Odstrašující případy

Dnes jsem cestou od zubaře natrefila na bývalou spolupracovnici (Lucemburčanka, starší dáma), se kterou už jsem se neviděla několik let. Zhruba na deset minut jsme se zapovídaly, abychom zjistily, co je u nás nového. Divila se, že mi roste bříško, a ještě víc se divila, když jsem jí pověděla, že už doma jednu ratolest mám. No, neviděly jsme se opravdu dlouho.

Po výměně základních informací se naše konverzace stočila kam jinam než na práci. Řekla jsem jí, že v novinách brzo definitivně skončím, protože se teď pár let chci věnovat dětem. Toto mé rozhodnutí u ní vyvolalo velmi pozitivní reakci. Ona prý zůstala po porodu doma sedm let a potom pracovala na poloviční úvazek.

Když jsme se loučily, řekla mi: „Přeju ti hodně štěstí a ty roky doma s dětmi si pořádně užij. Čas hrozně letí. Mému synovi už je třicet sedm!“ A pak dodala: „Nemůže si najít partnerku a já si taky nemůžu najít parntera, protože si všichni myslí, že jsme pár! Že on je na starší a já si našla mladého zajíčka.“

No.

Ona se tomu smála, ale mě u toho zamrazilo. Nerada bych, aby moje (přehnaná?) mateřská láska měla na kterékoli z mých dětí takový dopad…

Odpoledne jsem se s Motýlkem ve 32stuňovém vedru doplahočila na naše oblíbené, bohužel ale trochu vzdálené hřiště. Pozitivní na něm je, že je uprostřed parku s rybníčkem, že jsou tam stromy a tedy stín, že je tam kryté pískoviště, do kterého neprší ani nepraží slunce, že je tam budka s občerstvením a záchodem a dokonce přebalovací pult! Za výkon jsem se odměnila obřím Magnumem. Samozřejmě jsem se bála, že ho Motýlek bude chtít taky (a že mi ho sní). Bála jsem se proto, že od pondělí dost kašle, tak nechci, aby se cpal zmrzlinou. Nicméně to moje neuvěřitelné dítě si jednou lízlo a ošklíblo se🙂 O pár minut později se raději nacpalo charentaiským melounem.

Na pískovišti se skvěle zabaví a já můžu odpočívat, nabírat síly na cestu zpět a samozřejmě taky pozorovat ostatní děti a maminky. A v duchu je kritizovat🙂

Ne, vážně. Snažím se nekritizovat (ani v duchu), ani nesoudit. Jen odpozorovat, jaké přístupy k dětem jsou funkční a jaké nikoli.

Dnes mě  zaujala mladá maminka s o něco starším kloučkem, než je Motýlek. Seděli spolu na dece v trávě, maminka občas ležela a synek byl u ní a očividně si to oba náramně užívali. Chlapeček čas od času někam odběhl a zase se k ní vrátil, pak ji odtáhl ke skluzavkám a připadal mi moc roztomilý. Jenže… opodál v kočárku spalo miminko. A to se za čas probudilo. Maminka se tudíž začala věnovat jemu. A z jejího staršího kloučka se stal „zlobivý kluk“.

Jako nestrannému pozorovateli se mi zdálo úplně jasné, k čemu došlo. Prostě ztratil maminčinu pozoronost a dělal vše proto, aby ji zase přilákal. Bohužel důsledek byl, že ho neustále okřikovala „nedělej tohle, nedělej tamto“. Vyvrcholilo to tím, že na odrážedle předním kolem najel na deku, na které už se batolilo miminko. Maminka mu řekla, aby po dece nejezdil na kole, aby ji neušpinil. Chlapeček na ní popojížděl dál tam a zpátky. Očividně to dělal schválně. Čekal, co přijde. Maminka se po několika varováních rozčílila. A já ji chápu! Vyrvala mu kolo z ruky, opřela ho o strom a synkovi vynadala (česká maminka by mu možná dala i na zadek). Chlapeček spustil srdceryvný pláč a začal se vztekat. A já ho chápu! Chápu je oba.

Jenom mi toho chlapečka přišlo strašně líto. Bylo mu s maminkou tak dobře, dokud se mladší bráška nepropudil… Jen chtěl tu jejich společnou pohodu dostat zpátky. Místo toho se na něj maminka rozzlobila. Muselo mu to připadat hrozně nespravedlivé.

Má pozornost se pak přeorientovala zpátky na Motýlka, ale po chvíli jsem ještě zaslechla, jak ta maminka okřikuje chlapečka, protože ubližoval tomu batoleti. No, ani se nedivím. V jeho očích je to mimino určitě zdrojem spousty nedorozumění a nepochopení.

Takových situací se bojím úplně ze všeho nejvíc. Víc než naší domácí organizace, nedostatku místa v bytě či probdělých nocí. Víc než porodu! Ty sourozenecké vztahy a má marná snaha rozdělit pozornost a lásku spravedlivě – to jsou moji největší strašáci.

10 thoughts on “Odstrašující případy

  1. Bára 5.6.2015 / 22:59

    Po každém z několika posledních příspěvků mám nutkání reagovat, ale většinou jsem na telefonu a nedokopu se k tomu. Nicméně předně bych chtěla moc pogratulovat k druhému těhotenství i rozhodnutí zůstat s dětmi nějaký čas doma🙂

    Sama mám 3 děti, nejstaršímu synovi je 5, dceři 3 a nejmladšímu 1 rok. A tvoje obavy z toho, jak ustojím to rozdělení pozornosti a podobně, jsem stoprocentně sdílela. S dcerkou jsem otěhotněla, když byl nejstaršímu Matymu rok a v každé situaci jsem neustále přemýšlela nad tím, jak to bude fungovat, až budou dva… Se třemi už to člověku ani nepřijde🙂

    Ale nakonec to byla to pohoda. Až mě to samotnou překvapilo, protože mě pořád všichni strašili tím, jak bude Maty žárlit a jak budu muset dávat pozor, aby ségře neubližoval… Nic z toho se u nás nedělo.

    Myslím, že jsou to přirozené obavy, ale jakmile si je člověk uvědomí, má našlápnuto k tomu, že se nevyplní, protože s nimi dokáže vědomě pracovat🙂

    Necítím se povolaná udílet nějaké rady, jelikož mi situaci zjednodušuje fakt, že mám opravdu pohodové děti🙂 Ale můžu doporučit knížku Sourozenci bez rivality od Adele Faber a Elaine Mazlish.

    Hodně štěstí a co nejméně stresu, Bára

  2. Sedmi 6.6.2015 / 11:28

    Jo, tak tahle kniha mě zachránila🙂 taky doporučuju.

  3. Alinka 6.6.2015 / 12:49

    Kdyz jsem se vratila s Barunkou z porodnice, Matyasek byl hodne zarazeny, az smutny a taky dost zmateny. Prestoze jsme mu vsechno vysvetlovali dopredu, ta realita ho pochopitelne dostala. Kdyz jsem videla tu paniku v jeho ocich, obrecela jsem to. Nekolikrat. Porad jsem si rikala, co jsme to tomu nasemu chlapeckovi udelali, vzdyt to nemuze pochopit. V te dobre jsem se snazila venovat maximalne jemu, asi i na ukor Barunky. Ale pravdou je, ze mimino toho moc nepotrebuje a ji stacilo, kdyz jsme byli pobliz a videla na nas.
    Nikdy se nestalo, ze by ji ublizoval, a pozornost si vynucoval jen velmi zridka. Ale treba se vratil do plinek, nechal se krmit, prestoze uz davno jedl sam, a podobne. Proste to potreboval nejak zpracovat.
    Dneska se kazdou chvili rvou, ale to k sourozeneckemu vztahu myslim patri. Mam vyzkouseno, ze kdyz jde do tuheho, rozhodne za sebou stoji a jeden druheho brani. Pokud mam pocit, ze si jeden z nich vynucuje moji pozornost, snazim se mu venovat vic. Vetsinou to funguje.
    Neboj, ono to pujde😉. Drzim palce.

  4. My Home Style 6.6.2015 / 15:40

    Ja myslim, ze zalezi na kazde mamince, jak si to nastavi. U nas treba relativne v pohode. A to jsem byla taky pred porodem hrozne strasena, jak to bude sileny. A neni. Kluci jsou od sebe rok a pul. Bydlime teda vesnici (odmitala jsem zustat s detma v Praze). Starsi Bobik byl bez kocarku, protoze ten mel mladsi Bruno. A taky to slo. Brunik mu z porodnice privezl panenku miminko s oblecky, dudlikem, lahvickou, takze Boban napodobuje vsechny ukony, ktere delam s Brunikem. Hrozna sranda. Plus ho teda vozi na aute a ruzne s nim lumpaci (s tou panenkou:))). Nekdy ma take samozrejme sve dny (kdo ne), ale vzdy si to necha vysvetlit, nebo se chvili vzteka, ale pak prijde a maleho hned hladi a pusinkuje. To dela v podstate porad. Ted uz by ho tedy i rad ruzne nekam prenasel apod., tak musime davat pozor. Jsem ale moc rada, ze jsou tak blizko od sebe. Do budoucna to bude, myslim, jen vyhoda. Drzim palce a neboj, bude to ok. Dulezity je nad tim extra nepremyslet a proste konat tak jak srdce rika…Petra

    • Aw_MP 6.6.2015 / 20:16

      To s tou panenkou od miminka, to je moc hezký nápad!🙂

  5. Aw_MP 6.6.2015 / 20:23

    Vanilko, já vám nemůžu nic říkat ze zkušenosti, protože ji nemám.
    Ale držím palce a věřím, že najdete způsob, jak vztahy doma co nejlépe vyladit.

    Myslím každopádně, že když bude mít Motýlek sourozence, je to dobrý způsob, jak zabránit tomu, aby vás později lidi považovali za pár.🙂
    Lenka

  6. Oh My Beautiful Life 6.6.2015 / 23:59

    Já Tě chápu, taky mám tyhle obavy. Snažím se, jak můžu, aby se Junior necítil odstrčený. Někdy to jde, jindy zas ne. Ale pořád za mnou chodí a říká, že se máme rádi a obejmeme se, tak asi je to dobrý. To zvládnete. Hlavně buď v klidu

  7. Quanti 7.6.2015 / 13:07

    Já se toho taky bála. Vik bývá náročný a to je pak i mně samotné smutno, že nemám na svoji holčičku čas. Ale snažím se jí to vynahrazovat, když vidím, že si něčím jen vynucuje pozornost, tak se snažím si s ní místo trestání promluvit, obejmout… hodně se s ní mazlím, když můžu. A někdy žárlí, samozřejmě, to asi úplně potlačit nejde – ale nemá myslím pocit, že bych brala miminko jako „důležitější“, a poslední dobou už ho chodí i hladit a pusinkovat. Dávala jsem si pozor, abych jí ho nevnucovala, a zároveň pokud možno co nejmíň formulovat, že to či ono nemůže kvůli němu, ale prostě proto, že se to obecně nedělá nebo to nejde. Ale samozřejmě je brzo na hodnocení, jak se mi to daří…

  8. avespasseri 7.6.2015 / 18:14

    Taky bohužel nemůžu sloužit vlastní zkušeností… ale rozhodně chápu. Taky bych tyhle obavy měla. A taky bych všude vnímala ty negativní příklady toho, jak to může dopadnout. A souhlasím- hlavní je asi být v klidu. Věřit, že děláš to nejlepší, co můžeš a umíš. Abys tu energii, kterou budeš potřebovat na oba, nevyplýtvala na stresování se…. :-))
    Jo, znám případy, kdy to mezi starším a mladším skřípe, protože jeden se cítil být odstrčený.
    Ale taky znám případy, kdy to mezi starším a mladším úžasně funguje…
    Proč hned očekávat to horší, když to může být lepší, ne???? :-))))

  9. Jana 9.6.2015 / 22:15

    Vanilko, rozumím a sdílím tvoje obavy. V září mě čeká druhý porod, děti od sebe budou 2 roky. Vím, že to musíme zvládnout.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s