Velikonoční prázdniny

Pár dní poté, co jsme oslavili Motýlkovy narozeniny, jsme odletěli do Čech. Jen já a kluci. Motýl zůstal doma, chodil do práce a o velikonočním prodlouženém víkendu se věnoval svým dcerám. I ony musejí čas od času dostat šanci mít tatínka jen pro sebe 🙂

Moc jsem se na to naše malé dobrodružství s klukama těšila. Zatím si netroufám jet s nimi do Čech sama autem, ale na letadlo už jsem odvahu sebrala. Obě cesty proběhly v rámci možností hladce. Přímý let, Motýlek už vcelku rozumný a především snadno zabavitelný (iPad s pohádkami + něco k snědku), Kocourek v poněkud neposedném věku, ale zvládli jsme to. Sice jsem se dost zapotila, abych ho udržela relativně v klidu (a netuším, jestli i spolucestující měli o klidu stejné mínění jako já), ale hodina a dvacet minut letu se dají zvládnout.

Na letišti v Praze nás vyzvedla mamka a odvezla nás do mého rodiště. Oba kluci v autě usnuli, takže jsem si po letu i já mohla vydechnout a s mamkou si pěkně popovídat.

V Krkonoších jsme si hlavně užívali rodinu a kromě návštěv dvou kamarádek, které mají děti v podobném věku jako já, jsme toho moc nepodnikali. Zastavili jsme se na jednom velikonočním tvoření, pořádaném mou bývalou spolužačkou v nedaleké vesnici. Motýlka ale české velikonoční tradice moc nezaujaly. Po dlouhém přemlouvání si alespoň s pomocí jedné milé paní učitelky nabarvil vajíčko rozehřátým voskem. Kocourka to zajímalo pro změnu trochu moc, tak jsme radši rychle ujeli na hřiště.

Potěšilo mě, že si Motýlek docela rozuměl se synky mých dvou kamarádek. Už se několikrát viděli v minulosti (naposledy loni v létě), ale teprve teď se dá říct, že si spolu hrají a komunikují.

Celkově byli kluci pěkně ponoření v češtině, až mi bylo při prvním telefonátu Motýlovi trochu úzko, zda Motýlek nezapomněl mluvit francouzsky. Nezapomněl 🙂 Okamžitě přepnul z jednoho jazyka do druhého. Za tohle mu patří můj velký obdiv.

Na Velikonoční pondělí jsme se přesunuli do Prahy, kde jsme měli v plánu navštívit Dinopark (Motýlek má dinosaurovské období) na střeše obchodního centra Harfa. Bohužel lilo jako z konve a byla velká zima a Dinopark není ani částečně krytý, v což jsem trochu doufala. Takže jsme návštěvu Dinoparku odsunuli na příště. Moje mamka mě s Motýlkem poslala aspoň do Dinokina na 10minutový film o dinosaurech v 3D. Po sedmé minutě mě Motýlek se slzami na krajíčku poprosil, abychom šli ven, protože se bál. Nechtěla jsem mu způsobit trauma, tak jsem ho ihned poslechla. Motýlek je trochu strašpytel, ale asi je to přece jenom pro větší děti.

V úterý moje mamka pokus s kinem zopakovala a vzala Motýlka na oběd a pak na Šmouly. Ty se mu líbily daleko víc 🙂 Já zatím strávila den s Kocourkem a mojí kamarádkou z dětství, se kterou jsme si toho měly hodně co vyprávět. Další kamarádka za mnou dorazila večer. Zkrátka program jsem měla pestrý.

Středu jsme strávili s mou sestrou a jejími holčičkami. Navštívili jsme Národní zemědělské muzeum, od kterého jsem měla velké očekávání. Byla jsem přesvědčená, že moji kluci z něj budou oba absolutně nadšení. Jenže… muzeum je v rekonstrukci, kočárky se musejí zaparkovat u vchodu (poté, co si je k němu vynesete, protože výtahy jsou mimo provoz). No, to by mi zase tak nevadilo. V přízemí jsou vystavené dobové traktory, kterých si ale žádné z dětí i přes mou snahu nevšimlo. Byly uchváceni malými šlapacími traktůrky a odrážedly, které jsou v muzeu k dispozici. Připadala jsem si tam spíš jako v nějaké herničce, a ne v muzeu. Každopádně jsme tam vydrželi necelou hodinu. Při cestě na WC jsme zahlédli výstavu v prvním patře na téma rybářství, které se ale Motýlek odmítnul věnovat a rychle se vrátil k traktůrkům.

Po návštěvě muzea byl čas oběda. Zamýšlela jsem zajít do občerstvení v sousedním Národním technickém muzeu, ale moje sestra navrhla se procházkou přes Letnou přemístit na Hradčanskou do Café Pointa, kde jsme se dobře najedli a děti si pohrály v dětském koutku. Tedy konečně jsem navštívila jednu z restaurací s dětským koutkem, kterých je podle mých dojmů z internetu Praha plná (ovšem najít je tam, kde by se mi to zrovna hodilo, byl docela oříšek).

Ve čtvrtek jsme trochu neplánovaně navštívili jiné občerstvovací zařízení: Ovocný Světozor na Dejvické. O pár metrů dál se nachází prodejna barefoot obuvi Naboso, kde jsem měla v plánu nakoupit letní boty pro děti, případně i pro sebe. Jenže ta prodejna nečekaně otvírá až v 11 hodin a my tam byli o půl hodiny dřív. Není se čemu divit, když se mi Kocourek po celý náš pobyt v ČR budil před šestou hodinou ranní (doma jsme zvyklí na venkovní rolety, které zajistí v pokoji dokonalou tmu a díky kterým oba kluci běžně vyspávají do půl osmé nebo do osmi; ČR je od Lucemburska na východ, takže je ráno dřív vidět a navíc ani ty nejlepší závěsy na oknech místnost tak dokonale nezatemní… :-()! Nicméně útočiště ve Světozoru bylo velmi příjemné. Motýlek si poručil „jahody se šlehačkou – bez šlehačky“, já zhřešila výborným latté a… šunkovým chlebíčkem! Kocourek se spokojil se sváčou z kočárku a zíráním skrz obrovské vitríny na kolemjdoucí.

Boty jsem nakonec koupila jen klukům: Motýlkovi parádní „tenisky“ Vivobarefoot, ze kterých máme oba velkou radost, pro Kocourka sandály Bobux. Jinak můj vztah k barefoot obuvi je poněkud komplikovaný a pravděpodobně i nedomyšlený, ale o tom zase někdy jindy.

No a v pátek jsme letěli domů. Snad poprvé se mi zpátky do Luxu vůbec nechtělo. A Motýlkovi kupodivu taky ne! A to i přes nevypočitatelné aprílové počasí, které nám překazilo spoustu plánů… i na sněhové vločky došlo (a nejen v Krkonoších)!

Advertisements

Motýlkovi jsou čtyři roky

Motýlkovy čtvrté narozeniny jsem prožívala trochu méně než ty loňské. Tři roky byl pro mě takový výraznější milník – věk, kdy miminko definitivně přestává být miminko a promění se v kluka. Je pravda, že už pár měsíců předtím dost zklukovatěl a jaksi „zklackovatěl“, což nemyslím nijak hanlivě.

Nicméně i včera jsem byla celý den trochu naměkko a doufám, že každé narozeniny svých kluků nebudu prožívat tak emotivně. Celý den jsem Motýlka sledovala a vnímala jsem, jak už je velký a co všechno se během těch čtyř let stihnul naučit. Asi se budu opakovat… Plynule se vyjadřuje v obou mateřských jazycích a pomalu si k nim přidává i lucemburštinu. S přehledem jezdí na odrážedle First Bike a na koloběžce (dvoukolečkové). Kolo se šlapkami je naše letošní výzva. Obstojně zvládal i bruslení a letos v zimě mi ukázal, že i lyžování pro něj snad nebude problém. Dobře běhá a jde mu veškeré hraní s balónem – ať už házení, chytání nebo kopání. V některých ohledech je ale velmi opatrný. Proto třeba na tu jízdu na opravdickém kole bude zřejmě potřebovat ještě nějaký čas. Stejně je to i v bazéně nebo na prolézačkách na hřištích. Někdy dá práci ho přesvědčit, aby vyzkoušel něco nového. Ale když pak zjistí, že na to má, snadno se pro to nadchne. V některých obdobích je s ním trochu těžké pořízení u stolu. Je velmi tvrdohlavý (všeobecně), a tak když se rozhodne, že jíst nebude, nic ho k tomu nepřiměje – žádné vyjednávání, domluvy, manipulace, výhružky – vše je zbytečné. Jeho oblíbená jídla: hranolky, pizza s houbama, špagety. Taková dětská klasika 🙂 Hranolky i pizzu dostává výjimečně, pouze v restauraci, kam ale zatím moc často nechodíme. Zato když se jde do restaurace, je třeba najít takovou, kde mají aspoň jedno z výše uvedených pokrmů. Začíná mít v oblibě také sushi – hlavně syrového lososa a pak pár kousků z dětského menu, které obsahují také mango a čokoládu 🙂 Jinak z ovoce má rád jablka, banány, jahody, maliny, rybíz, třešně (bohužel i s peckou), meloun, mango… Se zeleninou je to horší. Dříve miloval malá rajčátka a okurku, teď vůbec. Ale zase jí syrovou papriku, syrovou i dušenou mkrev, hrášek. V různých omáčkách sní i lilek, výjimečně cuketu, i když říká, že mu nechutná (jak kdy). Samozřejmě má rád taky brambory, těstoviny a rýži. Maso a ryby taky. Květák a brokolici ne. Celkově má raději, když má na talíři jednotlivé potraviny oddělené, ne smíchané. Rád si sní třeba nejdřív suchou rýži, pak maso, pak zeleninu. Takové rizoto je pro něj noční můra. Mléčné výrobky nejsou problém – tvrdé sýry, Kiri, jogurty (ovšem už tolik ne bílé, spíš ovocné) a mléko. Ráno dostává hrneček kakaa, večer před spaním si vypije malý hrnek čistého mléka. No a sladkosti… asi jako každé čtyřleté dítě: lízátka, bonbony, sušenky a čokoláda (ta ale záměrně až na posledním místě). Ale myslím, že se nám to snad celkem daří držet na uzdě. Nic mu nezakazuju, jen občas omezuju množství. Kontroluju hlavně to, aby během dne jedl i ovoce.

Dort

V pátek měl narozeninovou oslavu ve školce. Připravila jsem tedy pro děti a pro paní učitelky občerstvení: upekla jsem cupcakes s čokoládovým krémem (na Motýlkovo přání) a koupila nějaké ovocné džusy. Ty cupcakes se mi opravdu povedly, musím se pochválit. Krém nebyl příliš hutný jako při mé zkoušce před pár týdny, byl naopak lehký a vzdušný – mňam!

Ovšem s narozeninovým dortem jsem to projela na plné čáře. Motýlek si přál čokoládový (trochu mě to překvapilo, protože on tu čokoládu zase tolik nemusí). Vymyslela jsem, že upeču dort, který jsem už před pár lety asi dvakrát dělala a tehdy velmi úspěšně. Je to taková kalorická bomba: sice žádná mouka, ale celé jedno malé balení Nutelly, vajíčka, máslo, čokoláda a lískové oříšky. Nicméně už když jsem vytahovala korpus z trouby, měla jsem takové zvláštní tušení… No a když jsem na něj dala polevu a nazdobila ho a chtěla ho přesunout na čistý talíř, rozpadl se mi. V půl jedenácté večer. Ani mě to nemrzelo – stejně jsem si celou dobu říkala, že pro děti vlastně není moc vhodný. Ještě že máme poblíž domu pekařství, které je otevřené i v neděli dopoledne. Brzy ráno jsem tam běžela pro výtečný dort z čokoládové pěny. Akorát že Motýlek byl při oslavě tak zaneprázdněný dárky, že svou porci dortu odmítnul. Vyžádal si ji večer, snědl půlku a pak prohlásil, že mu nechutná 😦

Dárky

Když jsem se Motýlka vyptávala, co si k narozeninám přeje, zmínil vždy dvě věci: kontrolní věž z jeho oblíbeného seriálu s pejsky (Paw Patrol) a Spidermana.

Kontrolní věž je docela drahá a z internetu jsem v komentářích na různých e-shopech vyčetla, že za ty peníze rozhodně nestojí. Tedy přání zamítnuto.

Posedlost superhrdiny pochází ze školky. Motýlek žádný kreslený ani jiný film či seriál se superhrdiny nikdy neviděl, ale jiní kluci ze školky si nosí z domova různé hračky a figurky právě Spidermana, Batmana, Hulka, Kapitána Ameriky a dalších. O některých jsem ani v životě neslyšela. Moc nadšená z téhle módy nejsem, ale beru to s nadhledem. Je mi jasné, že takových věcí, které se mi nebudou líbit, ještě bude spousta. Chtěla jsem tedy Motýlkovi k narozeninám toho Spidermana koupit, ale když jsem v hračkářství držela v ruce asi 25 cm vysokou figurku, ze které šel strach, zase jsem si to rozmyslela. Pak jsem si o tom s Motýlkem povídala a dohodli jsme se, že se pokusím sehnat Lego Spiderman (s motorkou!). Našla jsem ho na Amazonu a objednala. Jenže balík měl zpoždění, a když ani v pátek nedorazil, objednávku jsem zrušila. V sobotu jsem se vydala do největšího hračkářství v Luxu, ale Lego Duplo Spiderman, jaké jsem chtěla, jsem tam nenašla. Měli jen Lego Junior se Spidermanem. No co, řekla jsem si, už je to velký kluk, tak pomalu můžeme zkusit i menší dílky. Jenže když to s pomocí svých starších sester složil, chtěl si s tím Spidermanem hrát a začal mluvit o tom, že ho bude nosit do školky. Ale při každém sebemenším nárazu se mu to v rukou rozpadlo a mně to rychle přestalo bavit zas a znova dávat dohromady. Tedy malinko  zklamání a budu muset asi ještě nějakého Spidermana někde splašit.

Pak dostal takovou interaktivní tabulku s elektronickou tužkou Paw Patrol, kterou jsem také objednala na Amazonu a také tehdy přišla pozdě… Chtěla jsem ji s sebou vzít na naši zimní dovolenou v Alpách jako zábavu do auta.

Dále dostal dva praktické dárky: kufr Trunki, které si může vzít do letadla, až poletíme za babi a dědou. Dá se na něm i sedět a použít jako odrážedlo a mělo by odpovídat rozměrům příručního zavazadla. A pak ještě dětská sluchátka s kontrolou hlasitosti, aby v letadle mohl koukat na pohádky a nikoho tím nerušil.

Další dárky na něj nejspíš ještě čekají v Čechách…

Oslava

Letos poprvé jsem uvažovala, že domů pozveme i pár Motýlkových kamarádů a kamarádek. Mojí podmínkou bylo, že musí být hezky, abychom mohli zůstat v zahradě. Na velkou oslavu u nás doma asi nikdy neseberu odvahu. Počasí sice vyšlo krásně, takže v zahradě jsme slavili, ale kamarády jsme nakonec nepozvali. Motýlek totiž nechtěl. Když jsem se ho pár dnů před narozeninami ptala, řekl, že chce slavit jenom s mámou, tátou, bráškou a sestrami. Tak to se mu vyplnilo.

Doufám, že se mu oslava líbila. Mně vždycky připadá, že při oslavách je hrozně rychle po všem. Letos poprvé to Motýlek opravdu prožíval už několik týdnů dopředu, opravdu se těšil. V neděli ráno se probudil a hned se mě ptal: „Dneska mám narozeniny? Hurá!!“ Ale ta chvilka, kdy se pak odpoledne nadšeně díval na všechny ty zabalené dárky a na dort a kdy sfoukával svíčky, byla tak hrozně rychlá… Já osobně to prožívám s obrovskou nostalgií. To těšení a chystání je pro mě vlastně mnohem příjemnější.

Za rok mu bude pět… Zatím si vůbec nedokážu představit, jaké to bude.

Jsem na svého Motýlka moc pyšná. To jste asi pochopili. 🙂

 

Bez kočárku se běhá líp

Včera jsem si byla po velmi dlouhé době zaběhat. Bláznivá matka mi na svém blogu nasadila brouka do hlavy a já si zhruba někdy od Vánoc poprvé vlezla na váhu. Překvapená jsem byla jen trochu. Oblečení nosím stále stejné, takže jsem tušila, že to nebude žádná katastrofa, ale zároveň jsem cítila, že v jistých partiích to není jako dřív. Je ale nutné vědět, že já sama od sebe ani neočekávám, že po dvou dětech budu vypadat stejně jako před nimi. Nicméně letní sezóna se blíží… Na konci té loňské jsem si koupila dvoje docela drahé plavky, tak bych se je letos asi neměla stydět nosit. A tedy v rámci přípravy na léto jsem se rozhodla, že přestanu svůj návrat ke sportu pořád odkládat.

Výmluv je spousta. Nedostatek času (sama pro sebe) je tou první, v těsném závěsu následovaná únavou. A našla bych desítky dalších. Přitom celé je to o tom, že je třeba se rozhodnout a začít. Pouhá tři kila navíc, která jsem zaznamenala při onom výše zmíněném vážení, mi stačila.

Nejde mi o to, abych zhubla. Celý život pouslouchám řeči o tom, že bych měla přibrat. Ale zpevnit ty jisté partie by rozhodně neuškodilo.

Na střední škole jsem běhání nenáviděla. Už jsem o tom tady určitě psala. A dnes je to pro mě naprosto ideální sport. Při běhání cítím, jak mám celé tělo zpevněné. Přišla jsem na to, že aby mě nepíchalo v boku, musím mít zpevněné břicho takovým zvláštním způsobem: ne úplně vtažené, jen tak „na půl cesty“. Taky musím mít rovná záda. V kopci zapojím i paže. Použití nohou je při běhání samozřejmostí.

A pak je tu ten můj velký sen: jednou bych chtěla uběhnout maraton. Přesněji do čtyřiceti. A čas letí. Maraton se nedá uběhnout ze dne na den. V mém případě ani z roku na rok. Takže přípravu bude potřeba zahájit opravdu s předstihem.

Důvod, proč tady o tom svém novém běhacím začátku píšu, je i ten, že se bojím, že by jinak moje včerejší zkušenost jaksi vyšuměla a já bych zase minimálně půl roku nic nedělala. Když se o svoje odhodlání podělím veřejně, budu se cítit nucená jít si tento týden zaběhat znovu…

Mimochodem bez kočárku. Ano, pořídila jsem si super drahý, vymazlený kočárek Baby Jogger Summit X3. A byla to dobrá volba. Přišel mi ohromně praktický, obzvlášť dokud byl Kocourek v hluboké korbičce. Taky nám byl velmi užitečný při letní dovolené v Alpách, kde jsme s ním jezdili po horských stezkách i mimo ně. A trochu neplánovaně se ukázal vhodný i jako sourozencký kočárek, protože Motýlek se svého času rád vozil v prostoru pro nohy. Párkrát jsem s ním byla i běhat, když byl Kocourek ještě malinké spavé miminko, které během mého běhu nic nepotřebovalo, nic nevyžadovalo a dopřálo mi ještě i klidnou sprchu. Dnes je Kocourek akčním batoletem, kterému bohatě stačí lehké a snadné golfky. Je to prostě jiné. A kromě toho – přiznejme si to – se bez kočárku prostě běhá líp. S kočárkem je to opravdu dřina. Dala jsem sotva půl hodiny a pro svůj klid v duši jsem si i přestala měřit čas a uběhnuté kilometry.

Včera pro mě bylo největším překvapením zjištění, že po skoro roční pauze (můj poslední zápisek v mém běžeckém sešitu je z července 2016 – s kočárkem) jsem dokázala uběhnout šest a půl kilometru bez zastavení (!) za 42 minut. Není to nějaký extra výkon, ale myslela jsem, že budu trpět jako zvíře… a ono vůbec. Vážně jsem si tu radost z pohybu (a z hudby ve sluchátkách… a taky radost z toho, že jsem SAMA!!) náramně užila. Dnes si tedy užívám krutou daň v podobně namožených svalů. Obzvláště schody mi dávají zabrat – v obou směrech. Ale to byl přece účel, cítit svoje svaly, ne?

Abych své znovunalezené běžecké nadšení posílila, rozchodila jsem své běžecké hodinky (nechala si vyměnit baterku) a uvažuju o nových botách… Ty si ale asi budu přát až k narozeninám. Ty moje „staré“ mají v sobě už docela zajímavou  historii. Ale o tom vám napíšu zase někdy příště.