Zkoumáme hmyz

Mít děti-kluky přináší každý den nové zajímavé zkušenosti, ale i nečekané nástrahy.

Na jaře asi nejvíc vnímám, jak rostou a vyvíjejí se, protože jakmile odložíme těžké zimní bundy a boty, už se vrhají na hřištích na všechny ty prolézačky a já trnu, protože se najednou odváží dělat zase jiné věci než před zimou… A taky v přírodě je každý rok zaujme něco jiného – nového.

Motýlek se letos začal daleko víc zajímat o hmyz, než tomu bylo v předchozích letech. Neustále hledá a sbírá (!) různou havěť: brouky, mravence, housenky, žížaly, berušky, šneky, červy,… Zavírá je do krabiček a hrozně rád by si je nosil domů. Občas se snaží něco domů propašovat třeba v kapse a já jen doufám, že jsem na to zatím vždycky přišla! I když občas mi nejspíš něco unikne, jinak bych se tak nepolekala, když jsem v dětském pokojíčku přesouvala nádobu plnou šnečích ulit a… sáhla jsem si přitom na jednoho živého šneka, který si to kroužil po okraji kolem dokola…

Víc než šneci mi ale opravdu vadí všechen ten hmyz. Mám silnou arachnofobii, ovšem pokud se aspoň jeden z mých synů nebude štítit pavouků, je to asi dobrá zpráva. Aspoň budu mít vždycky po ruce někoho, kdo se nebude bát pavouka odchytnout a vyhodit ho ven. Jenže zatím má spíš tendenci nosit je dovnitř.

Ale nejde jen o pavouky. Hmyz celkově nemám příliš v lásce. Snažím se být tolerantní. Dobře si vzpomínám, že jako malá jsem také sbírala takové zelené broučky (zlatohlávky? mimochodem ty jsem v Lucembursku ještě nepotkala). A taky jsem „chovala“ velké hlemýždě a donutila mamku, aby směli přezimovat v kyblíku s trávou u nás ve sklepě. A oni to vážně přežili a na jaře jsem je mohla pustit ven!

Jenže Motýlek mi chodí ukazovat opravdu odpudivé brouky a občas najde i tvory, jaké jsem v životě neviděla. A věřte mi, není to hezká podívaná. Dnes mi ve dlani přinesl ukázat jakéhosi obrovského červa. Samým odporem jsem hlasitě zaječela a celá se oklepala, až se Motýlek taky leknul a to zvíře někam zahodil. Pak se málem rozplakal a svěřil se mi, že „se taky trochu bojí“. A že „pro dnešek to s těmi brouky asi stačí“. Uf.

Reklamy

Milénium 5

Poslední (zatím) díl švédské napínavé série se mi líbil (zatím) nejmíň. Hlavní téma příběhu – dvojčata a jejich rozdíly a podobnosti – mě sice velmi zajímá, ale celkově mi kniha přišla méně čtivá a napínavá než všechny předešlé díly.

Hlavní hrdinka Lisbeth Salander a novinář Mikael Blomkvist tentokrát rozuzlili složitou záhadu ohledně tajného výzkumu dvočat, které byly v raném dětství v zájmu vědy záměrně odděleny a úmístěny každé do naprosto odlišného prostředí. Tedy opravdu velice zajímavé téma, přesto jsem měla potíže se do knížky ponořit. Knihou se prolínal ještě druhý příběh a já očekávala, že se nakonec nějak protnou. Kupodivu ne… Závěr mi připadal vyloženě „odfláknutý“ – jako by se autorovi už také chtělo s příběhem nějak skoncovat. I já jsem se těšila, až to dočtu a pustím se do nějaké jiné knížky. Škoda.

Dětskost

Motýlek má kamarádku. Je o rok starší, ale chodili spolu už do jesliček a teď do školky a bydlí v domě naproti. Často se tedy ze školky vracíme společně.

Dnes si spolu v potoce ulovili každý svého vodního šneka. Ona si toho svého dala do konvičky, Motýlek do kyblíčku, který mu půjčila. A nesli si je domů. Cestou vždy míjíme takovou malou louku, na které se vždycky ještě proběhnou, než dorazíme k našim domovům. Kocourek s nimi.

Takže i dnes se společně všechny tři děti takto rozběhly na druhou stranu louky. Po chvilce se k nám ale holčička vrací s usedavým pláčem. Jak jsme se já a její tatínek posléze dozvěděli, můj Kocourek jí do konvičky hodil kytičku… a ona se bála, že to ublíží jejímu šnekovi. Jak k nám ale kráčela přes tu louku, po očích se jí koulely slzy a oběma rukama držela tu svou konvičku se šnekem… najednou si v tom plakání dala přestávku, aby utrhla odkvetlou pampelišku a foukla do ní 🙂 V tu chvíli to mě i jejího tatínka velmi pobavilo a museli jsme se oba hodně snažit, abychom si na tváři uchovali výraz hodný oné vážné situace (šnek v ohrožení).

Teď s odstupem ale na ten obrázek musím pořád myslet. V tom jejím gestu bylo něco tak krásně dětského… neumím to popsat slovy. Ale moc si přeju ten moment zapamatovat.

Francouzské Velikonoce

Loni jsme Velikonoce oslavili v Čechách, letos jsem zůstali doma v Luxu a ctili spíš francouzské tradice. I když pomlázka ani obarvená vajíčka nám na stole nemohla chybět. Motýlek se naučil obstojně recitovat „hody hody doprovody“ (i když to vyslovuje spíš jako „houdy houdy“) a pilně si koledování trénoval. Ale na Velikonoční pondělí na něj skoro zapomněl.

V noci ze soboty na neděli nás navštívil velikonoční zajíc a rozházel nám po bytě spoustu čokoládových vajíček. Také na některých místech schoval drobné dárky a čokoládové zajíčky. Kluci z toho byli ráno pěkně paf. Hned pochopili systém a pustili se do hledání. Kocourek rozbalil svou první čokoládu ještě v pyžamu.

Já mezitím začala péct jehněčí kýtu. Byl to můj důkaz lásky pro mého muže. Mně totiž jehněčí maso vůbec nechutná. Vím ale, že jeho maminka na Velikonoce jehněčí kýtu vždycky pekla a můj muž ji miluje (maminku i kýtu). Samozřejmě když jsem mu o svém plánu pověděla, hned začal básnit právě o tom, jak to dělá maminka a jaké přílohy mám k tomu připravit… Musela jsem ho trochu brzdit, protože jsem věděla, že „jako od maminky“ to nikdy nebude, a ani to nebyla moje ambice. Nicméně s výsledkem jsem byla velmi spokojená. A byl to vlastně velmi jednoduchý recept. Maso jsem večer předem naložila a ráno začala péct na 160 stupňů, nejdřív 3 hodiny přiklopené, pak ještě půl hodiny odklopené. Jako přílohu jsem podávala pečené brambory s lístky čerstvého špenátu a (na přání manžela) bílé fazolky.

Na Velikonoční pondělí jsme podnikli výlet do nedaleké vesnice Nospelt, kde se každý rok koná tradiční velikonoční trh a prodávají se tam takoví typičtí keramičtí ptáčci. Už před pár lety mi o této každoroční události říkala lucemburská kolegyně v práci. Už dlouho jsem se tam chtěla podívat. Měly tam být i nějaké atrakce pro děti. No, byla jsem trochu zklamaná – moc atrakcí tam nebylo a ani ti keramičtí ptáčci nebyli tak pěkní, jako jsem viděla na fotkách z minulých let. Ale jsem ráda, že jsme tam zajeli a že nemám pocit, že jsem přišla o něco výjimečného.

Také jsem se o velikonočním víkendu definitivně rozloučila se zimou. Vyprala a uklidila jsem zimní bundy,  zimní boty i fusak v kočárku. Teď už tedy prostě MUSÍ být teplo a hezky.

Skoro pět

Motýlkovi bude za méně než dva týdny pět let. Už tak měsíc nebo dva se na to snažím zvyknout a brát ho jako pětileťáka. Obecně mám tendenci lidem věk přidávat, bohužel i včetně sebe, takže občas sama sebe příjemně překvapím, když si uvědomím, že těch pětatřicet mi vlastně ještě není 🙂

Motýlek je zvláštní dítě. Nikdy by mě nenapadlo, jaké různé emoce se v rámci vztahu k vlastnímu dítěti můžou v člověku mísit. Je velmi, velmi tvrdohlavý. Občas žasnu nad tím, jak těžké je o něčem ho přesvědčit nebo ho k něčemu… prostě donutit. Což jako rodič člověk občas prostě musí, ať je zastáncem jakéhokoli výchovného přístupu. A opravdu se hodně obávám jeho puberty, protože argumenty a pohledy, jaké na mě vrhal už během pátého roku svého života, u mě spouštějí nepěkné záchvaty vzteku.

Hodně pochybuji. Ptám se, jestli mezi námi není něco špatně. Opravdu mě dokáže rozčílit tak, že se nepoznávám. A cítím, že to není dobré.

Ale jsou i dobrá období. Nejhorší na tom celém je, že cítím, jak všechno visí jen na mém vnitřním klidu. Když dokážu zachovat chladnou hlavu, je i on naprosto v pohodě. Čas od času ale pohár mé trpělivosti přeteče (často v kombinaci s únavou nebo s nějakým jiným zdrojem stresu), a jakmile se začnu vztekat, začne se vztekat i on a pak se v tom točíme a je to náročné.

Celkově jsem na něj ale velmi pyšná. A všechno to „zlé“ beru tak, že se spolu prostě učíme. On je moje první dítě, na něm si všechno zkouším poprvé, testuji. Jeho brácha už má u mě cestičku vyšlapanou. Samozřejmě nezapadá přesně do každé stopy, ale ve spoustě věcí už prostě vím, co mám čekat, a to dost pomáhá.

Motýlek je zatím celkem drobný. Je druhý nejmenší ve své třídě ve školce, ale taky jeden z nejmladších, tak se není čemu divit. Má asi 106 cm a 16 kg. Momentálně mu kupuju oblečení velikosti 116 a boty 30 (!).

Asi jako každý kluk potřebuje pohyb. Rád běhá, skáče, leze po prolézačkách na hřišti – klasika. Velmi dobře kope do balónu, což bych nezdůrazňovala, kdyby to nebyla pravda, protože fotbal mi moc sympatický není. Od září ho chceme zapsat na nějaký sport a představa, že trávím třeba dvě odpoledne v týdnu čekáním na fotbalovém tréninku a o víkendu na zápasech, mi vůbec nepřipadá přitažlivá. Naštěstí mu jdou i jiné sporty a reálně uvažujeme i o atletickém klubu, kde by si toho mohl vyzkoušet víc. Taky se moc pěkně rozjezdil na lyžích (o tom jsem psala v únoru) a chytlo ho i bruslení. To ho baví velmi a jako hrdá matka mám pocit, že má opravdu talent. Jezdí sám po kluzišti, nepotřebuje se držet ani mě, ani tučňáka, který je na kluzišti pro tento účel k dispozici, když spadne, sám se zvedne a jede dál, nekňourá (kupodivu!), nebrečí… Zapsala jsem ho v dubnu na zkušební lekci hokeje, jen mě trochu zarazilo, že si všechny zájemce pozvali na jednu dubnovou neděli v 8 hodin ráno – s tím, že tam máme přijet na 7:30, aby kluci mohli být v 8 na ledě… Trochu demotivující. Motýlek rozhodně není ranní ptáče, takže hokejista z něj asi nebude.

Spánek je u Motýlka pořád ožehavé téma. Už jsme si na jeho potíže víceméně zvykli, ale aktuálně to opět řešíme. Paní učitelka ve školce mi nedávno řekla, že jí často připadá unavený. Zřejmě si myslela, že jsme takoví ti liberální rodiče, jejichž děti chodí spát, až když samy uznají za vhodné. Což zdaleka není pravda – JÁ uznávám za vhodné, že děti mají být v osm v posteli a pak dát rodičům pokoj. To u nás platí, ale jen dočasně. Motýlek se každou noc několikrát vzbudí, obvykle kolem jedenácté nebo půlnoci, pláče, volá mě a já ho musím uspávat znovu. Uspávat znamená lehnout si k němu do postele a čekat, dokud neusne. A stejně pak každou noc skončí v naší posteli – leckdy jeho příchod ani nepostřehneme (což je ostatně ta lepší varianta). Tvrdí, že se bojí být sám (i když má v pokojíčku bráchu, který spí klidně celou noc navzdory jeho opakovanému křiku) a že se bojí tmy (světýlko má u postele taky). Paní učitelka mi doporučila nějakou ergoterapeutku, která by mu dle jejího názoru mohla pomoci. Nevíte náhodou někdo něco o ergoterapii? Já o ní slyším poprvé…

Jinak ve školce mu to jde celkem dobře. Je hodný, klidný, respektuje pravidla. Má trochu potíže s orientací v prostoru a taky tvrdé zápěstí (po mně), takže psaní pro něj bude asi trochu složitější dovednost. Velmi ho zajímají čísla a počítání. V rámci školky chodí i na podpůrné kurzy lucemburštiny, kterou po únorových prázdninách trochu bojkotoval, ale teď už zase začíná dělat pokroky. Já jsem k němu v tomto ohledu shovívavá. I co se úrovně češtiny týče. V necelých pěti letech se domluví třemi jazyky – co na tom, že ne úplně dokonale? Zatím má času dost. Paní učitelka mimo jiné podotkla, že je poměrně nevyzrálý, protože dává přednost „hraní“ (tedy volné zábavě) před „prací“ (řízené výtvarné či vzdělávací aktivity, učení se písmenek, psaní atd.). Já to ale beru spíš jako kompliment. Že si dítě v pěti letech raději hraje než pracuje, mi přijde naprosto normální.

Je mi jasné, že to s ním asi nikdy nebudeme mít jednoduché. Je velmi citlivý a zároveň se v něm mísí všechny ty emoce, které k němu vysílám já. Díky němu se každý den neustále učím. Máme mezi sebou velmi silné pouto, které je možná tak silné, že máme každý občas chuť se z něho odtrhnout – aspoň na chvíli. Čas od času si od sebe potřebujeme odpočinout, a přitom si pak hrozně chybíme.

Je legrační, jak mi někdy připadá ještě hrozně malý a jindy už tak strašně velký.

Každopádně to pořád bude moje první miminko, můj chlapeček, který mi změnil život.

❤️