Zoufalý boj o uklizený byt

Jako matka dvou malých chlapců už jsem se asi dávno měla smířit s tím, že náš byt už nikdy nebude vypadat tak, jak bych si přála. Ale nejde mi to.

Motýlek v poslední době hodně zklukovatěl. Má opravdu hodně energie. Od chvíle, kdy vyleze z  postele, běhá, skáče a… křičí a celkově je ho všude plno. Když nekřičí, vyluzuje jiné zvuky, které nelze ignorovat. Nebo aspoň s něčím nebo do něčeho tříská.

Jako milující matka si každé ráno dávám předsevzetí, že ho v jeho projevech dnes nebudu omezovat. A taky že ho nechám rozhazovat hračky (a jiné věci) a NEBUDU je během dne uklízet, neboť tato činnost postrádá veškerý smysl. Kladu si za cíl vydržet do večera a pak věnovat patnáct (dvacet? třicet?) minut smysluplnému úklidu, který pak vydrží až do rána (tedy během doby, kdy spíme a nikdo ten pořádek nevidí).

Jenže já to prostě nedokážu. Když bordel v bytě přesáhne mou míru snesitelnosti, neudržím se… a začnu uklízet. Anebo – což je ještě horší – nutím uklízet Motýlka. Ten si už nejspíš ve svém věku klepe na čelo, proč ta jeho matka tak vyšiluje. V záchvatu pořádkumilovnosti naházím(e) duplo zpátky do krabic, hračky do skříněk, auta do šuplíku, zbytek do Ikea stanu … a když je hotovo, Motýlek chce pustit televizi (což je logické, když už si nemá s čím hrát). Když odmítnu, bordel je do pěti minut zpátky.

Přiznám se, že už jsem v poslední době několikrát zauvažovala, zda bych neměla vyhledat odbornou pomoc. Myslím to vážně. Jsem neuvěřitelně nervózní, když se kolem mě jen tak povalují různé věci. Neustále cítím nutkání vracet je tam, kam patří. Upatlané okno mi tolik nevadí, ale věci, které nejsou „uklizené“, mě velice iritují.

Trpěla jsem už v době, kdy jsem žádné děti neměla. Můj manžel je totiž chaotik. Zásadně nevrací věci na svoje místo. Jeho věci vlastně žádné svoje místo nemají. A ty moje se často jeho vinou ocitnou někde úplně jinde. Ještě víc mě pak rozčiluje, když něco hledá. Nebo když mě pak nutí, abych hledala s ním! Jaká ztráta času! Kdyby dával věci tam, kam patří, hned by věděl, kde jsou.

V poslední době se ale má závislost na pořádku zhoršuje. Asi mi už začalo z té mé nové role ženy v domácnosti hrabat. Dalo se to čekat, ale tak brzy?

A proč o tomhle píšu zrovna dnes?

Pozvala jsem jednoho Motýlkova kamaráda z jeslí a jeho maminku k nám domů, aby si kluci trochu pohráli, zatímco si maminky vypijí kávu a trošku poklábosí. Vždyť právě tak má přece správná mateřská dovolená vypadat, ne? Cha! Ani nevím, o čem jsme vlastně mluvily. Spíš jsme jen vyděšeně zíraly a občas vykřikly nějaké to: „Pozor! Nebouchej s tím! Vrať to! Opatrně!“ Kluci se neuvěřitelně rozjeli. Zůstala po nich spoušť, jakou jsem nikdy neviděla. Samozřejmě jsem se hned po jejich odchodu pustila do uklízení. Jenže… Motýlek odmítal spolupracovat a Kocourek, kterého jsem kvůli úklidu vyndala ze šátku, začal brečet. A já byla zoufalá. Nesnáším dětský pláč. A miminkovský ještě víc. Ale ten binec kolem byl taky nesnesitelný.

Pustila jsem se tedy do bleskového úklidu, během kterého jsem si odskakovala houpat miminko v jeho křesílku. A myslela jsem přitom na jednu svou kamarádku, která čas od času pořádá u sebe doma takové dýchánky, na které svolá pár maminek i s dětmi. Děti si hrají s hračkami jejích dětí, které jsou tu dobu ve školce/škole, a maminky se snaží si jich moc nevšímat a soustředit se na konverzaci. Odjíždím odtamtud vždycky hezky zrelaxovaná. Ale je mi jasné, jaká spoušť po nás asi vždycky zůstane! Dnes mě napadlo, kolik času vlastně ta kamarádka potom stráví úklidem. Možná to tolik neprožívá a narozdíl ode mě je schopná to uklízet postupně, až jí na to prostě zbyde čas. Každopádně má můj obdiv a doufám, že si tenhle příspěvek přečte🙂

Nejsem si jistá, jestli někdy najdu odvahu například uspořádat u nás doma narozeninovou oslavu pro jedno z našich dětí… Asi leda pod vlivem nějakých omamných látek!

 

28 thoughts on “Zoufalý boj o uklizený byt

  1. Sedmi 2.2.2016 / 09:14

    kliiid… je to jenom faze a prejde to… za par let uz budou sedet jenom u pc, zavreni ve svem pokoji… a budes vzpominat…
    hele, ale proc je spatne chtit po klouckovi, aby po sobe uklizel hracky? U nas mame pravidlo, ze pokud si chteji s necim hrat, musi uklidit to, s cim si hrali predtim. Ucim to uz Vince, nahazet kostky do krabice umi. Navic binec si muzou delat v pokoji (nebo v kuchyni), v obývaku musim chodit (je pruchozi) a tak tam proste binec byt nemuze. Vincent porad neco taha a nekam neco nosi, ale tomu se asi uplne zabranit neda… Vecer neuklizim, delala bych randal a probudila Vince, tak se to musi vzdycky uklidit pred spanim, co chteji na vystavu, dame na stul nebo policku, zbytek zpatky do krabic…
    Lev treba vyborne vari, ale stylem, ze po sobe necha spoust… Tak uklizim prubezne. A svleka se zasadne stylem na zidli v obyvaku (kde mame i pracovni stul)…
    nebo zkus http://www.terpaiedomova.cz😀

  2. Sedmi 2.2.2016 / 09:17

    a kamaradi jsou u nas skoro denne, nekdy i vic deti, mivam bezne doma pet sest kousku😀 pravidla jsou stejna, kdo si je pozval, je za ne odpovedny a vetsinou May s uklidem pomuzou… a oslavy jsou uplne nejlepsi😀 uklid nebyva kupodivu tak hrozny… asi ti hodim par fotek😀

  3. Bara 2.2.2016 / 10:00

    Priznavam se, jsem bordelar (zit bys se mnou rozhodne nechtela😉 a diky tomu jsem co se neporadku tyce, celkem v klidu… Dokud nenastoupi premenstruacni faze, to pak beham po dome, soptim a jsem vzteky bez sebe, ze obyvakem ke gauci se clovek musi prebrodit. Ze pokoj se podoba homeless doupeti. A ze deti ve skolce tak krasne uklizi veci na sva mista a doma to naprosto nefunguje… Takze minimalne v techto dnech mam pro tebe veeelke pochopeni🙂
    Ale je fakt, ze povznest se nad ten neporadek je ulevne a jsem za tuto schoonost rada. Jinak bych se s nasimi tremi detmi a castymi srazy behem nichz se u nas pohybuje i 15 deti asi brzy zblaznila…
    Nepomohlo by vyhradit prostor, ve kterem bordel smi byt a uzemi kam proste hracky nepatri? Ja zavedla pravidlo, ze kuchyne je tabu, z jidelniho stolu je treba vzdy sklizet ihned po dokonceni cinnosti a protoze jsem v tomhle nekompromisni a to dlouhodobe…po vetsinu casu to nese sve ovoce😉
    Nicmene preji pevne nervy, protoze ty jsou pro preziti, a pro me i uziti si materske, nezbytne. Drzim palce🙂

  4. Sororessa 2.2.2016 / 10:06

    Já to řeším tak, že když už se nemůžu dívat, tak jdu do jiného pokoje, kde pořádek máme (nebo je jednoduché a hodně rychlé ho tam navést), a tam relaxuji🙂
    S.
    Sororessa

    • Bara 2.2.2016 / 10:16

      Taky dobry tip ☺ja se zaviram v koupelne…jedine mistnosti, ktera lze zamknout 😉

  5. Vanilka 2.2.2016 / 11:29

    Já jsem Motýlka už od miminka učila uklízet hračky. Jeho pokojíček je mrňavý, takže tam vždycky před spaním spolu uklízíme, abych se pak nepřerazila, až se budu potmě plížit ven. Ale v poslední době to u nás pravidelně vypadá, jako by se bytem přehnala vichřice. Já jsem z toho nervní a těch povalujících se věcí a hraček je tolik, že je to i na Motýlka prostě moc. Tak mu zadám nějaký úkol – jako naházet kostky do krabice. To zvládne. A já mezitím kmitám a likviduju zbytek. Ono o nic nejde. Vím to. A udělat tohle jednou denně by bohatě stačilo. Kdybych se naučila s tím přes den nějak normálně fungovat!
    Jinak už jsem třeba zkusila zakázat hračky v koupelně, protože tam o ně prostě s miminkem v náručí zakopávat nechci, a taky mi vadí, když Motýlka třeba v koupelně oblíkám do pyžama, jak ho ty hračky rozptylují a chvilku nepostojí. Ale on můj zákaz neustále porušuje. A já si potom říkám, že v rámci partnerství bych mu přece neměla vymezovat, kde smí mít hračky a kde ne. My s Motýlem máme svoje věci taky po celém bytě, ne jen v naší ložnici. Ale zase se Motýlek musí naučit tolerovat taky ostatní a respektovat nějaká ta pravidla společného soužití, že.

    • Jitka 2.2.2016 / 11:56

      Ahoj, Vanilko, mám to úplně stejně!😉 Ty samé pocity, uklízím průběžně přes den (nedokážu se přemoct) a zjistila jsem, že i těch pár minut, kdy je byt jakž takž uklizený, mi aspoň stačí na psychické dobití🙂 Odmítám uklízet až večer, na ten chaos prostě nemám. Navíc nesnáším, když odcházíme ven na procházku z bordelu a vracíme se – do bordelu. Ale to už občas skousnu (večer, když vím, že brzo uklidím).
      Mám děti od sebe 17 měsíců (taky kluci) a teďka čekám další (taky bude odstup 17 měsíců)… a bojim se bojim😀
      Jitka

  6. LE 2.2.2016 / 14:55

    čím víc je člověk doma, tím víc mu vadí ten věčný koloběh, mě ubíjí pohled do kuchyně, která nikdy nikdy nebude uklizená😦
    Zkus zredukovat počet hraček! Většinu (s kterou si smysluplně nehraje) někam zavřít, na nedostupné místo😀 tajně… a po určité době zas na den dva vytáhnout.

  7. K 2.2.2016 / 15:49

    No lepší chodit na návštěvy, dětských centrer atd….

  8. vohocz 2.2.2016 / 16:56

    Tak to mam uplne stejne! I s tim stanem, duplem, atd. Co pomohlo u nas? Zredukovat hracky, a to hlavne ty male, ktere se snadno rozsypou. Zvysit pocet krabic a boxu, kam se da vsechno rychle „nahazet“. Omezit pristup k hrackam, ktere jsou nebezpecne pro nabytek a steny🙂 treba fixy, razitka, atd. Naucit dite uklizet taky pomuze, ale nebavi ho to moc dlouho😀. Taky jsem si rikal, jaky smysl ma na noc uklizet, ale je to urcita forma restartu – rano se probudit do cisteho🙂.

  9. Vanilka 2.2.2016 / 17:06

    No né, můj blog nečtou jenom ženský! To mám radost!
    Zredukovat hraček je určitě dobrý nápad. Vždycky jsem tvrdila, že moje dítě/děti nebudou mít hromady hraček. Ale ony se asi rozmnožují samy! Teď, když máme miminko, mi nepřijde na vyřazování hraček vhodná doba. I ty, se kterými si Motýlek moc nehraje, by mohly přijít vhod. Třeba bude každý jiný. A kdybych některé hračky schovala na půdu, bojím se, že by upadly v zapomnění, a to mi přijde škoda…

    • LE 2.2.2016 / 18:14

      ale sladké zapomnění a klid na duši z čistého bytu není špatná idea ne ;-)? Zkus to aspoň na pár dní a uvidíš…🙂
      Taky mi těch hraček (a zbytečně utracených peněz) je líto, ale zdá se, že to tak funguje nejlíp. Když je těch věcí míň, děti více kombinují a vymýšlí jim třeba i nové funkce…
      Méně je v tomto případě více. Nedávno jsem na jednom blogu četla příspěvek maminky dvojčat, která své holčičky obdarovává k Vánocům jen jednou věcí – a má i takovou domluvu s rodinou… https://mylittletreasuresoflife.wordpress.com/2016/01/01/role-playing-less-is-more/ hodně radikální, ale dává mi to smysl.

      • Margawsa 3.2.2016 / 09:30

        Mě to teda radikální nepřijde, přítelův syn má střídavku a dostává dárků moc, vánoce u mámy, u táty, u prarodičů, mají to takhle roztahaný přes svátky a s ničím si stejně nehraje, vždycky jen s jednou věcí a zbytek se válí v koutě zaprášený:/ Takže je to škoda peněz a taky není příjemný vidět, že si dárky od táty třeba ani si nehraje. Nebo vytahá všechno a neuklidí nic a to je školák, a stejně domluva neplatí.
        Jo schovat některý hračky, to se lehce řekne..já jsem říkala přítelovi, proč už někde neschová třeba obří krabici s duplem, že v sedmi letech si s tím přece už syn nebude hrát, že to je pro mimina, no a když přišel tak hned chtěl svoje duplo, takže schovat se nepovedlo:D Ale to je taky jiný, my máme týden na to mít uklizeno podle sebe:)
        Btw. máte někdo zkušenosti, že třeba holky to mají jinak?:D Protože mě právě tohle děsí, chci mít vlastní dítě, ale nevím, jak bych si s tímhle poradila, kluk sportuje, přijede z kroužku a doma hned letí k míči a kope do okna, do žaluzíí a vydrží jakkoliv dlouho, jako kdyby nesportoval, chápu, že nemá kde vybít energii, ale sportuje, někdy i 2 nebo 3 hodiny v kuse a stejně je nevybitej, doma skáče a rozjede se a pak se mu ani nechce spát samozřejmě.

      • Vanilka 4.2.2016 / 21:33

        No… Holčičky mých kamarádek mi v některých ohledech připadají přece jen klidnější. Kluci se potřebují vybít. Zrovna dnes mi Motýlek půjčil jedno auto, abych si s ním mohla hrát, a ani ne po 5 minutách se to zvrtlo k bouračkám a auta lítala vzduchem. Přitom netuším, jak na to přišel, žádnou bouračku nikdy na vlastní oči neviděl a v televizi snad taky ne. Je to prostě v nich. Stejně jako jsem si dala předsevzetí, že moje děti si nebudou hrát se zbraněmi. Vadila mi i vodní pistolka. A před pár týdny na mě Motýlek začal střílet jakousi konstrukcí z dupla…

  10. Ela 2.2.2016 / 17:41

    já mám na půdě tři bedny s hračkama, na začátku měsíce sbalim hračky z pokojíčku a vyměním za novou bednu.. jediný co zůstává je duplo a lego.. nemůže se prostě nudit? hraček milion, ale hrát si neumí pořádně s žádnou? to je i u nás, hraček fůra a nakonec nejvíc radosti udělaji dvě misky, dva hrnky a hrst fazolí.. spoustu hraček jsem i prodala nebo odveezla do nemocnice, protože tři děti nemaji šanci vyhrát si se vším co dostanou, nejdřív mi to bylo líto, ale když vidím jak mi to usnadnilo život..

    • Margawsa 3.2.2016 / 09:36

      To je podle mě ideální, na začátku měsíce sbalit a vyměnit za novou bednu:) To si musím pamatovat. A platí u vás dohoda třeba s prarodiči, co kdo koupí, aby dítě nedostávalo blbosti? Přítelovi už se trochu víc daří se rozumně domluvit, ale loni si nedali rodiče vymluvit, že koupí to a to a tak den po vánocích byl jejich dárek rozbitej a teď ho ani nemáme kam schovat a k nim na půdu to samozřejmě dát nemůžeme, protože by se naštvali, kdyby viděli jejich dárek rozbitej:D
      Nejvíc nemůžu z toho, když si kluk roztahá milion hraček a hučí do táty, aby si s ním hrál, tak samozřejmě on si s ním hraje rád, no ale pak když si syn má uklidit, tak na tátu křičí, že to nebude uklízet, že on si s tím hrál taky:-O Dětská logika mě zatím nějak uchází..

      • Ela 4.2.2016 / 01:50

        upřímně, jsou i dárky, který děti ani nevybalí z obalu.. plastový šmejdy likviduju hned, obvykle je rovnou uklidim a pak je vozíme do azylaku.. děti si často ani nevšimnou, protože toho dostavji strašně moc.. my jsme si loni o vanocich naběhli, takže letos jsme udělali pravidlo tří – jeden vysněný dárek, jedna knížka a jedna drobnost a bylo to.. bohužel nějaka domluva s babičkama nefunguje a nejhorší je, že často kupujou krámy od větnamců..

      • Vanilka 4.2.2016 / 21:27

        Je z vás trochu cítit, že syn není „váš“. Neberte to, prosím, špatně. Manžel má taky 2 dcery z prvního manželství a dětská logika mi nedocházela, dokud jsem neměla děti vlastní, u kterých najednou dokážu tolerovat i to, co bych dřív nikdy nedopustila…
        Jinak u nás dohoda s prarodiči taky moc nefunguje. Kdysi jsem oběma rodinám vytiskla seznam věcí, které si doma mít nepřejeme, ale tem rychle upadnul v zapomění. Teď z manželovy rodiny proudí sladkosti a nekvalitní (nečokoládová) čokoláda a od mých rodičů zase různé plastové hračky na baterky bez možnosti nastavení hlasitosti.

  11. zarox21 3.2.2016 / 13:03

    Až kluci jednou odejdou z domu, bude mít byt zase báječně naklizený… Jenže to zase nebude ta zábava😉

  12. Lucie 4.2.2016 / 15:02

    Jejda, jak já tě chápu! Taky mě zabordelený dům strašně rozčiluje, a když mám chvilku pro sebe a je tu nepořádek, nemůžu prostě relaxovat dokud to neuklidím. Minulý týden jsem si domů pozvala 4 kamarádky s dětmi v rozmezí 4 měsíce – 2,5 roku. Takže dohromady 5 dětí, jeden prťavý, Matilda, jedno 10m, jedno rok a půl, jedno 2,5… Byly u mě celý den. Strašně jsem se na ten náš holčičí sedánek těšila. Výsledek byl takový, že jsem kolem nich celý den skákala, udělala asi 20 kafí, občerstvení, hlídala pohyblivé děti, aby něco nerozbily, protože Matilda ještě není moc mobilní a nemáme to tu tedy úplně kids friendly, do toho uspávala/krmila/houpala vlastní dítě. No…holky mi pak děkovaly, jak to byl fajn den, já jsem po jejich odchodu odpadla do kómatu a něco takového už asi nikdy realizovat nebudu😀

  13. Markéta 4.2.2016 / 20:46

    Já teda nevím, ale přijde mi absurdní budovat „partnerství“ s kolika? ani ne tříletým dítětem ve smyslu „já mám věci po celém domě, tak ty je můžeš mít také“. Vždyť ho to samotného musí stresovat, na jedné straně volnost, na druhé straně soustavné požadavky, aby „uklízel“, což asi chápe mnohem hůř, než kdyby měl odjakživa vyhrazený koutek, kde si může kramařit po svém, nebo (ještě lépe) byl navyklý na montessori styl než vytáhnu další, předchozí uklidím. Mám dva kluky, neříkám, že je u nás vždy jak v klícce, ale prostě se netýrám představou, že jejich jemným dušičkám ubližuji, když je od malička držím v nějakých mezích, tak aby nám všem pohromadě bylo snesitelně. Jak rostou, meze se uvolňují. Přijde mi to lepší než naopak.
    Celkově mám z Vašeho psaní posledních měsíců pocit, že si toho na sebe nakládáte moc, chcete být ideální matka a trápíte se tím, že nejste. (Snahy typu „každou bdělou chvilku M. se věnuji jemu; a teď, když jsou dvě děti, se najednou nedovedete rozpůlit.) Přestaňte si vytvářet ideály a fungujte tak, jak sama zvládáte. Ono ani miminku neuškodí, když bude chvíli brečet, ani chlapečkovi, když bude v něčem omezován. A neberte to prosím jako mentorování, jen mám synky asi tak od sebe jako Vy, ale o deset let větší. M.

    • Vanilka 4.2.2016 / 21:38

      Jo, máte pravdu, blbě jsem si to nastavila. Teď to vidím sama. Motýlkovi jsem od miminka věnovala veškerou svou pozornost. Všechny svoje věci jsem nechávala na dobu, kdy spal. A on si teď kupodivu sice občas přece jen dokáže hrát sám, ale vyžaduje, abych aspoň byla poblíž a sledovala ho. Druhému synovi už tolik pozornosti dát nemůžu a kromě toho najednou cítím silnou potřebu mít taky čas sama na sebe. Zkrátka poměry se u nás pomalu mění a nejhůř to samozřejmě nese Motýlek, protože ten to má odjakživa nastavené tak, jak jsem popsala výše.

      • Markéta 5.2.2016 / 08:11

        Já myslím, že to zvládnete🙂 Motýlek je ještě dost malý, aby se dokázal přizpůsobit. A pokud vy s tím budete vnitřně srovnaná (že nastal čas, aby se trochu osamostatnil), tak mu ten přechod k samostatnosti usnadníte. Jestli mohu radit, hlavně si nic nevyčítejte a nesnažte se napodobovat ideální životy ostatních. Přeji hodně radosti s oběma kluky. M.

      • Lucie 5.2.2016 / 08:22

        Já myslím, že tohle je prostě normální jednání prvomatek a u nás to není jiné. Věnuji Matildě spoustu času na úkor svého, svoje věci dělám, když spí (a to spí sakra málo). Už na ní v těch necelých 10m vidím, že je nesamostatná a nedokáže si moc sama hrát, musí mě pořád vidět, musím se jí věnovat, měnit přes den místnosti kde jsmr, hračky, jinak je hned znuděná. Věřím, že u druhého už to prostě takhle nejde a holt se dítě musí přizpůsobit. Jak to ale pak vysvětlit tomu opečovávanému prvnímu?😦

      • Vanilka 5.2.2016 / 09:20

        No pravě tak vznikají asi ta traumata z příchodu sourozence. To druhé dítě s tím nemá vlastně nic společného.

  14. Míša 5.2.2016 / 19:25

    Tenhle příspěvek mi mluví z duše. Vidím v tom sebe před několika lety. Dnes, když je dětem 3 a 5 je to ale lepší, přinejmenším dokážou být zalezlí chvíli v pokojíku a bordelit si tam.Z mé zkušenosti – omezit množství hraček, děláme to tak, že některé věci schováme, a vytáhneme třeba za měsíc. Nenavštěvujeme se s kamarádkama doma, nelze, je vždycky strašný bordel, řvou, dupou, je to neúnosné, chodíme na hřiště, případně do dětské herny.
    Nepořádek mě ničí, vadí mi, způsobuje mi to úplná psychická traumata. Změnit mé vnitřní nastavení nejde, necítím se prostě komfortně, když jsou někde rozházené věci.
    Vůbec, když si na ten mazec, když byli malí vzpomenu, jdou na mrákoty. Dokonce jsem si chodila rok a půl o tom všem, jak nic nezvládám, popovídat s psycholožkou, a to mi moc pomohlo :-)))přeju hodně síly, je to těžké ale bude to lepší.

  15. Iva 13.2.2016 / 22:58

    Vanilko, byt pres ne uplne pozitivni vyzneni clanku, ja jsem se nad nim moc pobavila. Libi se mi, jak dokazes veci popsat takove, jake dopravdy jsou. Hodne zdaru!

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s