Hledání Marťana

marek_hermanNěkolikrát jsem zaslechla o knížce Marka Hermana Najděte si svého Marťana. Nakonec jsem se odhodlala a koupila jsem si ji v elektronické podobě a postupně, hlavně během večerního uspávání Kocourka, ji přečetla. Začínala jsem s trochu smíšenými pocity, protože podle toho, co jsem slyšela, měl být Marek Herman jakýmsi opakem Nevýchovy a dalších partnerských přístupů k dětem. Jsem ráda, že jsem se do četby přece jen pustila a udělala si vlastní názor. Ve spoustě bodů se totiž nakonec Marek Herman například s tou Nevýchovou shoduje. Pouze klade trošku větší důraz na to, že dítě potřebuje znát hranice, které má určit rodič. Doslova tvrdí, že:

„Budu se svým dítětem kamarád“ je jeden z nejstarších mýtů výchovy. Kamarád se svým dítětem nemůžete být, protože dobrá maminka (a tou rozhodně být můžete) v určitých okamžicích musí umět rozhodnout a přikázat. A dítě musí poslechnout.

Zároveň ale zdůrazňuje, jak důležité je komunikovat s dětmi vlídně a jak moc děti potřebují láskyplnou péči obsahující něhu, doteky a pohlazení. Podle Marka Hermana se do šesti let věku dítěte utváří až 85 procent osobnosti, a zdravá a bezpečná vazba mezi mámou a dítětem je k tomu zásadní.

Knížka není celá věnovaná výchově a dětem. Je to taková psychologie člověka v kostce, velká část je věnovaná mezilidské komunikaci. Jenže dětství a rodinné vztahy jsou pro psychický vývoj jednoznačně velmi důležité, takže o dětech se nakonec v knize mluví přece jen hodně🙂

Ne se vším souhlasím a o některých pasážích zatím nevím, co si mám myslet.

Zaujalo mě například tvrzení, že

Cílem dítěte je získat pozornost. Po dobrém nebo po zlém.

Nejspolehlivějším mechanismem, jak si získat pozornost rodičů, je samozřejmě onemocnět.

O onemocnění jako projevu nedostatku pozornosti mluví Marek Herman ve své knížce hned na několika místech:

Tím opravdu základním zdrojem pocitu bezpečí a lásky je důvěrný vztah. S trochou nadsázky a matematicky řečeno je jednotkou důvěrného vztahu  jedno pohlazení. A definice pohlazení zní: je to jakýkoli akt upřímného uznání. To znamená pohlazení po vlasech, úsměv, vlídný dotek, objetí, poděkování, upřímné uznání. Každý z nás potřebuje alespoň jedno pohlazení denně – jinak je nám smutno a těžko. Dlouhodobý nedostatek pohlazení může vést, a také zpravidla vede, až k fyzickému onemocnění.

Dospělí ovšem hledají sycenou pozornost v jemnějších a symbolických formách – potřebují být chváleni za to, co udělali, opečováváni, oceňováni – souhrnně bychom řekli uznání. 

Podle Marka Hermana může být například i onemocnění rakovinou projev toho, že dotyčný člověk touží na sebe přitáhnout pozornost. Anebo jsou lidé, kteří mají prostě smůlu – opakovaně ztrácejí klíče nebo doklady, bourají auta apod. I to prý může být jen způsob, jak kompenzovat nedostatek pozornosti či uznání.

Přijde mi to jako zajímavá teorie, která by mohla vysvětlovat, proč je například jedna z Motýlových dcer neustále nemocná či zraněná. Střevní chřipky, bronchitidy, vyvrknuté kotníky, pohmožděná kolena, přiskřípnuté prsty, skřípnuté nervy, zablokovaná záda… Jedna „bolístka“ střídá druhou, až nad tím zůstává rozum stát (je jí 13 let). Mně osobně už několikrát přišlo, že se v tom trošku vyžívá – že se jí prostě líbí, když se jí lidé ptají, co se jí stalo, proč má berle / obvaz / léky… Ale přisuzovat například rakovinu tomu, že na sebe někdo chce, byť podvědomě, přitáhnout pozornost, to už mi připadá trochu přehnané.

Také se mi moc nelíbila pasáž, kde Marek Herman analyzuje pohádku O Popelce. Každý sebemenší detail v pohádce podle něj nese skrytý symbol, z nichž některé mi přišly opět trochu přehnané. A korunu tomu nasadil teorií o tzv. kastrační úzkosti, která následovala hned po analýze Popelky:

V určitém věku si malý chlapec všimne, že holčičky nemají pindíka, a když přemýšlí proč, napadne ho jediné vysvětlení: že asi musely udělat něco hrozného, a proto je někdo tímto způsobem potrestal. A následně začnou mít strach, aby jim to neudělali taky. K podobnému závěru dojdou i holčičky – nevědí proč, ale nemají pindíka a chlapečkům ho závidí a přitom je napadne, že musely udělat něco hrozného a že je takto potrestali.

Teda mě jako malou holčičku nikdy nenapadlo, že je to za trest, že nemám pindíka, a ani jsem ho klukům nikdy nezáviděla🙂

Trochu jsem čtenářsky odflákla kapitolu o komunikaci ve třídě věnovanou spíš pedagogům.

Ale jinak se mi knížka moc líbila a udělala jsem si velkou spoustu výpisků. Původně jsem vám je sem chtěla překopírovat, ale nakonec jsem se rozhodla to neudělat, protože mi to přišlo nefér vůči autorovi. Radši si jeho knížku kupte, určitě nebudete litovat.

 

6 thoughts on “Hledání Marťana

  1. avespasseri 18.5.2016 / 22:13

    Taky jsem neřešila pindíky🙂 To je tuším od Freuda🙂 Kdy to autor vlastně napsal??
    Jinak s těmi nemocemi se to říká hodně a já bych se k tomu hodně přikláněla. Ne každá nemoc asi takto vzniká, těch příčin může být hafo a přijde mi jednostranné to přičítat jen jednomu důvodu. Ale tak nějak podvědomě se k dceři, když náhodou někdy onemocní, snažím nechovat nějak extra jinak než když je zdravá. Naopak, když na ni něco lezlo, často jsem jí vyprávěla, že druhý den ji čeká to či ono zajímavého a že by bylo fajn, aby jí už ráno bylo dobře. Většinou bylo :-)) Rakovina stejně jako třeba cukrovka se z duchovního hlediska považují za hodně extrémní projev toho, že člověku chybí něco víc než jen ta správná tělesná funkčnost. Nezatracovala bych to. Ale ani bych se nesnažila léčit rakovinu jen láskou🙂

  2. MyHomeStyle 18.5.2016 / 22:34

    Tak na psychosomatiku (dusevni pricinu nemoci )docela verim. Podle Mudr. Hnízdila muze byt psychosomaticka pricina napr. i u generacnich/zdedenych nemoci tim, ze treba v rodine prechovavaji jiste navyky chovani apod. Terapie obětím od Prekopové ma take neco do sebe, takze na tom pohlazeni take neco bude. A taky verim tomu, ze vetsinu pripadnych neduhu si neseme z detstvi. O tom tam Marek take pise. Ja mam knizku rozectenou, ale uz jsem s nim cetla ci poslouchala nekolik rozhovoru ci recenzi knih. Ale to s tim pindikem mi tedy taky prijde trochu pritazene za vlasy:))

  3. Quanti 19.5.2016 / 19:08

    Tuhle knížku máme doma, dostali jsme ji od tchyně a popravdě jsem nejdřív netušila, o čem je, a když jsem to zjistila, byla (a je doteď) ve sklepě po stěhování. Ráda bych si ji přečetla, ale minimálně ta freudovská pasáž o penisu je fakt mimo – jako dítě mě u kluků pindík sice zajímal, ale určitě jsem jim ho nezáviděla, spíš mi ten přívěšek připadal divnej, a dcera je na tom teď víceméně stejně – u bráchy neřeší, že má pindíka, ale že chudák nemá pipinku😀

    Věřím, že rakovina může mít a často má psychické příčiny, ale zase nemyslím, že ve všech případech. Ale knížky tohohle typu asi mají často mimo jiné účel provokovat…

    • Vanilka 19.5.2016 / 22:05

      Ano, má lehce provokativní nádech🙂 Ale možná i díky tomu je čtivá.

  4. Sedmi 19.5.2016 / 20:35

    Podle těch ukázek mi to připadá trochu okopírovaný… Kousek tam a kousek jinde, ale většinou jsem to už někde viděla…

    • Vanilka 19.5.2016 / 22:07

      Máš pravdu, ale on to autor říká hned v úvodu, že má spoustu převzatých. On nevymýšlí nové teorie, jen shrnuje dohromady ty už existující a podává je čtivou formou.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s