Mlčím

„Když nemáš co říct, radši mlč,“ říká se.

Jsou období, kdy mě toho napadá tolik, že si témata na blog poznamenávám do mobilu, abych z nich mohla čerpat, až přijde období, kdy mě nic nenapadá. Jenže občas mě napadne i něco tak úžasného, o čem si myslím, že si to přece nikam poznamenávat nemusím. Je to tak geniální, že na to přece nejde zapomenout!

Jde…

Teď to ve mně hlodá a ve dne v noci přemýšlím, o čem že jsem to chtěla psát.

No nic. Do žádného z témat, které už mám v mobilu delší dobu, se mi teď pouštět nechce. Některá už jsou úplně „mimo mísu“, takže už je z toho mobilu asi radši rovnou vymažu.

Zatím tedy budete muset počkat, milí čtenáři a milé čtenářky, dokud se mi buď nevrátí paměť nebo se mi nestane něco zásadního, o čem bych se s vámi chtěla podělit. Zatím se mějte pěkně a užívejte si jaro!

7 let

Dnes je mému blogu 7 let.

Mám pocit, že k šestému výročí jsem psala teprve předevčírem nebo někdy minulý týden. Blog roste (nebo spíš stárne) stejně rychle jako děti.

Od minulého roku se toho tady moc nezměnilo. Pořád si čas od času zahrávám s myšlenkou, že psaní blogu pověsím na hřebík. Ale odhodlat se k tomu je těžší, než bylo se psaním blogu začít.

Stále mi vadí, jak jsou mé příspěvky v poslední době monotematické. Ale už se aspoň nestresuju, když je mezi nimi delší pauza. A taky cítím, že se u mě k něčemu schyluje: že se během tohoto roku v osobní sféře posunu zase trošku dál. Tak potom snad zase bude o čem psát 🙂

Děkuju věrným čtenářkám a čtenářům, že tu stále jste se mnou – někteří už dlouhá léta.

Už teď se těším, až si večer dám skleničku na oslavu. Sedm bylo vždycky mé oblíbené číslo.

 

7cake

Fascinována YouTube

Na tohle téma už se chystám napsat velmi dlouho. Pořád to odkládám, protože se bojím, že se mi nepodaří mé myšlenky správně vyjádřit a že nechtěně někoho urazím. Záměrně nebudu nikoho citovat a zdůrazňuji, že se nechci nikoho dotknout. Snad si to nikdo nevezme příliš osobně.

Už nějakou dobu se někdy (často) večer cítím tak vysátá (doslova), že nejsem schopná číst, i když četba je pro mě ten naprosto nejlepší relax. Padnout před televizi mě také neláká. Ostatně už dlouho se mi nepoštěstilo vidět nějaký film celý. Buď mi ho přeruší pláč některého z dětí nebo usnu před rozuzlením, či dokonce dřív, než se děj stačí zauzlit.

Co tedy dělám? Někdy mezi desátou a jedenáctou hodinou večerní si dám sprchu, převléknu se do nočního úboru a zalezu si do postele. A místo abych byla rozumná a zhasla a spala, dokud to je možné (myslím, že tvrzení o tom, že co člověk nenaspí do půlnoci, už po zbytek noci nedožene, platí obzvlášť pro matky malých dětí), dám si na uši sluchátka (kvůli přítomnosti spícího nemluvněte) a sleduji videa na YouTube.

Výhodou videí je, že jsou obvykle vcelku krátké, takže je můžu dokoukat do konce, a když už mi opravdu klesají víčka, prostě už si další nepustím. A také jsou většinou intelektuálně nenáročné – zkrátka oddych, jak má být. V téhle fázi života mi prostě tento mediální formát, pokud se to tak dá nazvat, naprosto vyhovuje.

Musím říct, že někdy (často) sama nad sebou žasnu, co ve svém předspánkovém vysátém transu jsem schopná nechat před svýma očima plynout. Mám pár oblíbených YouTuberek, které sleduji, jako jiní lidé koukají na nekonečné seriály. Těším se na jejich nové příspěvky, ačkoli – mezi námi – informační (či jakákoli jiná) hodnota je nulová…

Vsuvka: …což mi připomíná, že to samé jsem kdysi dávno během svých vysokoškolských studií napsala do domácího úkolu o jakémsi blogu. Tehdy mi blogy jako takové absolutně nic neříkaly a nechápala jsem, proč někdo blog píše. Ehm. Bohužel ten domácí úkol byl pak také zveřejněn na internetu a autorka onoho blogu si mou kritiku přečetla… No nic, to už je dávno 🙂

Se ztěžklými víčky zírám na to, co si pro mě neznámé dívky/ženy nakoupily ve slevách, jakou si za poslední měsíc oblíbily řasenku nebo do jaké, většinou pražské, restaurace nedávno zavítaly. Tedy sleduji cosi, bez čeho by se můj život rozhodně obešel.

O to víc mi vrtá hlavou, do jaké míry jsou videa na YouTube sociologickým fenoménem, a to jak z pohledu autorů/autorek videí, tak z pohledu diváků/divaček.

Občas se totiž proklikám na naprosto neuvěřitelné obsahy. Naposledy třeba jedna mladá dívka uveřejnila „haul“ z nákupu potravin v supermarketu. Ukazovala před kamerou jogurt, šunku, podmáslí atd. a vysvětlovala, proč si to a to zboží koupila, zda bylo v akci apod. Ne, nedokoukala jsem to do konce, ale i tak jsem na to zírala příliš dlouho.

Na YouTube (a teď mluvím jen o obsahu v češtině – mezinárodní měřítko má jistě ještě větší grády) je možné najít úplně všechno. Návody všeho druhu, recepty „live“… porody „live“(!)

Čím to je, že dnešní (nejen) ženy mají potřebu odhalovat různé kusy svého soukromí a sdělovat široké veřejnosti detaily ze svého života? Detaily, které jsou navíc mnohdy zcela bezvýznamné. Koho zajímá, co si nějaká neznámá osoba nakoupila? Nikoho, a přesto na to koukají stovky nebo i tisíce lidí. Takže je to vlastně přece jenom trochu zajímá. Mě taky, i když je těžké si to přiznat. Ale jinak bych na to přece nekoukala?

Napadlo mě, že v dnešní době, kdy je tak snadné být ve spojení s jinými lidmi, se paradoxně spousta lidí cítí osamělých. Není za odhalováním nákupů skrz počítačovou obrazovku obyčejná touha si s někým popovídat o všech těch banálních záležitostech, které všední život přináší? Zvýšený počet maminek na mateřské v YouTube sféře mé tvrzení jen potvrzuje. Maminky se často cítí izolovány, a tak vyhledávají kontakt alespoň virtuálně. Ostatně i já sama, když si koupím nové boty, mám chuť svou radost s někým sdílet. Nejde o chlubení, spíš o tu nutkavou potřebu někomu to říct. Zvláštní. Zajímalo by mě, zda generace žen před námi, které neměly k dispozici YouTube, WordPress, Instagram či Facebook, pociťovaly něco podobného.

Nejvíc mě hypnotizují tzv. vlogy, tedy sestříhané „reportáže“ z nějakých akcí, večírků, pobytů, anebo taky z naprosto obyčejného dne té či oné YouTuberky. Ty „moje“ se často vyskytují na akcích, pořádaných různými kosmetickými značkami, popř. výrobci hraček, plenek apod. za účelem přitáhnout blogerky a YouTuberky a motivovat je k tomu, aby o jejich novinkách napsaly na blog nebo natočily video. I já jsem takových pozvánek a nabídek spolupráce už pár dostala, ale určitě méně, než kdybych žila přímo v Čechách. Některé ty akce vypadají ohromně zajímavě. Blogerky a YouTuberky je navštěvují i s dětmi – bývá tam připravený program i pro ně.  Až mi párkrát přišlo líto, že v Čechách (v Praze) nežiju, protože z vlogů a blogů mých oblíbenkyň nabývám dojmu, že se tam pořád  něco děje, zatímco já tu horko těžko vymýšlím nějaký atraktivní program pro sebe a své děti. Obvykle se ale rychle vzpamatuju a připomenu si, že bych nikdy nechtěla sklouznout ke psaní „na zakázku“, ke kterému je to od takových akcí jen krůček. Vždyť je to všechno jen reklama! A velmi účinná reklama. Osobně už jsem nakoupila několik produktů, o kterých bych bez blogů či YouTube neměla tušení – a můj život by určitě nebyl o nic chudší. Místo toho je chudší má peněženka. A brát s sebou děti na takové akce znamená, že jsou masírovány reklamnou už od nejútlejšího věku.

V hloubi duše ale některé YouTuberky obdivuji. Některé se totiž opravdu snaží. Točení videí je jejich koníček, vášeň. Baví je to a věnují tomu mnoho času, aby jejich videa vypadala co nejprofesionálněji.  Naprosto to uznávám – každého baví něco jiného. Někdo třeba kroutí hlavou nad psaním blogu (jako já kdysi). Úsměv u mě ale vyvolává představa, jak třeba probíhá točení takového „vlogu“ v praxi. Znamená to, že dotyčná YouTuberka musí být připravená vytáhnout svůj foťák či kameru kdykoli a kdekoli, natáhnout ruku, případně takovou tu „selfie tyč“ – nevím, jak se to přesně jmenuje – a něco do kamery říkat. A nevšímat si zvědavých pohledů kolemjdoucích! Anebo už je to v Praze tak běžné, že se nad tím nikdo nepozastavuje? Já zrovna nedávno viděla u nás v Luxu přecházet silnici jakousi asijskou dívku, šla topornou chůzí a něco brebentila směrem do mobilu, který držela v ruce natažené před sebou. A i když nejsem YouTubem neposkvrněná, i já jsem na ni chvíli zůstala zírat, protože to prostě vypadalo dost divně. Tedy v tomto ohledu před všemi YouTuberkami smekám. Já bych se prostě styděla.

🙂

 

6 let

Narozeniny mého blogu mám v diáři vyznačené stejným způsobem jako narozeniny svých přátel a rodinných příslušníků. Už když jsem si to dnešní šestileté výročí do diáře koncem roku zapisovala, napadlo mě, že by to mohl být vhodný moment k tomu, abych své čtenářské obci oznámila, že se psaním blogu končím. Důvody jsou dva:

  1. Se dvěma dětmi už nemám tolik času jako dřív.
  2. Okruh témat se jaksi zúžil.

Právě ten druhý důvod je ten hlavní. Čas se najde vždycky, i když v poslední době se ke psaní hodně nutím a občas se (zcela zbytečně) stresuju tím, že už jsem dlouho nic nenapsala.

Dříve jsem psala o přečtených knihách, o filmech, které jsem viděla v kině, občas o kosmetice a nákupech, a především o různých zajímavých nebo úsměvných historkách, které mi přinesl život v zahraničí. A často taky můj profesní život.

Jenže teď jsem ženou v domácnosti. Do práce nechodím a ačkoli se od svých dětí den co den učím a jsem díky nim neustále překvapená, externí pozorovatel by zřejmě mezi mými jednotlivými dny nenašel mnoho rozdílů. Jeden druhému se nápadně podobají. V kině jsem byla naposled před rokem a půl – to se dá díky blogu velmi rychle zjistit. Jednu knihu mám rozečtenou od Vánoc a ještě nejsem ani v půlce. Kromě potravin, oblečení pro děti a nějaké nezbytené výbavičky pro miminko už téměř nenakupuju – a nebudu, dokud se nevrátím na svou původní váhu (což bude snad už brzy) a dokud nezačnu mít zase vlastní příjmy (to bude asi trvat o něco déle). S kosmetikou už raději neexperimentuju, maluju se den co den tím samým (a hlavně rychlým) způsobem – pokud to vůbev stihnu a pokud uznám, že to má cenu – a večer jsem ráda, když si stihnu obličej bleskově odlíčit a namazat.

Ale nestěžuju si. „J’assume,“ říkají Francouzi. Znamená to něco jako: „Beru to tak, jak to je.“ Je to prostě taková životní fáze. Starám se o dvě malé děti, naplňuje mě to a baví mě to. Ano, jsem unavená, leckdy zoufalá, ale vím, že to přejde. Děti rostou rychle – vždyť tomu staršímu už jsou skoro tři roky! Za další tři roky bude všechno jinak… Pak se zase vrátím do (nějaké) práce a náplň mých dnů se změní. A za další tři roky mě už budou potřebovat ještě míň, budou si hrát sami nebo spolu a já budu zase mít čas na čtení, chození do kina apod.

Jen mě mrzí, že se můj blog stal blogem čistě mateřským. Pokaždé, když publikuju nový příspěvek, musím zaškrtnout „kategorii“, do které ho chci zařadit, a skoro vždycky to je kategorie „…mamikou“. Štve mě to. Zoufale hledám jiná témata, o kterých bych mohla napsat, ale momentálně mě prostě nic nenapadá.

Takže proto jsem se rozhodla se psaním blogu přestat.

A pak jsem si to zase rozmyslela…

Strašně se bojím, že mi pak psaní bude chybět a že svého rozhodnutí budu litovat.

A kromě toho někteří čtenáři (ano, dokonce i muži!!) jako by v poslední době něco tušili a sešlo se mi tu pár komentářů a v e-mailové schránce pár mailů, které mi zase dodaly chuť pokračovat. Píšete mi, že můj blog čtete rádi, děkujete, že jsem napsala o tom či onom, často se ocitáte v podobných situacích jako já. Děkuju vám za tuto odezvu. A děkuji i za tu občasnou kritiku – i ta je pro mě důležitá a přínosná, protože mě pošle zase zpátky na zem.

Kdybych blog „zavřela“, přišla bych o kontakt s řadou z vás, se kterými jsem se prostřednictvím blogu spřátelila. Je to takový zvláštní druh přátelství… Ale o tom možná ještě někdy napíšu 🙂

Takže, můj milý blogu, přeju ti (a sobě) krásné šesté narozeniny! Následující rok bude asi náročný. Občas se možná na delší dobu odmlčím. Ale pokusím se vydržet, abych se za rok dopracovala ke svému oblíbenému číslu sedm.

6th_birthday

5 let

Můj blog už má zase narozeniny. Mám pocit, že o čtvrtém výročí jsem psala včera…

Je to tedy už 5 let, co – více či méně pravidelně – píšu. Moc děkuju vám, čtenářům a čtenářkám – více či méně pravidelným. Bez vás bych v sobě dostatek disciplíny na tak dlouho asi nenašla a už dávno bych blog zrušila.

Dárek jsem si nadělila vskutku povedený, ale o tom vám napíšu někdy příště. Teď nemám moc času.

Blogu jsem k pátým narozeninám pořídila nový outfit. Snad se vám líbí.

Tak si dnes za mě snězte kus dortu a vypijte sklenku vína, zkrátka si dejte něco dobrého, co máte rádi. Bude mi ctí být dnes vaší záminkou k oslavě 😉

5svicek