8 let

A máme tu osmé výročí!

Tedy už osm let píšu tenhle blog. V poslední době čím dál méně. Toho jste si asi všimli. Loni jsem se snažila držet tempo jednoho příspěvku týdně, letos to zatím vypadá v průměru tak na jeden za měsíc… Souvisí to s mým rozhodnutím přestat se do psaní nutit, protože když píšu jen proto, že už jsem dlouho nic nenapsala, je to na výsledku dost poznat. Ono je to asi i vcelku normální, že jsem za těch pár let už trochu vyčerpala témata… A momentálně vedu tak poklidný rodinný život, že prostě není o čem psát několikrát do týdne. Už ale aspoň vím, že chci pokračovat. Když jsem koketovala s myšlenkou blog nějak uzavřít a se psaním skončit, vyvolávalo to ve mně zvláštní směs pocitů. Dobře, sice nemám moc o čem psát a často ani nemám čas, ale je příjemné mít „prostor“, kam si můžu občas něco zaznamenat a vypsat se, když potřebuju.

Takže blogu, žij se mnou teď dál ten můj poklidný život, a nechme se spolu překvapit, jestli ještě někdy chytneme druhý dech!

Reklamy

Jak mě Vlasta objevila na síti

Časopis Vlasta si pamatuju ze svého dětství. Spolu s Květy si ho ve vzpomínkách spojuji s čekárnami u lékařů a u kadeřnic 🙂 Věřím, že od dob, kdy jsem Vlastu držela v ruce naposledy, prošel časopis velkým vývojem. Když mě asi před dvěma týdny kontaktovala paní redaktorka, že by ve Vlastě chtěla uveřejnit úryvek z mého blogu, byla jsem trochu na rozpacích. Ale samozřejmě mi to udělalo velkou radost.

Musela jsem ale do redakce poslat svou fotografii. „Stačí klasická hlavička jako na občanku,“ napasala mi paní redaktorka. Jenže v zápětí jsem zjistila, že všechny moje fotky na doklady, které jsem vyštrachala v peněžence, už nejsou vůbec aktuální (a ano, bylo velmi těžké si to přiznat). Nezbylo mi tedy, než pořídit fotku novou. Jako nejrychlejší řešení jsem vyhodnotila udělat si „selfie“. To přece v dnešní době dokáže skoro každý.

No řeknu vám… netuším, jak to všechny ty krásné blogerky a instagramerky dokážou, že na svých „selfie“ vypadají tak krásně. Že by to bylo tím, že jsou krásné doopravdy? Trvalo mi hodně dlouho, než jsem dosáhla výsledku, který mě sice zcela neuspokojil, ale nakonec jsem ho do Vlasty přece jen poslala…

Dole je jen drobná chybička ohledně stáří mého blogu. Asi jsem se vyjádřila příliš komplikovaně, když jsem uvedla, že jsem ho začala psát tři roky poté, co jsem se přistěhovala do Lucemburska. Nevadí. Aspoň v tomto ohledu jsem „omládla“ 🙂

Mlčím

„Když nemáš co říct, radši mlč,“ říká se.

Jsou období, kdy mě toho napadá tolik, že si témata na blog poznamenávám do mobilu, abych z nich mohla čerpat, až přijde období, kdy mě nic nenapadá. Jenže občas mě napadne i něco tak úžasného, o čem si myslím, že si to přece nikam poznamenávat nemusím. Je to tak geniální, že na to přece nejde zapomenout!

Jde…

Teď to ve mně hlodá a ve dne v noci přemýšlím, o čem že jsem to chtěla psát.

No nic. Do žádného z témat, které už mám v mobilu delší dobu, se mi teď pouštět nechce. Některá už jsou úplně „mimo mísu“, takže už je z toho mobilu asi radši rovnou vymažu.

Zatím tedy budete muset počkat, milí čtenáři a milé čtenářky, dokud se mi buď nevrátí paměť nebo se mi nestane něco zásadního, o čem bych se s vámi chtěla podělit. Zatím se mějte pěkně a užívejte si jaro!

7 let

Dnes je mému blogu 7 let.

Mám pocit, že k šestému výročí jsem psala teprve předevčírem nebo někdy minulý týden. Blog roste (nebo spíš stárne) stejně rychle jako děti.

Od minulého roku se toho tady moc nezměnilo. Pořád si čas od času zahrávám s myšlenkou, že psaní blogu pověsím na hřebík. Ale odhodlat se k tomu je těžší, než bylo se psaním blogu začít.

Stále mi vadí, jak jsou mé příspěvky v poslední době monotematické. Ale už se aspoň nestresuju, když je mezi nimi delší pauza. A taky cítím, že se u mě k něčemu schyluje: že se během tohoto roku v osobní sféře posunu zase trošku dál. Tak potom snad zase bude o čem psát 🙂

Děkuju věrným čtenářkám a čtenářům, že tu stále jste se mnou – někteří už dlouhá léta.

Už teď se těším, až si večer dám skleničku na oslavu. Sedm bylo vždycky mé oblíbené číslo.

 

7cake

Fascinována YouTube

Na tohle téma už se chystám napsat velmi dlouho. Pořád to odkládám, protože se bojím, že se mi nepodaří mé myšlenky správně vyjádřit a že nechtěně někoho urazím. Záměrně nebudu nikoho citovat a zdůrazňuji, že se nechci nikoho dotknout. Snad si to nikdo nevezme příliš osobně.

Už nějakou dobu se někdy (často) večer cítím tak vysátá (doslova), že nejsem schopná číst, i když četba je pro mě ten naprosto nejlepší relax. Padnout před televizi mě také neláká. Ostatně už dlouho se mi nepoštěstilo vidět nějaký film celý. Buď mi ho přeruší pláč některého z dětí nebo usnu před rozuzlením, či dokonce dřív, než se děj stačí zauzlit.

Co tedy dělám? Někdy mezi desátou a jedenáctou hodinou večerní si dám sprchu, převléknu se do nočního úboru a zalezu si do postele. A místo abych byla rozumná a zhasla a spala, dokud to je možné (myslím, že tvrzení o tom, že co člověk nenaspí do půlnoci, už po zbytek noci nedožene, platí obzvlášť pro matky malých dětí), dám si na uši sluchátka (kvůli přítomnosti spícího nemluvněte) a sleduji videa na YouTube.

Výhodou videí je, že jsou obvykle vcelku krátké, takže je můžu dokoukat do konce, a když už mi opravdu klesají víčka, prostě už si další nepustím. A také jsou většinou intelektuálně nenáročné – zkrátka oddych, jak má být. V téhle fázi života mi prostě tento mediální formát, pokud se to tak dá nazvat, naprosto vyhovuje.

Musím říct, že někdy (často) sama nad sebou žasnu, co ve svém předspánkovém vysátém transu jsem schopná nechat před svýma očima plynout. Mám pár oblíbených YouTuberek, které sleduji, jako jiní lidé koukají na nekonečné seriály. Těším se na jejich nové příspěvky, ačkoli – mezi námi – informační (či jakákoli jiná) hodnota je nulová…

Vsuvka: …což mi připomíná, že to samé jsem kdysi dávno během svých vysokoškolských studií napsala do domácího úkolu o jakémsi blogu. Tehdy mi blogy jako takové absolutně nic neříkaly a nechápala jsem, proč někdo blog píše. Ehm. Bohužel ten domácí úkol byl pak také zveřejněn na internetu a autorka onoho blogu si mou kritiku přečetla… No nic, to už je dávno 🙂

Se ztěžklými víčky zírám na to, co si pro mě neznámé dívky/ženy nakoupily ve slevách, jakou si za poslední měsíc oblíbily řasenku nebo do jaké, většinou pražské, restaurace nedávno zavítaly. Tedy sleduji cosi, bez čeho by se můj život rozhodně obešel.

O to víc mi vrtá hlavou, do jaké míry jsou videa na YouTube sociologickým fenoménem, a to jak z pohledu autorů/autorek videí, tak z pohledu diváků/divaček.

Občas se totiž proklikám na naprosto neuvěřitelné obsahy. Naposledy třeba jedna mladá dívka uveřejnila „haul“ z nákupu potravin v supermarketu. Ukazovala před kamerou jogurt, šunku, podmáslí atd. a vysvětlovala, proč si to a to zboží koupila, zda bylo v akci apod. Ne, nedokoukala jsem to do konce, ale i tak jsem na to zírala příliš dlouho.

Na YouTube (a teď mluvím jen o obsahu v češtině – mezinárodní měřítko má jistě ještě větší grády) je možné najít úplně všechno. Návody všeho druhu, recepty „live“… porody „live“(!)

Čím to je, že dnešní (nejen) ženy mají potřebu odhalovat různé kusy svého soukromí a sdělovat široké veřejnosti detaily ze svého života? Detaily, které jsou navíc mnohdy zcela bezvýznamné. Koho zajímá, co si nějaká neznámá osoba nakoupila? Nikoho, a přesto na to koukají stovky nebo i tisíce lidí. Takže je to vlastně přece jenom trochu zajímá. Mě taky, i když je těžké si to přiznat. Ale jinak bych na to přece nekoukala?

Napadlo mě, že v dnešní době, kdy je tak snadné být ve spojení s jinými lidmi, se paradoxně spousta lidí cítí osamělých. Není za odhalováním nákupů skrz počítačovou obrazovku obyčejná touha si s někým popovídat o všech těch banálních záležitostech, které všední život přináší? Zvýšený počet maminek na mateřské v YouTube sféře mé tvrzení jen potvrzuje. Maminky se často cítí izolovány, a tak vyhledávají kontakt alespoň virtuálně. Ostatně i já sama, když si koupím nové boty, mám chuť svou radost s někým sdílet. Nejde o chlubení, spíš o tu nutkavou potřebu někomu to říct. Zvláštní. Zajímalo by mě, zda generace žen před námi, které neměly k dispozici YouTube, WordPress, Instagram či Facebook, pociťovaly něco podobného.

Nejvíc mě hypnotizují tzv. vlogy, tedy sestříhané „reportáže“ z nějakých akcí, večírků, pobytů, anebo taky z naprosto obyčejného dne té či oné YouTuberky. Ty „moje“ se často vyskytují na akcích, pořádaných různými kosmetickými značkami, popř. výrobci hraček, plenek apod. za účelem přitáhnout blogerky a YouTuberky a motivovat je k tomu, aby o jejich novinkách napsaly na blog nebo natočily video. I já jsem takových pozvánek a nabídek spolupráce už pár dostala, ale určitě méně, než kdybych žila přímo v Čechách. Některé ty akce vypadají ohromně zajímavě. Blogerky a YouTuberky je navštěvují i s dětmi – bývá tam připravený program i pro ně.  Až mi párkrát přišlo líto, že v Čechách (v Praze) nežiju, protože z vlogů a blogů mých oblíbenkyň nabývám dojmu, že se tam pořád  něco děje, zatímco já tu horko těžko vymýšlím nějaký atraktivní program pro sebe a své děti. Obvykle se ale rychle vzpamatuju a připomenu si, že bych nikdy nechtěla sklouznout ke psaní „na zakázku“, ke kterému je to od takových akcí jen krůček. Vždyť je to všechno jen reklama! A velmi účinná reklama. Osobně už jsem nakoupila několik produktů, o kterých bych bez blogů či YouTube neměla tušení – a můj život by určitě nebyl o nic chudší. Místo toho je chudší má peněženka. A brát s sebou děti na takové akce znamená, že jsou masírovány reklamnou už od nejútlejšího věku.

V hloubi duše ale některé YouTuberky obdivuji. Některé se totiž opravdu snaží. Točení videí je jejich koníček, vášeň. Baví je to a věnují tomu mnoho času, aby jejich videa vypadala co nejprofesionálněji.  Naprosto to uznávám – každého baví něco jiného. Někdo třeba kroutí hlavou nad psaním blogu (jako já kdysi). Úsměv u mě ale vyvolává představa, jak třeba probíhá točení takového „vlogu“ v praxi. Znamená to, že dotyčná YouTuberka musí být připravená vytáhnout svůj foťák či kameru kdykoli a kdekoli, natáhnout ruku, případně takovou tu „selfie tyč“ – nevím, jak se to přesně jmenuje – a něco do kamery říkat. A nevšímat si zvědavých pohledů kolemjdoucích! Anebo už je to v Praze tak běžné, že se nad tím nikdo nepozastavuje? Já zrovna nedávno viděla u nás v Luxu přecházet silnici jakousi asijskou dívku, šla topornou chůzí a něco brebentila směrem do mobilu, který držela v ruce natažené před sebou. A i když nejsem YouTubem neposkvrněná, i já jsem na ni chvíli zůstala zírat, protože to prostě vypadalo dost divně. Tedy v tomto ohledu před všemi YouTuberkami smekám. Já bych se prostě styděla.

🙂