Pobyt na horách

Letos se mi podařilo dotáhnout do konce můj plán z loňské zimy: vypravit se na hory za účelem zimních radovánek.

Jakožto krkonošská rodačka lyžující od útlého věku jsem už loni byla poněkud nervózní z toho, že zná Motýlek jen lucemburskou podobu zimy, tzn. především déšť a bláto, maximálně pár centimetrů sněhu, které sotva stačí na ubláceného sněhuláka. Jenže loni bylo tak málo sněhu, že bylo velmi riskantní zarezervovat třeba jen prodloužený víkend ve Vogézách. A na žádnou delší cestu jsem se s tehdy ještě dost čerstvým miminkem vydat nechtěla. Rozhodla jsem se ale, že letos už si příležitost k lyžování uniknout nenechám. Bylo jasné, že se budeme muset vydat někam, kde budeme mít jistotu, že sníh bude.

Nakonec jsme si pronajali malý skromný apartmán od jednoho našeho známého v Alpe d’Huez. Francouzské Alpy byly ostatně jasná volba i proto, že jsem měla v plánu dát Motýlka do lyžařské školy a potřebovala jsem, aby rozuměl. Už tak mi bylo jasné, že nebude lehké ho dostatečně motivovat; kdyby navíc výuka a komunikace s ostatními dětmi probíhala v němčině, asi bych ho tam nedostala ani párem koní.

Do našeho miniapartmánu jsme se naskládali v počtu tři dospělí a dvě děti. Vzali jsme s sebou totiž moji maminku, alias hlídací babičku. Kvůli bolavým kolenům se na lyže vypravila za celý týden všehovšudy dvakrát. Zbytek času se věnovala klukům, takže já s Motýlem jsme si po dvouleté pauze skvěle zalyžovali. Na sjezdovky jsme spolu vyráželi dopoledne, Motýl pak i každé odpoledne a já se k němu po pár dnech, když si Motýlek zvyknul v lyžařské škole, také začala přidávat.

Motýlek chodil na odpolední výuku lyžování od dvou do pěti hodin. Lyže jsme mu půjčili v půjčovně. Motivaci měl velikou, protože jsem ho před odjezdem pravidelně zasvěcovala do teorie prostřednictvím Eurosportu 🙂 Poprvé šel tedy do lyžařské školy celkem nadšený a bez problémů tam zůstal. Ovšem když jsme si ho přišli vyzvednout, trošku poplakával a byl značně unavený. Druhý den se loučení neobešlo bez slziček a třetí den tam ztropil scénu hodnou Oscara. Po tři čtvrtě hodině křiku a usilovného vztekání jsem ho zanechala instruktorům a utekla pryč. Pak jsem si to celé odpoledne vyčítala a přemýšlela, jak moc jsem asi poškodila náš vztah a vzájemnou důvěru. Vrátila jsem se pro něj s těžkým balvanem v žaludku… a našla ho usměvavého a spokojeného. Stejně jako předešlé dny mi nadšeně vyprávěl, co všechno se naučil a co měl ke svačince. I přes počáteční protesty pokaždé tvrdil, že se mu tam nakonec líbilo. Instruktoři, kteří už zřejmě zažili opravdu VŠECHNO, mě pochválili, že jsem nepovolila. No já nevím… Z oné scény mi není dobře dosud. Nerada bych přílišným nátlakem Motýlkovi sport zošklivila. Na druhou stranu vždycky jsem byla názoru, že rodiče na děti musejí trošku tlačit – ať už ve sportu, nebo třeba ve hře na hudební nástroj. Jinak mají děti tendenci vzdát veškerou snahu, jakmile narazí na první překážku nebo složitost. Bez nátlaku rodičů by se asi málokterý vrcholový sportovec skutečně dostal na vrchol. Ale kde je ta pravá míra?

V každém případě já se poslední den dmula pýchou, protože všechny děti dostaly na památku průkaz a medaili, a Motýlek byl vyhlašován mezi posledními, tj. nejlepšími ze skupiny, ačkoli zdaleka nepatřil k nejstarším. Za šest dní se naučil plužit, zastavit, zatočit a sám jezdit na vleku typu Poma! Tím pádem předčil mé očekávání a já už se těším, až příště (jenže kdy?!) budeme lyžovat spolu.

This slideshow requires JavaScript.

Zpátky „doma“

Blog si skoro celý srpen užíval prázdniny. A já mezitím objela kus Evropy a pak se zase vrátila „domů“.

Když člověk žije v zahraničí, pojem „doma“ se někdy těžko vyslovuje. Jedu domů, když jedu na prázdniny do Čech? Nebo když se vracím do Lucemburska?

Ale pěkně popořádku.

Naše letošní prázdiny nebyly nijak zvlášť exotické. Moře a pláž jsme si užili v červnu na Mallorce a mě s klukama ještě jedna plážová dovolená čeká, zatímco Motýl už bude v pracovním zápřahu. Srpen jsme vyplnili pobytem u Motýlových rodičů v Alsasku, potom týden v Rakousku a nakonec týden v mém rodišti.

Do Rakouského Fissu jsme jeli na doporučení mých rodičů, kteří údolí tvořené vesničkami Serfaus-Fiss-Ladis navštívili před pár lety a byli u vytržení ze všech atrakcí a aktivit pro děti, které tam zpestřují horské túry a pobyt celkově. Musím uznat, že měli pravdu: pro děti to tam bylo opravdu skvěle zařízené. V podstatě každý výlet se dal naplánovat se zastávkami na nějakém hřišti, vodním labyrintu, jezírku s atrakcemi apod. Bohužel spousta z nich byla teď v letní sezóně založená právě na vodních hrátkách a nám onen týden zrovna moc nepřálo počasí. První dva dny bylo krásně, pak se ale počasí zkazilo a my museli vytáhnout fleecové mikiny a nepromokavé bundy. Na ráchání ve vodě to zkrátka moc nebylo.

Naštěstí jsme byli ubytovaní v krásném hotelu, který pro pobyt s dětmi můžu také vřele doporučit: Baby- & Kinderhotel Laurentius. Akorát předem upozorňuju, že se člověk musí trochu praštit přes kapsu.  Vzhledem k tomu, že jsme cestovali se čtyřmi dětmi ve věku 9 měsíců, 3 roky, 11 a 13 let, chtěli jsme si alespoň ten pobyt v Rakousku co nejvíc usnadnit. Tedy hlavně já. Nechtěla jsem ztrácet čas nakupováním potravin, vařením obědů a večeří, mytím nádobí atd. A je pravda, že pobyt v tomto hotelu byl neuvěřitelně pohodlný. V prostorném apartmá se 2 oddělenými ložnicemi na nás čekala dětská postýlka, ohřívač lahví/příkrmů, přebalovací pult s dětskou kosmetikou a ubrousky Hipp, hrací deka pro miminka… V druhém pokoji byla palanda + ještě jedna nízká postel, takže Motýlek mohl spát se svými sestrami v pokoji a my s Kocourkem zvlášť. Měli jsme zaplacenou plnou penzi, a v hotelové restauraci byly k dispozici i příkrmy a přesnídávky pro miminka, mléčné kaše (vše opět od mé oblíbené značky Hipp) a vždy také zelenina vařená v páře a nakrájená na malé kousky. Pro větší děti byl k dispozici bufet, kde si mohly vybrat více či méně zdravá jída. Nabídka většinou obsahovala dětské jistoty (těstoviny, hranolky, párečky apod.), ale i zdravější pokrmy – Motýlek dal jednou dokonce sám od sebe přednost lososu s rýží a zeleninou. Rodiče se v poledne mohli stravovat spolu s dětmi a večer pro ně bylo připravené menu s několika variantami, ze kterých bylo možné si vybrat předkrm, polévku, hlavní chod a dezert. Každý večer jsem si opravdu pochutnala, vše bylo velmi chutné a krásně naaranžované. Skvělá byla také obsluha – mimochodem v hotelové restauraci pracuje hned několik Čechů a Slováků. Všichni byli velice trpěliví, usměvaví a schovívaví ke všem dětským rozmarům. Několikrát mě napadlo, že pracovat v takovém hotelu musí být velmi náročné. Stačilo věnovat pohled té spoušti, kterou po sobě několikrát denně zanechal Kocourek. Ten momentálně s velkou chutí objevuje všechny druhy potravin. Ty typicky miminkovské ho vůbec nezajímají, ale velice zdatně se dokáže vypořádat s kousky pečiva či s nakrájenou zeleninou. Sice má zatím jen dva zuby (a momentálně další čtyři na cestě), ale to mu ve žvýkání vůbec nebrání. Pamatuju si, že Motýlek míval se zpracováním kousků potíže ještě pár měsíců po 1. narozeninách. Kocourek je ale zatím daleko zdatnější jedlík.

Náš program většinou vypadal následovně: ráno snídaně, ze které Motýlek a holky většinou na chvilku zmizeli v prostorné a skvěle vybavené herně o patro níž (chodili tam i po večeři, což nám umožnilo najíst se relativně v klidu), pak vyrazil Motýl na kolo a já s dětmi se buď potloukala po nějakých hřištích nebo jsme vyrazili na nějakou procházku. Po obědě jsme pak vyráželi na delší výlet v kompletní sestavě – obvykle někam lanovkou a od ní pak pěšky dolů. Lanovek a turistických tras je tam opravdu spousta. Před večeří jsme téměř každý den stihli strávit ještě alespoň hodinku v hotelovém bazénu s velikánským toboganem a dětskými brouzdališti. A jednou jsem si dokonce dopřála půlhodinovou masáž zad!

Byla jsem příjemně překvapená, co všechno Motýlek ve třech letech dokáže ujít. Záměrně jsem trvala na tom, abychom s sebou vezli náš velký kočárek, protože v případě nouze je možné na něm svézt oba kluky. Nakonec jsme této možnosti ale moc nevyužívali. Částečně kvůli terénu – přece jen v Alpách vedou cesty často z kopce nebo do kopce a v obou případech byla nadměrná zátěž znát. Takže prostě ťapat musel. Ale nesl to celkem statečně. Ke konci pobytu ode mně dostal nové (nepromokavé) boty. Byl na ně neuvěřitelně pyšný. Druhý den je u snídaně ukázal skoro celému personálu 🙂 A hlavně pak venku prohlašoval: „Mám nové boty, ve kterých se mi krásně ťape.“

Také udělal opravdu velké pokroky v plavání. Na tobogan jsem se ho ze začátku bála pouštět samotného a jezdila jsem raději s ním, ale samozřejmě když jsem byla na té masáži, tatínek ho samotného pustil a od té doby jezdil sám. Vůbec se nebál chodit do hlubokého bazénu, kde nestačil, a konečně se přestal dožadovat naší opory a přidržování. Prostě plave sám (s rukávky). A užívá si to.

Z Rakouska jsme se přesunuli ke mně „domů“ do Krkonoš. Hotelový servis jsme vyměnili za příjemný apartmán, který jsme si museli pronajmout proto, že se všemi dětmi se k mým rodičům do bytu už prostě nevejdeme. S rodiči jsme se ale viděli každý den. Setkala jsem se i s dalšími členy rodiny a stihla jsem i dvě kamarádky. Dle mého očekávání byl ale ten týden pro mě dost náročný a několikrát jsem byla na pokraji zhroucení. Trochu mě obtěžovalo být jakýmsi středobodem veškerého dění. Motýl a holky očekávali, že jim každý den najdu nějaký tursticky atraktivní program. Rodiče (hlavně moje mamka) si chtěli užít své dva vnoučky. Sestra z námi přijela z Prahy, bratr se za námi taky několikrát zastavil. A já si moc přála všem se dostatečně věnovat, se všemi si „všechno“ říct, ale musela jsem se soustředit taky na svoje dvě děti a na běžný provoz, a taky jsem musela neustále všechno překládat. Běžně se stávalo, že na mě mluvili dva (i více) lidi zároveň. Všimla jsem si, že francouzská část mé rodiny (tedy Motýl a holky) vůbec nevnímají, že na mě někdo další mluví česky. Tím, že česky nerozumí, jako by to vůbec neslyšeli. Bylo to pro mě tedy hodně vyčerpávající. Přidaly se k tomu ještě nějaké další starosti způsobené nečekanou smutnou událostí. Mrzí mě, že jsem se nestihla vidět s víc přáteli a že i s těmi dvěma kamarádkami jsem strávila dost málo času. Takže vzkaz pro všechny, kteří ani netušili, že jsem byla v ČR: omlouvám se, že jsem se neozvala, ale… prostě to nešlo. Snad zase někdy příště. Opravdu doufám, že až kluci povyrostou, budou ty dlouhé tratě v autě zvládat lépe. Pak se třeba odhodlám s nimi někdy přijet sama a odpadne mi ta péče o turisty 🙂

No ale myslím, že nakonec jsme toho zvládli docela dost: pouť v Jilemnici, výjezd lanovkou na Žalý a pěší sestup zpět do Vrchlabí, Motýl s holkama si půjčili koloběžky a sjeli na nich ze Špindlerovy boudy do Špindlu, podnikli jsme výlet na Medvědín a přes Mísečky zase dolů do Špindlu, a kamarádka nám zorganizovala vyjížďku na koních. A moc jsme si užili také výlet do zoo ve Dvoře Králové nad Labem, kde jsem mimochodem objevila i Kocourkův třetí zub. Největší úspěch mělo safari, které jsme si projeli vlastním autem. Škoda že Motýlek zrovna vyčerpáním usnul.

Cesta zpátky do Luxu byla dlouhá. Kocourek zatím není fanoušek jízdy autem a dával  nám to pěkně sežrat. A po těch třech týdnech plných zážitků a emocí jsem najednou pocítila obrovskou úlevu, když jsme přejeli lucemburské hranice. S troškou nostalgie si pomalu připouštím, že se asi víc cítím doma tady…

A někdy příště vám možná napíšu, proč.

 

Mallorca

Dokud Motýlek není škol(k)ou povinný, dopřáli jsme si – poprvé a zřejmě naposled – dovolenou v období „mimo školní prázdniny“. Nikdy jsem příliš neholdovala cestování s miminky, ale tentokrát jsem tento Motýlův nápad nesla statečně. Vždyť je už Kocourek teď dvakrát tak starý, než byl Motýlek, když jsme ho vzali poprvé k moři 🙂 Dokonce jsem se upřímně těšila a všechny negativní myšlenky, jak to všechno zvládneme, úspěšně zaháněla.

Původně jsme chtěli jet na Korsiku. Byli jsme tam s Motýlem dvakrát a tato destinace je prostě naše srdeční záležitost. Ale představa, že se dvěma dětmi absolvuji dlouhou cestu autem, trajektem, pak opět autem, přičemž Motýl by byl celou dobu ve stresu, že nám loď ujede, a nechtěl by dělat přestávky… to prostě zavánělo rodinnou krizí až rozvodem 🙂

Nakonec jsme si tedy vybrali snadnější cestu: klasický zájezd od cestovky na Mallorcu, letecky, se zajištěnou přepravou autobusem z letiště do hotelu s plnou penzí. Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že se do něčeho takového nechám namočit, vysmála bych se mu. A Motýl nejspíš taky. Dokud jsme neměli děti, byly naše prázdniny zcela zasvěcené objevování dalekých krajin, ve sportovním stylu. Ovšem děti, jak už je z mého blogu asi patrné, převrátí člověku život naruby.

Takže nám nakonec týden na Mallorce v hotelu plném německých, švýcarských a ruských turistů, přišel velmi vhod. Motýl si tam přišel na své, protože si ve vysoce profesionální půjčovně  opatřil silniční kolo a každý den vyrážel na +/- 70km vyjížďku. A já s dětmi jsem se většinu času pohybovala mezi hotelovým pokojem, bazénem, pláží a restaurací.

Rodin s malými dětmi tam bylo opravdu hodně a bylo zajímavé sledovat různé výchovné přístupy. Došla jsem tam k zajímavému závěru: totiž že německý přístup mi nakonec přišel ze všech nejsympatičtější. Ostatně i tady v Lucembursku si na hřištích rozumím lépe s německými maminkami než s francouzskými. Tedy rozumím si s nimi názorově, jazykově už je to horší. Přitom německé děti mají v Čechách dost špatnou pověst – nálepku rozcapených a ukřičených harantů. Německá výchova je přinejmenším v kraji, odkud pocházím (a kde je německých turistů také hodně – no asi jako všude), považována za nefunkční. Ale teď, když znám ve svém okolí několik německých rodin trošku blíž, mám na to jiný názor.

Zároveň jsem měla opět příležitost si uvědomit, jak přehnaně kritická jsem bývala k různým rodičům, ať už jsem je znala osobně nebo ne. Dokud jsem neměla vlastní děti, nechápala jsem, jak někteří rodiče můžou mít ty děti tak nezvladatelné, ukřičené, uvztekané… Teď vidím, jak moc je to těžké, vychovat svoje děti tak, aby jejich chování odpovídalo společenským normám. Tedy ono je to asi úplně nemožné. A asi to ani nechci. Děti jsou prostě děti a je potřeba jim dát čas a prostor, aby se jejich osobnost zformovala. Což někdy nás – rodiče, jejichž osobnost se také stále ještě formuje – stojí velký uzel nervů.

Ano, pečlivě jsem sledovala své okolí, ovšem už méně kritickým okem než dřív. Viděla jsem tam, tuším, britské rodiče, jejichž zhruba 2,5letá holčička byla ochotná jíst v restauraci pouze s očima upřenýma na pohádku na iPadu před sebou. Ale viděla jsem tam i německou rodinu se dvěma chlapci 3 a 6 let, kteří dokázali v klidu sedět u stolu, spořádaně jíst a poté čekat, až dojedí jejich rodiče. Za celý týden jsem u nich nebyla svědkem jediné hysterické scény.

Zato oni byli svědky našich scén. Motýlek někdy odmítal jíst úplně, jindy si u švédských stolů cosi naporoučel a pak se toho ani nedotknul a žádal něco jiného, v podstatě celý týden se živil převážně špagetami, a abychom ho udrželi u stolu, dokud nedojíme my (tedy hlavně můj Francouz, který má prostě zdlouhavé stolování v oblibě), museli jsme se Motýlkovi buď intenzivně věnovat (konverzovat, číst mu, lepit s ním nálepky), nebo jsme podlehli jeho do zblbnutí opakovaných žádostí o zapůjčení Motýlova telefonu… Má tam totiž pár aplikací Lego Duplo, které jsem já před časem ze svého telefonu smazala, neboť byly příčinou konfliktů mezi mnou a Motýlkem. Mobil v jeho rukách nevidím ráda, ale na naši obhajobu musím říct, že Motýlek už jaksi není jediným dítětem, které vyžaduje naši pozornost. Kocourek je také čím dál akčnější, vše ho zajímá, vše si chce osahat a nejlépe ochutnat, takže v některých situacích je prostě k neudržení. Tedy abychom se mohli v klidu najíst, střídali jsme se v držení Kocourka a byli jsme rádi, že Motýlek chvíli naši pozornost nevyžaduje.

Všimla jsem si, že nejsem jediná, kdo zvídavým okem sleduje okolí a dělá si různé závěry. A tak by mě například zajímalo, co si o nás myslela maminka těch dvou spořádaných kluků, když viděla, jak se snažíme naše miminko doslova opít rohlíkem (nebo aspoň bagetou), zatímco náš starší syn civí na displej telefonu… A všimla si toho, že jsem kojila své dítě krátce poté, co jsem upila ze sklenice s bílým vínem (kojení jsem tou dobou neměla v plánu, jenže občas mi to plánování prostě nevyjde)? Korunu mizerné matky mi pravděpodobně nasadila v den, kdy k nám přišla, aby nám sdělila své obavy o zdraví našeho miminka. Znepokojilo ji, že ho viděla spát v opuštěném kočárku „s jakýmsi hadříkem přes obličej“. Ano, nechávala jsem Kocourka samotného v kočárku, neboť jsme měli pokoj ve druhém patře v budově, kde nebyl výtah. On vytuhnul vždy po snídani, tak jsem ho zaparkovala u našich lehátek u bazénu a šla s Motýlkem nahoru, abychom se převlékli do plavek a namazali opalovacím krémem. Sledovala jsem ho přitom z balkónu. A ano, rád spí se svým plyšovým oslíkem nebo s přikrývkou na tváři. Vždy, když usíná, si prostě musí dát něco látkového a jemného k obličeji. Chápu, že to může působit strašidelně – všichni známe strašák zvaný „syndrom náhlého úmrtí“. Ale už jsem si na to zvykla.

Ale shrnuto a potrženo: prázdniny se nám líbily velice, utekly příliš rychle, každý den svítilo slunce, nebe bez mráčku, voda i v moři celkem teplá, Motýlek si to užil, řádil v bazénu i na pláži, a já, ačkoli občas lehce vyčerpaná, když jsem jednou rukou házela balón uprostřed brouzdaliště a na druhé držela devítikilového (to je odhad) cvalíka, jsem stihla přečíst 166 stránek, tj. téměř polovinu (!!) knihy, a to i přesto, že první den jsem stále dokola četla první odstavec. Přežili jsme i obě cesty letadlem, i když oproti mému loňskému cestování pouze s jedním, tehdy ještě relativně klidným dítětem, to bylo přece jen náročnější. A polévá mě střídavě horko a studený pot při myšlence na to, co mě čeká v září: cesta letadlem s oběma kluky – sama!!!

Vyčerpávající prázdniny

Poprvé po mnoha letech necítím svou obvyklou poprázdninovou depku. Žádná nostalgie, žádná chuť vrátit čas o týden či dva zpátky.

Pravda je taková (ač krutá), že letos jsem se na prázdniny vůbec netěšila. Naopak jsem z nich měla velké obavy. Skutečné prázdniny pro mě začínají dnes, den po návratu.

Letos jsem zkrátka nebyla správně naladěná na hromadnou dovolenou ve složení, v jakém jsme jeli už loni a předloni: já, Motýl, Motýlek, Motýlovy holky, Motýlova sestra s manželem a třemi dětmi a psem. Svou švagrovou i švagra mám moc ráda, jsou zlatí. Ale na celkem šest energií nabitých dětí ve věku 2 až 13 let jsem se letos prostě necítila. Celkově mě zkrátka nelákala představa, že nás bude tolik pohromadě. Jen pro představu: myčka v našem pronajatém domě myla třikrát denně, pračka prala jednou až dvakrát denně. Naštěstí prádlo bylo suché vždy během hodiny. Vykopat celou skupinu na nějaký výlet zabralo obvykle celé dopoledne. Po příjezdu na zvolené místo bylo třeba ihned začít hledat restauraci a přinejmenším ji zarezervovat, jinak si desetičlenná skupina během oběda nikde neškrtne. K tomu neustálé vedro 35 až 40 stupňů. Bazén u domu ano, ale moře, jezero či řeka nikoli. Destinace byla určena možností ubytovat tolik lidí a zvíře, spíše než svou atraktivitou.

Tedy odpočatá se necítím, spíš jsem ráda, že je to za mnou. Mrzí mě, že jsme si letos nenaplánovali žádnou dovolenou ve třech. Motýl by sice ještě rád někam vyrazil, ale já se v druhé polovině 7. měsíce na další přesuny Evropou, ať už autem nebo letadlem, příliš necítím.

Naopak jsem velmi vděčná za to, jak mě přivítalo Lucembursko, které v minulých týdnech také čelilo velkým vedrům: od včerejška tu máme příjemných 18 stupňů, klasickou šedivou oblohu, sem tam pár dešťových kapek. A já se cítím báječně!

Motýlkova první cesta letadlem

Cestování mezi Lucemburskem a Českou republikou mi nikdy nepřipadalo složité. Řídím celkem ráda, takže mi nevadilo sednout do auta a řídit těch 900 km, které mě dělí od mého rodiště. S Motýlkem je takové cestování ale už o něčem jiném. Pokud jedeme všichni tři, jeden z nás dělá baviče a druhý řídí (a třetí se „baví“). Samotná si ale s Motýlkem na tak dlouhou cestu autem ještě asi nějaký čas netroufnu.

Když jsem tedy hledala řešení, jak dopravit sebe a Motýlka na prodloužený víkend do Prahy (u příležitosti kulatých narozenin v rodině), pustila jsem se rovnou do zkoumání nabídek různých leteckých společností. Přímé lety mezi Lucemburkem a Prahou už několik let neexistují. Některé kamarádky jezdí na letiště do Belgie či Německa, ale já jsem pro Motýlka hledala opravdu to nejjednodušší řešení, tedy v rámci možností bez dlouhých přesunů autem. Nakonec jsem zvolila cenově dostupnou a časově výhodnou nabídku společnosti Lufthana: sice s přestupem, ale za 3 hodiny jsme cestu měli za sebou.

Letěli jsme v pátek z Luxu do Mnichova, kde jsme měli asi hodinu času na přestup, a odtamtud pak do Prahy. První let jsme zvládli téměř na jedničku. Motýlkovi do druhých narozenin zbývá ještě pár dní, takže letěl téměř zdarma. Oficiálně neměl svoje vlastní sedadlo a měl mi sedět na klíně, ale v letadle z Luxu do Mnichova bylo sedadlo vedle nás volné, a tak se na něm hned po vzlétnutí uvelebil. Nejdřív se zabavil opakovaným sklápěním pultíku na jídlo, to se ale moc nelíbilo pánovi, který seděl před námi. Pokusila jsem se ho tedy rozptýlit jeho oblíbenou magnetickou stavebnicí s auty, ale ukázalo se to poněkud nepraktické, protože nám sem tam nějaký dílek upadl na zem a bylo velmi obtížné ho lovit. Nakonec ho zaujala roletka proti sluníčku na okně. Hodinový let nám rychle utekl. Při klesání začal Motýlek trochu natahovat, ale to bylo nejspíš proto, že jsem ho zase musela připoutat k sobě na klín.

Na letišti v Mnichově jsme si stihli dojít na záchod a najít naši „gate“. Zbytek času jsme strávili pobíháním od okna k oknu a sledováním letadel, autobusů a vozíků na zavazadla. Bohužel to Motýlka vyčerpalo natolik, že usnul v autobuse, který nás vezl k našemu druhému letadlu. Tušila jsem, že se nám náš idylický výlet začíná kazit. U letadla jsem ho musela polospícího vyndat z kočárku, odnést do letadla, kde jsem ho na chvilku odložila na sedadlo, abych si mohla sundat kabát a jemu bundu. Motýlek se na tom sedadle klátil ze strany na stranu, jak napůl spal. Usadili jsme se vedle poněkud nepřátelsky vypadajícího pána. No, kdybych letěla před pár roky letadlem a vedle mě se usadila matka s tak malým dítětem, asi bych se taky mračila. Motýlek brečel při vzlétání, protože na mém klíně nemohl najít vhodnou pozici ke spánku. Během letu spal, za což jsem byla ráda, avšak při sestupu se ukázalo, že byla velká chyba ho před klesáním neprobudit. Probudil se sám, pravděpodobně s velkou bolestí v ouškách. Začal křičet a vzpínat se, vedle nás sedícího pána pěkně pokopal, byl úplně hysterický a já měla co dělat, abych ho udržela. Bylo mi taky do breku, protože mi bylo jasné, že trpí. Nechtěl se napít ani najíst, což by mu bývalo nejspíš pomohlo. Křičel i na letišti v Praze, když jsme čekali na kufr, a uklidnil se teprve v autě mých rodičů, kteří pro nás na letiště přijeli. Spolucestující nás v tomto letadle museli nenávidět. Ale našli se i spřízněné duše. Třeba jedna německá paní, která mi po výstupu letadla pomohla rozložit kočárek a poradila mi, že jejím dětem proti bolesti uší v letadle pomáhali gumoví medvídci.

Na pondělní cestu zpátky jsem byla poučená (a vybavená gumovými medvídky). Tentokrát jsme letěli přes Frankfurt. V Praze jsme nasedli do velkého letadla, které nebylo plně obsazené. Místa jsme dostali do zadní části, kde už skoro nikdo neseděl. Vedle nás byla dvě prázdná sedadla, kterých ale tentokrát Motýlek nevyužil, neboť po vzletu usnul. Velmi milí stevardi se na nás chodili pravidelně koukat, přinesli Motýlkovi puzzle a maňáska a pořád se ptali, zda něco nepotřebuju. Požádala jsem je, aby mě včas upozornili, než letadlo začne klesat. Mohla jsem tak Motýlka včas probrat a vnutila mu láhev mlíka, takže s oušky neměl problém.

Frankfurtské letiště je ohromné a krásně by se tam nakupovalo, kdybych tam byla sama 🙂

I let do Lucemburku proběhl hladce. Vedle nás seděl velmi milý a tolerantní mladý muž a Motýlek si celou dobu listoval svou novou knížkou o Krtečkovi, kterou dostal od mých rodičů. Od letušky jsme dostali čokoládu, kterou Motýlek snědl při klesání, takže s oušky opět žádný problém. Gumové medvídky jsem snědla já.

Řekla bych tedy, že výlet letadlem měl velký úspěch. Radost mi kazí jen včerejší letecká katastrofa, ze které je mi poněkud mdlo. Z Prahy do Frankfurtu jsme také letěli Airbusem A320… A společnost Germanwings jsem měla v záloze jako druhou alternativu. Na palubě toho zříceného letadla byla prý 2 miminka… Brrr. Já jsem se létání nikdy nebála, vždycky jsem se cítila naprosto v bezpečí a vzlétání a přistávání jsem si vysloveně užívala. Dokonce jsem jako dítě toužila stát se pilotkou. Zřejmě právě proto, že k té katastrofě došlo den po našem návratu, najednou cítím velké pochyby a obavy z naší příští cesty, kterou jsem naplánovala na červen (a letenky už nadšeně zarezervovala…).