Spontánní vaření

Chtěla bych umět spontánně vařit. Co tím mám na mysli?

Nedávno jsem se stavila u jedné kamarádky na rychlý oběd. Naservírovala mi výtečnou kuřecí roládu s opečenými brambory, které promíchala s pár kolečky mrkve. Především ta roláda u mě vyvolala uznalý obdiv. A ještě víc mě ohromilo, když kamarádka skromně podotkla: „Přítel včera koupil kuřecí prsa a už jsem tu měla pár dnů starý chleba a nevěděla jsem, jak ho využít, tak jsem si řekla, že udělám roládu.“

Tohle je přesně to, co neumím. Vymýšlet si recepty a pokrmy podle toho, co mám zrovna doma.

Přeptala jsem se, jak se ta roláda přesně dělá, neboť starý chleba mám doma ve skříni skoro pořád. „To si namočíš chleba do mlíka, já jsem k tomu ještě opekla trošku slaninky, přidáš k tomu bylinky, koření, vejce a pak to všechno smícháš a zatočíš do té rolády. Tu pak svážeš nití a strčíš to do trouby.“

Takhle nějak mi to popsala. Pro moji kamarádku je to něco naprosto běžného. Má už asi mnoho kuchařských zkušeností a hravě svede takové to vaření a pečení „od oka“. Já ne. A myslím, že to nebudu umět ani za dvacet let.

Já si na všechno hledám recepty. A podle těch receptů potom vařím a jen málokdy si je nějak přizpůsobím. Když se pokrm nepovede, recept zahodím nebo si aspoň zapamatuju, že už ho dělat nemám. Když se povede, schovám si ho nebo označím post-item v kuchařské knize, abych ho příště našla rychleji.

Samozřejmě taky občas improvizuju. Ale obvykle jen u přípravy nějaké omáčky na těstoviny nebo u rizota.

Minulý víkend jsem dělala karbanátky. Zdaleka ne poprvé, ale ani to nepatří k jídlům, které bych dělala několikrát do měsíce. A musela jsem si najít recept, protože si nepamatuju, kolik mám rozmrazit mletého masa a kolik do něj mám přidat vajíček. S poměry mám problémy i u pečení. I k těm sebejednodušším koláčům či buchtám si musím dohledat recept, protože nevím, kolik mám dát mouky, kolik cukru, kolik vajec. A odhadnout to nedokážu.

Velkou nevýhodou mého stylu vaření je i to, že když se rozhodnu pro nějaký recept, obvykle mi doma chybí některá z ingrediencí a já ji musím jít koupit. Samozřejmě k tomu koupím spoustu dalších věcí a utratím zbytečně moc peněz.

Během své mateřské dovolené jsem se dopracovala tak daleko, že jsem si plánovala recepty na jednotlivé dny v týdnu a snažila se potřebné ingredience koupit začátkem týdne hromadně. Jenže náplň týdne se postupně vyvíjí, sem tam přijde nepředvídatelná událost nebo prostě chuť na něco jiného, než bylo zrovna v plánu. Takže od tohohle systému jsem upustila. A opět často bezradně hledím do plné lednice a nevím, jak s těmi potravinami naložit.

Jak vaříte vy? Taky jste vášnivými sběrateli receptů nebo si dokážete poradit i bez nich?

Cooking-Clip-Art

Reklamy

16 thoughts on “Spontánní vaření

  1. avespasseri 28.10.2014 / 15:45

    No, já vařím spontánně téměř pořád… jen si nejsem jistá, zda by mé kuchařské „umění“ někdo vynášel na blogu do nebes :-)))))) Ale mě chutná :-)) Občas vařím stylem Vaříme podle 5 prvků… tj. házím tam ingredience, co mám zrovna doma podle čínského cyklu (potraviny náležející dřevu, ohni, zemi, kovu a vodě). Někdy se sama divím, jaké chutě vzniknou 🙂 Ale chutná mi 🙂 Nebo pak vařím (peču) podle receptů. Taky si nepamatuju přesně, kolik čeho. Snad jen u palačinek :-)))

  2. Calad 28.10.2014 / 17:20

    Péču podle kuchařky ale k běžnému jídlu už moc kuchařku nevytahuju, těch pár receptů co vaříme si pamatuju a u některých jídel se mi daří improvizace. Někdy ale kuchařku potrebuju i tak, když si nejsem jistá a nebo když chci ohromit. 🙂

  3. Monika Guerlinade 28.10.2014 / 18:53

    Mám to vlastně skoro striktně rozdělené. Vánoční cukroví a ostatní sladké pečení/smažení (kromě palačinek) připravuju výhradně podle receptů. Neudržím (ani po letech opakování) ty poměry surovin v hlavě a ani se o to nesnažím. A péct podle oka, to ani náhodou. Ostatní jídla připravuju po paměti nebo mi stačí jen přibližný seznam surovin a dokonce jsem schopná i zaimprovizovat. 🙂

  4. Alinka 28.10.2014 / 19:35

    Vanilko, tohle ti podepisu. Mam to nachlup stejne. A taky mam takovou kamaradku, co bajecne vari jen tak z toho, co ma zrovna doma.

  5. jolana88 28.10.2014 / 20:45

    k receptu sáhnu, když má jít opravdu o daný pokrm (živáň, bolognese..) Kuchařky – obecně – vnímám spíše jak návod a mrzí mě, že spoustu důležitých věcí nepopíší, jako by všichni věděli např. co znamená „zatáhnout“, „vydusit“, kolik je „mírně podlít, co je „střední teplota“, proč se „hází“ mletým, nač je v pokrmu vejce … Kdysi jsem na omáčku potřebovala tak tři hrnce – zahustila jsem, byly žmolky, byla hustá.. Děs nepoživatelný 😀 Myslím, že k vaření od oka se většina žen dopracuje. Praxí a z nutnosti. Nejsou doma suroviny? Zapřemýšlí se, čím je nahradit. Pomáhá napsat si, co má být hlavní surovina (maso, těstoviny) – a zkusit domyslet zbytek. Pro začátek obměnit, co znám. Ze sladkých dělám z hlavy jen kynuté a lité – ostatní raději najdu.

  6. Jitka 28.10.2014 / 22:54

    To je krásné téma! Podle mne se spontánní vaření lze naučit především od mužů – tedy od manžela, případně syna, až vyroste. Taky jsem byla přesně ten receptový typ, recept jsem potřebovala i na krupičnou kaši. Doma mne totiž mamka pustila vždy jen k pečení koláčů a buchet, k hlavnímu chodu téměř vůbec (přece nezkazíš jídlo pro pětičlennou rodinu… ). A pečení sladkého je hotová alchymie, i Jamie Oliver si na sladké pečení vždycky vytahuje váhu a pečlivě váží podle receptu. Manžel začal nejvíce vařit na vysoké škole, kde jsme se potkali. Já kupovala časopis Apetit, hledala pořady Jamio Olivera a Gordona Ramsaye a pečlivě jela podle receptů, nedejbože, jestli mi nějaká ingredience chyběla. Nevěřila jsem si a stále se bála, že to zkazím (a taky jsem kolikrát zkazila jídel…)

    Ale manžel vždycky jen koukl na hlavní princip a použil jej při nějakém experimentu o několik dní později. A vařil právě podle toho, co bylo v ledničce, či experimentoval s netradičními ingrediencemi. A já se postupně od něj naučila pár „fíglů“ a základních principů. Třeba, že zeleninové mixované polévky se skvěle zahustí bramborou v základu (zvlášť když doma chybí smetana…), pokud je chuť zeleninové polévky až moc jemná, spraví to „něco nahoře“, opražené chlebové krutonky, nastrouhané hobliny parmezánu, opražené oříšky, zbytek slaniny z ledničky, karamelizovaná cibulka, petrželka či bazalka z květináče… že péct se dá v troubě jako příloha většina zeleniny, stačí přidat dobré koření (uzená paprika, kurkuma, kmín, sojová omáčka), takhle už jsme měli jako přílohu i batátové hranolky či brokolici se sojovou omáčkou. Že základem chuti omáček je vývar (máme v ledničce koncentrovaný, lžička toho spraví leccos) a trocha másla nakonec, že pokud se rýže vaří ve vývaru (basmati… žádné varné sáčky), tak už je jedno, co se udělá za experimentální omáčku či masovo-zeleninovou směs, vždycky je to super. A že med se musí dávat na pečené kuře až pár minut před vytažením z trouby a kůrčičku zaručí v troubě chvilkový gril na konci. A že některé ingredience k sobě prostě ladí (maso+hořčice+cibule+med nebo losos+kopr+smetana). Že vejce je takové pěkné pojidlo. A že do základu omáčky na těstoviny vždycky patří trocha vody z jejich vaření, protože je v ní škrob a udělá krásnou strukturu. Že když se rozpadnou domácí hamburgery (špatně namleté maso nebo jsme zapomněli přidat vejce, aby to drželo), tak se do rozdrobené směsi přidají například papriky, sušená nakládaná rajčata a zbytek uzeniny z ledničky a prohlásí se to za skvělou lehce pálivou směs k pečivu.

    Vždycky to nakonec je o znalosti základních principů a experimentování. Jen u toho pečení sladkého je potřeba oprášit kuchařské knihy a držet se receptu.
    Vřele mohu doporučit videa Jamieo Olivera, především ty dřívější série (např. Jamie at home) nebo cestovatelské (Jamie does), skvěle tam jdou pochytit ty principy, co a jak kombinuje a co to znamená opravdu dobře improvizovat v jídle. Ale určitě jen videa, z jeho kuchařek už to takhle nikdy nevyzní, tam jsou jen stroze popsané recepty, nic víc.

    Právě od Jamieho třeba vím, že například lívance se dají vytvořit i bez droždí (jemně nastrouhaná jablka či hrušky nebo dýňové pyré či jogurt či riccota jako „šťavnatá složka“, vejce na spojení a nějaká mouka na zahuštění, ať již pohanková, ovesná, špaldová a prášek na pečení, aby to trochu vyběhlo, ale když tam nebude, nic moc se nestane). Skvěle se to teď hodilo při vymýšlení snídaně pro mne, neboť syn je teď nemocný, nemůžeme do obchodu a mezi lidi, abychom něco nechytli a nenakazili ho (klesly mu teď nějak bílé krvinky) a navíc se testuje alergie na mléčné výrobky a nesmím kvůli kojení žádné mléčné výrobky, ani máslo. Takže jablečné lívance dělané na sádle byly skvělou raní improvizací. Stejně jako quinoa ze spíže s růžičkovou kapustou, co zbyla v ledničce s kouskem uzeného z mražáku (a vývarem pro chuť a kořením) na oběd… 🙂

    Přeji Vám hodně radosti z vaření, ať již zkusíte improvizaci a zkusíte vařit spontánně a nebo se budete držet receptů jako jistoty…

    • Vanilka 29.10.2014 / 09:11

      Jitko, moc děkuji za komentář plný užitečných informací! Je pravda, že od manžela se taky hodně učím. On jedině improvizuje, do omáček přidává různé „divné“ věci jako třeba čaj od snídaně, ale většinou je výsledek výtečný. Ale už se taky stalo, že se mu něco nepovedlo, protože zřejmě nedodržel jeden ze základních principů.

      Taky jsem v poslední době přišla na to, že je praktické mít doma zásobu vývaru. Dřív když byl v nějakém receptu vývar, prostě jsem hodila kostku do horké vody. Ale od té doby, co mám Motýlka, jsem na všechna tahle pohodlná chemická řešení trochu citlivější. Tak jsem koupila kuře a zeleninu, udělala v papiňáku vývar a zamrazila ho v malých skleničkách. Později jsem si takhle připravila i vývar hovězí. Problém je, že když pak chci dělat nějakou omáčku, musím si včas vzpomenout na to, že mám vývar vytáhnout z mrazáku. Takže ho nemám úplně při ruce. Jak tohle řešíte vy? Zvlášť jestli s vývarem v základu vaříte často?

    • Sedmi 29.10.2014 / 11:06

      Já vařím stylem co dům dal plus mám pár rychlých a jednoduchých receptů co točím dokola. Naštěstí na improvizaci je u nás Lev…

    • Sedmi 29.10.2014 / 11:08

      Takhle přesně vaří muž a já jen zírám…

    • jolana88 29.10.2014 / 19:32

      pokud mleté „proházíte“ – z dlaně do dlaně – vyženete vzduch – vajíčka netřeba ..

  7. E. 28.10.2014 / 23:41

    Já vařím spontánně víceméně pořád, přemýšlím, jestli vůbec mám nějaké jídlo, které bych vařila pořád stejně. Možná ani ne:) Recepty se nechávám jen inspirovat a stejně pak půlku surovin nahradím jinými a ještě k tomu v jiných poměrech:) Není to bůhvíco, ale mně chutná, dítě neprotestuje a manžel si v krajním případě udělá třeba vajíčka:)

  8. Alizia 30.10.2014 / 10:10

    Když chci, aby to nějak vypadalo a chci tím i někoho pohostit, tak se většinou také držím receptu (obměním třeba jen pár věcí), ale většinou když jsem doma a vařím jen pro sebe nebo muže, tak improvizuji vlastně pořád. Někdy se to povede, někdy ne 🙂 Chce to trénovat a zkoušet 🙂

  9. Jitka 31.10.2014 / 10:42

    (příspěvek se mi napoprvé neuložil, tak to zkouším znovu)

    Na omáčky používáme nejčastěji vždy trochu kupovaného koncentrovaného vývaru (kupujeme buď z Marks and Spencera, nebo od lokálních prodejců v Brně tzv. demi glace ve skleničce). Je důležité jej vždycky nabírat čistou lžičkou, aby v ledničce dlouho vydržel. Demi glace vydrží v ledničce kratší čas, tam se spíš dopouručuje koupené demi glace zahřát a nalít do tvořítek na led a vytvořit si vlastní kvalitní koncentrované vývarové kostky, které se pak použijí obdobně, jako ty chemické.
    Na polévky mám zamrazené vývary (po 500ml) vždy v takových těch zacvakovacích plastových sáčcích (v Ikee se jmenují ISTAD). Obvykle je vytahuji na poslední chvíli (také si nevzpomenu zavčas), jen dám sáček na chvíli pod tekoucí teplou vodu a stěny sáčku povolí a vývar jen vysypu do hrnce a za chvíli se rozpustí.
    Někteří gurmáni si dělají demi glace přímo i doma, ale na to nemám (čas, nervy, velký hrnec ), například podle receptu blogera pana Cuketky.

    Pro syna, který je mladší než ten Váš, mám namražené nesolené vývary jen v sáčcích na ledové kostky a vytahuji mu pár kostek na příkrmy podle potřeby.

  10. Jitka 31.10.2014 / 14:57

    A ještě pár tipů na téma „staré pečivo“. Jen mi to nedovolí uložit příspěvek s odkazy, tak zkusím popsat, kde se případně dá najít i recept.

    Nejlepší inspirace na využití ztvrdlého pečiva pochází z Itálie z krajů, které jsou jižněji. Sama si pamatuji, jak nám tam ten jejich chléb na apartmánu ztvrdl už 3 hodiny po zakoupení. Letní klasikou jsou variace na salát Panzanella (např. podle blogera Cuketky), buď jako salát, večeře po přidání klobásky a nebo příloha k masu. Já do něj podle Jamieho ještě přidávám fenyklová semínka.
    V krají Puglia například k mozzarelle servírují chléb potřený, nebo přímo namočený v čerstvé šťávě z rajčat, aby byl měký. A nebo chlebem zahušťují rajčatovou polévku (Pappa al pomodoro… recept např. podle Itala v kuchyni).

    Další tekutinou, do které se starý chleba dá namáčet, jsou rozmíchaná vajíčka – klasikou je francouzský toust na sladko, u nás v Čechách chléb obalený ve vajíčku (pokladený cibulkou, hořčicí a kyselými okurkami), nebo variace na saláty na večeři s kostičkami chleba obalenými ve vajíčku a opečenými.

    Dále se bez starých rohlíků neobejdou houskové knedlíky, velikonoční nádivka a u nás ani sekaná. Staré pečivo se dává například i do nádivky do kuřete (např. Perfektní kuře s nádivkou blogerky Kitchenette).

    Sladké recepty se dají vytvořit z tvrdých rohlíků, toustového chleba či vánoček, loupáčků a baget. Obvykle se namáčejí do mléka nebo smetany. Typická je česká žemlovka s jablky, ale třeba i tvarohová žemlovka (podle receptu na Apetitonline), francouzský dezert pain perdu (taky recepty na Apetitonline, i pod názvem Ztracený chléb), žemlovka z vánočky (recept taky na Apetitonline pod Nákyp z vánočky) či pro mne typicky vánoční dezert – Opékaná vánočka s vanilkovou zmrzinou (taky jde najít na Apetitonline).

    Náš chleba ale obvykle skončí jako křupavé krutonky do polévky či trhané v troubě s trochou olivového oleje opečené krutonky k salátu Caesar. Někdy si je ochutíme česnekem, olejem z nakládaných sušených rajčat, fenyklovými semínky či saturejkou. Nějakou dobu se ještě dá chleba v celku oživiti v troubě tak, že se pokropí vodou a nějak asi v alobalu rozpeče, ale to umí především manžel, já moc nevím, jak to dělá. A nebo si děláme tousty z českého chleba (mně chutnají více) či zapečené sýrové chlebíčky.
    Starý chléb a pečivo se dá rozmixovat a ochutit kořením na takovou ochucenou strouhanku, italové ji často používají na posyp těstovin v krajích, kde byl parmezán drahý, či na vytvoření křupavé krusty na zapékané zelenině.

    A u nás se ještě rozdrobenou střídkou chleba vždycky zahušťuje guláš.

    Tak, třeba jsem Vás ještě inspirovala.

    • Vanilka 3.11.2014 / 12:02

      Díky Jitko. Myslím, že teď mám spoustu důvodů, proč staré pečivo nevyhazovat! 🙂 Vždycky mě to dost mrzí.

  11. Marjana 15.11.2015 / 05:01

    Krutý, bych asi nedala – vařit jen z toho, co je doma.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s