Nevěra

Další z knih, které dlouho čekaly na hromadě vedle mého nočního stolku (na noční stolek už se totiž všechny nevejdou). Čekala dlouho, protože na jejího autora,  Paola Coelha, jsem před nějakou dobou trochu zanevřela. Jako gymnazistka jsem jeho knížky hltala – nejvíc mě poznamenal Alchymista a Veronika se rozhodla zemřít. Postupně mě ale nadšení z jeho knih opouštělo – paralelně s tím, jak se jeho zaměření na otázky náboženství a smysl života stupňovalo. Já na tuhle spirituální literaturu moc nejsem, a když už mi začal připadat opravdu moc fanatický, rozhodla jsem se, že nic dalšího už od něj číst nebudu.

Jenže knížku Nevěra jsem dostala. A já si pořád s knížkami, o které moc nestojím, neumím poradit. Nutím se je číst. A někdy jsem pak příjemně překvapená.

Nevěra mě opravdu překvapila. Jen nedokážu říct, jestli příjemně…

Děj se odehrává v Ženevě, což mě samo o sobě zaujalo. Přišlo mi to celkem neobvyklé. O Švýcarech se píše dost málo, švýcarské autory moc neznám. Zároveň díky své bývalé a manželově současné práci přicházíme se Švýcary pravidelně do kontaktu, takže jsem si ráda přečetla, jak Paolo Coelho vykresluje jejich národní povahu (připustíme-li, že něco takového existuje).

Fanatické už mi to nepřišlo, i když určité duchovnější pasáže k zamyšlení tam byly, ale v pro mě stravitelné míře.

Líbilo se mi, jak si různé postavy v knize určité situace interpretovaly jinak – po svém. A jak snadno a rychle se dá nabourat stabilita ve vztahu.

Hlavní hrdinka mi ale nebyla vůbec sympatická. Celou dobu jsem věřila, že se nakonec ukáže, že trpí schizofrenií nebo nějakou jinou vážnou poruchou osobnosti. Taky mě trochu rušilo, že jí mělo být 31 let a neustále o sobě uvažovala jako o „zralé“ až „staré“ ženě. Mně je ještě o pár let víc a nepřipadám si ani stará, ani zralá.

No a především mě trochu šokovalo, jak detailně byla ta nevěra, o které v knize šlo, popsána. Čtenářově fantazii není ponechán vůbec žádný prostor. Nečetla jsem sice 50 odstínů šedi, ale během některých pasáží mě napadalo, že to musí být něco podobného. Jedna z knížek, která by se neměla dostat do rukou dětem, které se zrovna naučily číst 😉

 

Reklamy

Anglické knížky českého autora

Možná už tušíte, o kom mluvím… Mám pocit, že Petr Horáček začíná být v České republice celkem populární, a tak doufám, že tím pádem bude do češtiny přeloženo více jeho knížek. Přesně takové dětské knížky totiž v češtině velmi postrádám: útlé, stručné, s velkými a pěknými ilustracemi, s krátkým a snadným textem na každé stránce. Ve francouzštině o takové knížky rozhodně není nouze, existují jich celé dlouhé řady. U mých kluků už delší dobu vedou knížky s hlavním hrdinou T’choupi a také knížky ze světa hmyzu a dalšího zvířectva z edice Drôles de Petites Bêtes vydavatelství Gallimard Jeunesse. Jsou to ideální knížky před spaním. Čtyřletý Motýlek bývá večer už příliš unavený na to, aby udržel pozornost u nějakého delšího příběhu. Táta Francouz má uspávání v tomto ohledu snadnější: přečte mu dva nebo tři T’choupi, tedy krátké nenáročné příběhy (s ponaučením :-)), do kterých se malé dítě snadno vcítí, a jde se na kutě.

Já svým dětem číst francouzsky nechci, ale v češtině jsem nic podobného nenašla. Kromě knížky Papuchalk Petr. Do té jsem se okamžitě zamilovala. A líbí se i klukům – oběma! Kocourek u čtených pohádek ještě pozornost neudrží vůbec, ale v téhle knížce se mu hned zalíbily obrázky ptáčků. Samozřejmě jsem hned zapátrala, zda takových knížek Petr Horáček publikoval víc. A dozvěděla jsem se, že ano – ovšem v angličtině! Narodil se a vystudoval sice v Praze, ale od roku 1994 žije v Anglii. Český text Papuchalka Petra je tedy překlad, ne originál. Ovšem překlad docela vydařený.

Pořizovat do mé francouzsko-české rodiny knížky v angličtině by mě samu od sebe asi nenapadlo. Ale ony si ke mně našly cestu samy… A tak máme kromě Papuchalka Petra v knihovničce další tři: Elephant, Blue Penguin a Beep Beep.

Tu poslední jmenovanou si oblíbil hlavně Kocourek a myslím, že je jeho věkové kategorii i určená. Je z tvrdého papíru, takže se stránky nedají pomačkat ani roztrhnout, a některé jsou originálně seříznuté a tvarované, což pro nejmenší čtenáře určitě dodá na přitažlivosti. Kocourek ji chce číst stále dokola, jednou jsme ji museli zvládnout alespoň tak dvacetkrát po sobě a pořád neměl dost 🙂

Elephant a Blue Penguin odpovídají věkové kategorii 3-5 let. Jsou to velmi křehké, snadno pochopitelné příběhy, oba s velmi dojemnou pointou, která chytí za srdce i dospělého (tedy možná víc dospělého než dítě… každopádně já jsem při prvním čtení málem slzu uronila).

Jsou to opravdu velmi krásné knížky – jak obsahem, tak i na pohled. Skutečné skvosty dětské literatury. Za mě jen škoda, že jsou v té angličtině. Texty jsou sice velmi snadné, takže i já se svou bídnou angličtinou je dokážu do češtiny hravě přeložit, ale jelikož moji kluci vyrůstají v cizojazyčném prostředí, chtěla bych jim nabídnout méně kostrbatou češtinu než tu, kterou ze sebe vyplodí unavená a večer již zcela vyčerpaná matka. Posláním dětské literatury je podle mě i obohacování slovní zásoby.

Jinak pokud naopak toužíte seznámit své děti s angličtnou, podívejte se na www.anglickeknizkyprodeti.cz – je tam velký výběr a možnost nákupu přes internet se zásilkovou službou nebo osobním odběrem.

This slideshow requires JavaScript.

Čas je vrah

Tahle knížka mi zabrala víc času. Le temps est assassin od Michela Bussi je detektivní román trochu méně čtivý než ty, které jsem v poslední době četla. Každá druhá kapitola je zápisek z deníku 15leté Clotilde, která každé léto jezdí s rodiči a s bratrem na prázdniny na Korsiku, pořád na stejné místo, do stejného kempu. Poslední zápisek je zaznamenán chvíli před tragickou autonehodou, ze které Clotilde vyvázne jako jediná živá. Ostatní kapitoly se odehrávají o 27 let později. Clotilde se na Korsiku vrací se svým manželem a patnáctiletou dcerou. Po pár dnech obdrží dopis, který jí vyrazí dech: je přesvědčená, že ho mohla napsat jedině její matka, kterou ale viděla zemřít. Následují další podezřelé události a děj zajímavě graduje. I rozuzlení je překvapivé.

Ty deníkové zápisky mě moc nebavily, ale byly pro děj zásadní. Zbytek se mi četl velmi dobře a konec byl tak napínavý, že jsem se v každé volné chvilce chodila schovávat do ložnice, abych už se konečně dozvěděla, jak to všechno bylo 🙂

Navíc se autorovi podařilo zachytit typickou korsickou atmosféru, všechny ty vůně, zvuky, dechberoucí výhledy… Dostala jsem obrovskou chuť se tam zase vrátit. Krásné prázdninové čtení.

Enregistrer

Milénium 4

Blog je mým velkým pomocníkem, když potřebuju dohledat nějakou knížku, kterou jsem kdysi četla, nebo film, na kterém jsem byla v kině. Jinak bych se asi jen těžko dostávala k informaci, že první tři díly Milénia jsem přečetla v roce 2010. Tedy před sedmi lety! Je to vůbec možné?

Teď se mi dostal do ruky díl čtvrtý, který ale nenapsal Stieg Larsson (ten je po smrti), ale David Lagercrantz. Získal práva, aby mohl napsat pokračování, takže jsem se opět mohla ponořit do osudů Lisbeth Salander, novináře Mikaela Blonkvista, jeho kolegyně Eriky a jejich časopisu. Narozdíl od předchozích třech dílů, které jsem četla v češtině, tentokrát ve francouzštině.

Nevěděla jsem, co čekat. Trochu jsem se bála, že už to nebude ono, když to napsal někdo jiný. A je pravda, že ze začátku jsem měla trochu problémy se začíst. Příběh byl plný různých rádoby odborných pasáží na téma umělé inteligence a matematiky, které mě osobně zrovna nenadchly. Ale zhruba ve druhé třetině začal být děj opravdu napínavý a zbytek těch 481 stran jsem zhltla jedním dechem.

Minule jsem psala o otevřených koncích (u filmů) a jsem ráda, že Milénium 4 otevřený konec nemá. Všechno se vyřeší, nic nezůstane nevyjasněné. I když taková malá otevřená vrátka k případnému pokračování si autor přece jen nechal.

Na prázdniny si tuto knihu raději nevozte, nebo z nich nic mít nebudete 🙂

 

Ani tady, ani tam

Tuhle knížku mi půjčila jedna další Češka žijící v Luxu se slovy, že „bychom si ji měly přečíst všechny“. Napsala ji Marsha Kocábová, americká manželka (myslím, že teď už bývalá) slavného českého hudebníka a politika Michaela Kocába. Seznámila se s ním v Berlíně na začátku 80. let, vzala si ho a zůstala s ním v tehdy komunistickém Československu. Její počin nikdo příliš nechápal – všichni se spíš snažili dostat pryč a ona tam začala dobrovolně žít. Je asi víc než jasné, že to pro ni vůbec nebylo jednoduché.

Ačkoli je z knihy cítit, že Marsha Kocábová není spisovatelkou (občas na můj vkus až příliš skáče od jednoho tématu k druhému, některé myšlenky na sebe nenavazují,…), její pohled na českou společnost (minulou i dnešní), kulturu, lidi, na Sametovou revoluci a na vývoj po ní je velmi zajímavý. Velmi ji obdivuji, že to vydržela tak dlouho. Musela se cítit velice osamělá. Michael Kocáb navíc s ní a s jejich dětmi zřejmě netrávil mnoho času, neustále pracoval a věnoval se různým velice důležitým záležitostem, takže v něm neměla velkou podporu.

Název Ani tady, ani tam je velmi výstižný pro kohokoli, kdo žije dlouhodobě v jíné než rodné zemi. Člověk se už pak nedokáže cítit dokonale šťastný nikde – ani tady, ani tam. Nikam už nepatří, nikam už nezapadá. Moje osobní zkušenost to potvrzuje – a to jsem se odstěhovala z už demokratické České republiky do jiného demokratického státu, navíc v rámci Evropy. Pro Marshu Kocábovou musel mít kulturní šok naprosto jinou dimenzi.

Enregistrer

Enregistrer