I takové jsou mé luxusní dny…

Můj včerejší den

8.00 Společně s Motýlem necháváme Motýlka v jeslích a odjíždíme do práce. V autě se příšerně pohádáme kvůli mojí „žádosti o vycházku“. Motýlovi vadí, že chci jít do kina s kamarádkou a ne s ním. Já se mu snažím vysvětlit, že půjdu ráda do kina i s ním, ale momentálně nemáme nikoho na hlídání, takže do kina může jít jen jeden z nás. Výsledek silně kontraproduktivní. Do kina už se mi vlastně ani nechce.

13.00 Z ranní hádky mě celé dopoledne bolelo břicho. A tak mě nenapadne nic lepšího, než se cestou na schůzku stavit v McDonaldu. To už jsem dlouho neudělala. Snažím se stravovat zdravě a McDonald je symbol všech zvrhlých hodnot dnešní společnosti. Ale já se potřebuju utěšit něčím nezdravým, vyjádřit svoje rebelství nebo se možná cítit ještě o něco hůř, než jsem se cítila dosud.

14.00 Parkuju, platím parkovné a jdu se nahlásit na recepci v jedné prodejně aut, kde mám pracovní schůzku. Recepční mi říká, že jsem na špatné adrese, ve špatné prodejně (a na špatné planetě, mám chuť dodat). Popisuje mi cestu do správné prodejny. Nechávám auto tam, kde je (už jsem zaplatila parkovné) a cupitám tam v dešti pěšky.

14.15 Čekám ve správné prodejně na pána, se kterým mám schůzku a který má ještě větší zpoždění než já.

15.00 Utíkám ze schůzky k autu.

15.15 Vyzvedávám Motýlka z jeslí. Ověřuju si, že už svačil.

15.45 Přijíždím s Motýlkem k bazénu a popoháním ho do šatny. Převlékám se do plavek, zatímco on se sápe po tašce zavěšené na kočárku a chce banán. Převlékám ho, zatímco on do sebe souká celý banán.

16.00 Jdeme do vody. Motýlkovi se ale moc neche.

16.05 Instruktorka nám maminkám podává rukávky, které máme svým dětem navléci. Už to na nás zkoušela minule. Všechny děti si navlékají rukávky a vesele se s nimi čvachtají v bazénu. Motýlek stejně jako minule rukávky odmítá navléci, takže ani nemůže zjistit, jestli by se mu plavání s nimi líbilo či nikoli.

16.15 Stále přesvědčuju Motýlka, aby si navléknul rukávky. Instruktorka mi přichází na pomoc. Navléká rukávky nejdřív mně, což vyvolá na Motýkově tváři náznak pobaveného úsměvu. Když je navlékne jemu, spustí hysterický řev. Instruktorka mě nabádá, abych mu je nechala aspoň 5 minut. Jenže Motýlek nasadil svou „gumovou strategii“, což znamená, že povolí všechny svaly v těle (kromě hlasivek) a je jako hadrová panenka. V tomto stavu je prakticky nemožné ho posadit, postavit na nohy ani držet v náručí. V bazénu to navíc komplikuje skutečnost, že je celý kluzký.

16.16 Strhávám Motýlkovi rukávky a snažím se ho uchlácholit. Instruktorka na mě vrhá přísný pohled a ukazuje na hodiny. Z jejího výrazu je jasné, že jsem selhala. Měla jsem mu ty rukávky přece nechat alespoň pět minut!

16.20 Držím Motýlka v náručí a společně sledujeme, jak ostatní děti hezky plavou. S rukávky. Instruktorka mi přichází promlouvat do duše: „Proč ho chováte a hladíte, přestože nedělá, co chcete vy? Proč ho necháváte, aby vám šéfoval?“ Snažím se jí vysvětlit, že my si na žádné šéfování nehrajeme. Snažím se o partnerský přístup. Já nejsem šéf a on taky ne. „Ale děláte to, co chce on,“ opáčí instruktorka. Nevím, co jí na to mám říct.

16.25 Motýlek předčasně vylézá z bazénu a vede mě k tašce. Chce jídlo. Prostě má pořád ještě hlad.

16.35 S převlečeným Motýlkem, který křoupe piškot, se jdu zeptat instruktorky, jestli pro zápis do příštího trimestru, který se koná tento týden, musíme mít zvládnuté plavání s rukávky. Velkoryse mi dovolí se zapsat do příštího kurzu a zaplatit nehorázně drahé kurzovné.

17.00 Motýlek kňourá v autě cestou domů. Došly mu piškoty. Dávám mu jablko, které do příjezdu domů zvládá sníst celé včetně slupky, kterou mu obvykle loupu, a části ohryzku.

18.30 Večeříme. Motýlek si chce se mnou vyměnit talíř, ačkoli na něm má to samé, co já. Po večeři si dá ještě jogurt. Chce další. Jenže já už nemám ten samý. Nesu mu jogurt jiné značky, v jiném kelímku. Motýlek spustí hysterickou scénu a snaží se hodit na zem vše, co se nachází v jeho dosahu.

19.00 Sprcha.

19.15 Hysterická scéna, protože Motýlkovi nechci půjčit Motýlův holicí strojek. Proklínám Motýla, že nechal svůj holicí strojek na viditelném místě vedle umyvadla.

19.20 Motýl se vrací domů. Má skvělou náladu. Diví se, proč Motýlek křičí. Navrhuje, že Motýlka uloží do postele.

19.45 Peču banana cake.

20.00 Motýl přichází z Motýlkova pokojíku. Motýlek spí. Motýl dává prádlo do pračky a pak připraví večeři (že by něco žehlil?)

22.30 Padám do postele a doufám, že až se probudím, všechno bude jiné. Lepší.

Advertisements

20 thoughts on “I takové jsou mé luxusní dny…

  1. ela podnikatelová 4.11.2014 / 12:10

    jak jsi odstartovala dnešek?
    hádka o kino by mě taky zprudila na celý den a pak se těžko přenáší přes malichernosti typu strojek v koupelně a věčně nenajedený dítě, ať je takových dnů na pytel co nejmíň 🙂

  2. Bára 4.11.2014 / 12:13

    Nezbývá než opravdu věřit v lepší zítřky 🙂
    Taky je už netrpělivě vyhlížím, neb momentálně se naše domácnost nachází ve stavu totálního rozkladu. Všichni kromě muže solidárně kašlou, smrkají a jedno z dětí si přisadilo ještě s horečkou. Jedinou mou záchroanou je pár minut denně, kdy se schovávám s notebookem v koupelně a předstírám, že zbytek reálného světa neexistuje 🙂

    Přemýšlím nad tím, co bych řekla té instruktorce na výtku, že dělám, co chce dítě.
    Taky se snažím o respektující přístup, dohody… A u okolí občas narazím. Ale co se respektování dětí týče, je to jedna z mála věcí, v nichž jsem si jistá a kde se sama za sebe, potažmo za děti umím postavit, aniž bych o tom pochybovala.
    Nejstaršímu synovi je pět a myslím, že můžu říct, že nám to funguje a zatím z něj není sígr, co by se svévolně vzpěčoval autoritám a škodil na potkání 🙂 Jen se občas nechová tak, jak by se to okolí (a někdy i mně) zamlouvalo. Ale pokud tím nikomu neubližuje, neškodí, nic neničí proč bych ho měla pořád umravňovat jen proto „že se to tak dělá/nedělá.“
    Jsou věci, kde dětem nechávám vlastní prostor pro rozhodování. U hraní, plavání a dalších aktivit, které mají být příjemné, obzvlášť 🙂
    Takže já bych asi řekla, že nechci dítěti plavání zprotivit, a že až k tomu dozraje určitě si rukávky dát nechá…nebo se plavat naučí i bez nich. A že jsem na plavání proto, abych se spolu s dítětem bavila a ne s ním bojovala 🙂

    • blogerkka 4.11.2014 / 12:39

      Ufuf, ano, díky, že jsi to za mě vymyslela, asi bych to taky takhle řešila, ale úplně stejně přesně vždycky nevim, co těm lidem říct – tak nějak mají pravdu i nemají… vždycky přemýšlím nad tím, jestli to máme my (čti „o-jakýs-takýs-respekt-usilující“ rodiče) těžší nebo lehčí.. Ve výsledku bychom to měli mát lehčí, protože by děti měly být samostatnější a zodpovědnější, ale ten začátek – míněno prvních pár let je asi o dost náročnější – je přece lehčí dítě nacvičit na rázné zákazy a utnutí scén, než muset být donekonečna trpělivá a nenutit dítě do věcí, které nejsou opravdu nutné…

    • Vanilka 4.11.2014 / 13:48

      Já si jsem taky víceméně jistá, že ve výchově jdeme správnou cestou. Někdy sama sebe překvapím, jak dokážu zachovat klid a chladnou hlavu, jak umím být trpělivá… 🙂 I včera jsem byla celkem v klidu (teda ráno v autě ne, ale pak už jo). Jen ta instruktorka mě trochu vykolejila. Samozřejmě zpětně umím vymyslet spoustu odpovědí, které jsem asi měla vyslovit. Ale v tu chvíli jsem na ni zůstala jen mlčky zírat.

  3. K. 4.11.2014 / 12:35

    soucítím s tebou 😉 také podobné dny prožívám. Bohužel mcdonald, ani čokoláda, ani jiné prasárničky (jak říkala jedna má kolegyně) stejně nezaberou a zbývá jen věřit, že druhý den bude lépe… a bude!
    Co se týče plavání, asi máme štěstí na zkušenou instruktorku, která to s malými dětmi umí a do ničeho je nenutí. Na všechny pomůcky je zvyká postupně a když je nechtějí/sundávají, ještě nás brzdí v přemlouvání dítěte a prostě pásek nebo kroužky na ruce sundáme. Její přístup funguje!

  4. avespasseri 4.11.2014 / 12:41

    To byl ovšem „luxusní“ den. Mám také story z plavání. U nás nešlo o rukávky ale o potápění. Pravda, lektorka nebyla taková drsňačka, ale přece jen to také zkoušela: „však to zkoušejte, ona si zvykne“. Ta moje se totiž ještě na 10 měsících potápěla (jediné foto, co máme), ale na roce už nechtěla. Párkrát jsem to zkoušela, jak instruktorka velela. Pak mě to přestalo bavit a dál jsme plavat nechodily. Dcerka pak pár let odmítala strčit hlavu pod vodu. Až nějak těsně před školkovým plaveckým kurzem se to zlomilo. Někdy prostě nevidím důvod hrát mocenské hry… kvůli rukávkům??? Nebo potápění?? Na tzv. „vymrčování“ taky nehraju. Ten názor mnoha rodičů, že když dítě začne plakat, že nás vydírá…. bude nejspíš dán tím, že se vydírat nechají. U nás dítě pláče, protože něco chce a nemůže to mít. Ale to je přece přirozené. Přece se nebude radovat a předstírat, že je vše OK.

  5. Oh My Beautiful Life 4.11.2014 / 12:59

    Den blbec, ale rozumím Ti, takových bylo a bude. A ze všech se vyspíme ;-). Nad instruktorkou kroutím hlavou, tady si lidi asi nedovolí někomu do výchovy kecat. Alespoň mně se to ještě nestalo. A to náme za sebou taky scény, kdy nechtěl pod vodu, destičku, pásek. S rukávky neplaval nikdy, učí se s hrudním páskem. Třeba to půjde jinak. Nenech si do toho kecat. Byly i hodiny, kdy jsme si hráli na jedné straně bazénu a celá skupina jela svůj program. A taky se to nezbláznilo. Pevné nervy!

  6. Jitka 4.11.2014 / 13:02

    Tak vidím, že jsem udělala dobře, že jsem nepodlehla módě plavání kojenců, batolat a malých dětí obecně 🙂 Myslím, že synka naučíme plavat, až na to bude vhodná příležitost později 🙂 Trochu mne totiž zarazily ty rukávky, vždycky jsem slýchávala, že tím se děti vůbec plavat nenaučí a je to pro správné návyky ve vodě vlastně i dost škodlivé. Říkala mi to i jedna maminka, která chodila s batoletem na plavání nedávno. Prý se musí používat takové ty nadlehčovací pásy upevněné v oblasti beder a k tomu plovací destičky. Tak nevím, podle mne i sám Motýlek možná ví, že rukávky jsou fakt na nic a snažil se Vám to říct 😉

    Jinak, jak jste psala dříve o nevýchově atd., tak teď čtu knihu „Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, Jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly“ a ta je podle mne výborná, rozhodně ji doporučuji k přečtení. Jen se zabývá výchovou dětí až tak od 2 let, takže o období vzdoru malých skoro dvouleťáků tam ještě zas tak moc není.

    • Vanilka 4.11.2014 / 13:53

      Nevím, jestli plavání kojenců je či není v módě. Já jsem si spíš představovala, že jako malému miminku bude vodní prostředí připadat přirozené, a tudíž bude na vodu zvyklý a později pro něj bude snadnější naučit se plavat. V těchto kurzech totiž nejde o to, aby se mimino naučilo plavat. Dítě tak do 3 nebo 4 let prý ještě nedokáže správně koordinovat pohyby, jeho mozek na to ještě není vyvinutý. Mně šlo hlavně o to, aby se vody nebál a aby se v ní cítil dobře. Takže nutit ho do rukávků asi nebude ta správná cesta. Já sama rukávky taky nesnášela, když jsem byla malá, protože mě bolelo jejich navlékání. A plavat jsem se naučila i bez nich.
      Mimochodem my v tom bazéně nemáme takové ty klasické nafukovací rukávky. Jsou to spíš takové navlékací plné kruhy. Ale účel je stejný.

    • Vanilka 4.11.2014 / 17:37

      Jo a tu knížku už mám koupenou. Ale dostanu se k ní nejspíš stejně až po Motýlkových 2. narozeninách 🙂

  7. veve 4.11.2014 / 13:12

    Ještě jsem čekala, že Motálek ten banán v bazénu vyblinká…. 🙂 to by se určitě stalo nám 🙂 Jinak já jsem také měla min.týden jeden luxusní den… to se kazilo naprosto všechno… Soucítím

    • Vanilka 4.11.2014 / 13:55

      Toho by byl klidně schopný. Včera jsem asi přece jen měla štěstí 🙂

  8. veve 4.11.2014 / 13:16

    a ještě jsem chtěla napsat, že vbazénu, kam chodíme my, se právě také snažíme o „rukávky“ a takové nadnášecí pásy … Nechtějí to 4 děti ze 4, takže buď v klidu 🙂 A gumová strategie je naprosto luxusní pojem…. Také je teď u nás tato strategie na denním pořádku…

  9. Luca 4.11.2014 / 13:29

    K postu v 16:15: ja tomu rikam „tekouci dite“. Jinak co je to za blbost plavat s rukavky??

    • Vanilka 4.11.2014 / 14:01

      Asi bych ještě měla dodat, že tady v Luxu probíhají kurzy plavání pro batolata trochu jinak než v ČR. Aspoň podle toho, co jsem slyšela. Už mě zarazilo například to, že když jsme byli „v začátečnících“, učili jsme se potápět, ale později jsme od potápění úplně upustili. Když jsem se na to zeptala, dozvěděla jsem se, že potápět už se v kurzu nebudeme. Přijde mi to škoda, protože si myslím, že to je zrovna dovednost, kterou dítě snadno zapomene a později už se může bát. Pak mě překvapilo plavání s nafukovacím kruhem. Teď ty rukávky. Nevím, proč jsem si myslela, že by se dítě mohlo učit plavat bez těchto pomůcek… Přemýšlela jsem i nad tím, že zkusím najít nějaký jiný kurz. Jenže výběr v Luxu je omezený, některé jsou pouze dopoledne a to já jsem v práci… Tak pokračujeme v tomhle a já si říkám, že hlavní je udržet si ten kontakt s vodou a s ostatními dětmi. A bavit se.

    • veve 4.11.2014 / 20:05

      Luco máme stejný pojem „tekoucí dítě“ 🙂 To je pěkné číst, jak je to všude stejné 😀

  10. Sedmi 4.11.2014 / 14:08

    hezky… btw Motylek ti toho sni za den vic jak my vsichni dohromady, pane jo…

  11. Alinka 4.11.2014 / 21:15

    Peknej den. Ale klid. Takove obcas zaziva kazda z nas.
    Ad plavani: a co proste nehodit na kurz, ale jen spolecne do bazenu? S Matyasem jsem plavat chodila. Nechtel se potapet a prestoze se mi puvodne dusovali, ze to nevadi, delala na me instruktorka obliceje. A snazila se mi vysvetlit, ze to je moje vina, protoze ja se bojim ho pod vodu strcit a on to vyciti, a proto rve. No pochopitelne, ze po desatem neuspesnem pokusu uz jsem se bala, protoze mi bylo jasny, ze bude rev. Takze jsme chodit prestali. Ted chodime do bazenu, kdyznse nam chce. Bez rukavku a kruhu. Zato s kyblikem, balonem a kelimkama. Ani jedno z deti uz se vody neboji. Potapeji se oba, i kdyz Matyasek to nijak nevyhledava. Ale kdyz z klouzacky zahuci pod vodu, neboji se a nelokne si.
    Ve vode si hrajem, blbnem. A je mi jedno jestli to odpovida nejakemu spravnemu postupu v kirzu nebo ne. Hlavne, ze nas to bavi a deti se vody neboji. Naopak. Milujou ji.
    Ad odpoved te instruktorce. Naprostty souhlas s Barou. Plavani by mela byt zabava, ne muceni.
    Pevne nervy!

    • Vanilka 5.11.2014 / 13:16

      Když já se bojím, že bez drahého kurzovného bych nebyla schopná chodit do bazénu pravidelně. A taky díky kurzu se dostaneme do bazénu, ve kterém je dostatečně teplá voda, aniž by to bylo dětské brouzdaliště. Poblíž našeho bydliště je aquacentrum, kam jsme s Motýlkem už taky párkrát zašli. Jenže pro děti je tam určený bazének, ve kterém je vody tak po kotníky. Na čvachtání je to dobré, ale my jsme si díky kurzu zvykli na skutečné „plavání“. Motýlek v tom bazénu, kam chodíme na kurz, samozřejmě nestačí, i když je tam posuvné dno, takže na některé aktivity ho posunou výš a děti můžou ve vodě i stát. Jenže tenhle bazén je přístupný právě jen na kurzy. A když jsem Motýlka zkusila vzít do normálního plaveckého bazénu, křičel, protože voda byla moc studená.

  12. K 6.11.2014 / 12:18

    Někdy to tak prostě je, máme to všichni a asi jsme to dělali i našim maminkám

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s