Mallorca

Dokud Motýlek není škol(k)ou povinný, dopřáli jsme si – poprvé a zřejmě naposled – dovolenou v období „mimo školní prázdniny“. Nikdy jsem příliš neholdovala cestování s miminky, ale tentokrát jsem tento Motýlův nápad nesla statečně. Vždyť je už Kocourek teď dvakrát tak starý, než byl Motýlek, když jsme ho vzali poprvé k moři🙂 Dokonce jsem se upřímně těšila a všechny negativní myšlenky, jak to všechno zvládneme, úspěšně zaháněla.

Původně jsme chtěli jet na Korsiku. Byli jsme tam s Motýlem dvakrát a tato destinace je prostě naše srdeční záležitost. Ale představa, že se dvěma dětmi absolvuji dlouhou cestu autem, trajektem, pak opět autem, přičemž Motýl by byl celou dobu ve stresu, že nám loď ujede, a nechtěl by dělat přestávky… to prostě zavánělo rodinnou krizí až rozvodem🙂

Nakonec jsme si tedy vybrali snadnější cestu: klasický zájezd od cestovky na Mallorcu, letecky, se zajištěnou přepravou autobusem z letiště do hotelu s plnou penzí. Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že se do něčeho takového nechám namočit, vysmála bych se mu. A Motýl nejspíš taky. Dokud jsme neměli děti, byly naše prázdniny zcela zasvěcené objevování dalekých krajin, ve sportovním stylu. Ovšem děti, jak už je z mého blogu asi patrné, převrátí člověku život naruby.

Takže nám nakonec týden na Mallorce v hotelu plném německých, švýcarských a ruských turistů, přišel velmi vhod. Motýl si tam přišel na své, protože si ve vysoce profesionální půjčovně  opatřil silniční kolo a každý den vyrážel na +/- 70km vyjížďku. A já s dětmi jsem se většinu času pohybovala mezi hotelovým pokojem, bazénem, pláží a restaurací.

Rodin s malými dětmi tam bylo opravdu hodně a bylo zajímavé sledovat různé výchovné přístupy. Došla jsem tam k zajímavému závěru: totiž že německý přístup mi nakonec přišel ze všech nejsympatičtější. Ostatně i tady v Lucembursku si na hřištích rozumím lépe s německými maminkami než s francouzskými. Tedy rozumím si s nimi názorově, jazykově už je to horší. Přitom německé děti mají v Čechách dost špatnou pověst – nálepku rozcapených a ukřičených harantů. Německá výchova je přinejmenším v kraji, odkud pocházím (a kde je německých turistů také hodně – no asi jako všude), považována za nefunkční. Ale teď, když znám ve svém okolí několik německých rodin trošku blíž, mám na to jiný názor.

Zároveň jsem měla opět příležitost si uvědomit, jak přehnaně kritická jsem bývala k různým rodičům, ať už jsem je znala osobně nebo ne. Dokud jsem neměla vlastní děti, nechápala jsem, jak někteří rodiče můžou mít ty děti tak nezvladatelné, ukřičené, uvztekané… Teď vidím, jak moc je to těžké, vychovat svoje děti tak, aby jejich chování odpovídalo společenským normám. Tedy ono je to asi úplně nemožné. A asi to ani nechci. Děti jsou prostě děti a je potřeba jim dát čas a prostor, aby se jejich osobnost zformovala. Což někdy nás – rodiče, jejichž osobnost se také stále ještě formuje – stojí velký uzel nervů.

Ano, pečlivě jsem sledovala své okolí, ovšem už méně kritickým okem než dřív. Viděla jsem tam, tuším, britské rodiče, jejichž zhruba 2,5letá holčička byla ochotná jíst v restauraci pouze s očima upřenýma na pohádku na iPadu před sebou. Ale viděla jsem tam i německou rodinu se dvěma chlapci 3 a 6 let, kteří dokázali v klidu sedět u stolu, spořádaně jíst a poté čekat, až dojedí jejich rodiče. Za celý týden jsem u nich nebyla svědkem jediné hysterické scény.

Zato oni byli svědky našich scén. Motýlek někdy odmítal jíst úplně, jindy si u švédských stolů cosi naporoučel a pak se toho ani nedotknul a žádal něco jiného, v podstatě celý týden se živil převážně špagetami, a abychom ho udrželi u stolu, dokud nedojíme my (tedy hlavně můj Francouz, který má prostě zdlouhavé stolování v oblibě), museli jsme se Motýlkovi buď intenzivně věnovat (konverzovat, číst mu, lepit s ním nálepky), nebo jsme podlehli jeho do zblbnutí opakovaných žádostí o zapůjčení Motýlova telefonu… Má tam totiž pár aplikací Lego Duplo, které jsem já před časem ze svého telefonu smazala, neboť byly příčinou konfliktů mezi mnou a Motýlkem. Mobil v jeho rukách nevidím ráda, ale na naši obhajobu musím říct, že Motýlek už jaksi není jediným dítětem, které vyžaduje naši pozornost. Kocourek je také čím dál akčnější, vše ho zajímá, vše si chce osahat a nejlépe ochutnat, takže v některých situacích je prostě k neudržení. Tedy abychom se mohli v klidu najíst, střídali jsme se v držení Kocourka a byli jsme rádi, že Motýlek chvíli naši pozornost nevyžaduje.

Všimla jsem si, že nejsem jediná, kdo zvídavým okem sleduje okolí a dělá si různé závěry. A tak by mě například zajímalo, co si o nás myslela maminka těch dvou spořádaných kluků, když viděla, jak se snažíme naše miminko doslova opít rohlíkem (nebo aspoň bagetou), zatímco náš starší syn civí na displej telefonu… A všimla si toho, že jsem kojila své dítě krátce poté, co jsem upila ze sklenice s bílým vínem (kojení jsem tou dobou neměla v plánu, jenže občas mi to plánování prostě nevyjde)? Korunu mizerné matky mi pravděpodobně nasadila v den, kdy k nám přišla, aby nám sdělila své obavy o zdraví našeho miminka. Znepokojilo ji, že ho viděla spát v opuštěném kočárku „s jakýmsi hadříkem přes obličej“. Ano, nechávala jsem Kocourka samotného v kočárku, neboť jsme měli pokoj ve druhém patře v budově, kde nebyl výtah. On vytuhnul vždy po snídani, tak jsem ho zaparkovala u našich lehátek u bazénu a šla s Motýlkem nahoru, abychom se převlékli do plavek a namazali opalovacím krémem. Sledovala jsem ho přitom z balkónu. A ano, rád spí se svým plyšovým oslíkem nebo s přikrývkou na tváři. Vždy, když usíná, si prostě musí dát něco látkového a jemného k obličeji. Chápu, že to může působit strašidelně – všichni známe strašák zvaný „syndrom náhlého úmrtí“. Ale už jsem si na to zvykla.

Ale shrnuto a potrženo: prázdniny se nám líbily velice, utekly příliš rychle, každý den svítilo slunce, nebe bez mráčku, voda i v moři celkem teplá, Motýlek si to užil, řádil v bazénu i na pláži, a já, ačkoli občas lehce vyčerpaná, když jsem jednou rukou házela balón uprostřed brouzdaliště a na druhé držela devítikilového (to je odhad) cvalíka, jsem stihla přečíst 166 stránek, tj. téměř polovinu (!!) knihy, a to i přesto, že první den jsem stále dokola četla první odstavec. Přežili jsme i obě cesty letadlem, i když oproti mému loňskému cestování pouze s jedním, tehdy ještě relativně klidným dítětem, to bylo přece jen náročnější. A polévá mě střídavě horko a studený pot při myšlence na to, co mě čeká v září: cesta letadlem s oběma kluky – sama!!!

6 thoughts on “Mallorca

  1. Petra 14.6.2016 / 15:02

    Skvělé, že sis dovolenou užila. Zarazila mě ale jedna věc – Motýl vyrážel každý den na vyjížďku a ty jsi se věnovala dětem. Mě by to asi trochu (možná dost) štvalo, že muž si užívá a já dělám totéž, co doma, tedy starám se o děti a na své zájmy nemám čas. Tobě to nevadilo? Nemusíš odpovídat, jestli se ti nechce. No, já něco podobného zažila na zimní dovolené a byla jsem z toho dost otrávená, ale třeba to máš jinak.

    • Vanilka 14.6.2016 / 16:39

      No já už jsem si za ta léta zvykla, že je lepší, když se můj muž o prázdninách a víkendech nejdřív vyjezdí na kole🙂 On je jinak nesnesitelný. A musím říct, že se pak zbytek dne o kluky moc pěkně staral. I díky tomu jsem stihla přečíst půl knihy! Jedno odpoledne jsem si udělala „čas pro sebe“, šla sama na kafe a pak číst na lehátko, ale musím říct, že po dobu, co jsem byla sama, mi bylo skoro smutno. Já jsem si to tam prostě chtěla užívat s dětmi, koukat, jak se ráchají ve vodě atd. Vzala jsem si s sebou i věci na běhání, ale běžecké trasy tam moc lákavé nebyly, takže jsem je ani nepoužila.

    • K 15.6.2016 / 09:07

      Mě tohle také vadí, ale to je pak jen řešení jet na dovolenou bez dětí. Hodně chlapů to tak má, že jsou pak strašně protivný, když nejdou na to kolo atd. I ve všední dny. Doma maj pak služky. Mají to dobře zařízené. Jak psala Vanilka, to že budu mít půlden sama někde na pláži, to mi odpočinek nepřinese, budu na ně furt myslet….

      • Alinka 16.6.2016 / 14:33

        Zvlastni. Ja bych to rozhodne tak nehrotila. Manzel si prece taky potrebuje odpocinout a vypnout, ne?
        Ten muj ma normalne stresu mnohem vic nez ja. Tak mi prijde zcela v poradku, kdyz on se vyjezdi na kole nebo na bruslich a ja se zase zactu do knizky a o deti se vystridame nebo pak podnikneme neco vsichni spolecne.
        Ale mozna je to tim, ze ja si doma nikdy neripadam jako sluzka, i kdyz toho realne delam doma vic nez on a s detmi travim vyrazne vic casu, on zase mnohem vic pracuje. I presto mi casto pomaha, treba ze uvari veceri nebo jezdi na velky nakup. Asi by me nenapadlo tvrdit, ze „on to ma dobre zarizene“.
        Nehlede na to, ze ja teda sama s detma cestuju strasne rada.

      • Petra 16.6.2016 / 16:43

        Alinko,
        tak já si doma taky nepřipadám jako služka, ale vzhledem k tomu, že nemám hlídání a většinu času jsem se synem sama, dost často se nemůžu dočkat večer jeho návratu domů, abych mu mohla předat syna a aspoň se sama a v klidu vysprchovat a vydechnout. Ono je to někdy dost náročné být neustále s dítětem, ale jasně, každý to má jinak, proto mě zajímalo, jak to vnímá Vanilka.
        My jsme byli v březnu na horách, byla tam také partnerova již dospělá dcera s kamarádkami. Mně se tam moc nechtělo, ale partner slíbil, že bude dopoledne s dcerou lyžovat a odpoledne hlídat, zatímco já budu moct jít na běžky. No, na běžky už tam ovšem nebyl sníh a sjezdovky já nerada. Takže partner chodil lyžovat, vracel se v pozdějších dopoledních hodinách, zatímco já se se synem pohybovala mezi hotelovým pokojem, recepcí, barem s prokládala to kratšími procházkani se synem v nosítku. Po večeři jsem ška uspávat, zatímco se partner bavil s dcerou. Takže jsme strávili 12 hodin jízdy několika vlaky na hory, abych dělala zhruba totéž, co doma, starala se sama o syna. Ano, vadilo mi to a přinutila jsem partnera slíbit, že příště už žádnou dovolenou nezaplatí bez mého výslovného souhlasu a bez ověření si informací.

  2. Sedmi 15.6.2016 / 12:35

    hezky🙂 taky vymyslime, kam pojedeme… a neboj, let se dvema zvladnes, ale vrele doporucuju nejake nositko, pokud uz nemas, a golfky… dve volne ruce jsou pak k nezaplaceni😀 (ja letela se tremi kufry a dvema detmi do Italie, kdyz bylo Lilly pul roku a May tri. Mela jsem velky hluboky kocar… a pak na odbaveni jsem zjistila, ze ty tri kufry jaksi nemam jak pobrat. Tak mi tam pomohla nejaka hodna pani… co mi zbylo jineho, tlacit kocarek zuby se jaksi uplne neda… a stejne by mi chybela jeste jedna ruka…😀 ale zvladnout se da skoro vsechno, jen se nebat pozadat pripadne o pomoc…)

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s