Milénium 4

Blog je mým velkým pomocníkem, když potřebuju dohledat nějakou knížku, kterou jsem kdysi četla, nebo film, na kterém jsem byla v kině. Jinak bych se asi jen těžko dostávala k informaci, že první tři díly Milénia jsem přečetla v roce 2010. Tedy před sedmi lety! Je to vůbec možné?

Teď se mi dostal do ruky díl čtvrtý, který ale nenapsal Stieg Larsson (ten je po smrti), ale David Lagercrantz. Získal práva, aby mohl napsat pokračování, takže jsem se opět mohla ponořit do osudů Lisbeth Salander, novináře Mikaela Blonkvista, jeho kolegyně Eriky a jejich časopisu. Narozdíl od předchozích třech dílů, které jsem četla v češtině, tentokrát ve francouzštině.

Nevěděla jsem, co čekat. Trochu jsem se bála, že už to nebude ono, když to napsal někdo jiný. A je pravda, že ze začátku jsem měla trochu problémy se začíst. Příběh byl plný různých rádoby odborných pasáží na téma umělé inteligence a matematiky, které mě osobně zrovna nenadchly. Ale zhruba ve druhé třetině začal být děj opravdu napínavý a zbytek těch 481 stran jsem zhltla jedním dechem.

Minule jsem psala o otevřených koncích (u filmů) a jsem ráda, že Milénium 4 otevřený konec nemá. Všechno se vyřeší, nic nezůstane nevyjasněné. I když taková malá otevřená vrátka k případnému pokračování si autor přece jen nechal.

Na prázdniny si tuto knihu raději nevozte, nebo z nich nic mít nebudete 🙂

 

Ani tady, ani tam

Tuhle knížku mi půjčila jedna další Češka žijící v Luxu se slovy, že „bychom si ji měly přečíst všechny“. Napsala ji Marsha Kocábová, americká manželka (myslím, že teď už bývalá) slavného českého hudebníka a politika Michaela Kocába. Seznámila se s ním v Berlíně na začátku 80. let, vzala si ho a zůstala s ním v tehdy komunistickém Československu. Její počin nikdo příliš nechápal – všichni se spíš snažili dostat pryč a ona tam začala dobrovolně žít. Je asi víc než jasné, že to pro ni vůbec nebylo jednoduché.

Ačkoli je z knihy cítit, že Marsha Kocábová není spisovatelkou (občas na můj vkus až příliš skáče od jednoho tématu k druhému, některé myšlenky na sebe nenavazují,…), její pohled na českou společnost (minulou i dnešní), kulturu, lidi, na Sametovou revoluci a na vývoj po ní je velmi zajímavý. Velmi ji obdivuji, že to vydržela tak dlouho. Musela se cítit velice osamělá. Michael Kocáb navíc s ní a s jejich dětmi zřejmě netrávil mnoho času, neustále pracoval a věnoval se různým velice důležitým záležitostem, takže v něm neměla velkou podporu.

Název Ani tady, ani tam je velmi výstižný pro kohokoli, kdo žije dlouhodobě v jíné než rodné zemi. Člověk se už pak nedokáže cítit dokonale šťastný nikde – ani tady, ani tam. Nikam už nepatří, nikam už nezapadá. Moje osobní zkušenost to potvrzuje – a to jsem se odstěhovala z už demokratické České republiky do jiného demokratického státu, navíc v rámci Evropy. Pro Marshu Kocábovou musel mít kulturní šok naprosto jinou dimenzi.

Enregistrer

Enregistrer

Malý pražský erotikon

Vždycky je těžké psát něco negativního o knížce, kterou jsem dostala jako dárek. Malý pražský erotikon je bohužel ten případ. Vlastně si nejsem jistá, co si o téhle knížce mám myslet. Něco pozitivního na ní asi bude, jinak bych ji nedočetla. I když během četby jsem mnohokrát měla chuť ji odložit (mimo jiné i proto, abych pak necítila potřebu sem o ní něco psát :-)), nakonec mi to nedalo, protože jsem přece jen měla chuť zjistit, jak se osudy jednotlivých postav vyvinou.

Je to ale kniha psaná mužem a řekla bych, že spíš pro muže. Každopádně mě jako ženu některé úvahy a také výběr slov poněkud míjejí. Opět jsem měla pocit, že žiju v nějaké přikrášlené realitě. V mém světě prostě nespí každý s každým (nebo o tom nevím a vědět nechci). Přijde mi, že si nás ženy Patrik Hartl trochu idealizuje. Vidí nás jako velmi náruživé, sexu chtivé, vždy připravené ke všemu možnému. Opravdu doufám, že o nás všichni muži nepřemýšlejí a nemluví jako on.

Ano, jsem citlivka. A to, jak Patrik Hartl všechno popisuje pěkně na rovinu, na mě bylo prostě příliš. Nepochopila jsem, k čemu je ta naturálnost dobrá. Sice mám ráda knihy ze života a ze současnosti, ale k něčemu asi ještě budu muset dozrát.

Dějových linií je v knize několik. Jedná se o osudy dvou sousedících rodin. Obě mají svá tajemství, rodiče různé hříchy z mládí a všechno se postupně zamotává a proplétá skrze jejich děti (a psy). To je na knize zajímavé. Ale některé kapitoly bych radši vynechala – například v jedné rodině žije pes, ve druhé fenka, dozvídáme se o jejich „sexuálních hrátkách“, po smrti se jeden převtělí v ptáka a dále pak v žížalu, tedy hermafrodita, který už konečně sex nemusí řešit… Podobné vsuvky do děje mi přišly prostě zbytečné.

Ale aspoň jsem si během četby hezky zavzpomínala na svá oblíbená místa v Praze 🙂 No, víc už toho o téhle knížce asi napsat nedokážu.

Zvuk slunečních hodin

Tuhle knížku jsem četla zase trochu déle. A teď už se týden odhodlávám, že o ní napíšu. Ono to totiž vůbec není jednoduché. Byla jsem z ní nadšená. Četbu jsem si po douškách opravdu vychutnávala, ale zároveň bylo téma dost těžké, takže některé dny jsem v sobě nenašla dost duševních sil knížku otevřít a znovu se do ní začíst. Jiné dny jsem sílu našla a začetla se okamžitě. Dějem jsem se cítila úplně pohlcená, a to i přesto, že je velmi složitý.

V knize Zvuk slunečních hodin se totiž prolínají různé časové roviny (od dávných mýtů a pověstí přes předválečnou dobu a druhou světovou válku až po 80. léta), různé části světa (Československo, Indie, Kanada, USA, Francie,…), různé kultury (ta naše klasická „západní“, židovská, hindská, muslimská,…), různé žánry. Dokonce i vypravěči se střídají. Přesto jsem neměla ani malou chvilku pocit, že se v ději ztrácím.

Spoustu jsem se toho dozvěděla. Kniha obsahuje mnoho faktů: o Baťovi, o Zlíně, o Baťových fabrikách v Indii, o indických pamětihodnostech, o koncentračních táborech, o vylodění v Normandii a osvobozování Evropy. A všechno je to zahrnuté do velmi poutavého příběhu plného lásky – partnerské, dětské, rodičovské.

Nedokážu zajít do detailů a děj vyprávět. Zamotala bych se do toho. Ale Hana Androníková se do toho nezamotala vůbec – vše je celou dobu naprosto jasné.

Když jsem knížku dočítala a se slzami v očích si vychutnávala poslední odstavce, kousek ode mě seděl Motýl a měl zrovna svou provokatérskou náladu. Za každou cenu se mě snažil rozptýlit. Nedařilo se mu to. Když jsem knížku konečně zavřela, zeptal se mě, o čem byla. Pustila jsem se do vyprávění a pod tíhou všech těch emocí, kterými je knížka nabitá, jsem se rozbrečela. Motýl se mi smál a i já se pak začala smát. Nicméně je to opravdu velmi silná četba.

Teď mám slzy  na krajíčku podruhé, protože při hledání ilustračního obrázku k tomuto zápisku jsem se dočetla, že autorka Hana Androníková v roce 2011 zemřela na rakovinu, ve věku 44 let. Je velká škoda, že další knížky už nenapíše. A narodila se… ve  Zlíně.

Při četbě jsem si poznamenala dvě pasáže, které mě zaujaly:

Největší konflikt nastal v okamžiku, kdy odpromovala. Svírala vysokoškolský diplom a malovala si budoucnost. Chtěla jít učit. A on byl proti. Záludně svázaný představou, že vdaná žena, kterou muž uživí, prostě nepracuje. Něco takového se nepřipouštělo ani u Bati. Vdané ženy se zásadně nepřijímaly, protože Baťa věděl, že dobrá pracovnice nemůže být zároveň dobrou hospodyní a matkou.

„Tak už jsi mi – odpustil?“

Čelem mu přeletí stín.

„To bylo snadné. Ale jak dokážu –“

Schoulený dovnitř, sahá si do zátylku a sklání hlavu. V tom gestu je zvuk věčnosti i zániku. Čidla přítomnosti zkratovala v kontaktu s minulostí. Je ve tmě.

“ – jak mám odpustit sobě?“

Ušla dva kroky přes jizvu deseti let, vzala starou ruku do svých jako svátost. Stařec opřený o vetchou hůl zpytovaného svědomí. Kroutí hlavou.

(Ty matafory! Ten jazyk! Prostě geniální!)

Prázdné místo

Tuhle knihu od J. K. Rowlingové jsem dostala k Vánocům, protože jsem si ji přála. Ovšem ne k těm posledním Vánocům a myslím, že ani k těm předešlým to nebylo. Tedy kniha ležela na hromadě knížek k přečtení vedle mého nočního stolku už hodně dlouho. Dostala se ke mně v nepravý čas. Pár měsíců jsem nečetla vůbec – a to pro mě znamenalo opravdu velké utrpení. Po zbytek času jsem si vybírala tenké nenáročné knížky, u nichž moc nevadilo, když jsem ztratila nit. Pustit se do takové bichle, to chtělo opravdu velké odhodlání. I když ona se jako bichle vlastně jen tváří. Ve skutečnosti má „jenom“ 542 stránek, ačkoli vypadá tak nejmíň na 800. Přesto když jsem se do ní v lednu pouštěla, tipovala jsem, že ji nedočtu dřív než někdy v červnu 🙂

Od J. K. Rowlingové jsem kdysi přečetla všechny Harry Pottery. Původně jsem to neměla v úmyslu, protože nerada čtu, co čtou všichni. Ale kamarádka mě zlákala a nakonec jsem musela uznat, že měla pravdu, když mi tvrdila, že se mi to bude líbit.

O Prázdném místu jsem slyšela spíš negativní kritiky, ale snažila jsem se je pouštět zase rychle z hlavy. Věřila jsem, že mě J. K. Rowlingová nezklame.

prazdne_misto

Prázdné místo je její první kniha pro dospělé. Ze začátku mi několikrát prolétlo hlavou, že ten, kdo tohle prohlásil, se musel splést, protože děj se hemžil teenagery. Pak se k nim ale naštěstí přidalo i několik postav v dospělém věku. Celkově těch postav v knize na můj vkus vystupovalo příliš mnoho. Na týdenní pobyt na horách jsem si knihu nevzala, protože takovou těžkou cihlu jsem si do našeho narvaného auta prostě nemohla dovolit. A když jsem se po návratu domů k četbě vrátila, nějakou dobu mi trvalo, než jsem se ve všech těch osudech zase zorientovala.

Některé starší postavy mě vyváděly z míry tím, co údajně považovaly za „vzrušující“. Britské důchodkyně jsou zřejmě velmi odlišné od těch našich 🙂 Také mě překvapovaly některé detaily, jako například název nově otevřené kavárny „U měděného čajníku“. Opravdu by v dnešní době takhle někdo pojmenoval novou moderní kavárnu? Je to otázka britských tradičních hodnot nebo v tom má prsty překladatel?

A stejně jako u jiných knížek, které jsem v poslední době četla, jsem měla pocit, že se autorka snaží popsat realitu dnešního světa až zbytečně drsně. Nějak se mi nechce věřit, že žijeme v tak zkaženém světě, kde každý spí s každým, všichni se podvádějí, pomlouvají, nenávidí, pijou, fetují… Nebo mám hezčí život než ostatní? Nebo jsem tak naivní, že to kolem sebe nevidím?

Nicméně J. K. Rowlingová všechny drobné nedostatky, které bych jí mohla (ale nechci) vyčíst, dokázala zachránit svým vypravěčským talentem, který jí nelze upřít. Kniha se čte snadno a rychle, chvílemi je děj docela napínavý – obzvlášť závěr. Poslední stránky jsem hltala se zatajeným dechem. A taky se slzami v očích, což se mi u knih stává málokdy. Konec je pěkně smutný.

Doporučuju.