Jdeme do školky

V Čechách už to má většina maminek a děťátek za sebou, nás to teprve čeká. V Lucembursku začíná škola až 15. září.

Musím říct, že k tomuto datu vzhlížím už od června jako k jakési vzdálené naději. Moje mateřská „dovolená“ se dvěma dětmi doma se zdaleka nevyvíjela tak, jak jsem si ji v hlavě malovala. Což se dalo celkem i očekávat, tušila jsem, že to nebude jednoduché. Ale představovala jsem si, jak s Motýlkem přivítáme to miminko, na které jsme se oba tolik těšili. A že pak budeme všichni spolu doma a že ve chvilkách, kdy bude miminko spinkat, se budu s Motýlkem věnovat kreativním činnostem, něco s ním vyrábět, kreslit, skládat nebo si s ním hrát venku na hřišti. Proto jsem ho také skoro odhlásila z jeslí a nechala ho tam jen dvakrát týdně na půl dne. Zkušenější kamarádky si klepaly na čelo, já si ale stála tvrdě za svým názorem, že takhle je to správně. Nechtěla jsem, aby se Motýlek cítil odstrčený. Jenže ono mezi přebalováním, kojením, vařením a s ním spojeným nakupováním, uklízením, praním prádla, vyklízením myčky a asistováním u nočníku na ty kreativní činnosti moc času nezbývá. A neměla jsem na ně náladu ani já, ani Motýlek. Brzy se nám režim usadil zcela jinak: dvakrát denně ven, protože doma je to prostě peklo. Venku mi nervy tolik neujíždějí, doma ano. Takže doma záměrně trávíme co nejméně času. Mým hlavním cílem každý den je utahat děti tak, aby večer rychle usnuly a já si mohla konečně oddechnout. Takhle jsem to ale nechtěla. Dokonce mě někdy napadlo, zda by Motýlkovi nebylo v těch jeslích líp.

Kromě toho nastal čas, kdy cítím, že Kocourek už nechce být na druhé koleji. Pořád jsem se snažila věnovat hlavně Motýlkovi, aby tolik netrpěl příchodem sourozence, ted´ ale Kocourek také vyžaduje víc a víc pozornosti, chce si hrát, komunikovat, potřebuje mou asistenci při pokusech o první krůčky… A začíná také potřebovat víc prostoru, s čímž souvisí další bod na mém nekonečném seznamu věcí, které hodlám dělat v době, kdy Motýlek bude ve školce: škatulata v našem bytě a zřízení společného dětského pokoje…

Ano, až budu mít víc času – a logicky bych s jedním dítětem doma toho času měla mít víc než se dvěma – hodlám se víc věnovat Kocourkovi, ale taky znovu začít běhat a vyřídit pár dlouho odkládaných restů (oprava sprchy, prodej zimních pneumatik, které na naše nové auto nepasují apod.). Jenže zároveň opět tuším, že si to maluju jinak, než jaká bude skutečnost. Motýlek nastupuje do třídy nejmenších dětí, pro které škola ještě nezajišťuje obědy v kantýně. Takže ho tam každé ráno mezi 8 a 9 odvedu, v poledne vyzvednu, odvedu/odvezu domů na oběd, který do té doby musím stihnout uvařit, někdy tedy také nakoupit, abych měla z čeho vařit, ve 2 ho zase odvedu/odvezu zpátky a v 15:45 mu končí školka. Dvakrát týdně bude mít školku jen dopoledne. Kolik se toho mezitím dá stihnout (stále s ročním dítětem)?

Pocity se ve mně melou. Před dvěma lety jsem nechtěla dávat Motýlka do jeslí a nadávala jsem na lucemburský systém, ve kterém i povinná škol(k)a začíná příliš brzy. A teď čekám na ten první, ještě nepovinný rok školky jako na smilování. Přitom si za to nejspíš můžu sama. Neustále bojuju s výčitkami svědomí, že se dětem nevěnuju tak, jak bych měla/chtěla. A teď doufám, že když bude mít Motýlek nové podněty ve školce, uleví se mi a nebudu na sebe doma tak přísná.

Těším se na novou etapu Motýlkova dětství, ale jelikož jsem povaha nostalgická, je mi i trošku líto, že ten náš starý stereotyp vyměníme za nový. Třeba dnes jsem zažívala velmi smíšené pocity při cestě na hřiště. Na jednu stranu už mi trošku leze na mozek, jak chodíme pořád stejnou cestou a jak se rozhodujeme, zda jít na „hřiště s vodou“ nebo na „to s klouzačkama“. Na druhou stranu je mi jasné, že mi tyhle detaily budou chybět… než je zapomenu. Stejně jako už jsem dávno zapomněla spoustu drobností z doby, kdy byl Motýlek ještě jedináček a tedy jediný středobod mého vesmíru.

Tenhle příspěvek jsem psala postupně několik dní. V každé volné chvilce pokus o aspoň jednu větu… Bylo tedy těžké udržet nit. Teď mám pocit, že můj text nemá hlavu ani patu a že jsem stejně nevyjádřila, co jsem chtěla. Omlouvám se. Ostatně právě to je jeden z důvodů, proč stále uvažuju, že s psaním blogu přestanu. Občas mám hlavu plnou nápadů a zajímavých témat, jenže je zapomenu dřív, než si je stihnu poznamenat, anebo se mi vykouří z hlavy během psaní. 

 

7 thoughts on “Jdeme do školky

  1. Eliška 12.9.2016 / 13:38

    Mám doma v ČR dva syny. 2,5r a 3m.
    Za rok budu vděčná za dětskou skupinu. Doma se se mnou nudí😦 úplně stejně, jak píšete vy..
    Plus, ja jsem ted marod, tak ven nejdem, čekáme až přijde muž..
    Vydržte, hodně síly vam přeju!

  2. Calad 12.9.2016 / 13:42

    Vanilko, cítím to úplně stejně jako ty a myslím, že jsme na sebe příliš tvrdé. Místo toho abychom se snažily dětem zajistit co nejvíc podnětů (a nám infarktových stavů) by asi bylo lepší vypnout a prostě si hrát.
    A že je ten článek nesourodý?! To přesně vyjadřuje tvůj vnitřní pocit, ne? Co bys měla / a jak to ve skutečnosti je…
    (Mimochodem už druhý měsíc mám rozepsaný článek o syndromu vyhoření na mateřské a nevydám ho do Vánoc, pravděpodobně! :D)

  3. Anna 12.9.2016 / 15:32

    U nás začala školka minulý týden, u mě to ale moc nezměnilo, protože do práce chodím už od mini chlapíkových pěti měsíců. systém je tady jiný a nemůžeme si dovolit, abych zůstala doma a tak přišla o práci…co mi to ale dalo, je užívat si každý volný chvilky na plno, jasně uvařím a nakoupím, ale to uklízení není tak nutný, sedím radši na koberci a stavim z lega a jezdím s náklaďáky😀

  4. Linda 12.9.2016 / 22:56

    Od října se vracím do práce. A teď pořád řeším, že mladší dcera, které jsou dva roky a zatím chodila do školky na jedno dopoledne, bude muset chodit do školky každý den a 3krát tam spát. Mám výčitky, manžel tvrdí, že to moc dramatizuji a že ji to jen prospěje. Starší děti jsou na tom lépe. S mladšími je maminka doma, tak není problém jít po obědě, nejít do školky, když se ráno zaspí. Ti mladší už to štěstí nemají.

  5. K 13.9.2016 / 11:51

    Každé dítě je jiné a matka taky. Mám děti jako Vanilka a starší prostě školku miluje. říkala jsem si že když tam nebude chtit byt, tak bude chodit jen na dopoledne, ale je ok a těší se. My máme doma větší klid na „pacipacipacičky“. Dej na intuici.
    Taky jsem se těšila na tvoření a výtvarničení, ale holka na to holt vůbec není, zatím.
    To co píšeš ty, máme v hlavě všichni, ne každý to hodí na blog:-)

  6. kusanec | baby blog 15.9.2016 / 13:55

    Držím ti palce, aby se školku situace zlepšila. Místní školkový režim ti ale podle mě situaci zas tak moc neulehčí. Erwín školku miluje, ale neumím si představit, že si ho přivedu domů na oběd a pak ho zase vedu na necelé dvě hodiny zpátky. I když nám s ním trvá cesta do školky skoro hodinu, tak je to asi jiné a pokud je to tak každý den, děti si na to asi zvyknou.

    Já si nechala po narození Adélky Erwína doma na dva dny a objektivně si myslím, že by ho to tam (za)bavilo víc. Subjektivně to ale pro něj bylo dobré v tom, že neměl pocit, že ho někam odkládám, když jsem stejně celý den doma s miminem. Teď už je zase vesele ve školce na „celý úvazek“ a každý den domů nosí historky o chytání lupičů a řádění různých superhrdinů. Kromě toho se tam učí spoustu nových věcí a dělají tam s nimi aktivity, které by mě samotnou nenapadly. Má tam svoje parťáky a někdy se ráno s Typoškou ani nestihne rozloučit, jak prchá za dobrodružstvím. Základ je ale dobrá školka, kam dáváš dítě s důvěrou.

    A s blogem prosím NEKONČI! Sice teď nestíhám komentovat, ale tématy se mi vždycky trefíš do noty a čtu každý tvůj článek. Stýskalo by se mi po vás!!!

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s