Dudlík a doudou

Každý francouzský (i polofrancouzský) novorozenec dostane jako dárek několik „doudou“. Už jsem o tomto zvyku psala, když narodil Motýlek.

IMG_3787

I naše druhé miminko dostalo několik „doudou“, i když ne tolik jako Motýlek. Všeobecně od našich přátel a známých dostal dárečků méně, ale mně to vůbec nevadí. Motýlek si se všemi těmi plyšáky stejně nikdy nehrál. Jeho „doudou“ se časem stal dalmatinec z Ikea, který s námi nějakou dobu všude jezdil. V poslední době si ho ale Motýlek moc nevšímá a z postele ho před spaním občas dokonce vyhazuje. Motýlek zkrátka není citově fixovaný na žádnou věc. Je (přehnaně) citově fixovaný na mě a na moji ruku. O tom už jsem určitě taky psala.

IMG_3788Právě proto se tentokrát vůbec nebudu bránit tomu, aby si naše druhé miminko nějakého „doudou“ trochu více oblíbilo. Třeba toho muchláčka oslíčka, kterého vidíte na fotce. Naopak ho v tom hodlám aktivně podporovat. Kdyby to mělo vést k tomu, že si večer zaleze do postýlky, přitulí se k „doudou“ a spokojeně SÁM usne, vůbec by mi to nevadilo🙂

Ze stejného důvodu jsem u miminka zavedla i dudlík. Motýlek dudlík neměl (plival ho a já mu ho moc nenutila) a já na to byla svým způsobem i pyšná. Aspoň nebudeme mít co odnaučovat, říkala jsem si. Avšak později jsem litovala. Dudlíka jsem dělala já: z kojení se stal nejen způsob krmení a já s Motýlkem u prsu trávila opravdu hodně času. Samozřejmě vím, že je přirozenější nechat dítě si dosyta užívat fyzický kontakt s matkou než mu do pusy vrazit kus silikonu. Jenže s Motýlkem jsem ten čas měla. Teď ho nemám. Teď se musím věnovat dvěma dětem a to je něco úplně jiného, než klidně třeba hodinu kojit dítě s nohama nahoře a knížkou v ruce.

Abyste to nechápali špatně: mám své druhé miminko ráda. Je mi líto, že mu nemůžu věnovat stejnou péči a stejné množství pozoronosti jako jsem věnovala Motýlkovi, když byl čerstvé miminko. Snad mu to právě Motýlek vykompenzuje svou bratrskou láskou. Zatím se o to velmi snaží: pořád ho pusinkuje, s očima navrch hlavy mě chodí upozornit, když miminko pláče, často žádá, aby si ho mohl pochovat, říká, že je to JEHO miminko a JEHO bráška apod. Moc si přeju, aby mu tento přístup vydržel.

12 thoughts on “Dudlík a doudou

  1. Jitka 1.12.2015 / 23:29

    Doudou, neboli u nás „mazlík“ považuji doteď za vynikající věc. Naučili jsme syna s jedním obyčejným, úplně bílým, příjemným a dobře pratelným spát a on jej i teď, před jeho druhým rokem, často láskyplně nosí. Má jich pět a bez problémů je vyperu, když si je s sebou vezme i do vany či k jídlu. A co se týká dudlíku, byla to v prvních čtyřech měsících nezbytnost, syna trápily koliky a dudlík byla záchrana (se syndromem bělavé bradavky jsem si nemohla dovolit ten „luxus“ s nějakým dlouhým „cumláním“ bradavky), byť jsem jej původně něchtěla. Pak jsme se ale s manželem docela „zapotili“, když jsme ho v půl roce dudlíku nenásilně odnaučovali. To, aby nám opět dobře spal – kvůli dudlíku spal velmi špatně – to obecně snad všechny děti, co dudlíkují, které znám. Povedlo se, přilnul více k doudou a teď, když má skoro dva roky přecejen vypadá líp „s mazlíčkem“ v ruce při spaní, než s dudlíkem🙂

    • Vanilka 1.12.2015 / 23:47

      A můžu se zeptat, jak jste syna učili spát s mazlíkem? U nás je doudou oslík sice přítomný v postýlce, ale u prvního syna to k vytvoření „návyku“ nestačilo…

      • Jitka 2.12.2015 / 10:25

        Hmm, to bude jako se vším, každé dítě to má jinak. My mu „jen“ mazlíka už od malička dávali do postýlky k němu a u syna to stačilo, zvykl si na něj a pak už jej sám chtěl.

  2. Lenka Müllerová 2.12.2015 / 08:58

    Chtěla bych Vám poděkovat za zajímavé čtení a popřát Vám a Vaší rodině krásný advent a nadcházející vánoční svátky. Zdravím už z domovské Prahy, kam jsem se vrátila po skončení pracovního poměru v EU v Lucemburku. Každému bych k vánocům přála zažít tak intenzivní záchvaty báječných pocitů a štěstí, které nyní prožívám. I když to může být třeba z úplně jiného důvodu než u mě. Naše ulice není nikdy prázdná jako Kirchberg. Kdykoli se vykloním z okna, vidím život. Ve dne i v noci slyším svoje tramvaje. Jsem tady pár dní a už jsem stihla při procházce za sluníčka vidět ulice, které neznám, kde jsem ještě nebyla. Nemám na každém rohu bagry, staveniště ani řady všech evropských vlajek. Wow!!!!

    • Vanilka 2.12.2015 / 09:53

      🙂 Dokážu si představit, jakou euforii zažíváte. Už jen proto byla vaše zkušenost určitě přínosná! Tak si to zpátky doma pěkně užívejte. Já jdu s dětmi na procházku (bez sluníčka samozřejmě), můj starší syn je z každého bagru u vytržení🙂 Krásný advent i vám!

  3. Ela 2.12.2015 / 16:31

    u nás muž naučil poslední dceru na ikeáckou deku, od narození ji od ni chumlal a pak už stačilo jen zachumlat a ona spala.. ráda se s ní pomuchlá i dneska, ale není na ni nijak fixovaná, tomu jsem se bránila, protože představa, že potřebujeme jen tuhle jedinou hračku/deku/cokoliv mě děsí

  4. LE 2.12.2015 / 19:49

    mám pár kamarádek, jejichž děti usínaly třeba s látkovou plínkou/maminčiným šátkem přes obličejík/hrudníček. Před spinkáním je tím ty maminky vždy třeba hladily přes obličej, později si to ty děti braly samy do ručiček a třeba to žužlaly… Podobným způsobem by se možná dal aktivně použít ten doudou?
    ale nevím, u nás nikdy nic podobného nefungovalo🙂

  5. eva 3.12.2015 / 22:27

    ahoj, muzu za sebe doporucit nejake hodne mekke mile zviratko jako by manasek, do ktereho se da strcit rucicka. nase dite to okamzite uklidnilo. kdyz se jeste v noci budilo, stacilo mu zviratko na rucicku nasadit a spalo dal.

  6. Míša 9.12.2015 / 07:34

    Ahoj, mám děti 22 měsíců od sebe (dobrovolně), mnohokrát jsem zoufalstvím brečela, a říkala jsem si, že jsem měla trochu počkat. Dneska je jim 4 a půl a 2 a půl a už vůbec nelituju. Jsou parťáci, mají se moc rádi, a je dojemné je pozorovat. Ano, mám pocit, že jsem holčičce nikdy nemohla věnovat tolik pozornosti, ale nijak ji to nepoznamenalo, naopak rozvíjí ji brácha, hraní s ním, vždy má parťáka, nenudí se tolik, je otrkaná, sociálně vyzrálejší. Syna jsem kojívala půl hodiny, má tisíce fotek, všechno z jeho prvního roku si pamatuju. Dcera má fotek sotva třetinu, z toho na půlce je s bráchou, kojila jsem ji nějak tak mezi nějakou prací, nepamatuju si z jejího miminkovského období skoro nic. Prostě krkavčí matka🙂 A neznamená to, že bych ji milovala méně. Opravdu teď myslím (ale dospět k tomu mi trvalo 2 roky), že největší dar, který můžeš dítěti dát je věkově blízký sourozenec. Ještě k dudlíku – holčička dudel nikdy nechtěla, i když jsem se moc a moc snažila, a je to peklo dodnes, je schopná ve svém věku v noci vstávat 2krát a vyžadovat mlíko, prostě místo dudlíku flaška. Takže za mě dudlík určitě ano, vím jaký je rozdíl mezi dudlíkovým a nedudlíkovým dítětem,a ten rozdíl je neporovnatelný. Jo a každou noc se nám holčička nacpe do postele, prostě svůj díl rodičovské pozornosti si zajistí, třeba i tímto způsobem. Přeji pevné nervy a hodně energie🙂

    • Vanilka 9.12.2015 / 16:13

      Děkuji, tvůj komentář je velmi povzbudivý. Já se celé těhotenství připravovala na to, že to ted´ bude tak rok dva dost náročné. Snad to pak bude o to lepší.

    • Vanilka 10.12.2015 / 09:35

      Ještě mě napadlo, jak výstižné to je s těmi fotkami. Prvního syna jsem fotila neustále, založila jsem mu fotoalbum a prvních šest měsíců tam měl nové fotky každý týden! Teď jsem si nedávno přetahovala fotky z mobilu do počítače a chtěla si je třídit taky po týdnech a zjistila jsem, že vlastně vůbec nefotím! Miminko nemá ze 4. a 5. týdne svého života ani jednu fotku. A jak píšeš, na polovině fotek je s bráchou🙂

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s