Milénium 4

Blog je mým velkým pomocníkem, když potřebuju dohledat nějakou knížku, kterou jsem kdysi četla, nebo film, na kterém jsem byla v kině. Jinak bych se asi jen těžko dostávala k informaci, že první tři díly Milénia jsem přečetla v roce 2010. Tedy před sedmi lety! Je to vůbec možné?

Teď se mi dostal do ruky díl čtvrtý, který ale nenapsal Stieg Larsson (ten je po smrti), ale David Lagercrantz. Získal práva, aby mohl napsat pokračování, takže jsem se opět mohla ponořit do osudů Lisbeth Salander, novináře Mikaela Blonkvista, jeho kolegyně Eriky a jejich časopisu. Narozdíl od předchozích třech dílů, které jsem četla v češtině, tentokrát ve francouzštině.

Nevěděla jsem, co čekat. Trochu jsem se bála, že už to nebude ono, když to napsal někdo jiný. A je pravda, že ze začátku jsem měla trochu problémy se začíst. Příběh byl plný různých rádoby odborných pasáží na téma umělé inteligence a matematiky, které mě osobně zrovna nenadchly. Ale zhruba ve druhé třetině začal být děj opravdu napínavý a zbytek těch 481 stran jsem zhltla jedním dechem.

Minule jsem psala o otevřených koncích (u filmů) a jsem ráda, že Milénium 4 otevřený konec nemá. Všechno se vyřeší, nic nezůstane nevyjasněné. I když taková malá otevřená vrátka k případnému pokračování si autor přece jen nechal.

Na prázdniny si tuto knihu raději nevozte, nebo z nich nic mít nebudete 🙂

 

K.O.

Po krátké době jsem se ocitla zase v kině, tentokrát i s Motýlem! Vděčím za to své kamarádce, protože film K.O. jsme si vybraly mezi upoutávkami při naší poslední návštěvě kina.

Je pro mě tudíž těžké oba filmy nesrovnávat, i když toho vlastně nemají moc společného. Snad jen to, že jsou oba francouzské, že se jedná o tzv. prise de choux, jak se vyjádřil můj muž :-), a že mají oba otevřený konec.

Prise de choux znamená slangově totéž co prise de tête. Tête znamená francouzsky „hlava“, choux znamená „zelí“, ale přeneseně se tak říká i hlavě 🙂 Když se řekne „ça me prend la tête!“, znamená to, že mě něco nutí k přemýšlení, k intenzivnímu používání mozku, což je únavné. Takže pokud můj muž označil (dokonce už předem) film K.O. za prise de choux, znamená to, že to byl film trochu náročnější. Žádná americká odpočinkovka. Toť k lekci francouzštiny pro pokročilé 🙂

K.O. vypráví příběh úspěšného businessmana, ředitele televizní stanice (mediální prostředí je pro mě i pro mého muže přitažlivé téma), který má spoustu nepřátel, protože se ke svému okolí – v práci i doma – chová velmi arogantně. Jeden člověk se na něj naštve tak moc, že se rozhodne ho zastřelit. Businessman se pak probere v nemocnici a zjistí, že byl nějakou dobu v kómatu. Netuší ale, jak dlouho. A postupně zjišťuje, že celý jeho život je naruby. Nic neodpovídá té realitě, kterou si pamatuje. Už není ředitelem televizní stanice, je v ní pouze zaměstnaný jako hlasatel počasí. Už nebydlí v domě, kde dřív bydlel – žije tam pouze jeho žena, která se ale tváří, že ho sotva zná. Těch příkladů je hodně. V podstatě velkou část filmu divák sleduje příběh, kterému nerozumí. Vše je jinak, než jak to bylo na začátku, a divák chce samozřejmě vědět, proč. To se ale v podstatě nedozví. Hlavní hrdina se opět dostane do situace, kdy na něj někdo vystřelí, a vše se vrátí do starých kolejí. Divák si musí domyslet, jestli to celé byl sen, nějaký vtip, nebo co vlastně… A samotný konec je naprosto otevřený, takže vlastně není jasné vůbec nic.

Otevřené konce mi nikdy nijak zvlášť nevadily. Kdysi se tak filmy točily proto, aby bylo v případě úspěchu možné natočit pokračování. V poslední době se mi ale zdá, jako by se filmoví tvůrci báli vymyslet opravdický závěr. Prostě tu zodpovědnost přehodí na diváka, ať si s tím poradí. A to mě začíná trochu rozčilovat.

Jinak ale téma samotné opět zajímavé a alespoň jsem tentokrát dokázala rozpoznat jakési poselství: totiž že všechno se nám někdy v životě vrátí: všechno dobré i zlé, co spácháme. Tak, jak se chováme k lidem kolem nás, se jednou ti samí – anebo možná jiní – lidé budou chovat k nám.

Naposledy v malé školce

Dnes tu máme poslední školní den. Zítra začínají lucemburské letní prázdniny. A já jsem z toho od rána celá neměkko. Všechny tyhle „naposledy“ strašně prožívám. Je mi úzko z té velké tašky plné Motýlkových věcí (bačkůrky, holiny do lesa, náhradní oblečení apod.), výtvorů a výkresů, kterou jsme si museli odnést domů… A hlavně z té prázdné školky, kde už na zdech nevisí žádné výkresy, v botníkách už nejsou bačkůrky, chodby jsou prázdné… Za celý školní rok mi Motýlkova školka velice přirostla k srdci. Jeho třída (modrá), ostatní děti, někteří rodiče, z kterých se stali naši přátelé. A především tři báječné paní učitelky (z toho dvě pracovaly na půl úvazku a střídaly se, takže ve třídě byly vždy přítomny jen dvě zároveň). Za celý školní rok jsem ani jednou nezalitovala, že jsme pro Motýlka zvolili klasickou státní škol(k)u. Učitelky se dětem moc krásně věnovaly, hodně toho s nimi podnikaly, vyráběly a nacvičovaly. Motýlek si osvojil základy lucemburštiny, což byl jeden z hlavních cílů této školkové „přípravky“, které se tu říká Précoce. Umí lucembursky napočítat do 17, vyjmenovat barvy, dny v týdnu a velmi často si prozpěvuje lucemburské písničky. A hlavně rozumí, když mu v lucemburštině dá někdo nějaký pokyn nebo se ho na něco zeptá. Sám od sebe sice ještě lucembursky plynule nemluví, ale všimla jsem si, že například s dětmi našich lucemburských sousedů komunikovat začíná. Snaží se.

Každé pondělí dopoledne měl Motýlek ve školce takový „tělocvik“, v rámci kterého se také naučil sám svlékat a oblékat. Opravdu za tuhle základní dovednost vděčím hlavně školce – doma se mi Motýlka k samostatnému oblékání dlouho přimět nedařilo. Ve středu zase chodíval s celou třídou na vycházky do lesa, ke kterému je přiblížil městský autobus (což byl pro děti asi ten největší zážitek z každé vycházky :-)). V pátek odpoledne (což byl poněkud náročnější závěr týdne, ale prostě to tak vyšlo) zase chodil na plavání do bazénu hned naproti školce.

Mimochodem já jsem v bazénu s Motýlkem dlouho nebyla – nějak jsem nedokázala sebrat odvahu k tomu, abych se vydala plavat s oběma kluky. Až asi před měsícem jsem tedy viděla, jak obrovské pokroky díky školce udělal! Vůbec se nebojí potopit hlavu, vesele skáče do vody a s nadšením se pouští i do hloubky, kde nestačí. Plave sice jen čubičku, ale s jakou výdrží! Jsem na něj opravdu moc pyšná a taky nadšená z toho, že teď můžu poměrně v klidu chodit do bazénu s ním i s Kocourkem zároveň, protože o Motýlka už se nemusím strachovat (tedy nemusím ho držet, chytat apod. – je už ve vodě naprosto samostatný).

Jelikož byl tento první školkový rok ještě nepovinný, nebyl problém Motýlka uvolnit a odjet třeba v zimě na týden do Alp – mimo školní prázdniny. To už příští rok možné nebude. A také nám přišlo vhod, že se do školky ráno chodilo nejpozději na 9:15 hodin (ale i pozdější příchody byly tolerovány).

Příští rok – tedy od září – se toho změní hodně. Motýlek přestoupí o budovu dál a zahájí lucemburskou povinnou školní docházku. Teď bude dva roky chodit do tzv. Spillschoul, tedy do školky, kde si děti hrají, ale už se i sem tam něco učí.

Ve středu jsme se byli v nové školce podívat – dostali jsme pozvánku na den otevřených dveří a na setkání s Motýlkovou novou paní učitelkou. Trochu mě překvapilo, že odteď bude v každé třídě přítomná pouze jedna učitelka. V našem městě je ve Spillschoul celkem 8 tříd. V každé jsou promíchané děti 4- a 5leté. Tedy polovina dětí z každé třídy teď přestupuje výš a polovina zůstává a je doplněna dětmi z Précoce. V Motýlkově třídě bude celkem 14 dětí, tedy 7 nových (včetně Motýlka) a 7 „původních“, které už do této třídy chodily letos. Ve všech ostatních třídách je 16 až 17 dětí. Důvodem nižšího počtu dětí v Motýlkově třídě je přítomnost jednoho handicapovaného chlapce. Paní učitelka nám o něm sdělila, že není agresivní (čímž nás hned všechny uklidnila :-)), ale je „jiný“ a vyžaduje určitou péči. Děti nám prý samy začnou vyprávět, jakým způsobem je odlišný – že má různé tiky, že často pláče, vykřikuje atd. Já osobně si myslím, že to pro děti může být velmi obohacující zkušenost. Třeba z nich díky tomu vyrostou tolerantnější dospělí. Na druhou stranu jsem trochu zaskočená tím, jakým způsobem se jedna jediná učitelka může každý den věnovat 13 dětem + jednomu postiženému… Musí to být velice vysilující, což nám sama dala najevo. Postěžovala si, že kvůli tomu handicapovanému chlapečkovi má nárok na výpomoc: na 6 hodin týdně. To je skutečně směšné.

Jinak paní učitelka vypadá velice přísně. Klasická „stará škola“ – učí prý už 17 let. Přiznám se, že mi moc sympatická nebyla (ale to mi loni v září nebyla ani hlavní učitelka z Motýlkovy přípravky a nakonec byla super). Zaskočila mě například tím, že nám na tom středečním setkání zdůrazňovala, jak moc je teď na konci roku vyčerpaná, jak je to náročné být na všechny ty děti sama atd. To já naprosto chápu – já jsem vyčerpaná každý večer a to mám na starosti jen své dvě děti. Ale oproti pohodovému vystupování učitelek v Précoce to byl velký rozdíl. Také nám řekla, že prvních pár týdnů hodlá do dětí hustit svá „pravidla, pravidla, pravidla.“ Snažím se to brát pozitivně. Myslím, že Motýlkovi trocha disciplíny neuškodí. Doma se proti mým pravidlům dost vymezuje. Ale z té paní učitelky mi trochu běhal mráz po zádech – a to si myslím, že i já jsem příliš autoritativní!

No a s prvním pravidlem budeme mít v naší domácnosti asi problém všichni: příchod do školky je stanoven na 8:05 hodin. Tolerance maximálně 10 minut. Uf. Tak jsem na to velmi zvědavá. I na těch 9:15 jsme někdy měli potíže to stihnout… Budeme si ta naše rána muset nějak jinak zorganizovat.

Dalším pravidlem jsou výhradně zdravé svačinky: obložený chleba nebo ovoce. S tím se naprosto ztotožňuji. Pořád se snažím o zdravé svačinky. Jenže Motýlek postupem času začal projevovat různá přání inspirovaná jeho spolužáky. A tak začal občas dostávat i vafle (ovšem koupené ve zdravé výživě a k tomu jablko) nebo sýr Kiri s malými tyčinkami. Samozřejmě ne každý den. Naštěstí si občas rád dá i ten chleba se šunkou nebo plátkovým sýrem, kukuřičné chlebíky apod. A jablka. Je to velký jablkožrout.

Tělocvik budou mít dvakrát týdně, protože dnešní děti se prý potřebují hýbat. Souhlasím. Do bazénu budou chodit v pondělí odpoledne – to je taky určitě lepší než ten pátek, kdy už byly děti značně unavené. A do lesa opět ve středu.

Snad nástup do Spillschoul zvládne Motýlek stejně hladce jako loni v září nástup do Précoce. Tehdy mu velmi pomohli kamarádi, které už znal z jesliček. I teď bude ve své nové třídě dva kluky znát už z Précoce. Trochu mě zamrzelo, že to není žádný z jeho nejlepších kámošů, ale jeho to očividně trápí mnohem míň než mě 🙂 Během středeční návštěvy si spolu moc pěkně hráli – tak „pěkně“, že se nejspíš stali trnem v oku paní učitelky už teď…

 

 

Film o dvojčatech

Jsem teď trochu užaslá nad tím, že už to jsou skoro tři týdny, co jsem byla na filmu, o kterém teprve dnes chci napsat… Jak je to možné? Nestíhám!

Film L’Amant double jsem si vybrala z nabídky, kterou mi navrhla moje kamarádka. Později jsem si uvědomila, že jsem před časem v televizi viděla rozhovor s režisérem François Ozonem právě o tomto jeho nejnovějším díle. Téma mě už tehdy velmi zaujalo: mladá depresivní žena si najde psychologa, zamilují se do sebe, začnou spolu žít, plánovat svatbu. Jenže pak hlavní hrdinka přijde na to, že jí její muž skrývá existenci svého bratra-dvojčete. I on je psycholog, ovšem jeho metody jsou poněkud odlišné. Ona se začne stýkat s oběma bratry, samozřejmě tajně. Vznikne z toho zvláštní milostný trojúhelník, kdy občas nikdo netuší, kdo je kdo… 🙂

Mnoho jsem se toho z filmu dozvěděla – například že existují tzv. parazitní dvojčata, kdy ještě v těle matky jedno dvojče „absorbuje“ to druhé. Na svět pak přijde samozřejmě jen jedno dítě a až postupem času (někdy až v dospělosti) lékaři odhalí v jeho těle záhadnou cystu – zárodek jeho bratra/sestry. Já vím – brrr! Ale tento fenomén opravdu existuje…

Tedy téma velice zajímavé. Ovšem to zpracování… Takové „ozonovské“ asi. S kamarádkou jsme se shodly, že vlastně nevíme, jestli jsme pochopily konec. Ve filmu se realita promítá s představami a nakonec není vůbec jasné, jestli to celé byla pravda nebo jen výmysl. Některé záběry jsou velmi provokativní, jiné dlouhé a některé dle mého názoru zbytečné. Ale možná by to bez nich přece jen nebylo ono 🙂

Pokud dojde do Čech, doporučuji!