Šikulka

V poslední době na to nárážím všude možně: podle moderních výchovných metod by se děti neměly chválit. Docela pěkně shrnutí přináší tento článek. Pochvalám se věnuje také kniha Respektovat a být respektován.

Jak jste na tom vy? Chválíte své děti? A jak?

Já se občasnému „šikulkování“ zatím ubránit nedokážu. Ale od přečtení výše zmíněné knihy se aspoň snažím svůj výkřik „Jé, ty jsi ale šikulka“ doplnit – popsat, co mě k tomu šikulkování dovedlo, co přesně se mi na jeho výtvoru nebo chování líbí. A musím uznat, že to někdy dá docela práci, najít ta správná slova. Nicméně věřím tomu, že to je důležité, protože dítě jistě vycítí, že se o něj skutečně zajímám a že opravdu vidím, co dělá.

Stejně tak se snažím vyhnout i jinému škatulkování. Nebo si ho aspoň uvědomovat. Když vidím, jak se Motýlek po spořádání jablka a banánu cpe dospěláckou porcí těstovin, snadno mi ujede: „Ty jsi ale žrout.“ Přitom vím, že zítra bude možná jídlo celý den bojkotovat a už si to myslet nebudu. A především informační hodnota slova „žrout“ je nulová. Daleko přesnější by bylo říct: „Dneska jsi měl asi velký hlad“ nebo „Dnes ti nějak obzvlášť chutná.“

Jako rodič se zkrátka den co den učím a pořád si uvědomuju různé přešlapy, což je podle mě nadějný začátek.

Na druhou stranu se mi zdá, že jak se všichni snažíme mermomocí vyvarovat výchovných chyb a také neopakovat nezdary našich rodičů, ztrácíme svou vlastní přirozenost. Protože když se vrátím k tomu článku, nemůžu si pomoct, ale věta „Je pro mě vážně potěšením přijít do uklizeného pokoje“ mi zní velmi uměle.

14 thoughts on “Šikulka

  1. Luca Kocurova 15.1.2015 / 13:55

    přesně… hlavně buď svá… a hodně taky řekne výraz tváře, tón hlasu… na tom se pozná, jestli to myslíš vážně. mně už tyhle výchovný rady a články začínaj strašně lézt na nervy

  2. Quanti 15.1.2015 / 14:20

    „Je pro mě potěšením přijít do uklizeného pokoje“ mi zní jak od mého otce manipulátora. Emoce nulová. Ať si respektovači říkají, co chtějí, já budu svému dítěti říkat, že je šikulka, protože je to pro mě ekvivalent říkání toho, že ho miluju, a ne prázdná fráze, abych se ho zbavila. Čím je B. starší, tím mi přijde zbytečnější něco o výchově číst a řídím se vlastní přirozeností, tyhle rady mi připomínají zubařské doporučení „nelíbejte dítě na ústa“ (aby se nenakazilo zubním kazem). Asi nic mě v souvislosti s mateřstvím tak nenadzvedlo… a tak už nečtu, nečtu a nečtu.

  3. avespasseri 15.1.2015 / 14:33

    Pokud se šikulkování zvrhne právě do toho nálepkování, bez obsahu, ať už informačního (co přesně se mi líbí), nebo vztahového (takové to: mám tě ráda jen když jsi šikulka), tak je to k ničemu. Nechtěla bych, aby mi někdo říkal, že jsem šikulka. Já sama to (a podobné věci) klidně řeknu, ale dělám to podobně… doplním to něčím konkrétnějším. A přesně… z mého běžného chování to dítě velmi přesně chápe, jak to myslím. Ostatně o pochvalách jsem poslední dobou hodně přemýšlela i z jiného hlediska a pravda je, že jsme se už v dětství naučili si myslet, že bez pochvaly nejsme dostatečně oceňováni, trváme na tom, že to budeme slyšet od lidí kolem sebe, jinak nás přece nemají dost rádi, nejsme pro ně dost dobří (i když bychom děsně rádi). Je to jako semínko, které se nenápadně v tom dětství zaseje, a pak jen čumíme, do jak obludných rozměrů se rozroste v dospělosti… i když obvykle to tak třeba nevnímáme (jako já), tak v určitých životních situacích najednou můžeme zjistit, do jakého problému nás tenhle program dostal. Napsala jsem o tom dnes shodou okolností taky článek… vyjde večer🙂

  4. Calad 15.1.2015 / 16:01

    Myslim, že pokud jen neplacáš pochvaly, které nemají žádný význam. Prostě když jsou zasloužené tak nemůžou být špatné…
    A kolikrát si říkám, jestli si to dítě bude umět udělat ze sebe legraci. Když se mu už teď bojíme říct, že je „žrout“. U nás vede slovo čuník a Eli se dostal do té faze, že začne nějaké jídlo patlat po stole a když je hotovo, tak si i zachrochtá a zasměje se tomu. A to přece nemůže být špatné?! Ví, že to není nic špatného a že naše láska tím neklesá a pomůže mi stůl utřít…

    • avespasseri 15.1.2015 / 16:32

      Já myslím, že tam jde hlavně o takové to odsuzující: „Ty jsi ale čuně, koukej co děláš“. S opravdu silným negativním zabarvením. Když je to v legraci, pozná to i dítě. Humor odlehčuje negativa… jen se to zas nesmí zvrhnout v negativní ironii…

  5. K. 15.1.2015 / 20:10

    ahoj Vanilko,
    díky tvému článku jsme dnes s V. měly pěknou a veselou diskuzi s praktickými ukázkami na dětech🙂 a já si marně snažila vybavit další poučky o pochvalách, které jsem nedávno shlédla. Je to hodně provokativní, N. Aldort totiž pochvaly vůbec neuznává (ani ty popisné) a tak ti tu trošku více rozbouřím diskuzní pole a vkládám odkaz – je to přibližně po 43.minutě https://www.youtube.com/watch?v=qGgiO7xi92U😉 Doufám, že neva. Já tak vyhraněný názor nemám, pochvaly používám však již méně než dřív…

    • avespasseri 15.1.2015 / 21:12

      Fakt je, že mě napadla jedna věc: když ke mě přijde nějaké dítě s tím, ať řeknu, jestli je to a to hezké, jestli se mu to povedlo, někdy odpovídám: A co myslíš ty? Nejde o mě, jak se mu to líbí, ale zda jemu se to líbí a zda je s tím spokojený, nebo by na tom ještě něco změnil. A to je přesně to, co tam říká Aldortová… že pochvaly ničí vnitřní motivaci a sebehodnocení… příliš se pak spoléhají na to, co ostatní a svou hodnotu vidí jen v tom, co ti ostatní řeknou na to, co udělali. To bych brala hodně vážně…

  6. Oh My Beautiful Life 15.1.2015 / 22:18

    Toto téma nadnesla někdy před časem i Sedmikráska a hodně mě to přimělo k zamyšlení – nad mým dětstvím a vztahem k pochvalám a ocenění. Mě to semlelo. Školní hvězda, a v dospělosti pád na hubu. Doslova. Pardon za ten výraz. Jinak Juniorovi chválím konkrétní činy. A každý den si říkáme, že se máme rádi a že se milujeme a že jsme jedna rodina, jedna parta … Pořád něco. A taky se vztekáme, aby toho medu nebylo příliš 😉

  7. Jitka 15.1.2015 / 22:18

    Jé, ten článek tam má vykopírované věty z knihy, kterou jsem nedávno četla. Jmenuje se „Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly – Jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly“. Je tam o tom celá kapitolka, oni vybrali poněkud bezkontextově jen pár věcí. Samozřejmě je to překlad myslím anglické knihy, takže proto pro nás ty věty vypadají divně. Ale já jsem si z toho vzala ten základ a to hlavní a říkám si to po svém. V té kapitolce byl i parádní příklad s obrázkem na kterém jsem třeba já nejlépe pochopila, oč vlastně jde. Opíšu ho tady:
    —————
    „Mé dítě se zrovna vrátilo z mateřské školy a hned mi pod nos strčilo papír pokreslený různými čmáranicemi. Na to přišla otázka: „Je to dobré?“
    Mou první reakcí bylo: „Je to moc hezké.“ Pak jsem si vzpomněla. Ne, já to musím popsat. Netušila jsem, jak mám popsat tu změť čas.
    Řekla jsem tedy: „Takže vidím kruh, kruh, kruh – spirála, spirála, spirála, – tečka, tečka, tečka, tečka, a čára, čára!“
    „Jo!“ zakýval můj syn vzrušeně hlavou.
    Řekla jsem: „A jak jsi zrovna na tohle přišel?“
    Na chvíli se zamyslel a pak odvětil: „Protože jsem umělec.“
    Pomyslela jsem si: „To je opravdu úžasný proces. Dospělý popíše a dítě ocení samo sebe.“ …
    ———————–

    Ten se mi líbil. Jinak ten příklad se šálou tam byl jako komiks a vyznělo to lépe než v článku. Ostatně, právě komiksy v té knize jsou to jediné, co z ní četl manžel. A líbilo se mu to a něco mu to dalo.
    Knihu doporučuji k přečtení. Většinou pokud se někomu nelíbily knihy Aldortové, tak byl nadšený z této, protože to je opravdu praktická „příručka“, jak vlastně s tím dítětem mluvit. A každá kapitola se z větší části potom skládá z příběhů a dotazů reálných rodičů, kterým ty prvotní „poučky“ nefungovaly a jak to oni sami vlastně třeba vyřešili. Kniha ani není moc drahá, tak jestli máte možnost si ji koupit a čas ji číst, budu se těšit případně v některém z dalších příspěvků na Váš pohled na knihu. Snad pro Vás nebude zklamáním jako kniha Aldortové, kterou jsem tady někdy taky doporučovala.

    A co se týká mne a chválení, já mám štěstí, že jsem knihy Aldortové i tuto četla velmi brzy (do půl roku syna), takže už od malička do každé komunikace s ním vnáším něco obecně z těch přístupů a je pro mne naprosto přirozené třeba nepopírat jeho pocity (syn se lehounce bouchne zezadu do hlavičky a začne ječet jak na lesy, přitom ho to ale nemohlo tolik bolet, ale já už říkám, jak jsem zvyklá „to bolí, to bolí, ano, to bolí, pofoukáme…“ a je hned klid. Babičky, které mu hned říkají, že „to přece nebolí“ a „velcí kluci nepláčou“ apod. si vyslouží jen dlouhotrvající řev pro nic.). Stejně tak ta chvála, už dlouho se učím jej chválit popisně. Jasně, že řeknu „ty jsi ale šikulka“ v první chvíli, ale pak dodám „stojíš pevně a hezky i v těch nových botičkách“ nebo něco podobného popisného. Když s tím maminka začne zavčas, není to těžké a jde to samo. A samozřejmě, pro ty ženy, které třeba v diskuzích píšou, že články jsou na nic, je to třeba přirozené a nemusí na to číst žádné články. Spousta maminek to vlastně dělá přirozeně a ví, jak mluvit se svým dítětem a chápe „dětský pohled na svět“. Já to neumím a přirozeně to v sobě nemám, takže jsem za tyhle knihy velmi ráda.

    • Vanilka 16.1.2015 / 09:33

      Tu knihu „Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly“ už mám doma možná od minulých Vánoc. Moc se na ni těším, ale ještě jsem se k ní nedostala. Tak snad brzy🙂
      A souhlasím s tím, že když Motýlek spadne a já ho hned zvednu a pochovám, řeknu mu: „A jé, ty ses bouchnul, asi tě to bolí a taky ses leknul,“ uklidní se mnohem rychleji, než když mu manžel říká: „To nic není, vždyť ses vůbec nebouchnul, to tě přece nemůže bolet.“

      • Sedmi 16.1.2015 / 22:09

        taky doporucuju… prisla mi prirozenejsi a prinosnejsi nez RaR a dalsi podobne… a pak jeste sourozenci bez rivality, ale to asi az treba pozdeji😛

  8. Blog Zrzky 15.1.2015 / 22:32

    Rozumím principu, s něčím naprosto souhlasím, nicméně si myslím, že se musíme řídit víc vlastním rozumem a srdcem, než knihami, radami psychologů a pediatrů. Sama tyto knihy čtu a v konečném důsledku vždycky cítím trochu zklamání, že takto to stejně dělat nechci a nebudu. Jana

  9. Alizia 16.1.2015 / 11:34

    Taky šikulkuju, ale většinou k tomu ještě něco dodám. Vždyť my si tak říkáme ze srandy i s partnerem, jsme všichni šikulky, nějaká slova podpory a uznání jsou potřeba, když to řekne někdo mě, tak z toho rozhodně žádný komplex nemám. Ale chápu, že u dítěte je potřeba větší vysvětlování…

  10. Sedmi 16.1.2015 / 22:13

    snazim se chvalit konkretni veci, ale nekdy proste taky reknu, ze jsou holky sikulky… ale na druhou stranu bych rekla, ze je dulezite nekdy ocenit i osobu jako takovou… potom nema clovek v dospelosti takovou touhu po uznani od jinych, protoze to uz si prosel a ta potreba byla nasycena v detstvi…

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s