Jak je to s tím miminkem

Jste bystří čtenáři a z minulého příspěvku jste správně pochopili: Motýlek bude mít sourozence. Děkuji vám za gratulace. Otevřeně přiznávám, že pro mě mají ještě trochu podivnou příchuť. Pokud můj blog čtete pravidelně, víte, že druhé dítě jsem teď zrovna neplánovala. Především onen dvouletý (nebo „dvou- …a něco“) rozdíl mezi dětmi mi vždycky přišel velmi nepraktický, ačkoli je dost běžný. Chtěla jsem počkat, až budou Motýlkovi tak tři, ale spíš čtyři roky.

Nikdy jsem nechápala, jak se někomu může přihodit tzv. nehoda. V dnešní době! Všichni přece víme, jak se miminka dělají i jak tomu jde zabránit. Cha! Nikdy by mě nenapadlo, že by se taková „nehoda“ mohla stát mně.

Takže pokud si vzpomínáte, jak jsem si plánovala program na večer, kdy byl Motýl na služebce, už vám teď můžu sdělit, že ten večer probíhal úplně jinak. Měla jsem tehdy sice jen půl dne „zpoždění“, ale naprosto přesně jsem věděla, která bije. Druhá čárka byla sice slabá, ale zřetelná.

Teď jsem ve 12. týdnu a kolegové v práci už na mě vrhají tázavé pohledy.

Moc bych si přála se na druhé miminko těšit stejně, jako jsem se těšila na Motýlka. Toho jsem milovala od momentu té druhé čárky. Bohužel ve mně zatím spíš převládají obavy z toho, co bude.

V první řadě se bojím, že nám příchod miminka naruší naši idylku, kterou teď s Motýlkem prožíváme. Je v kouzelném věku. Každý den přináší něco nového. Zároveň už se dokážeme domluvit, rozumíme jeden druhému a skvěle nám fungují dohody. Jak ale bude reagovat, až se narodí miminko? Dokážu mezi ně svou pozornost spravedlivě rozdělit? Nebude se cítit odstrčený? Nebude žárlit? Jak mu dát pocit jedinečnosti, i když už budou dva?

A opravdu dokážu mít to druhé miminko stejně ráda, jako mám Motýlka? Zatím si to vůbec neumím představit.

Kromě toho se doma zabýváme různými čistě praktickými otázkami. Budeme se muset přestěhovat, protože výhledově nám už náš byt prostě stačit nebude. Malé miminko tolik místa nepotřebuje, ale později bude potřebovat pokojíček. Do toho Motýlkova se druhá postýlka už nevejde. Nevejdeme se ani do žádného normálního auta, pokud budeme i nadále chtít na víkendy k Motýlovým rodičům nebo na prázdniny brát i holky. A v tom případě se nevejdeme ani k Motýlovým rodičům. U těch mých to bude našlapané i bez holek.

Na příští zimu jsem plánovala zájezd do rakouských Alp, kde by se Motýlek mohl začít učit lyžovat. Opravdu jsem se na to těšila. Ale s několikaměsíčním miminkem to asi nevyjde. Pokud nám v Luxu nenapadne dost sněhu, budu muset Motýlkovo lyžování o rok odložit, což mě z nějakého záhadného důvodu hrozně štve. A stejně si nemyslím, že by ho ťapkání na louce, kde široko daleko žádný další lyžař nebude v dohledu, mohlo dostatčně motivovat.

Pevně věřím a doufám, že příroda a hormony udělají svou práci a já se z miminka postupem času budu upřímně radovat. Vaše (pokud možno pozitivní) zkušenosti mi v tom třeba pomůžou.

 

 

21 thoughts on “Jak je to s tím miminkem

  1. Petra 20.4.2015 / 15:15

    Ahoj, ráda čtu tvůj blog a dnes mi to nedá a musím reagovat. Měla jsem úplně stejné ( možná i horší ) pocity , když se nám ta nehoda stala a první mimi mělo nějaký ten měsíc. Myšlenky, jak ho budu kojit, jestli přestat nebo pokračovat, jak to druhé budu mít ráda?? budu to první šidit, no fakt děs. Nakonec se druhé mimi narodilo, když prvnímu nebyl ještě ani rok :o)) S odstupem času asi tak 7 let musím říct, že je to super, mají věkově stejné zájmy, učí se spolu, jsou si prima parťáci, když se zavřou do pokojiku ani o nich kolikrát půl dne nevím. Nelitovala jsem ani jednou, že se nám taková nehoda stala, jsem za to vděčná a naopak , když někdy přemýšlím o třetím dítěti, tak najdu tolik věcí proč ho nemít, že nebýt nehody, tak snad nemáme ani to druhé :o)) nikdy by na něho nebyl správný čas. Láska se krásně rozdělila mezi dvě děti a nakonec to první jsem kojila až do porodu a po porodu jsem kojila obě :o)), takže ani v tomhle nikdo nebyl ošizený.
    Užívej si těhotenství i prvního mimika a uvidíš, že vše bude v pohodě a půjde to samo, tak jak má. Petra

    • Vanilka 22.4.2015 / 13:11

      Milá Petro, klobouk dolů, děti s rozdílem míň než rok, to si neumím představit už vůbec! Hlavně z emocionálního hlediska to muselo být náročné. Já byla ty první měsíce celá pryč z Motýlka, nic jiného mě nezajímalo, takže případné druhé miminko v břiše bych určitě považovala za velmi rušivý element mého mateřského štěstí. Je skvělé, že jste to ustála. A věřím, že dnes jsou děti s tak malým věkovým rozdílem opravdoví parťáci, skoro jako dvojčata.

  2. Luca 20.4.2015 / 15:22

    nehoda neni nahoda🙂 gratuluju a chci ti jen rict ze se u vas laska nerozdeli ale znasobi! jen co se zajedete bude to fajn.

  3. Calad 20.4.2015 / 17:29

    Za sebe muzu rict, ze je to skvely pocit mit dve deti. Hrozne jsem se bala jak to bude probihat, ale Eli to po zacatecnim nervovani vzal skvele. Zjistil ze nekecame a mame ho porad radi! A ze mu pribyla nova pusinkovaci hracka.
    Neboj se niceho, vubec se nestresuj, ty i Motylek se nakonec budete tesit.🙂

    • Vanilka 22.4.2015 / 13:13

      No tebe jsem se na to chtěla zeptat, jak to u vás probíhá, protože Eli je stejně starý jako Motýlek. Slyšela jsem od pár maminek, že jejich starší děti (kluci) s nimi na nějakou dobu po narození sourozenci úplně přestali komunikovat. U jedné to trvalo měsíc, u druhé dokonce rok! Nějaké takové reakce se bojím nejvíc, ale snad to jsou jen výjimky.

  4. jolana88 20.4.2015 / 18:07

    Budete se radovat, nebojte. Děti jsou radost – znásobená. Je vcelku logické, že nyní víc myslíte na Motýlka – je „skutečný“, v přítomnosti… Užívejte dny, nestresujte se. Matka Příroda se občas courá, ale doběhne vždycky včas🙂

  5. Sedmi 20.4.2015 / 19:54

    Já měla totéž napotřetí🙂 taky to nebylo úplně v plánu… Ale mateřská láska se fakt násobí a to ostatní se pořeší v průběhu taky, neboj…

  6. Veronika 20.4.2015 / 20:30

    Milá Vanilko,jak jsem psala už minule,tak máme skoro stejně staré synky….a teď jsem taky asi o měsíc před Vámi.Miminko taky není plánované a je to taková malá nehoda,takže naprosto chápu.Taky se pořád nedokážu těšit tak,jak jsem se těšila na malého (radši o tom nemluvit,ať to holčička neslyší).Mám před sebou zkouškové a pokud se povede tak tři týdny před porodem státnice…a stěhování,neboť nám byt bude malý..a tak si omlouvám fakt ,že si s pupkem nepovídám jako před tím je asi i ten,že nemám čas…a jen se nervuji,jak to vše stihnout.
    Taky je starší rošťák sice super parťák,ale taky chytrolín a hromádka nevyčerpatelné energie…a tak jsem pořád unavená.
    Je fajn vědět, že má někdo stejné obavy🙂 Už jsem si říkala,že jsem asi divná.

    • Vanilka 22.4.2015 / 13:18

      Ano, je povzbuzující slyšet, že je na tom někdo jiný podobně. Ty první děti mají asi tu výhodu, že na ně ta naše pozornost byla opravdu od první chvíle (od početí) zcela zaměřená. Já si taky s břichem povídala, pouštěla mu natahovací hračku, pečlivě si (mu) psala deníček. Teď kdyby mi nebylo blbě a neškrtily mě kalhoty, asi bych to svoje těhotenství úplně vypustila z hlavy! Tak možná až si budou ti naši starší jednou stěžovat, že jim nevěnujeme dost pozornosti, můžeme jim říct, jakých privilegií se jim dostalo, když byli ještě v břiše a během těch prvních 2 let života.

      • Lucie 13.5.2015 / 19:33

        Dobrý den, Vanilko, Váš blog ráda sleduji, ale až dnes sem píšu komentář, protože mi to nedá🙂 Myslím, že Vaše obavy jsou opravdu zbytečné a že je to velký omyl mnoha rodičů – myslet si, že je to pro dítě „výhoda“, když je veškerá pozornost rodičů upřená jen na něj. Sourozenci se v mnoha ohledech navzájem rozvíjejí a obohacují víc, než by to dokázal rodič. Učí se vzájemné ohleduplnosti a dalším dovednostem, které jsou pro život opravdu důležité. Mít blízkého sourozence je navíc celoživotní výhra, není to jenom o dětství🙂 Moc gratuluju k těhotenství a přeju mnoho sil! Lucie

  7. Quanti 20.4.2015 / 21:24

    Vanilko, musím napsat – mám mezi dětmi dva a čtvrt roku a plánované to bylo. Jednak kvůli tomu malému věkovému rozdílu, tedy že je teoreticky budou bavit a půjdou s nimi podnikat stejné věci, že budou zkrátka většinou v podobné fázi vývoje. Jednak kvůli tomu, že o sobě vím, že jsem líná, a od plně samoobslužného čtyřletého dítěte by se mi nechtělo vracet se zpátky k plínkám a kašičkám. A i když to plánované bylo, stejně jsem v těhotenství pochybovala, jak to zvládnu, a taky jsem druháčka tak zuřivě nemilovala od dvou čárek, jako to bylo s prvorozenou. O to víc ho miluju teď🙂 a pořád si myslím, že bude lepší, když Motýlek přijde o lyžařský výcvik teď než za dva roky, kdy by vám to taky mohl pěkně vyčítat. Přeju hodně štěstí, všechno si časem sedne.

  8. Zuzana 20.4.2015 / 21:48

    Gratuluji, upřímně bych si takovou nehodu přála, přitom právě jedno 7 měsíční kojím a druhé, brzy tříleté před chvílí zaspalo. Nebojte, bude to super, pro Motýlka to bude ohromné bohatství, že bude mít sourozence. Navíc už je relativně velký a dá se s ním domluvit, až se miminko narodí, bude zase někde jinde.Držím pěsti.

  9. Martina 20.4.2015 / 23:02

    Holka zlatá, buďte hlavně v klidu. Ten andílek, co k Vám vklouzl do bříška dobře věděl, proč teď a ne až potom, Motýlek bude mít parťáka a za pár let se vzájemně zabaví. A vše, co řešíte teď bude za pár měsíců vyřešeno a Vy zjistíte, že Vaše srdce je nekonečně velké….
    My jsme před pár lety měli takovou nehodu v dosti prekérní situaci – já dvě holky z prvního manželství, on dvě holky z prvního manželství, plesnivějící podnájem v garsonce, moje příjmy jako ty hlavní, co všechny živily, obrovské dluhy, začínající vztah s touhou žít po prožitém pekle z minulých vztahů konečně pro sebe, rizikový věk na těhotenství…. byla jsem rozhodnutá jít na zákrok, hlavně z obrovské zodpovědnosti vůči dětem, které už byly na světě… na poslední chvíli jsme se rozhodli, že to nějak zvládnem a miminko si necháme, když už se to tak stalo. Bylo to to nejlepší rozhodnutí v našich životech, ačkoliv těhotenství a první měsíce byly opravdu velmi velmi velmi náročné (i vztahově.)..narodil se nám úžasný kluk, který celou rodinu stmelil, je chytrý, šikovný a empatický… je to náš miláček. Mám vůči němu velkou výčitku svědomí za to rozhodování a za to náročné těhotenství, neudělejte stejnou chybu a užívejte si to, koukejte na to z nadhledu, s odstupem… hlavně, ať je vše v pořádku… Držím moc palce! Budete maminka dvou maličkých dětí, to je přece taková krása!

    • Vanilka 22.4.2015 / 13:20

      Díky, Martino, za milé připomenutí, že jsou i lidé v daleko prekérnějších situacích, než jsme my🙂 Je pěkné, že vaši rodinu váš chlapeček tak pěkně stmeluje!

  10. clara 20.4.2015 / 23:33

    Ahoj Vanilko, jak ted nemam moc casu, tak jsem ani novinku nepostrehla. Kazdopadne gratuluji, to je uzasne! Zrovna asi pred tydnem jsem si na tebe vzpomnela, ze jste chteli jen jedno dite. Napadlo me to, jak jsem cely vikend sledovala, jak se nasi kluci potrebuji, maji radi a dobre se doplnuji (jsou o dva a pul roku). A ze to asi nekdy musi pro dite byt trochu tezke, kdyz je na ty dva dospele lidi samo a oni jsou proti nemu „v presile“. Samozrejme to tak nemusi byt, zalezi na tisici vecech, ale ja treba jsem byla vzdycky hrozne rada, ze mam sourozence.

    Lyzovani docela chapu, ja se taky hrozne tesila, az budeme moct delat tyto „dospelacke“ aktivity spolu. Letos jsme byli poprve, mladsimu byly na podzim tri roky. A musim rict, ze ve trech letech jsou ty deti fakt jeste dost male, casto ani pokyny nechapou a pry ani nemaji dost pevne klouby. Nas M. prvni hodinu v lyzarske skolce jen rval, takze jsme ho dalsi dny ani nikam nedavali a trosku se to naucil s nama. Ale kdyz jsem videla na jeho tenkejch nozickach ty tezke lyze, uplne nadsenim bez sebe jsem nebyla.

    Preju hodne stesti, at se dari a je vsechno v poradku!

    • K. 21.4.2015 / 09:41

      …jen k tomu lyžování – několik zim jsem učila školkové děti na lyžích (byly to týdenní kurzy) a musím říci, že je velký rozdíl mezi tříletým a čtyřletým lyžařem. Pro tříleté je to opravdu ještě hodně těžké ty lyže udržet, zkoordinovat pohyby – a to může být sebešikovnější. Většina čtyřletých už si v těchto ohledech vede mnohem lépe, mají i větší sílu, výdrž… a menší kopeček koordinovaně, ne sebevražedně sjedou, zastaví. Dle mého názoru tedy není kam spěchat😉

      ….A taky bych se na to zkusila podívat z pohledu toho druhorozeného – to se přeci narodí a už bude mít bráchu! Nikdy nezažije pocit jedináčka, už tu vždy bude mít parťáka…😉

    • Vanilka 22.4.2015 / 13:23

      S tím lyžováním mám asi přehnané nároky, protože moje máma neustále opakuje, že já začala lyžovat (rozumějte: ťapat na lyžích) v roce a půl! V té době Motýlek ještě neuměl ani pořádně chodit. U nás v rodině se prostě MUSÍ umět lyžovat, tak se trochu děsím toho, že prošvihnu ten správný moment a pak to bude pro Motýlka moc těžké. Třeba Motýlovy dcery podle mě ten „správný“ věk už tak trochu prošvihly… Teď už si daleko víc uvědomují rizika a to je blokuje. Na druhou stranu Motýl se docela obstojně naučil sjezdovat teprve před pár lety🙂

  11. K 22.4.2015 / 08:17

    Musím se přiznat, že jsem natvrdlý čtenář a nic mi nedošlo:-) A taky že „nehodu“ závidím, myslím že je ten věk akorát, nebudete už muset mít dvojkočárek. Jednou budete za všechno ráda, a Motýlek taky. Mám podobně staré Motýlče a vidím, že má už takový ten jedináčkovský syndrom, to si všimli i tety v babyclubu, když se ji na minutku přestanou věnovat, je zle – těžko se jim odchází i na WC nebo pro kafe.
    Zároveň chápu trochu obavy, bude to nové a stejně jako já nemáte blízko babičku, tetu a pomocnou ruku. To dělá hodně – i na psychiku, ten pocit, že kdyby něco za 5 min někdo přijde…

    Když jsem ze svého motýlčete, domácnosti a práce vyřízená, čtu si právě blogy jiných matek.
    Např. http://nevylecitelnaoptimistka.blogspot.cz/

  12. lidi¨vi 23.4.2015 / 12:21

    Ahoj Vanilko, taky mi to nedá dneska nepřidat svůj komentář. Před nějakým časem jsem objevila váš blog a ráda se u něho zrelaxuji od každodenních starostí a práce. A mám ráda vaše postřehy ze zahraničí, způsob života a hlavně smýšlení lidí, jak popisujete. Takže k tomu vašemu miminku – já když jsem měla prvního syna, tak jsem taky myslela, že nedokážu lásku rozdělit někomu jinému, ale přišel druhý syn a v pohodě, láska se rozdělila a teď u třetího syna už jsem takový pocit vůbec neměla a moje láska k dětem se zase rozmnožila. A všichni dostanou tolik, kolik potřebují, nikdo není ošizen🙂 A moc vám přeju, abyste si miminko užili i s motýlkem. U nás to tak funguje, že miminko děti moc milují a nedají na něho dopustit. A ty hormony v těhotenství jsou opravdu pomíchané, u třetího dítěte jsem se v 1. trimestru jen mračila a měla náladu pod psa, ikdyž miminko bylo plánované a moc chtěné, pocity jsem měla nějaké opačné. A výsledek je, že máme nejvysmátější miminko. Zdraví z Beskyd lidivi

  13. Mámou Stylově 7.5.2015 / 22:11

    Vanilko, moc gratuluju, až teď jsem se dostala k tomu přečíst si všechny ty příspěvky. To je super, že čekáš mimčo, určitě to budeš zvládat a bude to skvělé! Já bych řekla, že je to v nějakých situacích se dvouma i jednodušší🙂

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s