Zážitky z hřiště

Na hřištích zažívám každý den spoustu zajímavých situací, nicméně tvrdě se bráním tomu, abych o nich někomu dlouhosáhle vyprávěla, popisovala je na blogu či sdílela v maminkovských skupinách na Facebooku. Právě z těch facebookovských skupin totiž vím, jak to může být otravné čtení. Situace typu „Moje dítě si v klidu hrálo, když k němu přišlo jiné dítě, vyrvalo mu hrábě/bagr/kyblík… a jeho matka to vůbec neřešila/nebo naopak řešila, ale dle mého názoru špatně…“ máme na denním pořádku. Už se nad nimi radši nepozastavuji a hlavně se v nich nenimrám. O mé dnešní zážitky se ale podělit musím.

Vzala jsem kluky na hřiště, které mám moc ráda a možná už jsem o něm psala. Je v takovém krásném zeleném parku s rybníčkem, v létě je tam i stánek, kde se dá koupit kafe nebo zmrzlina, a je tam WC s přebalovacím pultem. Taková lucemburská rarita. Nechodíme tam úplně často, protože je v takové vzdálenosti, kam se s dětmi už těžko chodí pěšky, takže je potřeba vzít auto, což se mi pokaždé nechce. Ale čas od času si tam zajedeme – autem je to asi 5 minut cesty od nás. Je to pak taková příjemná změna pro nás všechny: pro děti zase trochu jiné prolézačky a skluzavky, pro mě aspoň trochu jiné děti a maminky než ty, které běžně vídáme.

Dnes jsem tam nejdřív narazila na jednu velmi sympatickou českou maminku s tříletou holčičkou. Představily jsme se a po pár větách samozřejmě zjistily, že máme společnou kamarádku. To je tady v Luxu celkem běžné – snad se mi ještě nestalo, že bych poznala nějakého nového Čecha, který by neznal někoho, koho znám i já 🙂

Když odešla, zůstala jsem na lavičce u pískoviště sama. Ovšem po chvíli přišel vysoký černoch s malou holčičkou v Motýlkově věku. Řekl mi „Hello“ a posadil se na lavičku kousek od té „mojí“. Byl velice pohledný. Vypadal trochu jako Will Smith, ale zdál se mi mohutnější. Na lýtku měl působivé tetování. Nějakou dobu mlčel, ale když mě slyšel mluvit na kluky, anglicky se mě zeptal, jakou řečí mluvíme. Odpověděla jsem, že česky, a on mi začal vyprávět, že před pár lety hrál profesionálně basketbal za Ostravu! Na důkaz, že si nevymýšlí, mi ukázal pár fotek v mobilu. Zeptala jsem se, jestli jsou Češi podle něj dobří v basketu. Řekl mi, že ne, ale že jsou ochotní dobře zaplatit za americké hráče 🙂 Kdybych nebyla vdaná a on ženatý (s Makedonkou), asi bych mu dala svoje číslo. Byl hrozně sympatický. I tak jsem váhala – docela by se mi líbilo pozvat ho s jeho ženou a dcerou na večeři nebo někdy o víkendu na oběd. Ale v tu chvíli se mi to zdálo tak nějak komplikované (jazyková bariéra atd.). A teď je mi to líto. No nic.

Tento pozitivní zážitek ale utlumily dvě malé drzé holky, zhruba desetileté, také anglicky mluvící. Už nějakou dobu před zapředením hovoru s Američanem jsem je sledovala. Hrály si na pískovišti stejně jako oba moji kluci, kteří v tu chvíli byli překvapivě klidní a samostatní. Sice se takto zabavili až ve chvíli, kdy už byl podle mě čas se začít sbírat domů, ale nemohla jsem té klidné chvilky nevyužít. Tak jsem je nechala hrát a sledovala je. Motýlek si cosi bagroval a trošku si hrál se dvěma dalšími chlapci. Kocourek se bavil tím, že obcházel pískoviště kolem do kola s různými auty, bagry a nakláďáky. Toť vše. Jen u toho dělal „brm brm“, což z nějakého důvodu začalo těm dvěma holkám vadit. Tak moc, že mu jedna z nich několikrát vytrhla auto z ruky a kamsi ho odhodila. Nezasáhla jsem poprvé, podruhé ani potřetí. Kocourek totiž nebrečel, prostě si vzal jiné auto a pokračoval v kroužení. Navíc jsem si v těch třech případech nebyla jistá, komu auto, které zrovna držel, vlastně patří. Naše nebylo. Ve čtvrtém případě ale kroužil s naším autem. A když mu ho ta holka opět sebrala a zahodila, svou lámanou angličtinou jsem ji důrazným tónem požádala… please! …aby mu to auto ihned vrátila, protože je jeho! Obě na mě dost vyjeveně hleděly, načež ta, která auto zahodila, dělala, jako že mi nerozumí. Její kamarádka byla asi citlivější, a tak auto Kocourkovi vrátila. Nicméně za pár minut ke mně obě přišly a důrazným tónem… please! …mě požádaly, abych svému synkovi řekla, že má být potichu, protože je to jeho „brm brm“ ruší.

Nevím – asi jako matka nejsem objektivní. Ale snažím se… a prostě si myslím, že to jeho drnčení nebylo nijak hlasité. Rozhodně ne hlasitější než pokřikování a výskání ostatních dětí v okolí. Tak jsem jim vysvětlila, že Kocourkovi nic říkat nebudu, že the playground is for everybody a že jestli je the noise tak ruší, budou si muset jít hrát jinam. Že Kocourek je ještě baby a že si takhle prostě hraje. A i když už jsem opravdu měla chuť jít domů, tak trochu na just jsem se rozhodla na hřišti ještě chvilku zůstat. Když jsem pak asi za 10 minut začala balit hračky, ty dvě cácory za mnou znovu přišly a zeptaly se, jestli jdeme domů. Řekla jsem, že jo, we will go home. A ony se zeptaly, jestli jako now nebo za jak dlouho teda? To už mě opravdu dopálilo. Zopakovala jsem jim svým nejdůraznějším tónem, že prostě we will go home a doufala jsem, že z něj pochopí, že jim žádné další informace o plánovaném čase našeho odchodu sdělovat nebudu. A pomyslela jsem si, jaké mají ta děvčata štěstí, že je moje angličtina tak mizerná, protože česky bych si je vychutnala.

Na jednu stranu obdivuju jejich odvahu, že ve svém věku dokážou přijít za cizím dospělým a říct mu, že jim něco vadí. V tomto ohledu smekám před jejich rodiči klobouk dolů. Ale ještě by tu jejich výchovu měli trochu doladit. Dát dětem zdravé sebevědomí, ne nafoukanost. A naučit je toleranci.

Tak. A teď musím „jít do sebe“ a zamyslet se nad tím, jak vychovávám svoje děti 😉

 

Advertisements

6 thoughts on “Zážitky z hřiště

  1. Sedmi 2.6.2017 / 08:45

    Klidně bych je sjela česky a na dvě doby. A okamžitě, ne až napotřetí. Nevychované fracky nesnáším.

  2. Aw_MP (Lenka) 3.6.2017 / 11:52

    Když je nějaký incident na hřišti, kdy zaznamenám příkoří na svém dítku, tak taky teda nadávám česky. A řekla bych, že mi ty děti moc dobře rozumí. 😀 V tomhle případě bych se o nějaké vyjednávání nesnažila. Když má někdo problém s tím, že batole dělá brm brm… (a nesnaží se mu třeba sníst svačinu, vydloubnout oči apod), to bych neměla soucit. 🙂

  3. Erika 3.6.2017 / 17:47

    Po precitani ma napadol tento vtip, co som videla niekde na internete, dufam, ze to nie je odpocute naozaj. Aj ked niektore slnieckove matky by boli mozno schopne aj takuto hruzu povedat…
    Tak snad Ta pobavi:

    Mamička na pieskovisku synčekovi:
    – Nebi toho chlapčeka lopatkou po hlave.
    Spotíš sa a prechladneš (nastydnes).

  4. jolana88 13.6.2017 / 10:01

    nevidím „odvahu“ (za někým jít) – nýbrž prostou sobeckost a drzost …

    • Vanilka 13.6.2017 / 10:17

      No já se snažila na té situaci najít něco pozitivního 😀

      • jolana88 13.6.2017 / 10:22

        to chápu … Už jen proto, že v podstatě občasné nutné konstatování „Fakt nic pozitivního není“ – kazí náladu více mě než „dotyčným“

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s