Prázdné místo

Tuhle knihu od J. K. Rowlingové jsem dostala k Vánocům, protože jsem si ji přála. Ovšem ne k těm posledním Vánocům a myslím, že ani k těm předešlým to nebylo. Tedy kniha ležela na hromadě knížek k přečtení vedle mého nočního stolku už hodně dlouho. Dostala se ke mně v nepravý čas. Pár měsíců jsem nečetla vůbec – a to pro mě znamenalo opravdu velké utrpení. Po zbytek času jsem si vybírala tenké nenáročné knížky, u nichž moc nevadilo, když jsem ztratila nit. Pustit se do takové bichle, to chtělo opravdu velké odhodlání. I když ona se jako bichle vlastně jen tváří. Ve skutečnosti má „jenom“ 542 stránek, ačkoli vypadá tak nejmíň na 800. Přesto když jsem se do ní v lednu pouštěla, tipovala jsem, že ji nedočtu dřív než někdy v červnu 🙂

Od J. K. Rowlingové jsem kdysi přečetla všechny Harry Pottery. Původně jsem to neměla v úmyslu, protože nerada čtu, co čtou všichni. Ale kamarádka mě zlákala a nakonec jsem musela uznat, že měla pravdu, když mi tvrdila, že se mi to bude líbit.

O Prázdném místu jsem slyšela spíš negativní kritiky, ale snažila jsem se je pouštět zase rychle z hlavy. Věřila jsem, že mě J. K. Rowlingová nezklame.

prazdne_misto

Prázdné místo je její první kniha pro dospělé. Ze začátku mi několikrát prolétlo hlavou, že ten, kdo tohle prohlásil, se musel splést, protože děj se hemžil teenagery. Pak se k nim ale naštěstí přidalo i několik postav v dospělém věku. Celkově těch postav v knize na můj vkus vystupovalo příliš mnoho. Na týdenní pobyt na horách jsem si knihu nevzala, protože takovou těžkou cihlu jsem si do našeho narvaného auta prostě nemohla dovolit. A když jsem se po návratu domů k četbě vrátila, nějakou dobu mi trvalo, než jsem se ve všech těch osudech zase zorientovala.

Některé starší postavy mě vyváděly z míry tím, co údajně považovaly za „vzrušující“. Britské důchodkyně jsou zřejmě velmi odlišné od těch našich 🙂 Také mě překvapovaly některé detaily, jako například název nově otevřené kavárny „U měděného čajníku“. Opravdu by v dnešní době takhle někdo pojmenoval novou moderní kavárnu? Je to otázka britských tradičních hodnot nebo v tom má prsty překladatel?

A stejně jako u jiných knížek, které jsem v poslední době četla, jsem měla pocit, že se autorka snaží popsat realitu dnešního světa až zbytečně drsně. Nějak se mi nechce věřit, že žijeme v tak zkaženém světě, kde každý spí s každým, všichni se podvádějí, pomlouvají, nenávidí, pijou, fetují… Nebo mám hezčí život než ostatní? Nebo jsem tak naivní, že to kolem sebe nevidím?

Nicméně J. K. Rowlingová všechny drobné nedostatky, které bych jí mohla (ale nechci) vyčíst, dokázala zachránit svým vypravěčským talentem, který jí nelze upřít. Kniha se čte snadno a rychle, chvílemi je děj docela napínavý – obzvlášť závěr. Poslední stránky jsem hltala se zatajeným dechem. A taky se slzami v očích, což se mi u knih stává málokdy. Konec je pěkně smutný.

Doporučuju.

Bábovky

Knížku Bábovky od Radky Třeštíkové mi půjčila kamarádka s tím, že se mi určitě bude líbit. Takové prohlášení mě vždycky trochu odradí. Stejně jako fotky některých osob na Instagramu, podle kterých bylo zřejmé, že tahle kniha je v Čechách momentálně hit. Přitom za má dlouhá čtenářská léta už bych se mohla smířit s tím, že nejsem nic extra, jsem klasický střední proud a většinou se mi líbí to, co se líbí ostatním 🙂

babovky

A v případě Bábovek tomu tak skutečně bylo. Několikrát mi během četby proletělo hlavou, že už jsem dlouho nečetla tak geniální knihu. Jak se píše na zadní straně obálky, jedná se o „dvanáct žen, dvanáct osudů propojených v jednom románu“. Na první pohled nic ohromně originálního. Koncept, kdy lze jednu určitou situaci prožít očima různých postav, je celkem častý v literatuře i ve filmech. A mně se to vždycky hrozně líbí. V Bábovkách je k tomu navíc přidaný velmi příjemný smysl pro humor, takže ačkoli se nejedná přímo o humornou knihu, u některých pasáží jsem se smála nahlas.

Dvanáct osudů dvánácti žen ve dvanácti kapitolách… Někdy mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, jak příběh nové postavy souvisí s ostatními. Až jsem z toho byla lehce nervózní. Ale k tomu propojení nakonec vždycky došlo a někdy bylo velice důmyslné. Soustředění bylo potřeba.

Blízký mi byl i autorčin jazyk – nebo psaný projev. Prostě se to velmi dobře četlo, je to taková dnešní mluva. Jen úplně na začátku mi nějaké přirovnání připadalo takové zbytečně obrazné, vyumělkované. Když jsem vám ho tu ale chtěla ocitovat, už se mi ho nepodařilo dohledat, takže to byl možná jen můj momentální dojem, který mě zase přešel.

Vřele doporučuju. K oddechu i k zamyšlení.

 

Žena u moci

Píšete si čtenářský deník? Psali jste si ho, když jste chodili do školy?

Já už si ani nepamatuju, jestli to po nás ve škole nebo na gymnáziu někdo doopravdy chtěl. Ale přečtené knihy si zaznamenávám už velmi dlouho. Naučila mě to maminka a mně se to tehdy jako velké knihomolce zdálo jako skvělý nápad.

Dnes mi jako čtenářský deník slouží můj blog. Už mnohokrát mi pomohlo, že jsem si tu mohla své poznámky o nějakém přečteném titulu dohledat. Stejně jako moje návštěvy kina.

Takže se může stát, že sem občas napíšu i o knize, která v češtině možná ani nevyšla a tedy pro spoustu z vás je takový článek naprosto nepřínosný. Ale jedno z mých novoročních předsevzetí je psát tento blog zase především pro sebe.

Knížku Borgen – Une femme au pouvoir (tedy Borgen – Žena u moci) od Jesper Malmose mi darovala švagrová v době, kdy jsem zrovna došla k rozhodnutí, že s druhým dítětem zůstanu nějakou dobu doma, tedy v domácnosti. Nevím, jestli mi tím chtěla sdělit svůj názor – asi ne, asi to byla spíš náhoda 🙂

borgen

Román se odehrává v dnešním Dánsku. Hlavní hrdinkou je Birgitte Nyborg, která se stane dánskou premiérkou. Je to celkem skromná žena, žádná velmi ambiciózní kariéristka. K funkci přijde tak trochu jako slepý k houslím, což mi připadá jako trochu naivní představa. Ale takových naivních představ na mě během četby této knížky vyskočilo spousta.

Bylo pro mě velmi zajímavé nahlédnout do fungování vysoké politiky a do dnešní dánské společnosti, ale celou dobu jsem pochybovala, do jaké míry odpovídá knížka realitě. Čtení to bylo sice poutavé, ale v podstatě se omezilo na jednotlivé, časově oddělené politické kauzy, které Birgitte během prvního roku své funkce musela řešit.

Současně čtenáři nahlížejí do Birgittina soukromí, do jejího rodinného života a postupně selhávajícího manželství. To je asi největší poselství této knihy: že žena ve vysoké politické pozici toho musí hodně obětovat a že obojí – práce a fungující rodina – v takovém případě skloubit nelze.

Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem si před napsáním tohoto článku na internetu vyhledala, že Jesper Malmose není žena. V tomto ohledu ho velmi obdivuji za to, jak Birgittinu postavu vykreslil a jak se do ní dokázal vcítit.

Jak jsem sebrala odvahu

Ani nevím, jestli bych o téhle knížce měla psát.

jak_jsem_sebrala_odvahu

Autorku Barboru Šťastnou asi netřeba představovat: pochybuju, že je mezi čtenáři a čtenářkami mého blogu někdo, kdo nezná její Šťastný blog. A pokud tu někdo takový je, vřele mu Šťastný blog doporučuju. Lze tam načerpat mnoho radosti a pozitivní energie.

Knížka Jak jsem sebrala odvahu se nese v podobném duchu. Měla jsem ji rozečtenou už dlouho – mezitím jsem dokonce stihla přečíst i jiné knížky. Ne proto, že by mě tahle knížka nebavila. Naopak. Báječně se mi teď hodila, neboť se četba dá prakticky kdykoli přerušit a poté se snadno naváže, maximálně se člověk o pár odstavců vrátí a hned se zase začte.

Většina textů mi byla povědomých – patrně proto, že Barbora Šťastná čerpala ze svého blogu, který čtu velmi poctivě a pravidelně. Ale vůbec mi to nevadilo a myslím si, že tohle je ten typ knížek, které člověk může číst i několikrát a pokaždé ho budou bavit. Jsou to takové příběhy ze života (autorky, ale nejspíš se v tom najde kdokoli), jejichž společným tématem je odvaha. Alias jak někdy potřebujeme složitě sbírat odvahu i v na první pohled zcela banálních situacích.

A já jsem zrovna dnes taky sebrala odvahu… a vyplnila přihlášku do kurzu lucemburštiny pro začátečníky. A to i přesto, že jsem už dvěma kurzy pro začátečníky prošla. Začínám (znovu) v říjnu… Tak mi držte palce, abych se tentokrát propracovala do kurzu pro pokročilé.

 

 

Nalezenec

Knížku Nalezenec od Kateřiny Janouchové jsem dostala, tuším, někdy k Vánocům. Hned jsem si autorku spojila s pořadem Show Jana Krause, kterou jsem dříve sledovala přes internet. Kateřina Janouchová v něm byla jako host (myslím, že dokonce už dvakrát). Zaujala mě, ačkoli nemůžu říct, že mi byla úplně sympatická. Ale poznamenala jsem si, že si od ní určitě někdy něco přečtu.

nalezenec

Knížka mi dlouho ležela na hromadě knih k přečtení u nočního stolku. Přibalila jsem si ji do kufru na Mallorcu a moc jsem nepočítala s tím, že ji tam otevřu. Nakonec jsem tam přečetla skoro polovinu, zbytek jsem zvládla po večerech doma, tedy asi 360 stran za 3 týdny – to je nejspíš můj rekord za poslední tři roky 🙂

Četlo se to dobře. Základní děj byl dostatečně poutavý, aby se mi stále chtělo číst dál. Téma pro mě navíc bylo celkem aktuální. Hlavní hrdinka je porodní asistentka, která jednoho dne najde na parkoviště před porodnicí, kde pracuje, čerstvě narozené miminko. Někdo ho tam odložil. Postupně se dozvídáme, kdo a proč. Paralelně s tím se odvíjejí osudy dalších hrdinů knížky. Napětí stoupá klasicky ke konci kapitoly, aby měl čtenář chuť se hned pustit do další.

Udivilo/překvapilo/vadilo mi jen pár detailů.

Především některé jazykové obraty mi přišly jako zbytečná klišé. Ale to mohlo být i překladem – autorka je sice českého původu, ale píše ve švédštině. V každém případě jsem při čtení některých pasáží obracela oči v sloup. Chuť číst dál mi to ale nesebralo.

Taky mi přišlo trochu líto, že autorka nechala svou hlavní hrdinku – tu porodní asistentku – čekat páté (!) dítě a zároveň koketovat s jakýmsi policistou. Celkově mi připadalo zbytečné, že ji nechala mít tolik dětí. Pro mě jsou už matky tří dětí „zasloužilé matky“! Tři děti by podle mě pro vykreslení charakteru postavy bohatě stačily 🙂 Ale pět? Kdo má v dnešní době pět dětí? Trochu mi spadla čelist, když jsem si na konci knihy přečetla autorčino poděkování, ze kterého je zřejmé, že ona sama má pět dětí! Tedy klobouk dolů! Ale zpátky k hrdince: ta má tedy to své páté dítě na cestě, ale nechá se svádět a olíbávat policistou, pak z toho má samozřejmě černé svědomí a půl knihy se chystá o tom říct manželovi. Pravděpodobně se pletu, ale myslela jsem si, že když už někdo má tolik dětí, musí se jednat o perfektně fungující pár, ve kterém se žádné takové úlety nedějí. Ještě bych si dokázala představit matku dvou dětí, která nečekaně otěhotní s manželem, zatímco si pomýšlí na někoho jiného. Ale od čtyř dětí výš si nic takového představit nedokážu. A pak si ještě nedokážu představit, proč by o tom manželovi měla říkat! Ale (ne)přiznávání nevěry (a také to, kde ta nevěra vlastně začíná – u myšlenky, u polibku nebo u postele?) je zcela jiné, velmi obsáhlé téma.

Je ale možné, že jsem některé věci nepochopila z důvodů kulturních rozdílů. Například jsem žasla nad tím, jak se v knize řešil problém pití alkoholu, což je možná pro Švédsko typické… Hlavní hrdinka se ohromně pohoršila, když zjistila, že její matka si dala večer sklenku vína, zatímco hlídala dvě z jejích dětí. Jak může PÍT, když hlídá děti??? Okamžitě mě napadlo, co by si pomyslela o mně a většině mých kamarádek. My všechny doma večer pijeme! Naše otázka by spíš zněla: jak někdo může NEPÍT, když hlídá děti??? Samozřejmě s nadsázkou. Já teď nepiju, protože kojím. Občas jsem se nechala Motýlem přemluvit a dala si půl sklenky, ale už to nedělám, protože Kocourek jako by to tušil, a ačkoli obvykle mezi osmou večer a půlnocí spí, jakmile jsem si dala pár loků vína, hned byl vzhůru a chtěl (taky) pít…

Jinak ale knížku můžu doporučit jako letní odpočinkovou četbu, obzvlášť vhodnou pro relativně čerstvé maminky.