Jak jsme nebyli štědří

Včera jsme si s Motýlem a s kluky udělali výlet do Metz, francouzského města vzdáleného asi 70 km od Luxu. Dříve jsme tam jezdili celkem často – procházka a bloumání po obchodech. S dětmi už tam tak často nejezdíme z logistických důvodů. Naposledy jsem tam byla tak před rokem, možná před dvěma – už si přesně nevzpomínám.

IMG_5497Včera jsme si prošli dvě nákupní ulice, zastavili se v parku s fontánou, aby se Kocourek trochu protáhnul a nestrávil celé odpoledne v kočárku, nakoupili v knihkupectví zásobu knížek T’choupi pro Motýlka – mimochodem ideální knížky pro jeho věkovou skupinu, krátké příběhy, na každé stránce velký výstižný obrázek a trocha textu, takže dítě, které ještě neumí číst, si má co prohlížet, zatímco čte rodič. Mrzí mě, že jsem zatím nenašla nic podobného v češtině.

Procházku jsme zakončili zmrzlinou, kterou jsme si šli sníst na lavičku u překrásné katedrály. Idylka. Když jsme snědli zmrzlinu, využila jsem naší pauzy k nakrmení Kocourka. Měla jsem ho na klíně a dávala mu ovocnou přesnídávku, zatímco Motýl četl Motýlkovi jednu z nakoupených knížek. Najednou k nám přistoupil mladý muž oblečený v tričku a šortkách. Jako žebrák nevypadal, ale požádal nás o peníze. Motýl nejdřív jen zavrtěl hlavou, ale protože mladík neodcházel, řekl mu, že s sebou nemáme hotovost. On ale svůj požadavek zopakoval s upřesněním, že si chce koupit sendvič. Motýl znovu odpověděl, že nemáme peníze, a aby mu dal najevo, že už se s ním dál bavit nechce, dodal „merci“. Mladíka to rozzlobilo a začal mu nadávat. Motýl mu řekl: „Už jsem vám řekl, že nemáme peníze. Čtu tady svému synovi pohádku, nechte nás na pokoji.“ Mladík mu pohrozil, že mu „jednou rozbije hubu“ a odešel.

Strašně mě to vytočilo. Mísila se ve mně bezmoc, strach a pocit ublížení z jeho slovního napadení. Chápu, že je v těžké životní situaci. Ale to mu nedává právo nám vyhrožovat, navíc před dětmi! Motýlek se tvářil, že nic neslyšel, ale já vím, jak silně všechno vnímá a jak o všem přemýšlí. Co si z takové situace odnese do života? Že až bude velký, bude chodit do práce a vydělávat peníze, a když ho o ně pak kdokoli požádá, je povinný mu je dát, jinak hrozí, že mu dotyčný „rozbije hubu“?

Poté, co se mladík vzdálil, jsem se začala rozhlížet, zda se v okolí náhodou nevyskytuje nějaký policista. Kdybych bývala nějakého uviděla, asi bych si k němu šla poprvé v životě stěžovat a požádat ho o zjednání pořádku. Takovéhle jednání – a navíc před dětmi – mi prostě připadá nepřijatelné. A samozřejmě jsem se neubránila i dalším černým myšlenkám; se vším, co se v poslední době děje, se z každého pobudy v mých očích stává psychopat či terorista.

Jsem úplně paranoidní nebo tak přemýšlíte taky? Co byste na mém místě dělali vy? Dáváte žebrákům peníze „na sendvič“?

20 thoughts on “Jak jsme nebyli štědří

  1. Quanti 31.7.2016 / 16:39

    Nedala bych. A bohužel je to i s tím vyhrožováním normální i u nás.

    Ohledně T’choupiho – strašně se mi to líbí a taky marně hledám adekvátní knížky v češtině! Asi nejbližší tomu byla série „hubatých“ knížek, např. Nastydlý žralok Leopold, ale pořád je tam toho textu třeba na roční dítě moc a až teď Viki začíná být schopný ty 3-4 věty vydržet. Jedna by byla ideální, navíc – jak koukám – z běžných denních (eventuelně svátečních) situací. Sakra, já snad napíšu do nějakého českého dětského vydavatelství a zeptám se, jestli to nechtějí koupit a přeložit…

  2. classymomblog 31.7.2016 / 21:10

    obcas som dala nejake drobne. pravidelne iba tym, ktorych som poznala a vedela som o nich, ze sa snazia zarobit peniaze aj inak. jeden chlapec zvykol stavat pred potravinami a predavat casopis, tak jemu som obcas kupila aj jedlo, alebo nejaku sladkost. bol vzdy velmi mily, dokonca sa ponukal ludom, ze im postrazi psikov, kym budu nakupovat. presne tak, ako pisete. to, ze je niekto v nudzi, mu nedava pravo, aby sa spraval agresivne. absolutne neviem, ako taketo situacie riesit tak, aby z toho nezostal tazky pocit v zaludku.

  3. Alinka 31.7.2016 / 21:28

    Vanilko, taky nedavam. A vzdycky se bezdomovcu trochu bojim, i kdyz se snazi chovat slusne, tak z nich nemam dobry pocit.
    Kdysi jsem nachytala na nasi zahrade fetacku, jak si nataci do pytliku vodu z naseho zahradnijo kohoutku. Nechavala jsem tehdy spa at v kocarku na zahrade malyho Matyska a v te chvili jsem dostala straslivy strach (i kdyz tam v ty chvili nebyl), ze jaem na ni hystericky (a sproste jecela), at okamzite vypadne nabonzavolam policajty.
    Zpetne me to pak trochu mrzelo, protoze ji opravdu slo o trochu ciste vody a krom toho, ze nam vlezla do zahrady nemela evidentne zadny zly umysl. Ale stejne. Bala jsem se, protoze co kdyby.

    • Vanilka 31.7.2016 / 23:06

      Díky za tipy! Jednu Ivanku už jsek viděla a moc se mi líbila. A ta myška taky vypadá dobře. Mně se ty knížky na dálku špatně vybírají.

  4. eva 1.8.2016 / 11:41

    neda mi to nereagovat:) bezdomovcem neni nikdo dobrovolne a muze se to stat kazdemu z nas. staci nemoc, zivotni tragedie, psychicke onemocneni… takze – davam. par korun/euro – fakt z toho nezchudnu. da se i treba rychle vygooglit nejblizsi Caritas s vydejnou zdarma jidla. to nic nestoji a muze to pomoct. tim te ale vubec nekritizuju – ta situace opravdu nebyla ok. spis ty komentare me prekvapuji…

  5. Lucie 1.8.2016 / 13:18

    Dala bych a dávám… Nebo třeba bych dotyčnému ten sendvic koupila nebo dala kus svačiny. A jsem rada, kdyz jsou u těchto příležitosti moje děti. Chci, aby věděli, ze se mame dobre a mame byt za to vděčni, děkovat a dělit se. Můžeme si jezdit na výlety, nákupy, dovolené. Proc se nerozdelit a symbolicky tak poděkovat vesmíru? Neměl vam nadávat, ale to je jeho problem, jeho boj.

  6. K 1.8.2016 / 13:41

    ahoj, ten clovek si moc dobre vytipoval, jsou tam deti, jedi, idylka pohoda, ty se mě budou chtít rychle zbavit a dají…..mě přijde takové divné řici že peníze nemám, když zrovna jím, nebo nesu nákup, bylo by namístě spíš říci že nedám:-) ale to je asi riskantní. v Pze je/byla pověstná ženská vypadala uplne normálně, jak maminka, a ríkala že vše ztratila a že chce na jízdenku, coz je v Pze asi 32 Kč, takže si takto hodně vydělá. Jelikož je to známá finta, radí se dát jí jízdenku, nebo to jít s ní koupit. Udělala jsem to a byla velice nepříjmená. Za týden tam byla zas…..
    Jinak pocity strachu, hlavně o děti mám, říkám se jak to bude až budou dospělí, jaký bude svět. Prevence je nečíst noviny, nekoukat na telku a internet omezeně. Pohybovat se v oazach klidu, kde člověka ani nenapadne co se kde děje….

  7. Vanilka 1.8.2016 / 14:59

    Tohle je asi na dlouhou diskuzi. Když jsem ještě bydlela v Praze, taky jsem občas někomu dala „na jízdenku“. Až jsem jednou viděla pána, jak si jde s mojí padesátikorunou koupit do trafiky flašku. Od té doby nedávám. Sem tam jsem někomu dala jídlo, ale ještě nikdy mi za to dotyčný nepoděkoval. Raději tedy přispívám Červenému kříži nebo na pomoc lidem postiženým přírodními katastrofami. I když ani u takových velkých institucí jako Červený kříž člověk nikdy neví, zda jdou peníze skutečně lidem, kteří je opravdu potřebují.
    Vím, že někdo se ocitne v bezvýchodné situaci kvůli nějaké životní katastrofě. Ale upřímně si myslím, že „každý svého štěstí strůjcem“. Jistě, všichni nemáme stejnou startovní čáru. Někdo se v životě musí snažit víc, někdo už se narodí se stříbrnou lžičkou v puse.
    Možná budu za lakomce, ale opravdu nemám chuť dávat cizím lidem peníze, které jsem si vydělala prací, nebo dokonce peníze, které prací vydělává můj muž, protože já sama jsem toho času bez příjmu. Je mi jasné, že někteří lidé by pracovali rádi, ale práci sehnat nemůžou. S takovými lidmi se o to „svoje“ ráda rozdělím. Jak je ale rozlišit od těch, kteří ve skutečnosti svou situaci ani změnit nechtějí?

  8. Sedmi 1.8.2016 / 18:10

    Když jsem pracovala v ulici politických vězňů, chodila jsem přes Sherwood ještě než to tam proměnili v další shopping centre. Nabízela jsem jim pokaždé stravenku. Na jídlo dost, chlast za to nekoupis. Někteří brali, jiní mě rovnou posílali někam… Když jsou slušní, nemám problém. I pár korun případně najdu. Ale sprosté chování mi taky vadí. Btw to byl běloch?

      • Sedmi 1.8.2016 / 22:55

        Chápu. Nicméně by mě to dost zajímalo. Jestli je to jen hate nebo se to fakt stalo někomu, koho znám…

      • Vanilka 2.8.2016 / 08:21

        ??? Tomu nerozumím. Mladík byl zřejmě arabského původu, ale nemyslím, že to hrálo nějakou zásadní roli. Jde o princip.

  9. Sedmi 1.8.2016 / 18:13

    Jinak ještě perlička, jednou jsem půjčila 1500, nesla jsem si výplatu a byla jsem mladá a naivní. Samozřejmě jsem dotyčného nikdy už neviděla. Ale ta historka skoro stála za ty peníze…

      • Sedmi 1.8.2016 / 22:55

        Blbá jsem byla…

  10. Petra 1.8.2016 / 20:16

    Občas dám pár drobných někomu, kdo na ulici hraje nebo si koupím Nový Prostor a dám víc, než kolik stojí. Když si někdo řekne o peníze přímo, obvykle odmítnu. Takový způsob žebrání mi dost vadí. Jednou mně v Praze oslovila mladá žena (bezdomovkyně), že dostala menstruaci a potřebuje na vložky a na sprchu, měla i zakrvácené oblečení. Bylo mi jí líto, chtěla jsem jí pomoct, tak jsem jí dala 200 Kč, což mi přišlo relativně dost, ale ještě pro mě přijatelná částka. Ani nepoděkovala a hned se dožadovala ještě stravenek, docela důrazně… To už jsem odmítla a odcházela z dost divným pocitem. Možná byla opravdu v nouzi, a tak chtěla využít toho, že někdo dává, ale…
    Jak už jsem psala, obvykle nedávám peníze, když mě o ně někdo přímo požádá, ale jednou jsem měla výbornou náladu, takže když jsem viděla, že se ke mně v metru blíží chlap se vzhledem bezdomovce, řekla jsem si, že je mi dnes tak skvěle, že mu něco dám a začla jsem po kapsách hledat drobné. Přišel ke mně a … pozval mě na panáka🙂 S díky jsem odmítla.
    Na jízdenku jsem jednou taky někomu dala a měla z toho dobrý pocit. Nikdy nevíš.
    Jednou jsem se taky ocitla v dost blbé situaci.
    Bydlela jsem 20 km od Prahy, vyrazila na nákupy, zaparkovala jsem v centru Prahy v podzemním parkovišti a courala po obchodech. Byla jsem odhodlaná neutrácet bez rozmyslu, takže první věc jsem si nesla k pokladně asi po 3 hodinách chození po krámech (jooo, to byly svobodné bezdětné časy) a zjistila, že jsem peněženku zapomněla doma. Polil mě pot, nevyjedu z těch podzemních garáží. Jak se dostanu domů? Metrem můžu jet na černo, ale co autobus z Prahy? Ukecávat řidiče, aby mě svezl zdarma nebo obejít lidi ve frontě, jestli by mi někdo nekoupil jízdenku? Jít těch 20km v zimě pěšky? Obvolala jsem pár známých, ale všichni byli mimo Prahu, bylo to někdy mezi vánocema a Silvestrem. Naši byli na dovolené v zahraničí.
    Nakonec jsem si vzpomněla, že si občas nechávám v kastlíku v autě pár drobných, abych měla do parkovacího automatu na ulici. To mě zachránilo, sice to nestačilo na zaplacení parkovného, ale na autobus domů jo. Doma jsem pak popadla peněženku a jela zpět do Prahy vysvobodit auto. Se mi to „rozumné“ nakupování moc nevyplatilo🙂

  11. Clara 2.8.2016 / 18:48

    V Cechach jsem driv obcas nekomu par korun dala, tady v Nemecku jsem ale mela ze zacatku mensi prijmy nez nemecke socialni davky, takze me spis zadosti rozcilily. Obcas neco hodim nejakemu poulicnimu hudebnikovi ci umelci, to se mi libi, zlepsi mi naladu. V CR si koupim obcas Novy prostor. V Nemecku jsou celkem rozsirene rumunske ci albanske rodiny, ktere rano vyrazeji na zebrani. Casto jsem s nima jezdila autobusem – ja do sve prace, oni do te svoji…prace. Prekvapilo me, jak brzy jezdili, ale asi je o vyhodna mista velky zajem a je treba vyrazit zavcas. Tem jsem teda nedala nikdy nic, i kdyz obcas nejake decko neco vrze na harmoniku. Vetsinou se to nedalo poslouchat.

  12. Petra 3.8.2016 / 22:43

    Řeknu, že už nemám žádnou hotovost – to většinou pomůže. To říkám tehdy, pokud jsou „žadatelé“ fakt neodbytní. Jinak s pomáháním problém nemám, když jsem viděla staršího pána prodávat Nový prostor a pak jej potkala v pekárně, jak si za „vydřené“ drobné kupoval pečivo, ráda jsem mu dala celou částku, co jeho nákup stál. Tvoje pocity bezmoci a pocitu ublížení a určitou „rozhozenost“ z toho, co vás potkalo, naprosto chápu.

    Jo a ještě mi tady vadí jedna skupina osob. Jsou to – zřejmě – brigádníci, kteří prodávají na ulici nějaké předměty, z čehož jde výtěžek na postižené. Údajně. Jsou schopní za člověkem jít a vemlouvat se mu, pokud člověk nepřispěje (a na ulici fakt nepřispívám, pokud to nejsou vyhlášené akce jako Den proti rakovině nebo Světluška, tzn. zapečetěné kasičky), tak jej sprostě osočují, a to ve stylu „tak vy nemáte soucit s postiženými dětmi? No to se mi snad jen zdá!“ apod. Nikdy se na mě takhle neobořila holka, pouze arogantní mladíci.😦 To, že přispívám pravidelným měsíčním příkazem z účtu x let je v ten moment nezajímá, jde o ně, protože oni nebudou mít dost prodaných cetek. To bývají chvíle, kdy se taky cítívám smutně a svým způsobem poníženě, byť jsem jinak dost asertivní osoba… i přesto si říkám, že to je jejich problém a jejich vizitka.

  13. Petra S. 10.8.2016 / 18:32

    Teda ja mam pribeh zase z druhe strany. Jednou jsem prijela do Parize, kde momentalne pracuji, z dovolene v cechach autobusem v pet rano na docela odlehle misto a kdyz jsem si chtela koupit jizdenku na metro abych se dostala domu a zjistila jsem, ze mam zablokovanou platebni kartu (protoze mi mezitim poslali domu novou, coz jsem netusila). Hotovost jsem zadnou nemela. V okoli nebylo vybec nic otevrene a pritel byl zrovna mimo Pariz. Nezbyvalo mi nez se slusne zeptat lidi u automatu, zda by mi nemohli koupit listek (9€), hanba me fackovala, ale hned prvni clovek mi listek koupil. Od te doby na to koukam trochu jinak a prispivam hodne casto. Ale i tak si vybiram, nejcasteji davam postarsim zenam a lidem se zviraty.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s