Zvuk slunečních hodin

Tuhle knížku jsem četla zase trochu déle. A teď už se týden odhodlávám, že o ní napíšu. Ono to totiž vůbec není jednoduché. Byla jsem z ní nadšená. Četbu jsem si po douškách opravdu vychutnávala, ale zároveň bylo téma dost těžké, takže některé dny jsem v sobě nenašla dost duševních sil knížku otevřít a znovu se do ní začíst. Jiné dny jsem sílu našla a začetla se okamžitě. Dějem jsem se cítila úplně pohlcená, a to i přesto, že je velmi složitý.

V knize Zvuk slunečních hodin se totiž prolínají různé časové roviny (od dávných mýtů a pověstí přes předválečnou dobu a druhou světovou válku až po 80. léta), různé části světa (Československo, Indie, Kanada, USA, Francie,…), různé kultury (ta naše klasická „západní“, židovská, hindská, muslimská,…), různé žánry. Dokonce i vypravěči se střídají. Přesto jsem neměla ani malou chvilku pocit, že se v ději ztrácím.

Spoustu jsem se toho dozvěděla. Kniha obsahuje mnoho faktů: o Baťovi, o Zlíně, o Baťových fabrikách v Indii, o indických pamětihodnostech, o koncentračních táborech, o vylodění v Normandii a osvobozování Evropy. A všechno je to zahrnuté do velmi poutavého příběhu plného lásky – partnerské, dětské, rodičovské.

Nedokážu zajít do detailů a děj vyprávět. Zamotala bych se do toho. Ale Hana Androníková se do toho nezamotala vůbec – vše je celou dobu naprosto jasné.

Když jsem knížku dočítala a se slzami v očích si vychutnávala poslední odstavce, kousek ode mě seděl Motýl a měl zrovna svou provokatérskou náladu. Za každou cenu se mě snažil rozptýlit. Nedařilo se mu to. Když jsem knížku konečně zavřela, zeptal se mě, o čem byla. Pustila jsem se do vyprávění a pod tíhou všech těch emocí, kterými je knížka nabitá, jsem se rozbrečela. Motýl se mi smál a i já se pak začala smát. Nicméně je to opravdu velmi silná četba.

Teď mám slzy  na krajíčku podruhé, protože při hledání ilustračního obrázku k tomuto zápisku jsem se dočetla, že autorka Hana Androníková v roce 2011 zemřela na rakovinu, ve věku 44 let. Je velká škoda, že další knížky už nenapíše. A narodila se… ve  Zlíně.

Při četbě jsem si poznamenala dvě pasáže, které mě zaujaly:

Největší konflikt nastal v okamžiku, kdy odpromovala. Svírala vysokoškolský diplom a malovala si budoucnost. Chtěla jít učit. A on byl proti. Záludně svázaný představou, že vdaná žena, kterou muž uživí, prostě nepracuje. Něco takového se nepřipouštělo ani u Bati. Vdané ženy se zásadně nepřijímaly, protože Baťa věděl, že dobrá pracovnice nemůže být zároveň dobrou hospodyní a matkou.

„Tak už jsi mi – odpustil?“

Čelem mu přeletí stín.

„To bylo snadné. Ale jak dokážu –“

Schoulený dovnitř, sahá si do zátylku a sklání hlavu. V tom gestu je zvuk věčnosti i zániku. Čidla přítomnosti zkratovala v kontaktu s minulostí. Je ve tmě.

“ – jak mám odpustit sobě?“

Ušla dva kroky přes jizvu deseti let, vzala starou ruku do svých jako svátost. Stařec opřený o vetchou hůl zpytovaného svědomí. Kroutí hlavou.

(Ty matafory! Ten jazyk! Prostě geniální!)

Prázdné místo

Tuhle knihu od J. K. Rowlingové jsem dostala k Vánocům, protože jsem si ji přála. Ovšem ne k těm posledním Vánocům a myslím, že ani k těm předešlým to nebylo. Tedy kniha ležela na hromadě knížek k přečtení vedle mého nočního stolku už hodně dlouho. Dostala se ke mně v nepravý čas. Pár měsíců jsem nečetla vůbec – a to pro mě znamenalo opravdu velké utrpení. Po zbytek času jsem si vybírala tenké nenáročné knížky, u nichž moc nevadilo, když jsem ztratila nit. Pustit se do takové bichle, to chtělo opravdu velké odhodlání. I když ona se jako bichle vlastně jen tváří. Ve skutečnosti má „jenom“ 542 stránek, ačkoli vypadá tak nejmíň na 800. Přesto když jsem se do ní v lednu pouštěla, tipovala jsem, že ji nedočtu dřív než někdy v červnu 🙂

Od J. K. Rowlingové jsem kdysi přečetla všechny Harry Pottery. Původně jsem to neměla v úmyslu, protože nerada čtu, co čtou všichni. Ale kamarádka mě zlákala a nakonec jsem musela uznat, že měla pravdu, když mi tvrdila, že se mi to bude líbit.

O Prázdném místu jsem slyšela spíš negativní kritiky, ale snažila jsem se je pouštět zase rychle z hlavy. Věřila jsem, že mě J. K. Rowlingová nezklame.

prazdne_misto

Prázdné místo je její první kniha pro dospělé. Ze začátku mi několikrát prolétlo hlavou, že ten, kdo tohle prohlásil, se musel splést, protože děj se hemžil teenagery. Pak se k nim ale naštěstí přidalo i několik postav v dospělém věku. Celkově těch postav v knize na můj vkus vystupovalo příliš mnoho. Na týdenní pobyt na horách jsem si knihu nevzala, protože takovou těžkou cihlu jsem si do našeho narvaného auta prostě nemohla dovolit. A když jsem se po návratu domů k četbě vrátila, nějakou dobu mi trvalo, než jsem se ve všech těch osudech zase zorientovala.

Některé starší postavy mě vyváděly z míry tím, co údajně považovaly za „vzrušující“. Britské důchodkyně jsou zřejmě velmi odlišné od těch našich 🙂 Také mě překvapovaly některé detaily, jako například název nově otevřené kavárny „U měděného čajníku“. Opravdu by v dnešní době takhle někdo pojmenoval novou moderní kavárnu? Je to otázka britských tradičních hodnot nebo v tom má prsty překladatel?

A stejně jako u jiných knížek, které jsem v poslední době četla, jsem měla pocit, že se autorka snaží popsat realitu dnešního světa až zbytečně drsně. Nějak se mi nechce věřit, že žijeme v tak zkaženém světě, kde každý spí s každým, všichni se podvádějí, pomlouvají, nenávidí, pijou, fetují… Nebo mám hezčí život než ostatní? Nebo jsem tak naivní, že to kolem sebe nevidím?

Nicméně J. K. Rowlingová všechny drobné nedostatky, které bych jí mohla (ale nechci) vyčíst, dokázala zachránit svým vypravěčským talentem, který jí nelze upřít. Kniha se čte snadno a rychle, chvílemi je děj docela napínavý – obzvlášť závěr. Poslední stránky jsem hltala se zatajeným dechem. A taky se slzami v očích, což se mi u knih stává málokdy. Konec je pěkně smutný.

Doporučuju.

Bábovky

Knížku Bábovky od Radky Třeštíkové mi půjčila kamarádka s tím, že se mi určitě bude líbit. Takové prohlášení mě vždycky trochu odradí. Stejně jako fotky některých osob na Instagramu, podle kterých bylo zřejmé, že tahle kniha je v Čechách momentálně hit. Přitom za má dlouhá čtenářská léta už bych se mohla smířit s tím, že nejsem nic extra, jsem klasický střední proud a většinou se mi líbí to, co se líbí ostatním 🙂

babovky

A v případě Bábovek tomu tak skutečně bylo. Několikrát mi během četby proletělo hlavou, že už jsem dlouho nečetla tak geniální knihu. Jak se píše na zadní straně obálky, jedná se o „dvanáct žen, dvanáct osudů propojených v jednom románu“. Na první pohled nic ohromně originálního. Koncept, kdy lze jednu určitou situaci prožít očima různých postav, je celkem častý v literatuře i ve filmech. A mně se to vždycky hrozně líbí. V Bábovkách je k tomu navíc přidaný velmi příjemný smysl pro humor, takže ačkoli se nejedná přímo o humornou knihu, u některých pasáží jsem se smála nahlas.

Dvanáct osudů dvánácti žen ve dvanácti kapitolách… Někdy mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, jak příběh nové postavy souvisí s ostatními. Až jsem z toho byla lehce nervózní. Ale k tomu propojení nakonec vždycky došlo a někdy bylo velice důmyslné. Soustředění bylo potřeba.

Blízký mi byl i autorčin jazyk – nebo psaný projev. Prostě se to velmi dobře četlo, je to taková dnešní mluva. Jen úplně na začátku mi nějaké přirovnání připadalo takové zbytečně obrazné, vyumělkované. Když jsem vám ho tu ale chtěla ocitovat, už se mi ho nepodařilo dohledat, takže to byl možná jen můj momentální dojem, který mě zase přešel.

Vřele doporučuju. K oddechu i k zamyšlení.

 

Žena u moci

Píšete si čtenářský deník? Psali jste si ho, když jste chodili do školy?

Já už si ani nepamatuju, jestli to po nás ve škole nebo na gymnáziu někdo doopravdy chtěl. Ale přečtené knihy si zaznamenávám už velmi dlouho. Naučila mě to maminka a mně se to tehdy jako velké knihomolce zdálo jako skvělý nápad.

Dnes mi jako čtenářský deník slouží můj blog. Už mnohokrát mi pomohlo, že jsem si tu mohla své poznámky o nějakém přečteném titulu dohledat. Stejně jako moje návštěvy kina.

Takže se může stát, že sem občas napíšu i o knize, která v češtině možná ani nevyšla a tedy pro spoustu z vás je takový článek naprosto nepřínosný. Ale jedno z mých novoročních předsevzetí je psát tento blog zase především pro sebe.

Knížku Borgen – Une femme au pouvoir (tedy Borgen – Žena u moci) od Jesper Malmose mi darovala švagrová v době, kdy jsem zrovna došla k rozhodnutí, že s druhým dítětem zůstanu nějakou dobu doma, tedy v domácnosti. Nevím, jestli mi tím chtěla sdělit svůj názor – asi ne, asi to byla spíš náhoda 🙂

borgen

Román se odehrává v dnešním Dánsku. Hlavní hrdinkou je Birgitte Nyborg, která se stane dánskou premiérkou. Je to celkem skromná žena, žádná velmi ambiciózní kariéristka. K funkci přijde tak trochu jako slepý k houslím, což mi připadá jako trochu naivní představa. Ale takových naivních představ na mě během četby této knížky vyskočilo spousta.

Bylo pro mě velmi zajímavé nahlédnout do fungování vysoké politiky a do dnešní dánské společnosti, ale celou dobu jsem pochybovala, do jaké míry odpovídá knížka realitě. Čtení to bylo sice poutavé, ale v podstatě se omezilo na jednotlivé, časově oddělené politické kauzy, které Birgitte během prvního roku své funkce musela řešit.

Současně čtenáři nahlížejí do Birgittina soukromí, do jejího rodinného života a postupně selhávajícího manželství. To je asi největší poselství této knihy: že žena ve vysoké politické pozici toho musí hodně obětovat a že obojí – práce a fungující rodina – v takovém případě skloubit nelze.

Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem si před napsáním tohoto článku na internetu vyhledala, že Jesper Malmose není žena. V tomto ohledu ho velmi obdivuji za to, jak Birgittinu postavu vykreslil a jak se do ní dokázal vcítit.

Jak jsem sebrala odvahu

Ani nevím, jestli bych o téhle knížce měla psát.

jak_jsem_sebrala_odvahu

Autorku Barboru Šťastnou asi netřeba představovat: pochybuju, že je mezi čtenáři a čtenářkami mého blogu někdo, kdo nezná její Šťastný blog. A pokud tu někdo takový je, vřele mu Šťastný blog doporučuju. Lze tam načerpat mnoho radosti a pozitivní energie.

Knížka Jak jsem sebrala odvahu se nese v podobném duchu. Měla jsem ji rozečtenou už dlouho – mezitím jsem dokonce stihla přečíst i jiné knížky. Ne proto, že by mě tahle knížka nebavila. Naopak. Báječně se mi teď hodila, neboť se četba dá prakticky kdykoli přerušit a poté se snadno naváže, maximálně se člověk o pár odstavců vrátí a hned se zase začte.

Většina textů mi byla povědomých – patrně proto, že Barbora Šťastná čerpala ze svého blogu, který čtu velmi poctivě a pravidelně. Ale vůbec mi to nevadilo a myslím si, že tohle je ten typ knížek, které člověk může číst i několikrát a pokaždé ho budou bavit. Jsou to takové příběhy ze života (autorky, ale nejspíš se v tom najde kdokoli), jejichž společným tématem je odvaha. Alias jak někdy potřebujeme složitě sbírat odvahu i v na první pohled zcela banálních situacích.

A já jsem zrovna dnes taky sebrala odvahu… a vyplnila přihlášku do kurzu lucemburštiny pro začátečníky. A to i přesto, že jsem už dvěma kurzy pro začátečníky prošla. Začínám (znovu) v říjnu… Tak mi držte palce, abych se tentokrát propracovala do kurzu pro pokročilé.