Francouzské děti (prý) jedí všechno

deti_jediKnížku Francouzské děti jedí všechno jsem si přála od Ježíška. Četla jsem ji pak asi tři měsíce – jaksi teď nemám období, kdy si zvládám ve volném čase číst, ačkoli podle manžela mám volný čas stále (a podle mě vůbec). Napsala ji Kanaďanka, která se svým manželem Francouzem a dvěma malými dcerkami prožila rok v Bretani (jinak žijí v Kanadě). Narazila na spoustu kulturních rozdílů a tím největším pro ni byl přístup k jídlu, konkrétněji výchova dětí ke zdravému a vyváženému stravování. V tomto ohledu zažila velký šok, neboť obě její dcerky byly velmi vybíravé, odmítaly jakékoli nové potraviny a živily se převážně těstovinami s parmazánem a chlebem s máslem – údajně jako většina severoamerických dětí. Ve Francii pak žasla nad tím, že francouzské děti jsou už od malička zvyklé na pravidelné zařazování nových chutí do jídelníčku, že jsou schopné už od raného věku klidně sedět u stolu (někdy velmi dlouho), nedělají scény, jedí i tak neuvěřitelné věci jako červenou řepu, nejsou vůbec vybíravé, stravují se víceméně zdravě, tudíž nemají problémy s obezitou atd.

No.

Je pravda, že Francouzi mají kolem jídla a stolování vytvořenou celou řadu různých pravidel, která se mi dostávala pod kůži celá léta a s některými mám pořád ještě potíže. Asi tím nejzákladnějším z nich jsou přesné časy na jídlo, tzn. pevné dodržování času na snídani, oběd, odpolední svačinu a večeři. Mezitím si málokterý Francouz uždíbne něco k jídlu. Jít uprostřed odpoledne do restaurace a obědnat si třeba pizzu je ve Francii nemyslitelné. Ostatně restaurace mimo časy obědů a večeří stejně nevaří a většinou mají zavřeno. Ani francouzské děti, které znám, žádné jídlo nevyžadují, když není zrovna ten pravý čas. Už tolikrát jsem na tuto posedlost časem na jídlo pěkně nadávala. Vyrostla jsem v kultuře, kde se jí, když má člověk hlad. Nicméně po téměř deseti letech strávených v přímém styku s francouzskou kulturou musím uznat, že na tom dodržování času na jídlo něco je. Asi je to opravdu správné. Když za mnou teď přijede nějaká návštěva z Čech, už lépe chápu údiv jednoho mého francouzského kamaráda před lety, který nechápal, že „Češi neustále něco jedí“. Jediné, co mi pořád dost vadí, je čas večeře, který na můj vkus přichází příliš pozdě a opravdu nevím, jak skloubit večerní rodinné stolování s ukládáním malých dětí ke spánku. Můj manžel je téměř neschopný večeřet před osmou hodinou večerní. Tou dobou už já umírám hlady a nedovedu si představit, jak bych přiměla tak dlouho čekat už dosti utahaného a nevrlého Motýlka, který tou dobou chodí spát. Karen Le Billonová tvrdí, že Francouzi děti nejdřív vykoupou a převléknou do pyžámek, než je posadí ke stolu. To jsem zkusila teď o Velikonocích u manželových rodičů a Motýlek šel pak spát samozřejmě s rukávy špinavými od polévky, což se mi moc nezamlouvalo.

Především mi ale připadalo, že autorka trochu přehání a generalizuje. Při četbě její knížky člověk snadno získá dojem, že VŠECHNY francouzské děti skutečně jedí všechno, že nejsou vůbec vybíravé a že dětská obezita ve Francii neexistuje. Jenže to není pravda. Obézních malých i velkých Francouzů znám docela dost. A těch vybíravých taky. Ostatně jeden vzorek mám u Motýlových dcer: jedna je hubená, protože (nebo přestože?) nejí téměř nic kromě těstovin s kečupem, hranolek a čokolády, a ta druhá jí sice všechno, ale jí toho moc, takže má s výškou kolem 150 cm téměř 80 kg.

Pár pozitivních poznatků jsem si ale z knihy přece jen odnesla. Například jsem s sebou v tašce přestala nosit hory jídla. Dřív bylo pro mě nepředstavitelné opustit domov bez pytlíku piškotů, kukuřičných chlebíčků, uzavíratelné misky s nakrájemným jablkem a/nebo s banánem. A to všechno proto, abych se vyhnula scénám, kdy dítě odmítá například jít, protože má hlad, a taky proto, abych ho měla čím zabavit či uklidnit, když je potřeba. Je ale jasné, že jídlo by se nemělo používat jako nástroj k ovládání emocí. Přestala jsem s sebou tedy nosit kvanta jídla (jen ty kukuřičné chlebíčky – pro jistotu), taška se mi značně odlehčila, a snažím se odpolední svačinu podávat u stolu (a ne u televize – náš další nešvar) a dělat ji vydatnější. Když jsme venku, tak se odpolední svačina jí na lavičce, pěkně v klidu. Výsledkem je, že když se Motýlek necpe v průběhu celého odpoledne, ale pouze v ten jeden stanovený čas, lépe jí i (zdravou) večeři.

Jedna věc mi ale zůstává záhadou: francouzské děti, které znám, skutečně neobtěžuje sedět dlouho u stolu, ať doma nebo v restauraci. V tomto ohledu jsem u Motýlka nejspíš něco zanedbala, protože on je u stolu velmi neposedný. Jenže já taky! V hloubi duše totiž vůbec neočekávám, že dvou- nebo tříleté dítě bude sedět u stolu celou dobu, co se podává předkrm, hlavní chod a dezert. Francouzským dětem to ale nečiní velké problémy.

Knížku jsem si po přečtení nezařadila do knihovny mezi přečtené knihy, ale do kuchyně mezi kuchařky. Na konci je totiž pár jednoduchých receptů pro děti i dospělé, které jsem se rozhodla vyzkoušet. Například špenátová polévka, plněná rajčata nebo čokoládová pěna😉

 

 

24 thoughts on “Francouzské děti (prý) jedí všechno

  1. Ella 5.4.2016 / 12:44

    Dojem jsem z ni mela asi stejny jak ty. Trosku moc vyrazne klise feancouzska vs. americka kultura. A samotna autorka mi lezla na nervy🙂 Ale par dobrych rad,ktere stoji za to pripominat. A recept na cokoladovou penu jsem hned vyzkousela. Snaha o trichodove menu k veceri mi vydrzela jen prvni tyden po precteni.
    Jak velky je to casovy stret jsem si overila na navsteve u kamaradky,jejiz manzel je Francouz. Vecere a nejvetsi shon v domacnosti prichazel v osm hodin,kdy muj synek byl akorat zraly jit spat a chtit klik a ticho. Uspalava jsem ho pak skoro hodinu,zatimco na me museli cekat s veceri (pro hostitele nepredstavitelne zacit jist beze mne) a ja v tu dobu uz umirala hlady. Uff..

    • Vanilka 5.4.2016 / 13:18

      Tak tohle přesně prožívám při každé návštěvě u tchánovců. A někdy i doma. Jak bych si někdy přála, aby začali jíst beze mě. Když vím, že na mě čekají, jde mi uspávání o to hůř.

  2. tina 5.4.2016 / 13:38

    Ja u tchyne tajne jim a vozim si sebou orisky nebo banany😉 doma i kdyz ziji ve Francii si to delam po svem a obdivuji sve dite kteremu vubec nevadi ze nema ve skole svaciny, zkousela jsem mu aspon dat kus ovoce ktery je povoleny ale ucitelka mi rekla ze ma ve skole v lavici uz vystavku jablek a jelikoz neji nikdo ,tak ho to ani nenapadne snist a jde radsi behat ven. v kazdem pripade ji uplne vsechno az na drobne vyjimky a kdyz byl maly tak radeji sahl po salatu nez po cokolade🙂 myslim ze hlavne dite ji podobny zpusobem jako rodice takze kdyz vidi ze jime zeleninu prijde mu to prirozene🙂

    • Vanilka 5.4.2016 / 13:47

      Souhlasím! Motýlek zase mlsá oříšky a rozinky, to taky jde. A ke tchýni si vozím musli tyčinky 😀

  3. LE 5.4.2016 / 13:39

    To by mě opravdu zajímalo, co přiměje ty děti sedět u stolu po celou dobu delší večeře/oběda. Baví se s nimi více dospělí? Vyžadují od nich snad přísněji účast na hodování?
    …Nebo to jen okoukaly od rodičů?🙂

    • Vanilka 5.4.2016 / 13:49

      Asi to okoukaly. A podle autorky té knihy se u stolu učí právě také konverzovat jako dospělí.

  4. Anonymní 5.4.2016 / 14:00

    Mám tu knihu opravdu hodně ráda. Byla to pro mne taková skvělá exkurze – podívat se pohledem Kanaďanky (či spíš američanky, jestli si pamatuji, kde vyrostla?), tedy ženy z oblasti, kde je to se stravou dětí a vůbec obezitou a tak obecně dost tristní, do země, která je na tom s jídlem u dětí a vůbec obecně s kvalitou stravy i u dospělých snad nejlépe (alespoň dle různých statistik). Hodně mi ta kniha dala. Samozřejmě nevečeříme doma v 8 večer, ale v šest, nicméně spoustu věcí jsem si tam uvědomila a některé fajn tipy zkusila aplikovat. Například dvouletý syn kvalitně snídá v 8 ráno a pak až má tříchodový oběd v poledne a mezitím vážně dopoledne nepotřebuje žádné svačinky. Takže se na hřišti ani jinde netrápíme s tím, že bychom nosili různé brumíky a rohlíky a ovoce v sáčcích a jak umývat ruce atd. a je to fajn. Nad dětmi s rohlíky v kočárcích se jen pousmívám a vím svoje (i třeba to, že je v tom rohlíku denní porce soli pro to malé dítě a je zbytečné, aby se jimi přejídalo „mezi opravdovými jídly“).

    Nejvíc se mi líbila poslední kapitola, kdy se autorka vrátila opět do Kanady (tedy „líbila“ ve smyslu, že tam ta kapitola „byla popsaná“, vzhledem k těm holkám a novým vztahům mi to přišlo dost drsné se tedy opět vrátit, po tom, co tam rok už byly). Jedna věc je totiž aplikovat postupy kolem jídla ve Francii a jiná někde jinde. A bylo dobře, že i to tam bylo popsáno.

    Knihu jsem si četla i proto, že už i ve svém okolí tady u nás v ČR vidím, jak čtyřleté děti dostávají diety od doktorů kvůli obezitě a 8 leté děti už dost trpí kvůli nadváze a je to čím dál drsnější. Děti kolikrát špatně a nekvalitně jedí a chybí jim minerály (proto prý i tolik rovnátek a brejliček u malých dětí… prý), jedí stále stejné věci a obvykle spíš ty špatné. Když člověk o obezitě a špatným návykům ve stravě slyší z novin, tak na to nedbá. Ale vidět to čím dál víc ve svém okolí, to už člověka donutí přemýšlet. A já mám třeba díky té knížce pocit, že se svým synkem vše ohledně správného jídla zvládnu a dovedu jej k tomu, aby si jednou i jako dospělý uměl vybrat kvalitní jídlo a kvalitně a dobře a zdravě jíst. Aby nedopadl jako můj bratr (měl extra jídla, protože většinu maminčiných s námi nechtěl jíst, nemusel ochutnávat a učit se chutím, často jedl jen obiloviny a rýži a sladké, protože „to jediné aspoň jedl“ a teď je mu 25 let a už se začínají projevovat potíže s trávením a tak, obezitu tedy naštěstí nemá, ale trápí ho jiné věci).

    Takže já třeba knížku doporučuji všem maminkám ve svém okolí. I když je mi jasné, že kdybych se zeptala své příbuzné, jak to měl její manžel v Bretani s jídlem, nejspíš by tam taky spoustu věcí řekl, že tak rozhodně nejsou🙂 Někdy ale generalizace neškodí, faktem je, že ty „jídelní“ statistiky prostě pro tu Francii vychází poměrně dost zajímavě a neškodí se od nich inspirovat.

  5. Luca 5.4.2016 / 14:04

    prosím tě, mám dvě otázky: KDY vaří Francouzky tříchodové večeře? To mi vrtá hlavou, my se z kroužků vracíváme kolem19h a tou dobou už fakt dostanou jen něco rychlého, úpřípadně ohřívám oběd😀 a KDY teda chodí spát a ráno vstávají? Moje dcery obě jsou v 9 v posteli a i to mi přijde pozdě.Jo a syn mojí kamarádky, poloviční Francouz žijící ve Francii, je mlsnej jak koza. To budou ty český geny

    • Vanilka 5.4.2016 / 17:19

      No ona paní autorka právě zapomněla zmínit třeba to, že Francouzi a Francouzky hodně vaří z polotovarů, na můj vkus trochu moc. No a dezert může být taky třeba jogurt. Ale jinak v té zadní části jsou recepty, které jsou opravdu jednoduché a rychlé a přitom zdravé.

      • Margawsa 7.4.2016 / 11:27

        Já vím, že knížky o Francouzskách, které jsou teď populární a i já jsem je četla, jsou asi brak, ale ve všech se píše, jak Francouzsky chodí po městě pěšky a nakupujou v místních malých obchodech vše čerstvé, zeleninu a ovoce na trhu a tak:D Právě že všude psali, že polotovary ve Francii doma nevedou, takže to není až tak pravda?.)

      • Vanilka 7.4.2016 / 12:31

        Já nevím, asi neznám ty správné Francouzky🙂

      • Erika 10.4.2016 / 00:03

        Pre MARGAWSA:

        Zijem v meste pod Alpami, takze si dovolim napisat len o tejto casti Francuzska:

        Moji susedia, kolegovia a znami naozaj najradsej nakupuju v malych obchodoch a na trhoch. Ist cez vikend na trh je spolocenska udalost, stretnete plno znamych a Vasi oblubeni trhovnici Vas uz poznaju po mene a napriek veku a trom detom Vas oslovuju mlada slecna🙂

        V poslednej dobe sa rozmohol „panier garnie“, aj ja si chodim pre ten svoj: v strede tyzdna si takto cez internet kupujem kvalitnu lokalnu zeleninu a ovocie od konkretnych farmarov.

        So susedmi sme schopni vasnivo diskutovat pred skolkou, kde maju najlepsiu bagetu. Moj manzel si v sobotu rano nadstavuje budik, aby sa mu usla medailami ovencena bageta v jednej z chlebarni na okoli.

        V skolke, kde pracujem je 80% stravy bio a lokal.
        A ked africka mamicka dala svojmu dietatu na olovrant do tasticky sacok chipsov, tak na druhy den uz na nu cakala riaditelka, aby jej dala niekolko dobrych rad ako stravovat dieta v predskolskom veku.

        A ano chodime po meste pesky alebo na bicykli. Alebo krasnou novou elekrickovou tratou.

    • Jitka 6.4.2016 / 16:01

      Stejnou otázku s tím, JAK to ty Francouzky dělají, si kladu domu hodně často… taky by mě to zajímalo… Před téměř dvěma lety jsem najela na systém „tříchodové obědy“ jako super způsob, jak zvýšit rozmanitost jídel pro synka i pro nás. Mixované polévky ze zeleniny je jediná forma, kde mi synek zeleninu zatím pořádně jí, pak má hlavní chod, kde je obvykle nějaké maso a (pokud možno) trochu zeleninová příloha a dezert (koláč od neděle, ale obvykle jen kousek nějakého ovoce nebo trochu zmrzliny, na víc se nezmůžu). A do hodiny to dávám jen tak tak, spíš hodina a půl a je to náročné na plánování a tak.

  6. Linda 5.4.2016 / 14:07

    Zajímavý tip na knížku. Jinak když jsme někdy byli ve Francii na prodloužený víkend nebo na dovolené, taky jsem se divila, jak děti dokáží v restauraci celkem v pohodě vydržet, nelítají a stolují na dost vysoké úrovní (neviděla jsem zapatlané dítě). A s tím jídlem s sebou máte pravdu, před časem jsem to taky zredukovala, protože za dvě, tři hodiny nikdo hlady neumře.

  7. Quanti 5.4.2016 / 18:43

    Ty recepty by mě zajímaly!🙂 jinak přiznám, že jak jsem měla strašně, ale fakt strašně „nejedlé“ dítě, tak jsem si osvojila většinu nešvarů „aby snědla aspoň něco“. Ale postupně jí utahuju, jak si rozšiřuje jídelníček. Teď hřeším na to, že jíst, co dostane, ji naučí školka, a pak se snad dobereme k normální porci normálního jídla bez vybírání…

    • Margawsa 6.4.2016 / 08:53

      Quanti: školka nenaučí:D Přílelův syn jedl třeba ve školce a teď ve škole všechno (čím hnusnější UHO, slanější, tím lepší), ale jak je doma, tak ví, že když řekne, že něco nechce, že to je ble, tak mu táta udělá něco jinýho. A ten zas se bojí mu nedat najíst, protože když je hladovej, tak je příšerně protivnej, neudělá pořádně úkoly a není s ním řeč, takže radši mu dá něco „aby aspoň něco jedl“. U nás je to blbý, že maj střídavku a táta a máma jsou naprosto odlišný lidi s naprosto opačnou představou o výchově:( Syn jí přesolené UHO ze školní jídelny a jde si přidat a u nás domácí čerstvě uvařené jídlo nikdy tolik nejí. Od mámy dostává brumíky a čokoládky ke svačině a pak vyhazujeme obloženou housku a jablko od nás. Až se stydím to napsat, ale včera jsme udělali experiment, syn dostal knedlíky se svíčkovou z pytlíku (pracuju min. do 5 a fakt nehodlám potom vyvařovat omáčky a navíc já ani přítel to nejíme, je to mouka s vodou a tlustý fakt nepotřebujeme bejt..) a syn si 4x přidal, snědl snad 6 knedlíků a hrnec té „omáčky“..a to mě celkem děsí, takovýhle svinstvo jí a to mu chutná, ovoce a zeleninu nejí žádné, hlad má a je i protivnej, ale ani hladovej za boha nesní nic, co dostane na stůl. Odpoledne má hlad, dostane pečivo s máslem, nacpe se několika houskama a k večeři se vzteká, že už housku s máslem nechce, ale co mu dát, když nic jiného nejí a nesní ani když má fakt hlad a týden měl teplé obědy a večeře, takže fakt není nutnost, když se vrátíme pozdě ještě vyvařovat. A to já vařím ráda i po práci večeře, ale je to radost vařit jen pro přítele, tomu chutná, když tam je syn, tak se dopředu bojíme, co zas u jídla bude a on to ví a bojuje s tátou o moc jídlem. Otázka „co bude k večeři“ už je začátek konce většinou. Komenty, že je jídlo hnus a že se poblije normál, bohužel přítel se mu bojí něco říct, aby k němu chtěl chodit, že..Ale to je jiná věc, moje dítě to není a já to ovlivnit nemůžu a přítel bohužel už taky ne, od narození je zvyklej na instantní hnusy. Vím, že to zní asi zaujatě, ale máma co nemusí, to neuvaří, ale koupí, takže mu nikdy nic neupekla doma, koupí radši brumíka, dřív pekl doma přítel:D Takže ono to ani tak není výrazné klišé francouzské vs. americké kultury, protože v ČR hodně ženských už ten americký způsob taky přijalo za svůj (polotovary, všude kečup, hranolky, aspoň z toho, co vidím okolo mám ten pocit, že se to tu taky rozmáhá).
      Ale děsíte mě všechny, že nejedlé dítě se moc naučit nedá:D Uplně se bojím, co bude, až budu mít vlastní, jak to s ním zvládnu:D A teda vařit 2 různá jídla je dost vopruz, to znám ze současné situace. Já si třeba říkám, že nikdy dítěti nedám k pití instantní čaj – sama jsem to nikdy nepila, ale třeba přítelův syn jiný nepije, ale co když by bez toho nepil vůbec nic a skončil na kapačkách, co pak s tím:/

      • Veronika 6.4.2016 / 12:53

        Já s „nenaučením“ absolutně nesouhlasím. Dítě přesně ví, co od koho plyne, a kde stačí jen chvíli vydržet, a je na svém. Kdyby třeba tříletému (pěti, deseti, je to jedno) „sacharidovému“ štvanci diagnostikovali cukrovku s nutností inzulinových injekcí, rodiče by rázem věděli, že bez sacharidů to prostě jít musí. Upřímně řečeno, máme taky v rodině děcko, které do svých stávajících sedmi let jí jen výhradně sacharidová jídla. Nikdy ovoce, nikdy zeleninu. Nikdy. Takže se točí: knedlíky s omáčkami, palačinky s nutelou (marmeláda je z ovoce, že), suchá rýže, sladká rýže, krupicová kaše, lívance, muesli jen zapékané, s čokoládou, sušenky a čokolády. Vaří mu speciálně!!! Koláče nejí (ovoce), jen perník, bábovku. Kakao. Pokud uvidí, že je v čaji citron – nepije. Pokud je čaj ovocný – nepije. Pokud není pití sladké – nepije. Ať si myslí, kdo chce, co chce, jsem absolutně přesvědčena, že TOHLE je rozmar, nikoli stravovací intolerance daná třeba nějakým zádrhelem v metabolismu něčeho. Není to ani projev sovobdy. Je to zvůle, která destruuje dítě a je odrazem neschopnosti rodičů a důkazem toho, kdo skutečně rozhoduje. Jo, ještě jí hranolky. A kečup. Na všechno. Rodiče jsou nešťastní, školkové i školní obědy nejedl, radši hladověl, a doma pak na pokraji vysílení smutnýma očima donutil rodiče ke „své“ stravě.

        Kdyby někdo mávnul kouzelnou hůlkou a byly na světě k dostání jenom potraviny zdravé, zřejmě by se je naučili jíst úhrnem všichni.

        Mráčí mě možná ze všeho nejvíc to, jak dítě (tohle konkrétní, jiné samosebou nemůžu posuzovat) cvičí rodičema, kteří se jeví jako moudří, pokrokoví, zásadoví. Rozhodně se sami za takové pokládají.

      • Jitka 6.4.2016 / 14:47

        K příspěvku paní Veroniky – taky se ve svém okolí setkávám s rodiči, velmi vzdělanými, pokrokovými, kteří inspirují ostatní, co se týká výchovy, vzdělání a vůbec jak skvěle připravit dítě na situace ve světe, učení atd. atd. A pak mezi řečí zjistím, jak tristní je jejich vztah k jídlu a vůbec v tom, co předávají o jídle a jak jí jejich dítě. Je to smutné.
        V tomto ohledu se mi líbilo, jak v knize autorka zmiňovala, že pro Francouze je u dětí otázka „kvalitního jídla, návyků a věcí kolem“ stejně důležitá, jako pro Američany otázka „čtení a psaní“. Kéž by u nás bylo „jídlo a jídelní návyky dětí“ pro rodiče tak důležité, jako jestli dítěti seženou anglickou školku🙂

      • Margawsa 6.4.2016 / 15:52

        Veroniko, nemáme na mysli stejné dítě?:D Ale asi ne, ten náš jí jen knedlíky s omáčkou, řízek (někdy), polévku z pytlíku (bez zeleniny, tzn. jen vodu), palačinky (namazané jen nutelou nebo pribiňákem a rohlík s máslem nebo nutelou, pak už jen krupicovou kaši (s kakaem, to si umíchá a pak řekne, že to je hnusný, jak si to udělal a že to nebude.)A ani takový ty dětský jídla typu hranolky s kečupem nebo špagety nejí, kečup vůbec v ničem, ani pizzu. Vůbec nechápu, co by se stalo, kdyby takové dítě bylo nemocné a muselo vyřadit lepek, laktózu a tak.
        A Vy máte vlastní dítě? Myslíte si, že to jde nějak „vychovat“ láska k jídlu nebo jak to nazvat? Já taky plno věcí nejím, vnitřnosti apod, to bych nesnědla nikdy, ale tak to i v knize píšou, že každý má něco neoblíbeného a to prostě nejí, ale ne že to je 99 % jídel a navíc těch žádoucích.
        Ono to je těžké soudit, rodiče jsou už pak tak zoufalí, že dítěti dají cokoliv, jen aby něco snědlo nebo vypilo, děti jsou fakt schopné nepít až do stavu dehydratace a asi žádný rodič nechce, aby tak dítě skončilo. A děti to vědí:D Je to boj o moc.

      • Vanilka 6.4.2016 / 18:21

        Myslím, že je zbytečné se předem stresovat, jaké to bude, až budete mít vlastní dítě. Ano, některé děti jsou v otázce jídla náročnější, ale spousta dětí je naprosto bezproblémová. A určitě i v tomto ohledu platí, že se děti nejlépe učí nápodobou. Nemůžeme chtít po dětech, aby nemlsaly, když mlsáme sami. Ale když nás pak uvidí jíst k večeři zeleninovou polévku, budou ji jíst taky. V určitém období se děti začnou vůči rodičům vymezovat a odmítají i to, co měly rády. Myslím, že je důležité nepodlehnout. Nenutit, ale rozhodně nenabízet náhradní alternativy. Dál nabízet pestrou stravu. A děti se časem zase chytí a začnou jíst „normálně“, tzn. tak, jak vidí jíst rodiče. Navíc chutě se s věkem mění. I Motýlek ve svých necelých 3 letech a v plném období vzdoru s radostí zjistil, že mu najednou chutná i to, co dřív nechtěl vzít do pusy. Na některé chutě si člověk zvykne rychleji, na něteré si zvyká déle. Ale jak jinak si zvyknout, než je čas od času vyzkoušet? Já Motýlka do jídla nenutím, pouze odmítám, aby vůbec neochutnal. Když něco nechce, musí si dát aspoň jednu lžíci/vidličku. A už kolikrát se stalo, že pak snědl celý talíř🙂

    • Margawsa 6.4.2016 / 15:59

      Ono tohle je u dětí těžké – je to třeba vidět i na chování některých dětí, ve školce jsou v pohodě, na návštěvě ho všichni chválí, jak je hodné a doma je peklo. Je to z toho důvodu, že dítě věří svým rodičům a proto před nimi neskrývá svoje emoce a vybije se právě doma. A to samé je podle mě s jídlem – jinde se děti bojí třeba něco nesníst, nebo moc dobře vědí, že nic jiného nebude a doma jsou si jisté, že hlad mít nebudou, že nakonec dostanou to, co chtěli, tak proč neprudit:) Ale řešení na to nemám, v některých knížkách radí nechat dítě vyhladovět – tak ono to se hezky napíše, ale jsou děti, které nejedí třeba týden a pak to už rodiče nevydrží – a já je naprosto chápu – a dají dítěti cokoliv. A taky některé děti jsou hladové naprosto nesnesitelné a nejde s nimi pak nic dělat a to je taky o ničem, bohužel nemám zkušenost, jestli by se to třeba po pár dnech nezlomilo, těžko říct.) Jinak podle fotek z blogu ty jídla nevypadají tak hrozně, že by nejedla, Vaše dcera je ještě malá, má čas to srovnat, přítelův syn je školák a tam je to už problém, hladovej ve škole se samozřejmě asi nesoustředí tak dobře a po škole je pořád mrzutej a když není večeře, co mu zrovna jede, tak je to samý i ráno:D ale co s tím nikdo neví.

  8. Jitka 6.4.2016 / 16:20

    MARGAWSA – sice jste se ptala paní Veroniky, ale odpovím na něco já. Právě v té knížce je takový jakýsi návod (někdy mezi řádky🙂😉 ), jak z toho jídla nedělat boj o moc. A jak nastavit pravidla a tak. Dost věcí je tam dobře rozumných.

    Já mám třeba doma skoro dvou a půl letého odmítače jídla, který klidně celý den úplně hladoví (hladověl by i dva, ale večer to nevydržíme my s manželem🙂 ). Ochutnávání nových věcí je boj. Miloval vajíčka a po dvou měsících se rozhodl, že je třeba absolutně nebude jíst a tak. Kdyby měl na výběr, jí pořád jen stejnou pizzu a stejné těstoviny🙂 Nicméně, inspirována tou knihou, jsem to nevzdala a pořád mám na mysli, že musí ochutnávat a že jej nesmím do jídla nutit, a že musí mít pestrost… a nějak to funguje, jí poměrně obsáhlé množství zeleniny v mixovaných polévkách (což je forma, kterou má rád), mnohou zeleninu jí pečenou ve formě hranolek, jí maso od ryb, přes králíka po křepelku. I ta vajíčka mi jí, ale musela jsem si najít jídla, ve kterých mi to „dá“ (udělat domácí McMuffin z Mackdonalda, kde volské oko bezproblémů v tom sní; polévka „stracciatella“, vajíčko v domácím opravdovém pudinku či hráškovém suflé, nebo teď naposledy už zkusil od táty i vajíčkovou pomazánku… ale míchaná třeba nedá do pusy ani za nic… zatím, pořád nabízíme, nenutíme), miluje kaše, takže jí ovesnou, kaštanovou, s tvarohem, jogurtem, ovocem, rýžovou, chystáme se na jáhlovou a amarantovou… aby měl pestrost a díky kaším zkouší takhle i nové chutě. no a minule jsem ani nečekala, že s chutí sní hned na poprvé tak silnou chuť, jako je v mixované, pasírované polévce z červené řepy a červeného zelí (samozřejmě dělané s vývarem, aby to mělo chuť)… jindy potřebuje polévku ochutnat tak minimálně šestkrát a naposedmé už ji jí a pak je jeho oblíbená (teď případ hráškové polévky – mixovaná, s přepasírovanými slupkami, aby nebyla hořká).

    A zavedla jsem „žádné svačinky mezi jídly“ podle té knihy a jsem z toho nadšená. Naprosto. I moje mamka a tchýně mi potvrdily, že nebývalo zvykem, aby nám dětem dělaly neustálé svačinky na hřiště a na výlety a tak… to nebylo, žádní brumíci a tatranyky…. Prostě dítě jedlo v dobu, kdy se jí – to má každý nastaveno trochu jinak, podle toho, kdy dítě vstává a kdy je oběd a tak (a taky kolik mu je let, jestli už je ve škole a tak, tam se leccos mění)… a pochvaluji si to. Syn nejedl rohlíky v kočárku, ani jsme neustále nenosili nějaké sladkosti a pečivo na hřiště s sebou. Vůbec to nepotřebuje, kvalitně se díky tomu i nasnídá a naobědvá. To je něco, co (v rozumné míře) doporučuji ve svém okolí všem.

  9. Veronika 6.4.2016 / 20:58

    MARGAWSA:🙂 Asi těch vybíravých dětiček bude víc :))! Děti vlastní mám (4 a 6 let). Jedí více méně všechno, mlsy mají taky rádi, taky je dostávají – ale tak nějak normálně, snažíme se z toho nedělat téma (nezakazovat striktně, spíš dávat do souvislostí …a když mlsáme, tak si to ale pořádně užijeme :)!. děláme třeba oslavu pondělka/úterka/středy…:), oslavu křečka🙂, oslavu, že jdeme dřív ze školky… a plánujeme si, co si k té oslavě dáme, jak si to užijeme.. holčička nakreslí a vystříhá ozdoby, atd.
    A když je „potřeba“ mít na oslavě hamburgr, jdeme pro něj. A snažím se, aby to nebylo často, abych jídlem neodměňovala, a nedávala dobroty jako obchod nebo „bolestné“…

    Ale co se mi fakt, fakt osvědčilo: jíst tak, jak chci, aby jedlo dítě… a nechat dítě, když je ještě pidi a teprv ochutnává svět, aby mu všechny chutě nepřebila ta lákavá sladká. Obě třeba od mala milovaly vychlazený bílý jogurt, choceňák, babička měla tendenci jim to domíchávat marmeládama, aby je zachránila, ale pak pochopila, že jim to prostě chutná. Stejně jako bílý kefír… A rajčata a listový salát, například. Vydrželo jim to dosud.
    A: děláme často „hostiny“. K snídani, obědu, večeři, jak je čas a chuť. Vyložíme na stůl od všech chutí kousek, kousky ovoce, zeleniny, pečivo, pomazánky, šunku, vajíčka… oříšky, oleje… děti nadšeně prostřou, po svém vyzdobí „tabuli“, a „hodujeme“. Nabíráme na malinkaté talířky tu to, tu tamto, od všeho na co má kdo chuť, malé porcičky, tím pádem neřešíme „nedojídání“ jednoho „nudného“ jídla:).

    Když mají potřebu být pánem situace… vyhrotit, že to a to jíst nebudou… upřímně řečeno, vařím ráda, ale mám taky ráda čas, který můžu naplnit něčím jiným.. tak dávám na vybranou: tohle, nebo chleba s máslem. Někdy vyhraje „tohle“, jindy chleba.

    Určitě budete mít naprosto standardní děcko🙂. Myslím, že se takhle jednostranné určitě nerodí, ale jen mazaně využijí slabosti rodičů🙂.

  10. Jana 18.4.2016 / 21:06

    O knížce jsem uvažovala, ve Francii mě vždycky fascinovalo jak ve čtyři hodiny na pláži všichni vytáhli tousťáky s nutelou😀 Ale je fakt, že já jsem tam mívala mezi jídly hlad a večeře v osm – devět večer mě zabíjela. Navíc pak kolikrát bylo několika chodové menu, což je na noc supr trupr. Ale jinak tu rozmanitost chutí a čerstvé ryby a maso jsem jim záviděla. Chtěla bych něco takového zavést i u syna, ale momentálně s jídlem bojujeme. Buď několik dní nejí nic kromě křupek a banánů a pak by snědl mámu s tátou. Jeden den se může utlouct po domácí pizze a druhý den si raději dvakrát kousne do suchého chleba konec. Dřív snídal krásně a vydržel bez svačinky do oběda, ale co začal chodit do kolektivu dětí, které svačí, tak začal taky😦 Bude to chtít tvrdý režim.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s