Nesuďte matky podle hranolků

Kdysi jsem napsala příspěvek plný předsevzetí, jaká nebudu máma. Většinu z nich jsem zatím dodržela:

  • Fotky svých dětí nepublikuju ani na Facebooku, ani na Instagramu, ani na jiných sociálních sítích. I když pokušení je někdy veliké – občas bych se taky chtěla pochlubit svým překrásným potomstvem🙂
  • Nenechávám Motýlka zvedat svůj telefon, jen ho občas nechám zavolat jeho sestřenici… Jejich konverzace se zatím omezuje na nesmělé „Ahoj… haló…“🙂
  • Nenechávám ho pobíhat na pláži nahatého – zaprvé k tomu ani nemám moc příležitostí a zadruhé mi nečiní problém mu obléknout plavky. Nahatý běhal jen loni v létě na zahradě v rámci postupného odplenkování.
  • Na zadní sklo svého auta jsem si nenalepila jména svých dětí –  a to i přesto, že jsem nálepky (k nalepení zevnitř) se jmény svých dětí dostala darem…  a následně přišla na to, že v mém i v Motýlově autě máme vzadu tónovaná skla, přes které by stejně nebyly vidět.
  • Jen to poslední uvedené předsevzetí – totiž že nebudu používat mateřský plurál – se mi asi někdy vymkne z ruky. Ale pracuji na tom🙂

Měla jsem ale řadu dalších principů, které v poslední době dost vzaly za své. Například:

Nebudu svým dětem v restauraci objednávat hranolky

To se mi dařilo první dva roky. Pak jsem byla s Motýlkem v zoo a trochu mě šokovalo, že se tam v rámci dvou nebo tří dětských menu hranolkám vyhnout nedalo. Nakonec jsem v zoufalství objednala párek a poprosila, aby nám ho dali bez hranolek. A dostalo se mi následující odpovědi: „Hranolky jsou v ceně, takže je stejně dostanete.“ Samozřejmě se tehdy Motýlek párku ani nedotknul a nacpal se hranolkama. Nevím, co vlastně bylo lepší (nebo horší).

O letních prázdninách, které jsme strávili se švagrovou a jejími dětmi, jsem pochopila, že je naprosto zbytečné objednávat Motýlkovi v restauraci nějaké „normální jídlo“, když ostatní děti dostanou hranolky. Stejně se bude cpát hranolkama, které vyžebrá u ostatních, a normální jídlo zůstane netknuté. A vlastně to nemusí být ani vlivem jiných dětí. Jednou jsem vzala Motýlka s sebou na oběd s jednou bývalou kolegyní. Sobě i jemu jsem objednala těstoviny, kolegyně maso, salát a… hranolky, které nabídla Motýlkovi, aby mu udělala radost. Copak jako matka v takové situaci něco zmůžu? Odmítnutím – jakkoli diplomatickým – bych si jen zadělala na problémy (pláč a křik dítěte, hněv ostatních hostů restaurace, nepochopení ze strany kolegyně). A tak se raději utěšuju tím, že ty hranolky přece jen zůstávají v našem jídelníčku výjimkou. Doma je neděláme, jíme je pouze v restauraci a do restaurací chodíme velmi málo.

Nebudu svým dětem kupovat sladkosti

To se mi taky dařilo první dva roky. Dokonce jsem si ještě nedávno myslela, že Motýlek „není na sladké“. Občas se k němu dostal kus čokolády, snědl ho, ale další nechtěl. Já mu čokoládu ani jiné sladkosti nenabízela.

Myslím, že to byla babička (tedy moje matka), kdo mu koupil první kinder vejce. Od té doby je na mě žebrá u pokladny v supermarketu. Ale i v tomhle případě mám pocit, že mu jde víc o tu blbost uvnitř a čokoláda je spíš takový bonus. Většinu kinder vejcí stejně dojídám já. A hračka obvykle po pár dnech zmizí v koši a zatím si toho Motýlek ještě ani jednou nevšimnul.

V poslední době ale podlehl kouzlu lízátek. Motýl domů jedno přinesl, ale byl to vzorek reklamního předmětu, který potřeboval vzít do kanceláře. Motýlek si ho ale všimnul a hrozně ho chtěl. Motýl mu vysvětlil, že mu ho dát nemůže, protože ho ještě bude potřebovat. Motýlek spustil srdcervoucí pláč, a jelikož jsme zrovna odjížděli na nákup, slíbila jsem mu, že mu v obchodě lízátko koupím. Asi se mi na pár vteřin prostě zamlžila mysl. A dokonce mi připadalo roztomilé, jak se na to svoje lízátko těšil. Celou cestu v autě rozjímal, zda bude lepší červené nebo zelené. Celý nákup mi připomínal, že ještě musíme koupit to lízátko. A když ho dostal, věnoval mi krásný vděčný úsměv. Po příchodu domů zaregistroval, že táta mezitím odešel do práce a na stole nechal svoje lízátko!!! Bylo vidět, jak je zmatený… jak nechápe, jak ho táta mohl zapomenout!

Ono první lízátko mu vydrželo asi 5 dní. Chodil s ním hrdě po bytě a sem tam si líznul. Pak jsme ho odložili do mističky, kde zůstalo, dokud si na něj zase nevzpomněl.

Teď má v mističce už asi týden rozlízaná lízátka dvě, z toho jedno s příchutí Coca Coly, což považuju za ještě větší zlo než lízátko obyčejné. Dostal je v jesličkách! Nějací kamarádi tam slavili narozeniny a je zvykem, že jejich maminky připraví malé pytlíčky s dárečky i pro ostatní děti… Většinou se jedná o podobné koniny, jako je možné najít v kinder vejcích, nafukovací balónky a samozřejmě pár sladkostí. Ach jo. Blíží se Motýlkovy třetí narozeniny a já jsem pevně rozhodnutá připravit balíčky smysluplnější – a rozhodně bez sladkostí!

Moje děti nebudou mít příliš hraček

O mém každodenním boji o uklizený byt jsem psala nedávno a počet komentářů pod příspěvkem svědčí o tom, jak tíživé je toto téma i pro jiné rodiče. Dala jsem na rady některých z vás a minulý týden jsem Motýlkovy hračky trošku protřídila. Na půdu jsem pak vysápala dvě velké krabice od plínek plné hraček, se kterými už si Motýlek moc nehraje. To se mimochodem dost špatně určuje… On si čas od času hraje tak nějak se vším. Ale nejoblíbenější je rozhodně Duplo, železnice s vláčkem Brio a autodráha V-Tech Tut Tut Bolides, po které jezdí i s jinými autíčky. Čekala jsem, co nastane, až si Motýlek všimne, že mu některé hračky chybí. Nenastalo samozřejmě nic, neboť si toho vůbec nevšimnul. A bohužel ani mně nepřipadá, že by jeho pokojíček nebo náš byt byl prázdnější a uklizenější. A to jsem si dala záležet a zabavila i hračky, kvůli kterým jsem se s Motýlkem dostávala nejčastěji do konfliktu kvůli tomu, že se pořád někde válely, že se daly rozebrat na miniaturní kousíčky nebo že dělaly moc kraválu. Takže asi budu časem muset třídit znovu.

Byla jsem překvapená, jak těžký úkol to pro mě byl. Co se týče mých vlastních věcí, nedělá mi potíže je třídit, uklízet ani vyhazovat. Ale ty hračky mi daly zabrat. Zaprvé mi přišlo, že se o žádné z hraček nedá jednoznačně říct, že si s ní už vůbec nehraje. Zadruhé s některými jsem si hrála spíš já a doufala jsem, že se Motýlek někdy přidá. A zatřetí mám pocit, že i ty méně oblíbené by se třeba jednou mohly líbit Kocourkovi. A pořád si myslím, že ty hračky, které jsou teď na půdě, už nikdy nevybalíme. Ale určitě se nám mezitím doma ty zbylé hračky zase nějak záhadně rozmnoží.

Moje děti se nebudou příliš koukat na televizi

Pod pojmem televize se u nás rozumí spíš pohádky na DVD – hlavně večerníčky. K těm jsem Motýlka přivedla já sama, protože jsem chtěla, aby poslouchal češtinu. Českou televizi nemáme a francouzskou či lucemburskou televizi v Motýlkově přítomnosti v podstatě nepouštíme.

Už v době, kdy jsem Motýlka každý den vyzvedávala ve čtyři odpoledne v jeslích, si zvyknul na to, že se na pohádky koukal hned po příchodu domů. Mně to celkem vyhovovalo, protože jsem do té doby přebíhala mezi prací, domovem a jeslemi, a byla jsem tedy ráda, že si během té půlhodinky můžu trochu dáchnout, převléknout se a uvařit si kafe.

Jenže se z toho stal reflex a teď chce pustit pohádky pokaždé, když se vrátíme z venku. Taky je pouštíme, když vařím – tedy pokud se do procesu přípravy jídla nechce zrovna zapojit, což se bohužel nestává moc často. Délka sledování pohádek je teď navíc někdy určena i kojením Kocourka. Příklad situace: vrátíme se z venku, Motýlek chce pustit televizi, já jdu vařit oběd, mezitím se vzbudí Kocourek a musím ho nakojit. I když se v tu dobu oběd třeba dovaří, televizi nechám běžet dál, dokud neskončím s kojením. Někdy mám z toho trochu nerva, protože mi přijde, že už se Motýlek kouká moc dlouho. A když se kouká moc dlouho, je z toho unavený a jaksi otupělý. Jenže když mu to vypnu, začne „škodit“ (nudit se a vymýšlet blbiny) a já mu s miminkem u prsu nejsem schopná nabídnout žádnou náhradní činnost. Tak to radši nechám běžet.

A abych se ze špatného svědomí nezbláznila, rozhodla jsem se aplikovat jeden šikovný princip, který jsem se naučila v kurzu Nevýchovy a který se dá použít v mnoha různých situacích. Ten princip se jmenuje „Držitel problému“. Když mi něco vadí a mám tendenci kvůli tomu být nepříjemná, je dobré si uvědomit, kdo vlastně s danou věcí nebo situací má problém. Většinou jsem to já a to je velmi užitečné zjištění. „Držitel problému“ – tedy já – je totiž jediný člověk, který může ten problém také „pustit“ neboli vyřešit. Je nefér chtít po někom jiném, aby řešil můj problém. V kurzu bylo toto přirovnání: když se já říznu do prstu, nemůžu chtít po někom dalším, aby si ho zavázal. To nedává smysl.

Takže zpátky k té televizi: s přílišným koukání na televizi mám v naší domácnosti očividně problém jenom já. Tedy vadí to pouze mně. Takže já jsem jediná, kdo s tím může něco dělat. Buď se rozhodnu televizi nepouštět, ale v tom případě se budu muset smířit s tím, že na vaření nebo na kojení nebudu mít klid. Anebo se rozhodnu teď alespoň na přechodné období přivřít oči a televizi snášet i v trochu větší míře, než mi připadá optimální. Za pár měsíců už nebudu kojit tak často a tak dlouho, za dalších pár měsíců začne chodit Motýlek do školky a náš režim se zase trochu změní. Tak snad teď během těch pár měsíců, kdy se bude koukat na pohádky trošku víc, úplně nezblbne.

A co vy, čtenáři rodiče? Také už jste slevili z některých svých skálopevných principů? A vy, kteří děti ještě nemáte, čemu se u svých budoucích dětí hodláte vyhnout?

12 thoughts on “Nesuďte matky podle hranolků

  1. Lucie 16.2.2016 / 09:57

    Tohle mě moc pobavilo a uklidnilo, že je normální z požadavků slevit. Já ještě děti nemám, ale už sbírám moudra po kamarádkách a sestře, které mají. A samozřejmě jsem strašně „chytrá“, jak moje děti to a ono nebudou jíst či dělat. Můj přítel je totálně zásadový a myslím, že nebude mít problém po dítěti vyžadovat disciplínu. Bohužel ty, kdo mi to na tuty zkazí, budou babičky. Už teď vidím ty schválnosti – „tohle doma nemáš, tak u babi na!“ A pak ještě školky – můžeme se důsledně vyhýbat nástrahám a pak bude mít kamarád našeho dítěte to správné lákadlo a budeme v háji.

  2. avespasseri 16.2.2016 / 10:11

    Pouštím jednu zásadu za druhou😦 TV, počítač, sladkosti😦 Sama neumím být důsledná, jediné, v čem jsem důsledná, je ono počáteční „ani náhodou“. V okamžiku, kdy se z „ani náhodou“ stane občas a budeme to hlídat, aby to nepřerostlo únosnou mez, nastává problém. Neumím „hlídat“. Nejsem „dráb“. Někdy mi prostě vyhovuje, že je malá na TV nebo na počítači, protože mám prostor dělat to, co potřebuju. Navíc malé to vůbec nevadí🙂 Říkám si, že to není tak moc, protože to omezujeme. Protože nejsme pořád doma. Že ve srovnání s jinými dětmi nemá tablet, nemá mobil, nemastí na tom pořád hry. Sportuje, jí i ovoce a zeleninu atd. atd. Že nemám sílu bojovat s oním „ale tak trocha ji nezabije“, „když nebude umět s počítačem, bude mezi dětmi za divnou a pozadu a nebude si s nimi mít o čem povídat“. Většinou jsou to babičky, které první poruší pravidlo sladkostí. A cpou jim to horem dolem. Nechápu. A většinou jsou to ohledy ostatních členů rodiny, které mají dojem, že bez TV a počítače jsou děti out. A pak se jen diví, že to nejde bez problémů omezovat. Někdy si říkám – tak Ok. Já také ležela hodiny v knihách. Dnes by to bylo považováno za plus. Ale i tenkrát to bylo na úkor pohybu venku a setkávání s kamarády. Líbilo se mi to, sportu jsem měla dost. Čerpala jsem z knih hodně. Ostatně jaký vliv na mě knihy a filmy měly, píšu v lednovém magazínu Aves, který je u mě na blogu ke stažení. Dcera má asi moje geny. Hry jsou v zásadě aktivnější než četba. Takže když už člověk není ideální matka (a kdo je), tak aspoň se snažím vnímat, že to nebude taková katastrofa…

  3. Veru 16.2.2016 / 12:25

    Synovi je jen 20 měsíců, takže jídlo zatím se daří udržovat na zdravé vlně, ale ta TV :O Nemáme televizi, v obýváku je ale monitor napojený na PC, kde si pouštíme občas filmy. Malej ho zvládne zapnout, a ráno hned po probuzení k němu letí. Pustíme na youtube pohádku (nebo staženou pohádku), u toho se nasnídá. Pak tak 20 minut kouká, než se najím a poklidím a snažím se ho pakovat ven. Odpol po probuzení si ho zas letí zapnout:/ a když je venku ošklivě, byl by schopnej tam koukat půl dne.:/ Teď ho zajímaj tak 2-3 pohádky a písničky, ale děsím se, že pokud to nějak neutneme, tak od ní nebude chtít vůbec. A vadí mi, že jsme to tak nějak zavedli, ale i já jsem občas ráda, když můžu uvařit nebo udělat něco do práce bez jeho společnosti. Ještěže bude brzo snad teplo a budeme většinu dne trávit venku.

  4. Lenka 16.2.2016 / 12:59

    Rodič zatím nejsem, ale s přítelem děti začínáme plánovat, mě bude třicet, přítel je ještě o pár let starší, takže už jsme se často na téma dětí bavili. Samozřejmě i na téma děti a jídlo. Co se týče hranolek, pokud to není moc často a dítě má jinak vyváženou stravu, tak to ani z pohledu výživového poradce není problém. On je spíše problém s potravinami pro děti celkově, je spousta potravin určené přímo pro děti, přitom obsahují třeba denní dávku cukru pro dítě, třeba Brumík, Kinder Pingue/mléčný řez, Mim´s atd. Ani dětské cereálie typu Chocapic, Nesquik, nejsou vhodné, rozhodně ne denně, taky obsahují cukr a navíc jsou z pšenice, což je nejčastější alergen. Mám kamarádky, které mají malé děti a cukr se jim snaží skoro nedávat, jedna z nich je totiž silná diabetička a pokud by do malé cpala od malička cukr, tak je tu velká pravděpodobnost diabetu u malé. Jenže pravděpodobnost, že dítě bude diabetik je i u těch rodičů, co diabetici nejsou, ale děti krmí od malička sladkostmi a cukrem. Takže do těch 3 let, by rodiče měli dávat dětem cukr s velkou rezervou. Naštěstí obě potencionální babičky jsou natolik rozumné, že jim ty sladkosti moc dávat nebudou. S pohádkami u dětí problém nemám vůbec, jasně nechci, aby u toho seděli celý den, ale vhodně zvolené pohádky rozvíjí dětskou fantazii a slovní zásobu, měly by je i naučit takové ty základy dobro/zlo, dobré/špatné. Ale jak jsem psala, vhodně zvolené, takže spousta animáků, plných násilí, nepřipadá zrovna v úvahu. S čím problém mám, jsou malé děti a počítače, tablety a mobily. To nejsou hračky a dětem dokud nejdou do školy, by se kupovat neměli vůbec.

    • Vanilka 16.2.2016 / 13:23

      Máte velmi zdravý pohled na věc. „Dětské potraviny“ taky nekupujeme. Donedávna se k Motýlkovi cukr dostával hlavně v domácích buchtách a koláčích, což mi tolik nevadí, když vím, co a kolik jsem do toho dala. A co se týče počítačů, tabletů a telefonů: hodně záleží, jak moc si s tím hrajou rodiče. Já se snažím svůj telefon mít radši někde zahrabaný, protože jakmile ho vezmu do ruky, chce si Motýlek prohlížet fotky, což mi ještě připadá celkem nevinné, ale všeho moc škodí. Navíc jsou děti chytré jak opice: nedávno si v manželově telefonu prohlížel fotky a najednou tam spustil nějakou aplikaci (hru), která měla v logu auto a už to mastil🙂

    • Margawsa 18.2.2016 / 11:14

      Ona ta TV je dobrá v tom, že děti zabaví, máte od nich „klid“, což chápu u Vanilky, když vaří nebo kojí mladší dítě, tak prostě nejde se věnovat i tomu staršímu. Ale jako velký problém vidím to, co Vanilka taky píše – když se Motýlek dívá dlouho, tak je pak unavený a jakoby otupělý – to je přesný výraz. My TV doma nemáme, ale občas přítel pustí synovi (z předchozího vztahu) video na youtube, když už fakt hodně prudí, že se chce na pohádku podívat, ale všimněte si někdy dětí, jak se na to dívají – pusu otevřenou, nepřítomný výraz, a i když se přítel dívá s ním, ne že by ho nechal samotného aby měl klid, tak když se syna zeptá, o čem to bylo, tak ve většině ani neví a to není malé dítě, ale už školák. Mě přijde na TV právě tohle děsivé, děti přitom vůbec nevnímají okolí, ani vlastně to, na co se dívají a v klasické telce akorát takhle nasajou reklamy, které právě cílí na podprahové vnímání. To je můj názor, ale samozřejmě to chápu a určitě taky budu porušovat, dítě jednou vlastní chci, ale taky chci mít doma uvařeno a to holt nejde, kdyby si mámy s dětma od rána do večera jen hrály a snažily se je zabavit. A v případě dvou a víc dětí už si to vůbec nedokážu představit, jak starší zabavit, když dřív nebyl zvyklý si sám hledat zábavu. Ráda právě čtu články tady u Vanilky i jiné blogy, abych věděla aspoň takhle přeneseně, na co se připravit:)

    • Margawsa 18.2.2016 / 11:21

      Největší problém, jak to vidím já, jsou ostatní děti a jejich rodiče. To se můžete snažit doma jak chcete, ale když přijdou do kolektivu, tak to jede. Tohle jídlo je hnus, ve škole to říkali, já chci koupit tuhle hračku, protože Pepík jí má, já chci hrát na počítači, protože všichni hrajou, já chci hrát aspoň na mobilu, u mámy hraju na tabletu furt a to by šlo donekonečna hledat další a další věci:) Mě přijde hrozná škoda, že tahle zkušenost je nepřenositelná, že i tyhle děti se budou v dospělosti chtít za každou cenu odlišit od ostatních a přitom teď chtějí všechno, co mají ostatní děti a chtějí být stejné:D Přítel ten je vůbec na mobily alergický, dotykáč vzal sebou na hory jen proto, aby syn nevypadal před ostatními dětmi jako retard, že nemá svůj, tak mu ho tam občas půjčoval, v rámci zachování klidu.) Hlavně děti mobil fakt nepotřebujou, když nemusí nic zařizovat, nikam nechodí samotné, nemusí ani volat, maj to jen na hraní a to je podle mě ztráta času, ale je určitě i plno dospělých, kteří rádi hrajou na PC a mobilu, já tomuhle nerozumím, protože s přítelem by nás to ani nenapadlo, místo toho máme knížky.)

  5. ivana 17.2.2016 / 11:05

    No vidíš. Já na teorii držitele problemu přišla sama a ani jsem nepotřebovala Nevychovu.😉 Ale neboj, to je jen dočasné. Bude léto, kocourek bude větší, budou si spolu už hrát a budete víc venku. Problém s TV se vyřeší sám. Řešila jsem to samé. A navíc je ty DVD po čase přestanou bavit.
    Se sladkostmi je problém. Útočí na ně že všech stran. Kdyby jenom od prarodičů, jako u nás. Takže už to neřeším, jen reguluji doma a nekupuji je.

  6. Ela 18.2.2016 / 00:16

    já mám problém se sladkostma.. prvnímu dítěti jsem založila jdelníček opravdu dobře a s druhym dítětem přišlo v první řadě povolení sladkostí mnohem dřív, protože když má brácha tak dcera chce taky a fakt se to blbě vysvětluje.. navíc jsem u ní vypěstovala tu máš pohankovou křupku ať tě zabavím a ona ted jí zcela nepravidelně a je to hodně na pytel:-/ každopádně jsem už pochopila, že povolit něco jen proto abych měla klid/nebyla jsem vystavena nesouhlasu nebo pohrdání ostatních/nemusela se dohadovat s babičkama atd je ta největší hovadina, kterou jsem vymyslela🙂

  7. Eliška 18.2.2016 / 12:15

    Dobrý den, Vanilko!
    Moc děkuji za držitele problému a tv. Já vás čtu poprvé, i když mi o vás vypráví občas lucemburská kamarádka.
    Díky ještě jednou.

  8. nocniptace 18.2.2016 / 14:56

    Já se přiznám, že jsem si ani před dítětem iluze nedělala, většinu věcí tak prostě normálně máme, akorát k tomu přibylo dítě🙂
    Viz.hranolky, taky je občas máme, můžu za to já, protože je miluju. Sladkosti moc nekupujem, spíš peču, když je máme, přiměřeně se rozdělím, babičky rozmazlujou Lipánkem. Ale ten mi zas tolik nevadí.
    Příliš mnoho hraček nemá, v tom jsme doma za jedno, hraček na hraní má pár, co ho přestane bavit vyměníme, Uklid hotovej behěm 5ti min a nikde žádný nevzhledný navršený přeplněný krabice🙂
    A pohádky. No. Televizi nemáme, chytrý telefony z principu taky ne, ale na noťasu se ty poháky pustit daj. Tygr „kouká“ asi hodně, ale nikdy nemá ten otupělej zmagnetizovanej výraz, většinou kouká na naučný, teď se např. naučil počítat do pěti a ví, z čeho se skládá bagr A když je z toho unavenej sám si odchází hrát. To jediný by mohl být problém, ale já ho nemám.

  9. Veronika 19.2.2016 / 14:37

    Před časem byla v DVTV dětská psycholožka, která říkala: Žádné dítě nedá přednost mobilu před jinou atraktivní nabídkou, jak trávit čas (tehdy říkala, tuším: když dítěti, co hraje na kompu hry, nabídnete, že pojedete třeba na koně, jednoznačně zvítězí koně. Taky mluvila o dítěti do určitého věku.)

    A co mám na nás odzkoušeno:

    – Nabídnu cokoli – berou to. Cokoli dělat se mnou, mužem, babičkou – výhra nad technikou. Zatím. Ale zaplaťbůh za to.

    – Zapnutá telka, vypnuté dítě.
    (Mlčí, nehýbe se. Je HODNÉ.)

    – Dítě neví, že není dobré „být vypnutý“. Matka ví, ale neumí zacílit „zklidnění“ dítěte jinak, než technikou. Jak to dělaly naše mamky? Taky si vzpomínáte na ty dlouhé chvíle prohlížení si pořád dokola Sluníčka, Mateřídoušek, Ohníčků…? Knížek? Stokrát ohmataných? Kreslení? Vytřihování a lepení čehokoli kamkoli? Vystřihování si panáčků, aut, zvířátek – a hraní si s nima? „Vaření“?
    Prostě to šlo. Taky byl klid. Nemluvilo se furt v kuse. Mamka taky potřebovala dlouze pít kafe. Chodili k nám kámoši.
    Mluvím o době předškoláků. O té naší, co teď prožíváme.

    – A. Často jsme viděli mamku s knížkou. Četla si. Nebo něco vyráběla. Pořád pletla. Šila. Milovali jsme hrabání se v klůckách, knoflíkách. Kdybych mámu viděla neustále u kompu, taky bych ho chtěla. Chtěla jsem být jako ona, jasně. Každé dítě chce.

    – A model: kafíčko, komp, nemluvit = siesta? Proč si pak stahujem z pinterestu miliony inspirací sdíleného prostoru, když realita….

    Pořád hledám optimální cestu, ale jednu věc jsem už udělala: před dětma nesedím u počítače a tablet užívají jen na pohádky. Každý si denně může vybrat jednu, takovou tu středně dlouhou, 20 minutovou. A mám dojem, že mnohem větší bič je to pro mě než pro ně. Jim je to vlastně nakonec jedno. Mám pocit, že někdy si rádi říkáme, že za „to“ může společnost, lidi kolem, nezvedené děti, vyčlenění z kolektivu. Ale je to hlavně naše vůle, naše rozhodnutí, náš výměnný obchod. Naše dítě. Chceme být obvykle velmi nezávislé a pokrokové, jiné, nestádní, a zároveň srazíme podpatky a naservírujeme prckům koktejl stádnosti par excellence. Přitom všechny víme, svým normálním rozumem, co je lepší…

    Je to asi trochu chaoticky sepsané… Vanilko, držím palce, ať si najdete tu svoji cestu uměřenosti… nás za rok čeká školáctví a určitě srovnávání… zatím se daří touhy po mobilech, které vidí u bratránků, odrážet prostým vysvětlením, že každý to má prostě jinak, a my to máme z toho a toho a tamtoho důvodu takhle. Na druhou stranu mají naše děti poměrně značnou volnost, což jim připomenu – a snažím se na tom ukázat, že tam, kde to jde, hranice nestavíme. Tam, kde jsou fakt potřeba, je holt stavíme.

    Každopádně sama za sebe vím, že nejslabší článek řetězu jsem já – a jsou dny, kdy bych nejradši zavelela – Dnes je, milé děti kino! Od rána do večera. A ani se nepřevlékejte z pyžama.

    🙂

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s