Kineziterapie

Před pár lety jsem při běhání v lese zakopla o kořen schovaný pod spadaným listím. Spadla jsem a bolestí málem omdlela. Nedokázala jsem se postavit a Motýl mě musel nést asi 2 km v náručí k autu. Dovezl mě na pohotovost do nemocnice, kam jsem se pak ještě několikrát vrátila na kontrolu. Nejdřív o berlích, později bez berlí, ale pořád s bolavým kolenem. Doktor za celou tu dobu na moje koleno ani jedinkrát nesáhnul, jen pořád dokola zkoumal rentgenové snímky, na kterých nic neviděl. Předepsal mi „kinésithérapie“, tedy rehabilitaci. Chodila jsem na ni k moc milé slečně, která mi nejdřív koleno přejížděla ultrazvukem (teda myslím), pak mi ho masírovala a nakonec jsem musela u ní v ordinaci „cvičit“: držet rovnováhu na takové dřevěné destičce, která byla položená na kuličce apod. Nakonec to byla právě ona, kdo odhalil příčinu mé bolesti: při pádu jsem si kolenem škubla a došlo ke chvilkovému vykloubení, během kterého se mi mezi kosti dostala malá tuková bulka, jakých údajně všichni máme v těle desítky. Bulku se jí podařilo vymasírovat z kolena zase ven a od té doby mě koleno nebolí.

Motýla už několik let bolí záda tak silně, že se během procházky s kočárkem musí vždy každých 100 metrů zastavit a dřepnout si. Konzultoval už několik odborníků a vystřídal mnoho kineziterapeutů, zatím mu ale žádný nepomohl. Já jsem přesvědčená, že jeho problém je někde jinde a že ta bolest v zádech je jen průvodním jevem.

Tím chci říct, že s kineziterapeuty máme dobrou i špatnou zkušenost.

V pondělí se mi moje kolegyně, která má syna asi o dva měsíce staršího než já, svěřila, že s ním v pátek byla u tzv. mikro-kineziterapeutky kvůli tomu, že její syn v noci špatně spí. A ta „mikro-kiné“ prý jejího syna promasírovala (což se mu moc nelíbilo) a „vycítila z něj“, že když byla v 6. měsíci těhotenství, zažila mnoho stresu a nějakou nespravedlnost. Což je pravda – v 6. měsíci se její těhotenství značně zkomplikovalo a její syn pak přišel na svět téměř 2 měsíce před termínem. A kvůli tomu prý teď špatně spí. Mikro-kiné jí poradila, že s ním má hodně mluvit a ujišťovat ho. A světe div se, o víkendu spal prý najednou celou noc.

Okamžitě jsem se nadchnula myšlenkou, že i já s Motýlkem zajdu k „mikro-kiné“, která nám během 30minutové konzultace definitivně vyřeší naše přerušované noci.

Motýlkův spánek jsem už raději řešit přestala. S večerním uspáváním problém nemáme, ale během noci se pak téměř vždycky probudí a nedokáže znovu usnout sám. Musím k němu přijít a chytit ho za ruku (jo jo, pořád ta RUKA), nebo si ho rovnou vezmu k nám do postele, čímž alespoň zajistím, že nebudu muset během noci vstávat několikrát. Víceméně jsem se smířila s tím, že zatím v noci potřebuje fyzický kontakt, a pevně věřím, že jednoho krásného dne toto období skončí a já zase budu moct spát rozvalená na břiše a budu mít polštář sama pro sebe (a Motýl nebude mít Motýlkovy nohy v obličeji).

Ano, přestala jsem to řešit, ale kdyby ke mně nějaké řešení v podobě zázračné „mikro-kiné“ přišlo samo, hned bych po něm skočila.

Takže jsem si kolegyni řekla o kontakt a hned jsem si chtěla domluvit konzultaci. V pondělí tam byl ale záznamník s namluveným vzkazem, že sekretariát je ten den výjimečně uzavřen. Měla jsem tedy prostor to večer probrat s Motýlem, který mě stáhnul zpátky na zem a prohlásil, že náš Motýlek vlastně zase tak náročný není a že jemu vlastně to společné spaní ani tolik nevadí. To jsem nevěděla, protože ho jen slyším každé ráno nadávat, co všechno mu Motýlek během noci prováděl.

Myšlenku navštívit „mikro-kiné“ jsem úplně nezavrhla, ale odložila ji. Rozhodla jsem se sondovat u kolegyně, jestli se u ní doma opravdu stal zázrak a jestli je to řešení dlouhodobé.

Asi bohužel nikoli. Její syn už se opět budí. S tím rozdílem, že dříve „pouze“ křičel, zatímco teď zoufale volá: „Mamíííí!“

Moje kolegyně je však na radu oné „mikro-kiné“ pevně rozhodnutá ho nechat křičet. Včera prý křičel „jen“ čtvrt hodiny a pak sám usnul.

Takže to asi nebude nic pro mě. Já bych tu čtvrthodinu určitě nevydržela.

 

Advertisements

11 thoughts on “Kineziterapie

  1. blogerkka 15.10.2014 / 14:51

    My jsme taky ze zoufalství navštívili před pár měsíci něco takového – kinezioložka nám vymyslela, že jsem já v roce a čtvrt měla špatný zážitek s mámou (odjela na týden pryč, což je pravda) a že jsem se o sebe začala bát a teď se to přenáší na dceru. Řešením mělo být, totéž co u vaší kamarádky – sama v sobě najít jistotu, že se o sebe nebojím a vysvětlit jí to, že se o sebe nemusí bát a pak prý bude spát celou noc.. no. ehm. Ne, že by na tom něco něbylo, ale myslím, že jistotu mám dost velkou, rozhodně znám mnohem vystrašenější matky, kterým děti spí celou noc… Začínám být na tyhle rady „stačí mu to vysvětlit“ alergická, ač nepopírám, že u někoho to zabere. Když ale člověk prožívá rok a půl martirium 10x přerušované noci, přestává to být sranda…

  2. Jitka 15.10.2014 / 15:02

    Vanilko, a nejde prostě jen opět o ten návyk na ruku? Jak jste psala již v jiném článku? Děti se normálně v noci budí několikrát, každé dítě to tak má, jen jiné děti dokáží znovu samy usnout. Jen, jestli jste mu vlastně nějak ten „návyk na fyzický kontakt – ruku a spaní ve společné posteli“ nevytvořila (jo, zní to divně, jak je to napsané). Nepomáhá ani takový ten dou-dou, jak jste o něm psala? Ani ta kniha, o které jste psala, nenabízí žádné řešení?

    • Vanilka 15.10.2014 / 15:51

      Ano, ten zvyk/zlozvyk s rukou jsem mu asi vytvořila já. Ale taky je možné, že prostě některé děti potřebují víc fyzického kontaktu a některé méně. Když například Motýlka uspává Motýl, žádné držení za ruku se nekoná, ale i přesto se Motýlek potom v noci budí. Když uspávám já a nechci mu držení za ruku dopřát, začne brekot, a když trvám na svém, brekot přeroste v hysterickou scénu. Jednodušší a rychlejší je mu tu ruku na uspávání půjčit. Doudou taky nezabírá. Má svého oblíbeného psa, avšak na usínání je mu pes docela lhostejný.
      Já si opravdu myslím, že se to vyřeší samo. Že jednoho dne už mě za ruku držet nebude chtít a že se v noci přestane budit, anebo jeho myšlenkové procesy dozrají natolik, aby si uvědomil, kde je a že je ještě noc.

      • Jitka 15.10.2014 / 23:39

        A možná Vám pak nakonec po tom držení ruky bude i smutno, až to jednou odezní…

  3. K. 15.10.2014 / 19:51

    Ahoj Vanilko,

    moc jsem neporozuměla tomu, jestli to byli rehabilitační doktoři nebo kineziologové? myslím, že v češtině mezi tím je určitý rozdíl. Ale nejsem si jistá, co přesně kineziolog dělá.
    A co se týče dětské psychiky, myslím, že dozrává hodně pozvolna a že se hodně přeceňuje to, když dítě začne chodit, mluvit, dospěláci pak mají často pocit, že už dítě všemu rozumí a mělo by zvládat to a to…
    Ke spaní dětí s rodiči: Nedávno jsem četla vtipný postřeh jedné maminky, že přeci s manželem také nespí odděleně, že sdílejí lože 😉 a proč se tedy tolik řeší, že děti musí spát samy? a v jiné místnosti?
    Samozřejmě, když už se ke společnému spaní rodina rozhodne, je lepší tomu přizpůsobit i prostředí – připojit k letišti ještě další postel nebo vymezit prostor polštářem (úzkým kojícím polštářem).

    • Vanilka 15.10.2014 / 20:00

      No, já zase nemám moc jasno v tom, co přesně dělá kineziolog v Čechách. Tady jsem je prostě vždycky považovala za rehabilitační pracovníky. Psychikou se žádný z těch, které jsem v minulosti navštívila já nebo Motýl, nezabýval. Ale ta „mikro-kiné“, kterou mi doporučila kolegyně, je asi něco jiného. Opravdu netuším, jestli to v ČR existuje a jak se tam tomu říká.

      A jinak už jsem se taky několikrát zamýšlela nad tím, jak dítěti vysvětlit, že máma s tátou spí spolu v posteli a dítě má spát samo v jiné posteli, v jiném pokoji… Je pravda, že to je nefér 🙂

      Na druhou stranu si pamatuju, jak moc jsem toužila po vlastním pokojíčku, když jsem byla malá. A dočkala jsem se ho dost pozdě (asi ve 4 letech).

  4. Calad 15.10.2014 / 20:47

    U nás ty noci taky neprobíhají podle příruček a věřím tomu, že z toho vyroste.
    Sice máme společnou postel, ale i tak se Eli rozhodne v noci mě přelézt (nakopnotý oko, přišláplý krk…) pak si ustele mezi mnou a mužem, toho současně začne vytěsňovat z postele (nakopnutá záda, břicho atd.) To si ho k sobě přitáhnu a on spokojeně chrní, jenže od dvou do šesti se začne vrtět… a to kope všude kolem sebe. Příčinu se nám prozatím odhalit nepodařilo. Prostě všichni kolem si klepají na čelo, že ho máme nechat vyřvat… A to je proti mému přesvědčení :/

  5. Oh My Beautiful Life 15.10.2014 / 21:55

    Vanilko, u nás byla ruka pořád – spal v postýlce přibližně do půl roku, pak jsem si ho na kojení brala do postele a už nám tam zůstal. V roce Juniorova věku jsme složili postýlku, chtěl spát s námi, taky pořád „mami uku“. Dokonce obě… a teď, jak chodí do školky a byl týden beze mě kvůli neštovicím a našemu druhému Mimi, tak usíná i beze mě, ruku nepotřebuje, jen pomazlit a nechat otevřené dveře. V noci se někdy probudí na pití, jindy procitne a chce jen odpovědět, že tam někdo je. Takže se zatím zbavil závislosti na ruce a na mně, může spát s tátou nebo dědou. Celou noc prospal za svůj život maximálně 10x. Když usne v pokojíčku, stejně přijde. Ale už si z toho hlavu neděláme, jednou to snad přestane. A potvrdilo se nám, že se mu v noci vrací denní zážitky – když máme nějaký stres, křičení kvůli něčemu, tak se v noci budí a znovu třeba křičí, že nedá hračku a tak. Někdy je mi ho pěkně líto.

  6. Alinka 15.10.2014 / 22:12

    Vanilko, pokud se relativne v pohode vyspite dohromady (Motylovy ranni komentare evidentne netreba resit:)), pak bych se tim absolutne netrapila.
    Ja byla zezacatku velky odpurce spani ditete s rodici v posteli. Naprosto jsem nechapala nase kamarady, kteri tak se dvema detmi spali snad 6 let.
    Za ty ctyri roky, co mam deti, se tenhle muj nazor otocil presne o 180 stupnu a jsem nadsenym zastancem spolecneho spani.
    A jsou to deti, ktere tu potrebu ztraceji jako prvni. Je to postupne, pomalicku. Matyas, pokud nema nejaky vylozene problem (jako treba zrovna ted rymu a nemuze dychat), tak uz me potrebuje jen pri usinani. Jakmile usne, spi celou noc az do rana jak spalek. A ze to byvalo dite, ktere se hodne budilo a vyzadovalo nas u sebe. Nezmenilo se nic, jen proste vyrostl, dozral a dospel k tomu sam.
    Barborka ted uz do nasi postele taky moc nechce (a driv s nami spala cely cas, co jsme my spali), ale kdyz se v noci vzbudi, chce nas u sebe. Budi se 3-4x za noc, nekdy usne hned, nekdy ne. Obcas se dokonce stane, ze nez se k ni z loznice dohrabu, tak mezitim uz sama znovu usne. Takze to evidentne umi. Za par mesicu uz to bude zase jinak. Chce to cas, zadne nasili.
    Vyrvavat bych taky nenechala. Zkuslla jsem to jednou kdysi s Matyaskem a uz tedy ani omylem.
    A tedy porad mi nikdo nevysvetlil, co je spatneho na tom, kdyz male dite (lhostejno jestli ctyrmesicni nebo ctyrlete) chce mit mamu nablizku a chce se o tom ujistit. Me naopak prijde divny, pokud nektere deti tuhle potrebu nemaji.

  7. Vanilka 16.10.2014 / 10:50

    Ono je asi celkově běžnější, že se malé děti v noci budí a/nebo mají potíže s usínáním. Asi je naprosto normální, že potřebují být opakovaně ujišťované o tom, že jsme jim na blízku. Jsme jejich jediný záchytný bod v tom světě, na kterém jsou teprve pár měsíců nebo několik málo let. Jenže my rodiče si pořád z nějakého důvodu představujeme, že naše děti by měly spát jako špalci celou noc. Když se nad tím zamyslím, i já se v noci budím – nezávisle na tom, jestli Motýlek kňourá nebo ne. Jenže já si hned dokážu uvědomit, kde jsem a že je ještě noc, a hned zase usnu. Dítě tohle nedokáže, musí se to naučit.
    Když se ptám ve svém okolí, většina dětí má večer nebo v noci nějaké „speciální požadavky“. Těch dětí, které se spokojí s pohlazením a pusinkou a pak usnou samy ve své postýlce a zůstanou v ní celou noc, znám vlastně dost málo. Většinou to jsou děti, které byly na tento styl ukládání ke spánku zvyklé od narození. A většinou to nejsou prvorozené děti 🙂

    • Lucka 29.10.2014 / 22:04

      Držím palce, ať tohle nelehké období přečkáte. Syn s námi také dospával každou noc v naší posteli, ale jakmile se ve 2,5 letech přestěhoval do svého pokojíčku, byl klid a spal celou noc (tedy rádo hned ječel, že už je ráno). Dcera se k nám vracela ještě skoro ve čtyrech, ale pak jsem jí řekla, že už musí spát u sebe a několik nocí jsem jí doprovázela zpátky do její postýlky. Dnes už jsou oba v poho. Třetí mimino jsem už ani nedávala do klecovky a nechala u sebe v posteli. Usíná mi při kojení a když v noci křičí moc, tak jí prostě nakojím. Manžela jsem odstěhovala do pracovny a máme klid všichni 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s