazii není ponechán vůbec žádný prostor. Nečetla jsem sice 50 odstínů šedi, ale během některých pasáží mě napadalo, že to musí být něco podobného. Jedna z knížek, která by se neměla dostat do rukou dětem, které se zrovna naučily číst 😉

 

Anglické knížky českého autora

Možná už tušíte, o kom mluvím… Mám pocit, že Petr Horáček začíná být v České republice celkem populární, a tak doufám, že tím pádem bude do češtiny přeloženo více jeho knížek. Přesně takové dětské knížky totiž v češtině velmi postrádám: útlé, stručné, s velkými a pěknými ilustracemi, s krátkým a snadným textem na každé stránce. Ve francouzštině o takové knížky rozhodně není nouze, existují jich celé dlouhé řady. U mých kluků už delší dobu vedou knížky s hlavním hrdinou T’choupi a také knížky ze světa hmyzu a dalšího zvířectva z edice Drôles de Petites Bêtes vydavatelství Gallimard Jeunesse. Jsou to ideální knížky před spaním. Čtyřletý Motýlek bývá večer už příliš unavený na to, aby udržel pozornost u nějakého delšího příběhu. Táta Francouz má uspávání v tomto ohledu snadnější: přečte mu dva nebo tři T’choupi, tedy krátké nenáročné příběhy (s ponaučením :-)), do kterých se malé dítě snadno vcítí, a jde se na kutě.

Já svým dětem číst francouzsky nechci, ale v češtině jsem nic podobného nenašla. Kromě knížky Papuchalk Petr. Do té jsem se okamžitě zamilovala. A líbí se i klukům – oběma! Kocourek u čtených pohádek ještě pozornost neudrží vůbec, ale v téhle knížce se mu hned zalíbily obrázky ptáčků. Samozřejmě jsem hned zapátrala, zda takových knížek Petr Horáček publikoval víc. A dozvěděla jsem se, že ano – ovšem v angličtině! Narodil se a vystudoval sice v Praze, ale od roku 1994 žije v Anglii. Český text Papuchalka Petra je tedy překlad, ne originál. Ovšem překlad docela vydařený.

Pořizovat do mé francouzsko-české rodiny knížky v angličtině by mě samu od sebe asi nenapadlo. Ale ony si ke mně našly cestu samy… A tak máme kromě Papuchalka Petra v knihovničce další tři: Elephant, Blue Penguin a Beep Beep.

Tu poslední jmenovanou si oblíbil hlavně Kocourek a myslím, že je jeho věkové kategorii i určená. Je z tvrdého papíru, takže se stránky nedají pomačkat ani roztrhnout, a některé jsou originálně seříznuté a tvarované, což pro nejmenší čtenáře určitě dodá na přitažlivosti. Kocourek ji chce číst stále dokola, jednou jsme ji museli zvládnout alespoň tak dvacetkrát po sobě a pořád neměl dost 🙂

Elephant a Blue Penguin odpovídají věkové kategorii 3-5 let. Jsou to velmi křehké, snadno pochopitelné příběhy, oba s velmi dojemnou pointou, která chytí za srdce i dospělého (tedy možná víc dospělého než dítě… každopádně já jsem při prvním čtení málem slzu uronila).

Jsou to opravdu velmi krásné knížky – jak obsahem, tak i na pohled. Skutečné skvosty dětské literatury. Za mě jen škoda, že jsou v té angličtině. Texty jsou sice velmi snadné, takže i já se svou bídnou angličtinou je dokážu do češtiny hravě přeložit, ale jelikož moji kluci vyrůstají v cizojazyčném prostředí, chtěla bych jim nabídnout méně kostrbatou češtinu než tu, kterou ze sebe vyplodí unavená a večer již zcela vyčerpaná matka. Posláním dětské literatury je podle mě i obohacování slovní zásoby.

Jinak pokud naopak toužíte seznámit své děti s angličtnou, podívejte se na www.anglickeknizkyprodeti.cz – je tam velký výběr a možnost nákupu přes internet se zásilkovou službou nebo osobním odběrem.

This slideshow requires JavaScript.

Čas je vrah

Tahle knížka mi zabrala víc času. Le temps est assassin od Michela Bussi je detektivní román trochu méně čtivý než ty, které jsem v poslední době četla. Každá druhá kapitola je zápisek z deníku 15leté Clotilde, která každé léto jezdí s rodiči a s bratrem na prázdniny na Korsiku, pořád na stejné místo, do stejného kempu. Poslední zápisek je zaznamenán chvíli před tragickou autonehodou, ze které Clotilde vyvázne jako jediná živá. Ostatní kapitoly se odehrávají o 27 let později. Clotilde se na Korsiku vrací se svým manželem a patnáctiletou dcerou. Po pár dnech obdrží dopis, který jí vyrazí dech: je přesvědčená, že ho mohla napsat jedině její matka, kterou ale viděla zemřít. Následují další podezřelé události a děj zajímavě graduje. I rozuzlení je překvapivé.

Ty deníkové zápisky mě moc nebavily, ale byly pro děj zásadní. Zbytek se mi četl velmi dobře a konec byl tak napínavý, že jsem se v každé volné chvilce chodila schovávat do ložnice, abych už se konečně dozvěděla, jak to všechno bylo 🙂

Navíc se autorovi podařilo zachytit typickou korsickou atmosféru, všechny ty vůně, zvuky, dechberoucí výhledy… Dostala jsem obrovskou chuť se tam zase vrátit. Krásné prázdninové čtení.

Enregistrer

Milénium 4

Blog je mým velkým pomocníkem, když potřebuju dohledat nějakou knížku, kterou jsem kdysi četla, nebo film, na kterém jsem byla v kině. Jinak bych se asi jen těžko dostávala k informaci, že první tři díly Milénia jsem přečetla v roce 2010. Tedy před sedmi lety! Je to vůbec možné?

Teď se mi dostal do ruky díl čtvrtý, který ale nenapsal Stieg Larsson (ten je po smrti), ale David Lagercrantz. Získal práva, aby mohl napsat pokračování, takže jsem se opět mohla ponořit do osudů Lisbeth Salander, novináře Mikaela Blonkvista, jeho kolegyně Eriky a jejich časopisu. Narozdíl od předchozích třech dílů, které jsem četla v češtině, tentokrát ve francouzštině.

Nevěděla jsem, co čekat. Trochu jsem se bála, že už to nebude ono, když to napsal někdo jiný. A je pravda, že ze začátku jsem měla trochu problémy se začíst. Příběh byl plný různých rádoby odborných pasáží na téma umělé inteligence a matematiky, které mě osobně zrovna nenadchly. Ale zhruba ve druhé třetině začal být děj opravdu napínavý a zbytek těch 481 stran jsem zhltla jedním dechem.

Minule jsem psala o otevřených koncích (u filmů) a jsem ráda, že Milénium 4 otevřený konec nemá. Všechno se vyřeší, nic nezůstane nevyjasněné. I když taková malá otevřená vrátka k případnému pokračování si autor přece jen nechal.

Na prázdniny si tuto knihu raději nevozte, nebo z nich nic mít nebudete 🙂