Dětskost

Motýlek má kamarádku. Je o rok starší, ale chodili spolu už do jesliček a teď do školky a bydlí v domě naproti. Často se tedy ze školky vracíme společně.

Dnes si spolu v potoce ulovili každý svého vodního šneka. Ona si toho svého dala do konvičky, Motýlek do kyblíčku, který mu půjčila. A nesli si je domů. Cestou vždy míjíme takovou malou louku, na které se vždycky ještě proběhnou, než dorazíme k našim domovům. Kocourek s nimi.

Takže i dnes se společně všechny tři děti takto rozběhly na druhou stranu louky. Po chvilce se k nám ale holčička vrací s usedavým pláčem. Jak jsme se já a její tatínek posléze dozvěděli, můj Kocourek jí do konvičky hodil kytičku… a ona se bála, že to ublíží jejímu šnekovi. Jak k nám ale kráčela přes tu louku, po očích se jí koulely slzy a oběma rukama držela tu svou konvičku se šnekem… najednou si v tom plakání dala přestávku, aby utrhla odkvetlou pampelišku a foukla do ní 🙂 V tu chvíli to mě i jejího tatínka velmi pobavilo a museli jsme se oba hodně snažit, abychom si na tváři uchovali výraz hodný oné vážné situace (šnek v ohrožení).

Teď s odstupem ale na ten obrázek musím pořád myslet. V tom jejím gestu bylo něco tak krásně dětského… neumím to popsat slovy. Ale moc si přeju ten moment zapamatovat.

Reklamy