Zpátky „doma“

Blog si skoro celý srpen užíval prázdniny. A já mezitím objela kus Evropy a pak se zase vrátila „domů“.

Když člověk žije v zahraničí, pojem „doma“ se někdy těžko vyslovuje. Jedu domů, když jedu na prázdniny do Čech? Nebo když se vracím do Lucemburska?

Ale pěkně popořádku.

Naše letošní prázdiny nebyly nijak zvlášť exotické. Moře a pláž jsme si užili v červnu na Mallorce a mě s klukama ještě jedna plážová dovolená čeká, zatímco Motýl už bude v pracovním zápřahu. Srpen jsme vyplnili pobytem u Motýlových rodičů v Alsasku, potom týden v Rakousku a nakonec týden v mém rodišti.

Do Rakouského Fissu jsme jeli na doporučení mých rodičů, kteří údolí tvořené vesničkami Serfaus-Fiss-Ladis navštívili před pár lety a byli u vytržení ze všech atrakcí a aktivit pro děti, které tam zpestřují horské túry a pobyt celkově. Musím uznat, že měli pravdu: pro děti to tam bylo opravdu skvěle zařízené. V podstatě každý výlet se dal naplánovat se zastávkami na nějakém hřišti, vodním labyrintu, jezírku s atrakcemi apod. Bohužel spousta z nich byla teď v letní sezóně založená právě na vodních hrátkách a nám onen týden zrovna moc nepřálo počasí. První dva dny bylo krásně, pak se ale počasí zkazilo a my museli vytáhnout fleecové mikiny a nepromokavé bundy. Na ráchání ve vodě to zkrátka moc nebylo.

Naštěstí jsme byli ubytovaní v krásném hotelu, který pro pobyt s dětmi můžu také vřele doporučit: Baby- & Kinderhotel Laurentius. Akorát předem upozorňuju, že se člověk musí trochu praštit přes kapsu.  Vzhledem k tomu, že jsme cestovali se čtyřmi dětmi ve věku 9 měsíců, 3 roky, 11 a 13 let, chtěli jsme si alespoň ten pobyt v Rakousku co nejvíc usnadnit. Tedy hlavně já. Nechtěla jsem ztrácet čas nakupováním potravin, vařením obědů a večeří, mytím nádobí atd. A je pravda, že pobyt v tomto hotelu byl neuvěřitelně pohodlný. V prostorném apartmá se 2 oddělenými ložnicemi na nás čekala dětská postýlka, ohřívač lahví/příkrmů, přebalovací pult s dětskou kosmetikou a ubrousky Hipp, hrací deka pro miminka… V druhém pokoji byla palanda + ještě jedna nízká postel, takže Motýlek mohl spát se svými sestrami v pokoji a my s Kocourkem zvlášť. Měli jsme zaplacenou plnou penzi, a v hotelové restauraci byly k dispozici i příkrmy a přesnídávky pro miminka, mléčné kaše (vše opět od mé oblíbené značky Hipp) a vždy také zelenina vařená v páře a nakrájená na malé kousky. Pro větší děti byl k dispozici bufet, kde si mohly vybrat více či méně zdravá jída. Nabídka většinou obsahovala dětské jistoty (těstoviny, hranolky, párečky apod.), ale i zdravější pokrmy – Motýlek dal jednou dokonce sám od sebe přednost lososu s rýží a zeleninou. Rodiče se v poledne mohli stravovat spolu s dětmi a večer pro ně bylo připravené menu s několika variantami, ze kterých bylo možné si vybrat předkrm, polévku, hlavní chod a dezert. Každý večer jsem si opravdu pochutnala, vše bylo velmi chutné a krásně naaranžované. Skvělá byla také obsluha – mimochodem v hotelové restauraci pracuje hned několik Čechů a Slováků. Všichni byli velice trpěliví, usměvaví a schovívaví ke všem dětským rozmarům. Několikrát mě napadlo, že pracovat v takovém hotelu musí být velmi náročné. Stačilo věnovat pohled té spoušti, kterou po sobě několikrát denně zanechal Kocourek. Ten momentálně s velkou chutí objevuje všechny druhy potravin. Ty typicky miminkovské ho vůbec nezajímají, ale velice zdatně se dokáže vypořádat s kousky pečiva či s nakrájenou zeleninou. Sice má zatím jen dva zuby (a momentálně další čtyři na cestě), ale to mu ve žvýkání vůbec nebrání. Pamatuju si, že Motýlek míval se zpracováním kousků potíže ještě pár měsíců po 1. narozeninách. Kocourek je ale zatím daleko zdatnější jedlík.

Náš program většinou vypadal následovně: ráno snídaně, ze které Motýlek a holky většinou na chvilku zmizeli v prostorné a skvěle vybavené herně o patro níž (chodili tam i po večeři, což nám umožnilo najíst se relativně v klidu), pak vyrazil Motýl na kolo a já s dětmi se buď potloukala po nějakých hřištích nebo jsme vyrazili na nějakou procházku. Po obědě jsme pak vyráželi na delší výlet v kompletní sestavě – obvykle někam lanovkou a od ní pak pěšky dolů. Lanovek a turistických tras je tam opravdu spousta. Před večeří jsme téměř každý den stihli strávit ještě alespoň hodinku v hotelovém bazénu s velikánským toboganem a dětskými brouzdališti. A jednou jsem si dokonce dopřála půlhodinovou masáž zad!

Byla jsem příjemně překvapená, co všechno Motýlek ve třech letech dokáže ujít. Záměrně jsem trvala na tom, abychom s sebou vezli náš velký kočárek, protože v případě nouze je možné na něm svézt oba kluky. Nakonec jsme této možnosti ale moc nevyužívali. Částečně kvůli terénu – přece jen v Alpách vedou cesty často z kopce nebo do kopce a v obou případech byla nadměrná zátěž znát. Takže prostě ťapat musel. Ale nesl to celkem statečně. Ke konci pobytu ode mně dostal nové (nepromokavé) boty. Byl na ně neuvěřitelně pyšný. Druhý den je u snídaně ukázal skoro celému personálu🙂 A hlavně pak venku prohlašoval: „Mám nové boty, ve kterých se mi krásně ťape.“

Také udělal opravdu velké pokroky v plavání. Na tobogan jsem se ho ze začátku bála pouštět samotného a jezdila jsem raději s ním, ale samozřejmě když jsem byla na té masáži, tatínek ho samotného pustil a od té doby jezdil sám. Vůbec se nebál chodit do hlubokého bazénu, kde nestačil, a konečně se přestal dožadovat naší opory a přidržování. Prostě plave sám (s rukávky). A užívá si to.

Z Rakouska jsme se přesunuli ke mně „domů“ do Krkonoš. Hotelový servis jsme vyměnili za příjemný apartmán, který jsme si museli pronajmout proto, že se všemi dětmi se k mým rodičům do bytu už prostě nevejdeme. S rodiči jsme se ale viděli každý den. Setkala jsem se i s dalšími členy rodiny a stihla jsem i dvě kamarádky. Dle mého očekávání byl ale ten týden pro mě dost náročný a několikrát jsem byla na pokraji zhroucení. Trochu mě obtěžovalo být jakýmsi středobodem veškerého dění. Motýl a holky očekávali, že jim každý den najdu nějaký tursticky atraktivní program. Rodiče (hlavně moje mamka) si chtěli užít své dva vnoučky. Sestra z námi přijela z Prahy, bratr se za námi taky několikrát zastavil. A já si moc přála všem se dostatečně věnovat, se všemi si „všechno“ říct, ale musela jsem se soustředit taky na svoje dvě děti a na běžný provoz, a taky jsem musela neustále všechno překládat. Běžně se stávalo, že na mě mluvili dva (i více) lidi zároveň. Všimla jsem si, že francouzská část mé rodiny (tedy Motýl a holky) vůbec nevnímají, že na mě někdo další mluví česky. Tím, že česky nerozumí, jako by to vůbec neslyšeli. Bylo to pro mě tedy hodně vyčerpávající. Přidaly se k tomu ještě nějaké další starosti způsobené nečekanou smutnou událostí. Mrzí mě, že jsem se nestihla vidět s víc přáteli a že i s těmi dvěma kamarádkami jsem strávila dost málo času. Takže vzkaz pro všechny, kteří ani netušili, že jsem byla v ČR: omlouvám se, že jsem se neozvala, ale… prostě to nešlo. Snad zase někdy příště. Opravdu doufám, že až kluci povyrostou, budou ty dlouhé tratě v autě zvládat lépe. Pak se třeba odhodlám s nimi někdy přijet sama a odpadne mi ta péče o turisty🙂

No ale myslím, že nakonec jsme toho zvládli docela dost: pouť v Jilemnici, výjezd lanovkou na Žalý a pěší sestup zpět do Vrchlabí, Motýl s holkama si půjčili koloběžky a sjeli na nich ze Špindlerovy boudy do Špindlu, podnikli jsme výlet na Medvědín a přes Mísečky zase dolů do Špindlu, a kamarádka nám zorganizovala vyjížďku na koních. A moc jsme si užili také výlet do zoo ve Dvoře Králové nad Labem, kde jsem mimochodem objevila i Kocourkův třetí zub. Největší úspěch mělo safari, které jsme si projeli vlastním autem. Škoda že Motýlek zrovna vyčerpáním usnul.

Cesta zpátky do Luxu byla dlouhá. Kocourek zatím není fanoušek jízdy autem a dával  nám to pěkně sežrat. A po těch třech týdnech plných zážitků a emocí jsem najednou pocítila obrovskou úlevu, když jsme přejeli lucemburské hranice. S troškou nostalgie si pomalu připouštím, že se asi víc cítím doma tady…

A někdy příště vám možná napíšu, proč.

 

14 thoughts on “Zpátky „doma“

  1. Jane 27.8.2016 / 09:44

    Věřím, že to muselo být strašně náročné🙂 ale tohle téma kde je „doma“ mě hodně zajímá. A mám otázku, Motýlek normálně mluví s babičkou třeba česky, vlastně asi i s vámi mluví česky?

    • Vanilka 27.8.2016 / 10:09

      Ano, Motýlek se mnou a s českou částí rodiny mluví česky.

  2. Sedmi 27.8.2016 / 09:45

    Jak já ti rozumím.. A to jsem nemusela řešit překládání… Uf…týden je fakt málo, je to pak moc nahustene…

  3. Sissi 27.8.2016 / 11:38

    Já jsem zjistila, že říkám „domů“ jak Praze, tak Itálii :)) každopádně se mi zatím nejvíc osvědčilo, když jedu do Čech ca o týden dřív nebo pak zůstanu poté, co manžel odjede (ještě lepší), tzn. jednu cestu dáme spolu a jednu zvládnu s malou sama. Pár dní prežiju hektický život a neustálé tlumočení a pak ve zbytku stihnu i trochu klidu s rodinou, nějaké kamarády a tak… ale chápu, že se dvěma rošťáky už je to cestování jiný level, navíc tolik hodin autem…

  4. Nicole 27.8.2016 / 12:36

    Myslím, že vaše léto bylo možné ne exotické, ale zcela jistě jste se nenudili. Jako mámu dvou podobně starých kluků mě jen v tomto příspěvku a příspěvku o Mallorce překvapilo, že manžel si dopoledne odjíždí na vyjížďky na kole🙂 Nemám za to, že by to bylo od něj něco nevhodného či sobeckého, avšak já bych svého muže na dovolené, kde děti nejsou ve svém prostředí a zlobí ještě více, nepustila ani na hodinu😀 Takže tě spíš obdivuji.

    • Vanilka 27.8.2016 / 13:09

      Já si zase neumím představit, že bych manžela „nepustila“. To by se pak mohlo stát, že by mě taky „nepouštěl“, když chci jít někam já. Kromě toho jsem tušila, do čeho jdu, už před svatbou. A navíc když na kolo nejde, není s ním k vydržení. 😀

    • Vanilka 27.8.2016 / 13:10

      A věřím/doufám, že jednoho krásného dne půjdou na kolo všichni tři spolu a já si konečně budu číst! 😀

      • Martina 28.8.2016 / 10:31

        jj. mate taky muj obdiv. Motyl ma skvelou a chapavou zenu! Uz jste o tom parkrat psala. Motylovi neni dvacet a kluci nejsou jeho prvni deti, to se musi projevit.
        Me by to stvalo, ze o dovolenych hlidam porad deti (navic v Rakousku i jeho), ale jak pisete, vedela jste to i pred svatbou.
        A pristi rok cyklovylety vas vsech? To uz bude Kocourek slusne sedet v cyklosedacce…

        Stejne pred Vami klobouk dolu.

        Martina

      • Vanilka 28.8.2016 / 15:13

        Aspoň že vy, mé čtenářky, oceníte, jaká jsem hodná ženuška 😀 Motýl to považuje za normální. Samozřejmě že jeho kolo je občas předmětem našich vášnivých diskuzí. To když stráví dopoledne na kole a pak si odpoledne potřebuje odpočinout… 😀 A ano, někdy mi přijde líto, že to není takový ten nadšený prvotatínek, co ráno nechá ženu dospat prokojenou noc. On z toho svého 3. a 4. dítěte prostě už tak poprděný není. Ale i to jsem mohla tušit. Navíc já opravdu věřím, že se mi to vrátí, až budou kluci větší. To se jim určitě bude umět věnovat víc a líp. A já nebudu vědět, co dělat se vším tím volným časem.🙂

    • K 30.8.2016 / 11:58

      Myslím že by s ním Vanilka nevydržela a dovolená by to nebyla pro nikoho, dnešní chlapi takový prostě jsou. Naštěstí mám doma něco mezi:-)

  5. Aw_MP (Lenka) 27.8.2016 / 20:56

    Letos jsem se taky zamýšlela nad tím, co je to „domov“, když někde má člověk rodiče a někde jinde muže a děti. A taky jsem byla téměř dojata, když jsem viděla na letišti ten billboard „Unexpected Luxembourg“ a ještě předtím, když pilot vítal cestující francouzsky. Myslím ale, že hodně dělá to, že jsem se vracela do své domácnosti, do své kuchyně, zkrátka do prostoru, kde „vládnu“ já. Kdybych se takhle vracela do špeluňky v české Horní Dolní, asi bych byla dojatá podobně.🙂 Jsem moc zvědavá na tvé důvody, proč už je pro tebe domovem víc Lucembursko.
    Jo a… můžem se zas vidět.😉

    • Vanilka 27.8.2016 / 22:24

      Jé, Lenko, nevěděla jsem, že taky píšeš blog! Pokud jsi mi to říkala, omlouvám se, že jsem to vypustila. Hned jsem se začetla, proč se ti nedaří naučit se francouzsky🙂

      • Aw_MP (Lenka) 28.8.2016 / 16:40

        No vida, myslím, že jsem o tom nikdy nemluvila, ale párkrát jsem tu už komentovala. Jenže jak komentuju zřídka, ani nevím, jak se podepisuju.😀

  6. kusanec | baby blog 30.8.2016 / 20:43

    Vítej zpátky! Tyhle návštěvy Čech musí být náročné. Když jsem žila v Americe, taky to byl tady pěkný fičák. A to jsem neměla děti. Rychle se zotav a užívej si konec léta.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s