Vanilka zahradnicí

Žít „ve vlastním“ je přece jenom trochu jiné než žít v podnájmu.

V podnájmu je člověk dočasně. I když někdy to „dočasně“ trvá dlouhá léta nebo třeba celý život. Já jsem se ale v podnájmu vždycky cítila víc jako v hotelu než jako u sebe doma. Bála jsem se věšet na zeď obrázky z obavy, jak se pak následující nájemník bude tvářit na díry ve zdi. A zapracovat na exteriérech (truhlíky v oknech, záhony na zahrádce apod.), to už se mi nechtělo vůbec.

Do svého prvního podnájmu s balkónem jsem si pořídila tři okrasné stromky v květináčích. Jeden po druhém zrezivěl a uschnul.

Před naším pronajatým domem ve Francii Motýl zasadil cibule tulipánů, které jsme si přivezli z Holandska. Ty tulipány mě pak skutečně mrzely, když jsme se odtamtud stěhovali.

Na zahradničení jsem nikdy moc nebyla. Hrabat se v hlíně, ztrácet čas a energii zaléváním, přičemž stejně nemám čas kochat se výsledkem svého snažení – to mi nic neříká.

Jak je možné, že se můj přístup změnil ve chvíli, kdy jsme se zabydleli „ve svém“? Najednou celé měsíce plánuju a těším se, až zvelebím naše terasy (ano, máme jich u bytu hned několik). Svůj záměr jsem rozdělila dvou fází:

1. likvidace pozůstatků dekorace vytvořené tou paní, která v našem bytě žila se svým manželem před námi;

2. vytvoření vlastní dekorace.

V obou případech jsem o výkonu činnosti měla jasnou představu: počkám na jarní měsíce, až bude svítit sluníčko, a jedno nedělní odpoledne pak strávím v tílku na terasách, pěkně se přitom opálím a vykonám, co jsem si předsevzala.

Jenže na hezké počasí se v Lucembursku někdy čeká velmi, velmi dlouho. A já jsem od přírody tvor velmi, velmi netrpělivý. Do první fáze jsem se tedy pustila už před pár týdny. Na opalování sice byla moc velká zima, ale sluníčko většinu času svítilo a v černém triku s dlouhým rukávem se to venku dalo přežít. Zlikvidovala jsem jeden uschlý vánoční stromek a hlavně všechny ty umělé květiny, kterými má předchůdkyně obmotala mřížky u balkónů, zřejmě aby dovnitř nebylo vidět z ulice. Pro záměr mám pochopení, pro umělé rostliny nikoli. Součástí druhé fáze měl být nákup a zasazení živého břečťanu, který by se po balkónu mohl pnout a vytvořit tak přírodní řešení, jak zabránit zvědavcům, aby mě v létě sledovali při opalování na terase. Neklesám totiž na mysli a věřím, že se těch slunečných dnů se dočkám a že na opalování skutečně dojde.

Kromě toho jsem si vysnila, že na terase u kuchyně vypěstuji bylinky a možná i pár rajčátek a papriček. Motýl totiž zahradničení pověsil na hřebík. Nadšeným zahradníkem byl v domku na venkově: vypěstoval salát, cukety, rajčata, cibuli, mrkev a dýně. V bytě už ale pěstovat odmítá, a to i přes kus zeleně, který k našemu bytu náleží a na kterém by si určitě nějaký ten záhon udělat mohl.

Čas běží, víkend za víkendem je ošklivo a já jsem čím dál nervózní z toho, že jsem stále ještě nic nezasadila.

A tak jsem se včera rozjela do Hornbachu i přesto, že ráno lilo jako z konve. Koupila jsem kupu semínek, hlínu, dva truhlíky a osm sazenic muškátů, dva břečťany, velký květník kopretin a taky levanduli, na kterou jsem alergická.

V roláku a mikině jsem se pustila nejdřív do zasazení muškátů do těch dvou truhlíků. V Hornbachu jsem se samozřejmě taky podrobně informovala, jak mám vlastně postupovat. Na to, co jsem se kdysi na základní škole naučila při „pěstitelských pracích“, jsem už bohužel dávno zapomněla.

Nikdy bych nevěřila, že mi ten pocit prstů zarytých do hlíny bude činit takové potěšení. S výsledkem jsem nadmíru spokojená. Musím jen doufat, že mi ty muškáty neorve vichr a nepomlátí kroupy (páteční krupobití mě trochu vyděsilo).

Pak jsem se pustila do zasazení břečťanů. Byla jsem vděčná, že mi tu po bývalé majitelce zbylo tolik velkých květináčů.

Jeden břečťan se bude pnout na terase u obýváku...
...a druhý u kuchyně.

Po tomto výkonu jsem si musela dát přestávku, neboť se přihnal černý dešťový mrak. Bohužel jsem nestihla včas zamést zbytky rozsypané hlíny. Pokusila jsem se o tom chvíli po dešti, ale docílila jsem pouze toho, že se hlína rozmazala po dlaždičkách. Takže jsem ten balkón musela ještě vytřít. Já šikulka.

Ačkoli se trochu ochladilo, nehodlala jsem svou rozdělanou práci vzdát. Oblékla jsem si bundu a zasila bylinky a rajčata. Na papričky už mi nezbyla hlína.

Najít místo pro kopretiny a levanduli už byla celkem hračka.

Tak mi držte palce, ať ty moje rostlinky přežijí mou péči!

Tvrdý život bez cleaning lady

Po příspěvku o třídění odpadu přicházím s dalším luxusním tématem: uklízení.

Pryč jsou doby, kdy se o čistotu v mé domácnosti staral někdo jiný. Náš byt sice Motýlovi říká „pane“, to má ale i své nevýhody: utahování opasků, šetření, a s ním spojené (dobrovolné) rozhodnutí vzdát se paní na úklid.

O té, která nám pomáhala s domácností doteď (lépe řečeno se o ni dokonale starala), už jsem psala. Za ty téměř tři roky, co k nám pravidelně každý týden docházela, už jsem měla pár příležitostí si připomenout, jaké to je uklízet dům se čtyřmi pokoji, halou, kuchyní a dvěma koupelnami. Vždycky to ale bylo jen dočasné řešení, když naše cleaning lady dostala chřipku.

Tentokrát se jedná o řešení definitivní – aspoň tedy do té doby, než našetříme dostatek peněz na to, abychom zase byli ochotní utrácet za „zbytečnosti“.

Jenže ona taková cleaning lady možná vůbec není zbytečnou investicí. K její práci mám hluboký obdiv. Já jsem prostě šmudla. Ať se snažím sebevíc, nedokážu vyleštit sklo tak, aby na něm nebyly vidět šmouhy. A že těch skel doma máme! Jídelní stůl se skleněnou deskou, skleněný televizní stolek a v novém bytě extravagantní skleněný strop/podlahu (záleží na tom, jestli je člověk dole nebo nahoře). A připočítat se musí takové ty standardní prosklené elementy jako sprchový kout, zrcadla v koupelně atd.

Sklo mám ráda. Je to čistý (když ho někdo vyčistí) a jaksi vznešený materiál plný světla. Náš stůl bych neměnila a ten skleněný strop/podlaha dodává našemu bytu jednoznačně na originalitě. Bohužel všechno má svou cenu – a těd nemluvím o penězích. Cenou za originalitu a estetiku je být otrokem vlastního nábytku.

Když jsem se do generálního úklidu v novém bytě pustila poprvé, byla jsem všemi těmi šmouhami, které na sklech a zrcadlech zůstávaly i po několika hodinách úporného leštění (vážně), velice frustrovaná. Nechápala jsem, jak je možné, že si s nimi nedokážu poradit, když tolik jiných žen – cleaning lady nepočítaje – to zvládá. Můj nenáročný Motýl, který především chtěl, abych už s tím uklízením přestala a věnovala se jemu, mě přivedl na správnou stopu. Poradil mi, abych to zkusila s jiným hadříkem. Nenamáhala jsem se mu vysvětlovat, že všechny doma nalezené hadříky včetně papírových utěrek a odličovacích tampónů jsem už na nezdárné vyleštění zrcadla použila. Místo toho jsem při příštǐ návštěvě supermarketu strávila 20 minut v oddělení čistících prostředků. Na regál s hadry jsem civěla tak dlouho, až jsem vyvolala podezření u doplňovǎce zboží. Nicméně dnes, po svém druhém pokusu vyblýskat celou svou domácnost, vám mohu sdělit, že tajemství dokonale vylěstěných skel a zrcadel skutečně netkví tolik v čistících prostředcích, nýbrž v hadříku, který použijete.

Pořídila jsem děrovanou utěrku, kterou jsem doma vybalila z obalu a zjistila, že je tvrdá tak, že by se dala lámat. Na obalu jsem si přečetla, že se má před prvním použitím namočit. Aha, to ona asi pak změkne, pomyslela jsem si. Změkla. A pak zase ztvrdla, jakmile uschnula. Rozpačitě jsem s tou věcí, která navíc na sušáku nabrala podivný tvar, začala vysoušet na sklo nastříkaný čistící sprej a… za chvilku se náš jídelní stůl jenom blyštil – bez jediné šmouhy!

Se zrcadly v koupelně to bylo trochu tězši, zřejmě kvůli mým vlasovým sprejům, které na nich vytvářejí takový zvláštní film. Tady zabral další nástroj, který jsem v supermarketu pořídila: na obale stojí „velbloudí kůže“, a já opravdu doufám, že není z velblouda, nicméně je to jemňounká kůže – tak jemná, že konzistencí připomíná hadřík – a tou se mi ta zrcadla podařilo vyleštit.

Největší výzva byl samozřejmě strop/podlaha, s jehož výsledkem nejsem úplně spokojená, což je zapříčeněné částečně mou únavou (ještě těď mě bolí všechny svaly) a hlavně šmouhami přítomnými na spodní části skla – tedy na stropě, což se mi asi dokonale vyleštit nepodaří nikdy.

Úkol tedy splněn: byt je čistý. Po svém výkonu mě akorát rve srdce každé nezbytně nutné otočení vodovodním kohoutkem, protože podobné zásahy postupně ničí mé uklízečské veledílo. Po téměř celém dni, který jsem úklidu obětovala, je těžké si připustit, že je teď na čase v našem bytě zase normálně žít, se všemi kapkami, drobky a otisky prstů, které to žití s sebou přináší.

Radost z třídění odpadu

Koho by to napadalo, že se Vanilka jednou bude rozplývat nad tříděním odpadu? Ale je to tak. S novým bytem nabrala má ekologická odpovědnost na obrátkách. Splnil se mi můj sen: v mé kuchyňské lince je zabudovaný šuplík obsahující tři oddělené kyblíčky. A před domem jsou zaparkované popelnice tří různých barev: černá na smíšený odpad, modrá na papír a zelená na organický odpad. To byste netušili, s jakou radostí teď odhazuji každý odpadek do toho správného kyblíčku! Jaké uspokojení cítím při loupání mandarinky, nebo třeba při vykydávání vylouhovaného čaje ze sítka!

Fascinuje mě, jak je to všechno v Lucembursku perfektně zorganizované. Zatímco ve Francii existuje na veškerý tříděný odpad jen jeden pytel, do kterého se hází všechno dohromady (karton, plast, plechovky), v Lucembursku se vyhazuje všechno zvlášť. Obec pak na konci roku do schránek distribuuje kalendář, aby každý věděl, kdy přijedou popeláři a pro jakou popelnici. Na nás je pak tu správnou popelnici večer předem vyvézt na chodník. A třeba pro organický odpad si popeláři jezdí v zimě jednou za čtrnáct dní a v létě každý týden – aby se nám ta zelená popelnice nerozložila docela. Kromě popelnic máme také velké modré pytle, do kterého se hází plastové obaly a plechovky a pro který si jezdí zase jiní popeláři.

Ještě jsem ale nepřišla na to, co mám dělat se skleněnými lahvemi. Když jsem bydlela v Lucembursku poprvé, ještě jsem neznala Motýla a moje (naše) spotřeba vína byla značně nižší. S problematikou prázdných lahví jsem se tudíž nesetkávala tak často. Asi jsem si v tomhle ohledu měla taky dát nějaké novoroční předsevzetí. Jak jsem na to mohla zapomenout?

Konečně!

Konečně jsem se o dnech volna dostala k protřídění fotek z Etiopie, na kterých se zarazilo mé pravidelné přišpívání do rubriky Luxusní život obrazem. Za pauzu se vám tímto omlouvám a doufám, že nové obrázky patřičně oceníte (začínají datem 22. listopadu).

Bohužel se mi během stěhování a zabydlování v novém bytě nepodařilo tuhle důležitou fázi našeho života zachytit. Prostě jsem měla hlavu jinde, na focení jsem nemyslela, a když myslela, neměla jsem na něj náladu. To samé platí o Vánocích. A samozřejmě mě to teď mrzí.

Přesto jsem se rozhodla v rubrice Luxusní život obrazem pokračovat, protože metoda „aspoň jedno foto denně“ mi pomáhá zachytit momenty, které bych jinak určitě zapomněla.

Vánoce 2011

Pomyslet si na Štědrý den: „Už aby byly příští Vánoce,“ to asi nebylo znamení pravé vánoční pohody. Já se ale na příští Vánoce opravdu moc těším, zatímco o těch letošních jsem se těšila hlavně na to, až budou za mnou.

Co že tedy o těch příštích Vánocích hodlám udělat jinak – lépe?

  • Vánoční přípravy spustím nejpozději o první adventní neděli.
  • Vyzdobím náš byt, který snad za rok konečně bude připraven na estetické doplňky, a taky balkony.
  • Upeču cukroví.
  • Podívám se alespoň na jednu vánoční pohádku.
  • Pošlu svým blízkým opravdová vánoční přání.
  • Na Štědrý večer budu se svou rodinou a nebudu tím pádem plakat. Letos jsem už podruhé byla s Motýlovou rodinou, a i když jsou všichni její členové velmi laskaví, po té mojí se mi přece jenom pořádně stýskalo.

A co mi tedy na Vánocích 2011 tolik vadilo?

  • Že jsem si nestihla všimnout, že už jsou za dveřmi.
  • Že jsem si tudíž vůbec žádnou atmosféru neužila; naopak jsem se těšila, až bude po nich.
  • Že vánoční zvyky v Motýlově rodině nemají nic společného s mým vlastním pojetím Vánoc. Že se dárky pod stromečkem obejvily už v poledne, což podle mého názoru muselo zkazit i dětem veškeré kouzlo, a navíc bylo obtížné je uhlídat, aby se na ně nevrhnuly už dávno před večeří. Že si během večera nikdo nepopřál veselé Vánoce a vrcholem byly opravdu jenom ty dárky.
  • Že jsme se s Motýlem týden před Vánoci stěhovali a že jsme i na Štěpána rozmontovávali velké skříně, přenášeli věci a vybalovali krabice, u čehož jsme se navíc stihli i pěkně pohádat.

Zkrátka nezbývá mi než na tyhle Vánoce zkusit zapomenout a udělat všechno proto, aby ty příští byly nezapomenutelné.