Motýlkova první cesta letadlem

Cestování mezi Lucemburskem a Českou republikou mi nikdy nepřipadalo složité. Řídím celkem ráda, takže mi nevadilo sednout do auta a řídit těch 900 km, které mě dělí od mého rodiště. S Motýlkem je takové cestování ale už o něčem jiném. Pokud jedeme všichni tři, jeden z nás dělá baviče a druhý řídí (a třetí se „baví“). Samotná si ale s Motýlkem na tak dlouhou cestu autem ještě asi nějaký čas netroufnu.

Když jsem tedy hledala řešení, jak dopravit sebe a Motýlka na prodloužený víkend do Prahy (u příležitosti kulatých narozenin v rodině), pustila jsem se rovnou do zkoumání nabídek různých leteckých společností. Přímé lety mezi Lucemburkem a Prahou už několik let neexistují. Některé kamarádky jezdí na letiště do Belgie či Německa, ale já jsem pro Motýlka hledala opravdu to nejjednodušší řešení, tedy v rámci možností bez dlouhých přesunů autem. Nakonec jsem zvolila cenově dostupnou a časově výhodnou nabídku společnosti Lufthana: sice s přestupem, ale za 3 hodiny jsme cestu měli za sebou.

Letěli jsme v pátek z Luxu do Mnichova, kde jsme měli asi hodinu času na přestup, a odtamtud pak do Prahy. První let jsme zvládli téměř na jedničku. Motýlkovi do druhých narozenin zbývá ještě pár dní, takže letěl téměř zdarma. Oficiálně neměl svoje vlastní sedadlo a měl mi sedět na klíně, ale v letadle z Luxu do Mnichova bylo sedadlo vedle nás volné, a tak se na něm hned po vzlétnutí uvelebil. Nejdřív se zabavil opakovaným sklápěním pultíku na jídlo, to se ale moc nelíbilo pánovi, který seděl před námi. Pokusila jsem se ho tedy rozptýlit jeho oblíbenou magnetickou stavebnicí s auty, ale ukázalo se to poněkud nepraktické, protože nám sem tam nějaký dílek upadl na zem a bylo velmi obtížné ho lovit. Nakonec ho zaujala roletka proti sluníčku na okně. Hodinový let nám rychle utekl. Při klesání začal Motýlek trochu natahovat, ale to bylo nejspíš proto, že jsem ho zase musela připoutat k sobě na klín.

Na letišti v Mnichově jsme si stihli dojít na záchod a najít naši „gate“. Zbytek času jsme strávili pobíháním od okna k oknu a sledováním letadel, autobusů a vozíků na zavazadla. Bohužel to Motýlka vyčerpalo natolik, že usnul v autobuse, který nás vezl k našemu druhému letadlu. Tušila jsem, že se nám náš idylický výlet začíná kazit. U letadla jsem ho musela polospícího vyndat z kočárku, odnést do letadla, kde jsem ho na chvilku odložila na sedadlo, abych si mohla sundat kabát a jemu bundu. Motýlek se na tom sedadle klátil ze strany na stranu, jak napůl spal. Usadili jsme se vedle poněkud nepřátelsky vypadajícího pána. No, kdybych letěla před pár roky letadlem a vedle mě se usadila matka s tak malým dítětem, asi bych se taky mračila. Motýlek brečel při vzlétání, protože na mém klíně nemohl najít vhodnou pozici ke spánku. Během letu spal, za což jsem byla ráda, avšak při sestupu se ukázalo, že byla velká chyba ho před klesáním neprobudit. Probudil se sám, pravděpodobně s velkou bolestí v ouškách. Začal křičet a vzpínat se, vedle nás sedícího pána pěkně pokopal, byl úplně hysterický a já měla co dělat, abych ho udržela. Bylo mi taky do breku, protože mi bylo jasné, že trpí. Nechtěl se napít ani najíst, což by mu bývalo nejspíš pomohlo. Křičel i na letišti v Praze, když jsme čekali na kufr, a uklidnil se teprve v autě mých rodičů, kteří pro nás na letiště přijeli. Spolucestující nás v tomto letadle museli nenávidět. Ale našli se i spřízněné duše. Třeba jedna německá paní, která mi po výstupu letadla pomohla rozložit kočárek a poradila mi, že jejím dětem proti bolesti uší v letadle pomáhali gumoví medvídci.

Na pondělní cestu zpátky jsem byla poučená (a vybavená gumovými medvídky). Tentokrát jsme letěli přes Frankfurt. V Praze jsme nasedli do velkého letadla, které nebylo plně obsazené. Místa jsme dostali do zadní části, kde už skoro nikdo neseděl. Vedle nás byla dvě prázdná sedadla, kterých ale tentokrát Motýlek nevyužil, neboť po vzletu usnul. Velmi milí stevardi se na nás chodili pravidelně koukat, přinesli Motýlkovi puzzle a maňáska a pořád se ptali, zda něco nepotřebuju. Požádala jsem je, aby mě včas upozornili, než letadlo začne klesat. Mohla jsem tak Motýlka včas probrat a vnutila mu láhev mlíka, takže s oušky neměl problém.

Frankfurtské letiště je ohromné a krásně by se tam nakupovalo, kdybych tam byla sama🙂

I let do Lucemburku proběhl hladce. Vedle nás seděl velmi milý a tolerantní mladý muž a Motýlek si celou dobu listoval svou novou knížkou o Krtečkovi, kterou dostal od mých rodičů. Od letušky jsme dostali čokoládu, kterou Motýlek snědl při klesání, takže s oušky opět žádný problém. Gumové medvídky jsem snědla já.

Řekla bych tedy, že výlet letadlem měl velký úspěch. Radost mi kazí jen včerejší letecká katastrofa, ze které je mi poněkud mdlo. Z Prahy do Frankfurtu jsme také letěli Airbusem A320… A společnost Germanwings jsem měla v záloze jako druhou alternativu. Na palubě toho zříceného letadla byla prý 2 miminka… Brrr. Já jsem se létání nikdy nebála, vždycky jsem se cítila naprosto v bezpečí a vzlétání a přistávání jsem si vysloveně užívala. Dokonce jsem jako dítě toužila stát se pilotkou. Zřejmě právě proto, že k té katastrofě došlo den po našem návratu, najednou cítím velké pochyby a obavy z naší příští cesty, kterou jsem naplánovala na červen (a letenky už nadšeně zarezervovala…).

 

 

 

3 thoughts on “Motýlkova první cesta letadlem

  1. Sedmi 25.3.2015 / 19:20

    hezky jste to zvladli… z letani jsem taky nikdy strach nemela a den po me sluzebni ceste se propadl terminal na letisti Charlese de Gaulla, kde jsem presne ten den predtim byla… mam z toho husi kuzi jeste ted, kdyz si vzpomenu….

  2. Alinka 25.3.2015 / 20:52

    Nam v letadle taky pomahalo cucani (jedna z vyjimek, kdy jsem bonbony neodmitla :))) a Barca tedy mela jeste dudlika.
    Litat jsem se tak trosku bala vzdycky, ale je pravda, ze autem se bojim vyrazne vic.
    Letela jsem z USA do CR 11.zari. Akoratze v roce 2000.
    Kdyz jsem pak s Matyaskem mela vypocitany termin porodu na 11.9. (narodil se nakonec az 22.), prislo mi to uplne magicky.

  3. avespasseri 26.3.2015 / 09:04

    Zajímavé… já se létání nebála nikdy a žádné špatné zkušenosti nemám… ale trochu se teď bojím, abych to nezakřikla…
    Říká se, že poslední dobou je výrazně více leteckých neštěstí… tedy ne ani na počet těch neštěstí jako počet těch mrtvých během nich….
    Ale stále to beru tak, že pravděpodobnost, že se něco stane v letadle je mnohem, mnohem menší než v autě…. statisticky podloženo…

    Má budoucí cesta na dovču do Turecka bude sranda i tak… matka mi před pár dny Skypovala tu „úžasnou“ zprávu… odbavení ve 3 ráno na Ruzyni. Nejen že padla ta představa, že pojedeme v klidu vlakem a pak autobusem přímo z hlaváku (v tu dobu nic nejezdí), ale já i dcera budeme parádně unavené a otravné :-)))))

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s