Předsevzetí na rok 2018

Novoroční předsevzetí si sem poznamenat musím, abych se k nim mohla za rok zase vrátit 🙂

S rostoucím věkem si jich ale dávám méně a méně. Vlastně už ten přelom roku vůbec neprožívám tak intenzivně jako dřív. Ale příležitost ujasnit si pár věcí je to dobrá.

PŘEDSEVZETÍ PRVNÍ: BÝT VLÍDNÁ NA DĚTI A NA MANŽELA. NEKŘIČET. NEDÁVAT NA ZADEK.

A ano, toto předsevzetí jsem si dávala už loni. A pořád mi to připadá hrozné, kam jsem to jako rodič dopracovala. Mateřství jsem si představovala v některých ohledech trochu jinak. Myslela jsem si, že budu „prostě v pohodě máma“, která bude nad věcí a bude mít s dětmi krásný vztah plný vzájemné důvěry a porozumění. Že budu s dětmi mluvit „jako s kamarádkou“, jak radí Nevýchova. Problém je, že kdyby se mnou některá z mých kamarádek mluvila tak, jak se mnou někdy mluví můj starší syn, asi bych se s ní rychle kamarádit přestala. Že mi Motýlek dává pořádně zabrat, to už jsem tu zmiňovala mockrát. Dnes a denně testuje mé hranice. A když ty hranice pozná, stejně cítí nutkání si vyzkoušet, co se stane, když je překročí. A já nejsem ta „v pohodě máma“. Jsem nervák a cholerik. Ale pracuju na sobě. A za to jsem oběma svým klukům vděčná. Fyzické tresty jsou ale hranice, za kterou bych určitě neměla zajít já.

Vydržím nedat dětem za celý rok ani jednou na zadek? Opravdická výzva 🙂

PŘEDSEVZETÍ DRUHÉ: JÍST MENŠÍ PORCE. NEDOJÍDAT PO DĚTECH.

Celý život jsem poslouchala, že bych měla pár kilo přibrat, a pěkně mi to lezlo na nervy. Teď tedy pár kilo nahoře mám, takže mé okolí by mělo být spokojené. Ale já nejsem. Tedy ono to není o váze, spíš o kondici, formě, zpevnění. Ale vzhledem k tomu, že asi ženou v domácnosti nakonec zůstanu trochu déle, než jsem měla původně v plánu, radši se tomu pomalému přibývání na váze pokusím zamezit.

S tím souvisí:

PŘEDSEVZETÍ TŘETÍ: BĚHAT.

Já už teda běhám, ale na můj vkus ne dost pravidelně a intenzivně. Potřebuju nějaký cíl. Kamarádka se mě snažila přemluvit, abych se s ní zapsala na maraton, který se tady v Luxu bude konat v květnu. Výzva to byla lákavá, protože maraton je můj velký sen. Po zralé úvaze jsem ale usoudila, že letos ještě natrénovat na maraton nezvládnu. Nerada bych podcenila přípravu. Musela bych chodit běhat minimálně třikrát týdně, z toho aspoň jednou nějakou delší trasu. Na to zatím bohužel nemám čas. Běhat chodím hlavně o víkendu. V týdnu jedině večer, když se Motýl vrátí z práce dřív domů. A na to není velké spolehnutí. Kdybych se přihlásila na maraton, byl by to pro mě jenom zdroj stresu. Zkusím ale půlmaraton. Ten jsem ostatně zatím v životě běžela jen jednou. Asi bych jich měla zaběhnout víc, než se pokusím o maraton.

PŘEDSEVZETÍ ČTVRTÉ: PÍT MÍŇ VÍNA A VÍC VODY

Žít s Francouzem má své výhody. Třeba že se vůbec nemusím starat o štědrovečerní večeři, protože můj muž vaří dobře a rád. Protože narozdíl ode mě ho příprava slavnostních pokrmů těší. Mě baví spíš takové to každodenní obyčejné vaření.

Nevýhodou ale je to, že má můj drahý Francouz sklep plný lahví výborného vína. A ty lahve se neotvírají jen při nějakých zvláštních příležitostech. Francouzi jsou prostě zvyklí pít víno k jídlu každý den/večer. Jasně, říká se, že sklenka červeného denně je tělu prospěšná. Jenže když ty naše sklenky jsou nějaké velké. Člověk si dá jednu, občas dvě a pak už toho v lahvi zbývá tak málo, že nemá cenu v ní ten zbytek vína nechávat. Tedy vypít za večer lahev vína ve dvou u nás není nic neobvyklého (s tím, že ten „zbytek“ obvykle dopije Motýl, ne já ;-)). Často přemýšlím, zda je to ještě „v normě“. Pro svůj klid v duši bych to tedy ráda omezila.

 

Přeji vám všem krásný a šťastný nový rok!

 

Reklamy

Sociálka za dveřmi

Asi každá matka na to občas pomyslí – napůl v žertu: nepošlou na mě sousedi sociálku, až uslyší, jak na děti občas křičím? Mě tahle myšlenka straší už přes dva roky, protože od doby, kdy se nám narodil Kocourek, Motýlek pravidelně zkouší míru mé trpělivosti. A ta je bohužel dost nízká. Nicméně pracuji na sobě a v poslední době se mi celkem daří se ovládat. A pomalu se smiřuji s krutou realitou: totiž že některé Motýlkovy projevy nemají nic společného s příchodem sourozence ani s obdobím vzdoru, které už mělo nejspíš dávno přejít. Je to prostě tvrdohlavý beran, který když si vezme do hlavy, že něco (ne)udělá, nikdo a nic s ním nehne.

V září mé obavy z případné přepadovky nějaké sociální pracovnice nabraly novou úroveň. Kocourek si jednou večer před koupáním rozrazil hlavu. Oba kluci byli pěkně „rozjetí“, což u nás večer nebývá neobvyklé. Seděl na nočníku a pak začal v koupelně tancovat. Dokonce jsem si ten jeho pád natočila na mobil, protože byl u toho tancování tak roztomilý, že jsem to musela zaznamenat. Jenže uprostřed skotačení zakopnul a spadnul čelem na vykachličkovaný roh. Krev z něj začala okamžitě téct proudem a já si uvědomila, že vlastně vůbec netuším, jak podat první pomoc! I když jsme se něco málo učili ve škole, v autoškole a na kurzu potápění… Najednou jsem nevěděla, jestli mu to mám něčím přikrýt, přelepit, ovázat… Naštěstí Motýl se v tu dobu zrovna vrátil domů z práce, tak ho nechala doma s Motýlkem, popadla Kocourka, navlékla mu plínu a pyžamo a odjela s ním do nemocnice. V tom stresu jsem mu zapoměla dát boty, čehož jsem pak při čekání na pohotovosti dost litovala. Obešlo se to bez šití, jen mu to „slepili“ a dnes už jizva skoro není vidět. Ale několik týdnů vypadal opravdu dost příšerně.

Po nějaké době jsem zase vlastnoručně zohavila Motýlka. Dělal blbiny při oblékání, chtěla jsem mu přes hlavu přetáhnout svetr, a jak sebou pořád házel, nešikovně (a nechtěně!) jsem ho škrábla, avšak takovým způsobem, že pak zrhuba dva týdny chodil s asi centimetr širokým krvavým šrámem přes celou tvář. Rána nebyla hluboká, ale velmi efektní. Všichni sousedé, maminky spolužáků ve školce a samozřejmě paní učitelky se ho vyptávaly, co se mu stalo. A on pravdivě odpovídal: „To mi udělala maminka.“ Pokáždé mě přitom poléval studený pot.

Aby toho nebylo málo, před dvěma týdny Kocourek narazil do rohu našeho jídelního stolu. Velmi dobře ví, že si tam má dávat pozor – sám nám to říká. Ale v rámci další večerní „rozjetosti“ se rozběhl, aby se dostal k tátovi, který u toho stolu seděl, a roh stolu si vrazil těsně pod oko. Naštěstí (!) z toho byl jen parádní monokl. A další rozpačité vysvětlování a odpovídání na zvědavé dotazy sousedů, známých a vlastně i naprosto cizích lidí například v obchodě.

Člověk nikdy neví, jestli někomu z nich nezačne připadat divné, že moje děti chodí neustále s nějakými viditelnými „příznaky“. Sice je Lucembursko asi méně přísné než například Norsko, ale vzhledem k nátuře těch mých dvou draků (z nichž Kocourek se zdá být daleko větší kaskadér než celkem opatrný a choulostivý Motýlek) se jistým obavám ubránit nedokážu. Jen nevím, jestli se víc bojím té sociálky nebo prostě toho, zda se kluci ve zdraví dožijou třeba puberty…

Letošní cukroví

To, co vidíte na fotkách, je letos naše jediné vánoční cukroví. Dva plechy perníčků. Letos jsem to pojala trochu jinak.

Peču celkem ráda, ale spíš nějaké buchty než cukroví. Nejsem příliš manuálně zručná a zrovna na tom cukroví je to dost vidět. Přesto se každý rok nechám strhnout vánoční atmosférou a do pečení se pustím. Obvykle toho potom lituju.

Dělám to samozřejmě kvůli dětem – lépe řečeno kvůli tomu staršímu. Už když mu byl rok a půl, měl jsem pocit, že bych ho do vánočních příprav měla zapojit. Pamatuju si, jak jsem s ním zkoušela dělat pracny, což vypadalo tak, že hnědé těsto bylo napatlané všude možně po bytě a především se ho do trouby dostala sotva polovina, protože zbytek Motýlek snědl (nebo napatlal všude možně, jak už jsem zmínila).

Když jsem byla malá, vždycky jsem obdivovala, když nám přátelé mých rodičů přivezli krásně nazdobené perníčky. Někdy v nich byla dokonce dírka na šňůrku a daly se pověsit na stromeček. Vypadaly ohromně lákavě, ačkoli ve skutečnosti byly tvrdé jako kámen. Ale krásně voněly a já je svými zoubky ohlodávala velmi ráda. Moje mamka perníčky nikdy nepekla, a když se mi narodil Motýlek, rozhodla jsem se, že já se o ně pokusím.

Kamarádka mi dala poměrně pracný recept na perníčky, které nebylo třeba následně nechat změknout. Ovšem na to, že byl pracný, jsem přišla až letos, kdy jsem vyzkoušela jiný. A hlavně se z toho receptu dalo upéct obrovské množství perníčků! Takové množství, že jsem při následném zdobení nadávala jak špaček, protože mě to už dávno přestalo bavit a navíc mi zdobení opravdu nejde. Kromě toho ty perníčky nebyly dostatečně chutné na to, aby je u nás doma jedl někdo jiný než já – samozřejmě jenom proto, že já jediná věděla, kolik za nimi bylo práce.

I s „obyčejným“ (i když u mě nejoblíbenějším) lineckým jsem měla potíže. Některé tvary se mi v troubě podivně zkroutily a pak je moc nešlo slepit. A ani chuťově prostě nebyly „jako od maminky“, i když jsem používala její recept. Letos mi možná konečně došlo, proč tomu tak bylo: asi není zrovna ideální péct cukroví v horkovzdušné troubě. Konečně mě napadlo použít funkci klasického pečení a řekla bych, že na těch perníčkách je vidět rozdíl (i když to může být i tou změnou receptu).

Dalším zdrojem předvánočního stresu pro mě byl můj dojem, že když peču pro dítě/děti, automaticky to znamená péct s dětmi. Pečení cukroví je přece tak profláklá dětská aktivita! Facebook a Instagram se hemží fotkami zachycujícími rodinnou idylku s rukama od mouky a rozzářenýma očima dětí i maminek. Marně jsem se toho pokoušela docílit u nás doma. Opakovaně jsem se dopouštěla několika zásadních chyb:

1. připravila jsem si příliš mnoho těsta – mnohem víc, než se v rámci rodinné idylky dalo zpracovat (a sníst);

2. nutila jsem sebe;

3. nutila jsem dítě.

Několikrát to skončilo pláčem. Dětským i mým.

Letos jsem si konečně přiznala, že mého syna prostě nebaví mi s pečením pomáhat. A když už, tak jenom chvilinku. Nejspíš je na tom vlastně úplně stejně jako já: baví ho péct buchty a koláče, cukroví moc ne.

Rozhodla jsem se, že letos si upečeme jenom pár perníčků, které vložíme do ozdobných pytlíčků a darujeme paní učitelce ve školce a pár kamarádům. Pro nás zbyde jen několik kousků, které zvládneme sníst. A když na ně budeme mít chuť před Vánoci, sníme je klidně hned (pokud si na nich neulomíme zuby, protože letos jsou zatím přece jen trochu tvrdé).

Použila jsem tedy jiný, daleko jednodušší recept. Uvedené množství všech surovin jsem snížila o polovinu. I tak jsem tři malé šišky těsta věnovala kamarádce. Ze zbytku jsme napekli dva plechy perníčků. Motýlek mi přišel pomoct zhruba na deset minut. Rozválel těsto, vykrojil čtyři perníčky a odešel. A já si to konečně – v jeho čtyři a půl letech – nevzala osobně! V klidu jsem dovykrájela zbytek – byla to práce celkem tak na čtvrt hodiny. Dnes jsme těch pár perníčků nazdobili (i když mi to slovo moc nejde přes pusu, když se podívám na výsledek). To Motýlka bavilo víc, strávili jsme tím spolu velmi příjemnou, dalo by se říct i idylickou (!) půlhodinku, zatímco Kocourek spal.

A je hotovo. Vánoční povinnost splněna a teď se můžeme začít těšit na všechno to lahodné cukroví, které nám příští týden doveze babička 🙂

Jak mě Vlasta objevila na síti

Časopis Vlasta si pamatuju ze svého dětství. Spolu s Květy si ho ve vzpomínkách spojuji s čekárnami u lékařů a u kadeřnic 🙂 Věřím, že od dob, kdy jsem Vlastu držela v ruce naposledy, prošel časopis velkým vývojem. Když mě asi před dvěma týdny kontaktovala paní redaktorka, že by ve Vlastě chtěla uveřejnit úryvek z mého blogu, byla jsem trochu na rozpacích. Ale samozřejmě mi to udělalo velkou radost.

Musela jsem ale do redakce poslat svou fotografii. „Stačí klasická hlavička jako na občanku,“ napasala mi paní redaktorka. Jenže v zápětí jsem zjistila, že všechny moje fotky na doklady, které jsem vyštrachala v peněžence, už nejsou vůbec aktuální (a ano, bylo velmi těžké si to přiznat). Nezbylo mi tedy, než pořídit fotku novou. Jako nejrychlejší řešení jsem vyhodnotila udělat si „selfie“. To přece v dnešní době dokáže skoro každý.

No řeknu vám… netuším, jak to všechny ty krásné blogerky a instagramerky dokážou, že na svých „selfie“ vypadají tak krásně. Že by to bylo tím, že jsou krásné doopravdy? Trvalo mi hodně dlouho, než jsem dosáhla výsledku, který mě sice zcela neuspokojil, ale nakonec jsem ho do Vlasty přece jen poslala…

Dole je jen drobná chybička ohledně stáří mého blogu. Asi jsem se vyjádřila příliš komplikovaně, když jsem uvedla, že jsem ho začala psát tři roky poté, co jsem se přistěhovala do Lucemburska. Nevadí. Aspoň v tomto ohledu jsem „omládla“ 🙂

Mirka z Texasu: „V USA si připadám uvolněná a pod žádným tlakem“

Už je to dávno, co jsem zde na blogu uveřejnila sérii rozhovorů s dalšími Češkami žijícími v zahraničí. Poslední z nich je z července 2012… Naskytla se mi ale příležitost na ně navázat. Kontaktovala mě totiž jedna velice zajímavá mladá žena, 32letá Mirka žijící v městečku Pflugerville v Texasu, která je zakladatelkou a jednou z autorek blogu Maminy International, jehož téma je z názvu asi celkem zřejmé. Je maminkou dvou dětí, a jelikož v USA v podstatě neexistuje mateřská dovolená a školky jsou drahé, pracuje z domu jako „Catalog operation a analyst“ a virtuální asistentka.

Vanilka: Jak dlouho žiješ v USA a co tě tam přivedlo?

Mirka: V USA jsem už 8 let. Přijela jsem sem jako au pair, abych si zlepšila angličtinu a stala se letuškou. Ale poznala jsem manžela a zůstala jsem. Žili jsme něco málo přes 3 roky také v Německu na americké vojenské základně.

Bylo pro tebe těžké najít si zázemí a přátele? Čím jsi začala?

My jsme se několikrát přestěhovali a nikdy nebylo těžké najít přátele. Američani jsou velmi společenští a je tu i velká česká a slovenská komunita. Se zázemím to bylo trošku těžší, jelikož jsme byli v armádě, která se o nás starala, a když pak manžel odešel, rok nemohl najít práci. Teď už ale jsme usazení se zázemím, bylo to pro nás důležité, hlavně pro děti.

Máš dnes hodně amerických přátel? Připadá ti integrace do americké společnosti obtížná?

Díky armádě mám hodně přátel po celých Spojených státech. A tím, že jsme se tu usadili, už mám spoustu přátel i tady – a to nejen amerických.

Setkáváš se s jinými Čechy žijícími v USA?

Ano, je tu spousta českých a slovenských maminek, se kterými se vídám pravidlně. Jednou či dvakrát do měsíce se skoro všechny sejdeme buď na kávu nebo na večerní dýchanek. A potom se schazíme s dětmi ve dvou nebo více, aby si děti vyhrály a maminky se vykecaly 🙂

Jak se s tvým příchodem do USA změnil tvůj životní styl?

Změnil se hodně, co se stravy a pohledu na svět týče. Přijde mi to tu takové klidnější a ne tak uspěchané jako v centru nějakého velkého města. A také se tu pomalu nikam nedá dojít pěšky, takže auto je velmi potřeba. Hlavně si tu připadám víc uvolněná a pod žádným tlakem.

V čem vidíš zásadní rozdíly mezi českou a americkou mentalitou?

Američani se jeví více přátelští, na ulicích vás pozdraví skoro každý, v obchodech vás hned vítají a v restauraci se vás obsluha neustále ptá, jestli něco nepotřebujete. Američani si zakládají na rodině, a tak tu moc chlapů do hospody nechodí, ale raději tráví čas doma s rodinou. A jsou hodně podnikaví a vzdělávají se celý život.

Jakým jazykem mluvíš na své děti? Jak na ně mluví tvůj manžel?

Já na děti mluvím oběma jazyky, takže česky a anglicky. Můj manžel je rodilý Američan, takže od něj slyší jen tu angličtinu, i když se už manžel snaží naučit i česky.

Jak bys charakterizovala americký přístup k dětem? V Čechách nemá americká výchova moc dobrou pověst – jak to vidíš ty ?

Američani jsou v tomhle trhlí. Moc děti ochraňují a, jak se říká, „balí je do peřinky“. Samozřejmě ne všichni, ale přijde mi, že rodiče tu nechávájí děti na elektronice a moc se jim nevěnují. Nebo je naopak zapíší do několika kroužků, takže děti skoro na nic nemají čas. Moc tu třeba ani malé děti nevídám na hřišti.

Vracíš se do Čech ráda? Jak často?

Naposledy jsem v Čechách byla před pěti lety a teď už se chystáme znovu, ale není to levná záležitost, a tak je náš cíl navštívit ČR aspoň jednou za 5 let. A pokud to půjde, tak častěji.

Chybí ti v USA něco českého?

Jejda, toho je strasně moc, manželovi hlavně pivo a slivovice a mně i obyčejný rohlík, koblížky a mnoho dalšího.

Hodláš v USA zůstat? Kde budeš žít za deset let?

Ano, plánuji tu už zůstat. Myslím, že za deset let budeme na stejném místě, už jen z toho důvodu, že jsou tu jedny z nejlepších škol v okolí.

Jak vypadá tvůj běžný den?

Ráno odvezu syna do školy a potom pracuji několik hodin. Okolo 11 většinou pouklízím, nebo jedu s malou do knihovny, kde jim čtou pohádky. Po návratu domů se naobědváme a hrajeme si nebo se tulíme u televize. Okolo 3 se syn vrátí ze školy, kde ho s malou vyzvedneme z autobusu. Uděláme úkoly, já uvařím večeři a pak už je rodinný večer, kdy hrajeme stolní hry nebo společně koukáme na rodinný film.

Co tě přivedlo k myšlence založit si blog Maminy International? Kdo jsou ostatní spoluautorky? Znáš je osobně ?

Jednoho dne jsem se bavila s jednou mojí kamarádkou, která je také maminkou, a to mi vnuklo krásný nápad. Povídaly jsme si o tom, jaké je to mateřství pro mě v jiné zemi a kultuře, než kde jsem já sama vyrůstala. Ten nápad byl spojit všechny maminky z Česka a Slovenska po celém světě a ukázat jim, že jsme vlastně všechny na stejné lodi, co se mateřství týče. Že dennodenně zápasíme se stejnými věcmi a jen některé jsou rozdílné.
Oslovila jsem pár mých kamarádek, které žijí po celém světě, aby se do tohoto projektu se mnou zapojily. Většinu z nich znám osobně a některé jen přes virtuální svět.