Motýlí návštěva Zürichu

Vím, že bych měla psát česky Curych (a ne Zürich), ale na tuhle českou verzi si asi nikdy nezvyknu.

Motýl měl v pondělí jednání v Zürichu a tentokrát vzal mě a Motýlka s sebou. V pátek večer jsme odjeli k jeho rodičům do Colmaru a zůstali tam do nedělního dopoledne. Odtamtud je to do Zürichu jen hodina a čtvrt cesty.

Po příjezdu jsem se ubytovali v nádherném hotelu hned u jezera a vyrazili do víru vánočně vyzdobeného velkoměsta. Motýlek statečně snášel kodrcání v kočárku, jen občas si vyžádal vystoupení a ťapání.

Vypila jsem svůj první letošní svařák. Vlastně nejen letošní. Vždyť minulé dvě zimy jsem byla buď těhotná nebo kojící. Asi proto se mi po něm pěkně točila hlava.

Po krátké odpočinkové pauze v hotelu jsme si dali večeři ve vegetariánské restauraci Hiltl, kterou jsem našla při vyhledávání baby-friendly podniků v centru Zürichu. Překvapilo mě, jak byla restaurace v neděli večer plná. Že by vegetariánské jídlo bylo teď tak populární? Pochutnal si i Motýl, který se nejprve na můj bezmasý výběr moc netvářil. Vybral si jídlo z exotičtější části jídelního lístku – jakýsi asijský, velmi pálivý recept. Já jsem zvolila jednoduchost: gnocchi s rajčatovou omáčkou, o které jsem se podělila i s Motýlkem, kterému moc moc chutnaly. Trochu mě zklamal na webu avizovaný dětský koutek. Ale aspoň měli místo pro kočárek, k dispozici tu samou dětskou židličku Stokke, jako má Motýlek doma, a pastelky, které Motýlek miluje. Kromě toho bylo možné kreslit fixami i na skleněné zábradlí u schodiště, což je pro děti jistě originální zážitek. Až na to, že většina fixek bylo už vyschlých.

V pondělí ráno Motýl vstal moc pozdě, takže se vzdal hotelové snídaně a odchvátal na schůzi. To my s Motýlkem jsme si hotelovou snídani dopřáli. Teda hlavně já. Motýlek snědl jen jeden koláček ve tvaru koule, pěkně si tak zaprasil ruce a krásně pak zapatlal okno. Nejklidnější byl totiž na okenním parapetu, kde seděl a pozoroval ptáky, kachny a labutě plující na kanálu vedoucím do jezera, zatímco já si celkem v klidu vychutnala hned dvě kávy s mlékem!

Potom jsem měla v plánu procházku se zastávkou v další kavárně z mého baby-friendly seznamu a nějaké malé nákupy. Na kavárnu ani nákupy ale nedošlo, protože jeden z Motýlových obchodních partnerů na schůzi nedorazil kvůli stávce na belgickém letišti, schůze tím pádem skončila dřív a Motýlův švýcarský šéf nás všechny tři pozval na oběd. Takže jsme se jen stihli projít kolem jezera a už jsme chvátali zpátky do hotelu, kde nás Motýl i se zavazadly vyzvednul autem a odvezl do restaurace. Ta byla ve velmi business stylu, takže návštěva batolete tam byla poněkud kuriózní. Hned za naším stolem byl otevřený regál plný sklenic na víno. Ke konci už Motýlek absolutně nedržel na místě a začal tam pobíhat jak neřízená střela. Nechápu, jak je možné, že se to obešlo bez střepů či jiné katastrofy. Snad jsme Motýlovi před jeho šéfem nepokazili seriózní pověst.

No a pak jsme jeli domů.

Večer jsem zjistila, že jsem v hotelem zapůjčené dětské postýlce zapomněla Motýlkovu opici, která hraje ukolébavky. Hned v úterý jsem do hotelu volala a moc milý pán v recepci mi slíbil, že nám ji pošle poštou. Tak snad to nebude dlouho trvat.

 

Advertisements

4 thoughts on “Motýlí návštěva Zürichu

  1. avespasseri 10.12.2014 / 22:47

    To mi připomnělo, jak jsme si kdysi – parta kamarádů – v pizzerii v Harrachově krátívali dlouhé čekáním vymalovávání papírových obrázků pizzy – dost velkých 🙂 I dospělí se tak super zabaví :-)))
    A taky mě napadlo, že je dobré, když člověk doma nemá skleněné zábradlí :-)) Kdyby se třeba chtěl Motýlek trochu zamalovat i doma :-))))

    • Vanilka 11.12.2014 / 09:17

      No, děti v některých věcech nevidí rozdíl. Například se svými sestrami Motýlek maloval na magnetickou tabuli opřenou o zeď. Když odjely, k magnetické tabuli se vrátil, chvilku na ni čmáral a ve chvíli, kdy mu Motýl řekl, že na tabuli malovat může, ale na zeď ne, natáhnul ruku a už už chtěl čárat na zeď. Já jsem v tu chvíli pochopila dvě věci: 1) on možná nechápe, PROČ na tabuli ano a na zeď ne, protože obojí pro něj vypadá stejně, a 2) děti dělají to, co předpokládáme, že dělat budou. Takže ve chvíli, kdy Motýl začal předpokládat, že by Motýlek mohl chtít čmárat na zeď, k tomu skutečně došlo. Do té doby ho to nenapadlo.

      • avespasseri 11.12.2014 / 12:55

        Hezky řečeno: dělají to, co předpokládáme, že dělat budou 🙂 Ne, že nám to dělají naschvál, jak řekneme NE :))

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s