Rok a půl

Kocourek oslavil minulý týden rok a půl.

Ve skutečnosti se žádná oslava nekonala, ale pro mě to určitý milník je. Už delší dobu na něm sleduji jisté změny. Pravděpodobně pod vlivem staršího brášky se rychleji přeměňuje z miminka v malého kluka. Snaží se ho napodobovat – obzvlášť, když vyvádí právě nějaké klukoviny. Když šaškuje u stolu nebo před koupáním, když lítá jako blázen po bytě apod., musí se taky hned přidat. Když si ráno Motýlek vybírá auťák nebo traktor, který si s sebou vezme do školky (každé ráno si potřebuje vybrat nějakou malou hračku, která  ho pak provází celý den), Kocourek nutně potřebuje zrovna takový. S tím samozřejmě souvisí i různé tahanice a šarvátky, které už jsou na denním pořádku. Přesto ale sleduji i určité pokroky v jejich sourozeneckém vztahu – právě v těch chvilkách, kdy společně nějak blbnou.

Kocourek začal chodit zhruba o měsíc dřív než Motýlek, ale v porovnání s jinými dětmi si asi oba dali docela na čas. Akorát u Kocourka jsem se tím zabývala méně. Jako ostatně se vším. Je pravda, že s druhým dítětem už toho člověk řeší míň. Částečně proto, že zkušenosti potvrdily, co (ne)funguje a co (ne)má cenu, a částečně proto, že na nějaké řešení už není tolik času.

Tak například ani nevím, co všechno už by Kocourek vlastně „měl“ umět.

Vyjadřuje se celkem srozumitelně, i když víceméně beze slov. Když něco chce, přijde si pro mě, chytne mě za ruku a odtáhne mě, kam potřebuje. Když chce jíst nebo pít, říká „ham ham“. Platí i pro dudlík, kterému eventuelně říká „dydy“. Když vidí psa, začne mohutně štěkat „h-h-h.“ Auto je „brm brm“. Když se nám Motýlek někam schová, už předem Kocourek křičí „baf!“ Taky umí říct „máma“ a „táta“. Jeho úplně první slovo ale bylo křestní jméno jeho bráchy…

Asi jako všechny děti miluje zvířata. Hlavně pejsky. A jak Motýlka už od útlého věku přitahovaly lidské ruce, Kocourka fascinují nosy a nozdry. Čím větší, tím lepší.

Je to docela zdatný jedlík. Nejoblíbenější jídla asi zatím nemá, ještě pořád je ve fázi testování a objevování. Když něčeho sní plný talíř, neznamená to, že s tím budu mít stejný úspěch třeba za týden. Ale platí to naštěstí i naopak. Celkově jí ale „líp“ než Motýlek a často po něm dojídá oběd nebo večeři… K tomu si ještě tak 3x denně dopřává mlíko, ale ne vždycky vypije celou lahvičku. Občas se na mlíko budí i v noci (hlavně když ho trápí zuby), ale obvykle už vydrží do brzkého rána a pak si ještě dá šlofíka tak do půl osmé.

Spí s dudlíkem. A čím je starší, tím víc dudlík vyžaduje i přes den. Snažím se mu ho nedávat, ale on už si ho umí sám najít (třeba v postýlce, u mě v kabelce nebo na poličce v koupelně) a vzít si ho. Odvykání plánuju kolem druhého roku, což už se kvapem blíží, ale uvidíme, jestli to ještě nepřehodnotím. Nicméně za ty klidnější noci mi to stálo – kdybych takové neklidné spáče, jako je Motýlek, měla dva, asi už by mi nestačily ani ty moje tři kávy denně.

Jsem moc ráda, že jsem se po Kocourkově narození rozhodla zůstat doma. I když někdy je to mateřství opravdu vysilující. Tuším ale, že ten rok a půl, co mi zbývá, bude ten lepší a snadnější. Jak oba kluci rostou, dá se toho s nimi dělat a vymýšlet čím dál víc.

Jen mě trochu mrzí, že už mi Kocourek zřejmě brzy omlátí kočárek o hlavu a přestane být miminkem jednou provždy. Hlava mi to moc nebere, ale z jakéhosi důvodu hrozně ráda tlačím kočárek. A pořád obdivuju kočárky jiných maminek. Nejradši bych si ještě nějaký nový pořídila, ale vím, že už to nemá cenu 🙂