Rodičovství jako týmová hra

V sobotu jsem byla pozvaná na oslavu třicátin jedné mojí lucemburské kamarádky a bývalé kolegyně. Před šesti měsíci se stala maminkou. Její partner je Němec a pracuje v nějakém podivném uměleckém oboru (nepamatuju si přesně, v jakém). Oba jsou moc sympatičtí, usměvaví a působí velmi pohodově.

Když jsem ale v sobotu dorazila k nim domů, jedna z prvních věcí, kterou mi moje kamarádka pověděla, byla: „Nějak to mezi námi v poslední době skřípe… Až si někdy říkám, jak jsem s tímhle člověkem mohla mít dítě!“ Dost mě to překvapilo, protože jsem ji a jejího přítele považovala za harmonický a už z podstaty nekonfliktní pár. Zdání klame. Během odpoledne moje kamarádka několikrát podotkla, že se těší, jak si od otce svého miminka v následujících týdnech odpočine, protože on odjíždí někam za prací a ona ke své sestře, která žije ve Švýcarsku.

Zhruba o dvě hodiny dříve se u nás doma odehrála velmi nepříjemná a hlasitá výměna názorů. Pokud naši sousedi byli doma (a myslím, že bohužel byli), pravděpodobně jsme u nich definitivně získali nálepku „italská domácnost“. Mohla jsem tedy alespoň svou kamarádku „utěšit“ tím, že jistou disfunkcí ve vztahu neprochází sama. Ona to ale velmi dobře ví. Vzájemně jsme se ujistily, že řada našich kamarádek po narození prvního dítěte prožila nebo prožívá velké rozčarování, co se jejich partnerů týče.

Čím to je?

Řekla bych, že my-ženy jsme u prvního dítěte obzvlášť vystresované. Klademe na sebe příliš velké nároky a roli matky přikládáme příliš velkou důležitost. Chceme být prostě dokonalé. A především se řídíme naší mateřksou intuicí, jejíž existenci naši muži odmítají akceptovat. Asi je pro ně těžké uznat, že bychom mohly cítit něco jiného než oni… a že bychom prostě mohly některé věci vědět líp. V situacích, kdy máme na něco odlišných názor, potom dochází ke karambolům, protože my posloucháme intuici, která je pro naše muže pouhým mýtem, jenže pro nás je to jediná možná pravda. U druhého dítěte už jsou matky možná ochotnější nad některými věcmi mávnout rukou a nechat muže jednat. Ale u prvního dítěte to ještě nedokážeme.

Jedině tak si umím vysvětlit úkazy, které vidím kolem sebe. Páry s jedním dítětem jsou často podrážděné a rozhádané. Páry se dvěma dětmi jsou už daleko pohodovější (pokud nejsou rozvedené). Už si tolik se vším nelámou hlavu a jsou lépe organizovaní. A páry se třemi dětmi už jsou opravdovým týmem: dokážou si spravedlivě rozvrhnout úkoly, aniž by se o tom dlouze dohadovali, a netrápí se tím, že nemají čas pro sebe. Na to jsou zřejmě příliš unavení. Nicméně vypadají většinou spokojeně. Nejvíc unaveně se paradoxně tváří páry s jedním dítětem.

Tajemství párů s více dětmi tedy podle všeho tkví v tom, že mají méně času na řešení pitomostí a dohadování se o hloupostech. Nezbývá mi než vyzkoumat, jak přežít tu krizi spojenou s příchodem prvního dítěte a jak si i nadále zachovat chuť ke společnému plození dětí.

 

 

Reklamy

15 thoughts on “Rodičovství jako týmová hra

  1. Calad 8.9.2014 / 12:58

    Tu chuť si lze zachovat jen těžko. Mě pomáhá/pomáhalo uvědomit si, že jsem si ho vzala vlastně dobrovolně a ještě jsem i sama chtěla. 😀
    Ne, v každém vztahu je nějaká chvíle, kdy jsou emoce neúnosné a někdy to bouchne. Ale to přece nemůže být špatně?! Vždyť obzvláště my ženské jsme taková malá továrna na hormony a naše nálady umí být občas pěkně otravné, no ne?
    My s mužem se snažíme oba přistupovat k E.limu stejně, ale občas jeden s tím druhým nesouhlasí a to dodává naší výchově vyrovnanost – podle mě. Já jsem moc měkká a můj muž moc tvrdý. Tak to má asi i fungovat…

  2. avespasseri 8.9.2014 / 19:02

    Já myslím, že hlavní problém spočívá v tom, že spousta mužů si zvykla na servis a na to, že se kolem nich skáče. Nedokáží pak snést, že žena už na ně nemá tolik čas… a na to, aby vypadala reprezentativně 🙂 Pak se většinou ukáže, který vztah stojí na ochotě spolupracovat, domluvit se, pomoci jeden druhému… a který ne… :-((

  3. Sedmi 8.9.2014 / 20:24

    Máš pravdu. Po prvním (shodou okolností taky po sedmi letech) byla fakt krize… kombinace nereálných očekávání obou stran, učení se za pochodu, únavy, stresu z toho, aby se něco miminku nestalo… po druhém se to srovnalo, částečně. Muselo, jinak bych nemohla odjet s půlročákem a tříleťačkou sama do Itálie, kde jsme byli od sedmi do sedmi doma ve třech, bez jakéhokoliv hlídání… no a teď už vidím, že nebudu zdaleka tak řešit… jenže zkušenosti jsou bohůmžel nepřenosné. Určitě jsou i vyjímky, ale myslím, že tak to funguje ve většině případů. Chce to klid 🙂 a humor, tam, kde dojde klid… pokud možno teda…

  4. Quanti 8.9.2014 / 21:43

    To je divný. Já si nepřipadám rozhádanější a spíš se v tomhle směru bojím právě druhého dítěte – že budu vyčerpanější, podrážděnější a budu mít míň času na sebe, domácnost i manžela… Trochu to začíná už teď :/

  5. Jitka 8.9.2014 / 22:30

    To máte s tím pozorováním párů vlastně úplně jiné, než já ve svém okolí. Já vidím nejvíce „zničených“ a podrážděných rodičů právě když mají dvě děti a velmi brzy po sobě. Matky to obvykle dost nezvládají, otce už přestalo bavit jakkoliv pomáhat a snaží se nebýt moc doma. No, žádnou idylku nevidím. Jedině, až děti trochu odrostou. A to už se to uklidní u většiny párů, co spolu zůstanou.
    Naopak nejvíce pohodových rodičů vidím, když mají jen jedno dítě, nebo děti od sebe alespoň 4-5 let. Jsou takoví usměvaví a na dítě neřvou, ale hrají s ním a dělají často legrácky. Často jsou to v mém okolí ale lidé, kteří spolu byli dlouho a dítě je takovým tím zajímavým oživením vztahu. To asi taky hraje roli.

    Každopádně mně z toho vychází, že mít dvě děti hned brzy po sobě je (svým způsobem) šílenost a rozhodně s případným možným dalším potomkem hodlám počkat 🙂 Navíc u nás je to krásná pohodička se synem, další dítě by nám dost rozhodilo právě tu domácí pohodu a nevím, jak bych vůbec zvládala to typické žárlení staršího dítěte na mladší (stačí vzpomenout, co jsem slyšela historek na to, jak jsem vyváděla já, když jsem měla mladší sestřičku, no chudák mamka). A když jsem četla takovou tu knížku od Aldortové (Vychováváme děti a rosteme s nimi) a četla jsem si o tom, jak si představit, co prožívá malé dítě, když do rodiny přibude sourozenec, tak mne až mrazilo, to bych synovi teď určitě nerada udělala.

    • Veronika 9.9.2014 / 00:00

      No uf, Jitko, u nás děti přišly rok a půl po sobě a – co prvorozený syn podle Aldortové prožíval? To jsem ale opravdu zvědavá:)!

    • Vanilka 9.9.2014 / 09:27

      Jitko, je pravda, že jsem měla na mysli hlavně páry s odrostlejšími dětmi. O tzv. ideálním věkovém rozdílu už jsem jednou psala tady. Taky jsem názoru, že takový ten klasický 2letý věkový rozdíl je trochu nešťastný. Ale spousta rodičů si myslí opak. Je to individuální, každému vyhovuje něco jiného, každý to máme „nastavané“ jinak a každé dítě je jiné.

  6. steffi 9.9.2014 / 08:59

    Mám 3 děti, první dvě jsou od sebe 2 roky a nevím, co měla ta starší podle Aldortové prožívat, ale jí naopak pomohlo, že má bráchu, byla nesmělá, všeho se bála, s bráchou to bylo všechno lepší … super dvojka, nejmladší máme s časovým odstupem (od prostředního 6,5 roku) a taky je to fajn, jen nemá k sobě toho parťáka, ale ti starší ji milují, většinou mají už své jiné zájmy, ale i tak si užijeme všichni dohromady spoustu legrace.

  7. Sedmi 9.9.2014 / 18:41

    Já jsem dospěla pozorováním k tomu, že mít dvě děti blízko u sebe je lepší pro děti (pokud rodiče zvládnou ten nápor) a mít děti 4 a víc let od sebe je lepší pro rodiče, ale horší pro děti. U nás je rozdíl mezi holkama téměř tři roky, a první dva roky to byl nápor šílený, i když z mého subjektivního hlediska to bylo horší u prvního dítěte, jak se všechno změnilo. Teď už je to fajn, holky si spolu dost vyhrajou, někdy o nich i hodinu dvě v kuse vůbec nevíme. Ráno vstanou a starší pomůže mladší, samy si udělají snídani, večer se samy koupou (s občasnou kontrolou, ve vaně si taky klidně hodinu hrajou, když je nechám), prostě pohoda… Teď bude ten rozdíl větší, skoro sedm a čtyři roky. Beru to jako dalšího jedináčka, hodlám si to užít já 🙂 Naopak u větších dětí je to riziko žárlení o dost horší, nebyly dlouho zvyklé na konkurenci a zatímco mladší jsou jaksi adaptabilnější, starším to trvá delší dobu a navíc jsou i víc vynalézaví, co se „pomsty“ rodičům nebo mladším týká…

    Asi ale záleží i na tom, jak to měl kdo se svými sourozenci. Já mám bráchu o sedm let mladšího a úplně jsme se míjeli, až do dospělosti (mojí), kdy pak chodil s průsery spíš za mnou… a celé dětství jsem si přála mít podobně starou sestru, vždycky jsme si s kamarádkami hrála, že jsme sestry…

    • steffi 9.9.2014 / 19:19

      přesně tak, já jsem měla sestru o 10 let mladší a v podstatě mě brala jako třetího rodiče, proto jsem chtěla děti mít blíž k sobě, první dva jsou o ty dva roky a jak jsem psala výše, super (nejnáročnější byl první rok, pak si vyhráli spolu moc), teď se té starší blíží puberta (má 11) a když měli společný pokoj s bráchou, začínalo to být náročné, prostřední má 9 a nejmladší 2 a půl :), vlastní pokojíčky jim teď myslím dost pomohly.

      • Sedmi 9.9.2014 / 20:36

        taky počítám s tím, že se vlastním pokojům nevyhnu… Já měla pokoj ve 14 se sedmiletým bráchou a moc to teda nefungovalo…

  8. jolana88 9.9.2014 / 20:52

    já bych se, s dovolením, pozastavila u věty:“netrápí se tím, že nemají čas pro sebe. Na to jsou zřejmě příliš unavení“. Nejsou, věřte mi. Mít na sebe čas, zůstat partnerkou – nejen matkou – a opačně – v toleranci, pomoci, vzájemném respektu a úctě .. Jistě – s příchodem dítka se změní mnohé, zvl. co se pohodlí týče. Je ale nutno myslet i na druhého i na sebe. Připustit si, že i když to někdo (otec) dělá jinak – neznamená to automaticky „špatně“. PS: znáte ttp://fotruv-denik.blog.cz ? hezké odreagování ..

  9. Jitka 10.9.2014 / 10:42

    Veronika, steffi, Sedmi: V té knize Aldortové je prostě jen barvitě napsané, jak se dítě může cítit, když mu do hry vstoupí příliš brzy nový sourozenec. Možná byste nad tím mávly jen rukou, ale slabší povahy jako já, se docela vyděsily 🙂 Samozřejmě ta Aldortová tam celkově v té knize řeší, že je podstatné pochopit, co dítě prožívá a správně na to reagovat (a ne to řešit tak, že nebude mít žena další děti 🙂 ).

    Jak píše Vanilka, každý má samozřejmě nastavené vnímání těch věkových rozdílů trochu jinak. Kdo měl sourozence příliš věkově daleko, ten toužil po stejně starém sourozenci, nejlépe stejného pohlaví. Ale když to tak jeho děti potom budou mít, tak obvykle budou ze sourozence šílet a chtít, aby byli jedináčci… maminky obvykle zastávají to, že nejlepší je ta varianta, kterou pro své děti vybraly ony a jejich děti potom zásadně prohlašují, že to udělají jinak 🙂

    Zbývá mi akorát dodat, že nejlepší „sourozenecké věkové konstalace“ se nejspíš nikdy nedobereme. Nedoberou se toho ani nějací odborníci nebo vědci, každopádně pár jejich poznámek mne zaujalo. Třeba ta, že pokud je druhé dítě narozené dříve než po třech letech od prvního, tak si matka nestihne v těle dostatečně doplnit zásobu minerálů a druhé dítě může trochu víc „strádat“ a tedy mít větší sklon k tomu, že bude nosit brýle a mít rovnátka. A taky ten názor, že pokud jsou dvě děti brzy po sobě, tak si sice spolu „vyhrají“, ale nejsou nuceny si vyhledávat kamarády a navazovat nové vztahy, takže později mohou (ale nemusejí) mít v životě s tímto právě problémy a hůře si hledají partnery a kamarády. A pak takový ten „syndrom druhého dítěte“, kdy se přišlo (nečekaně 😉 ) na to, že druhé dítě má většinou i mnohem méně fotografií než to prvorozené a podobně.

    • Sedmi 10.9.2014 / 10:51

      Je to asi hrozne individualni… (nemate taky ten pocit, ze cim vic toho clovek pozna, tim casteji tohle rika? :D)
      Asi hraje roli i takovy ten zakon, ze kazdy touzi po tom, co zrovna sam nema… logicky. A tak to „dopreje“ svym detem… 😛
      Jolano, tu vetu tesat do kamene a tim kamenem nejlip tlouct vsechny po hlave… to uz trochu prehanim, ale ja bych to teda obcas potrebovala, a to se snazim si to uvedomovat i pri kazdodennim shonu…
      Ja uz jsem se smirila s tim, ze proste delam jak nejlip v danou chvili umim a zvladam a doufam, ze nenapacham moc chyb a ze deti to jednou pochopi, tak jako jsem to pochopila i ja…

    • Veronika 10.9.2014 / 21:24

      Díky, Jitko… Teď už s tím stejně nic nevykoumám, ale pravda je, že subjektivně mám spíš pocit, že pozitiva převažují. Tu rychlost vnímám jako velký benefit pro děti i pro sebe. Mají spolu až nečekaně skvělý vztah, od malinka, a já jsem se „novou situací“ velmi rychle naučila rozlišovat podstatné, a možná paradoxně jsem se zklidnila, přestala být vybzik, co šílel při každé horečce/pádu/nedovednosti. A jedna zajímavá věc: nad ránem tehdy přišly první velké kontrakce, a nic netušící 16 ti měsíční bráška se v ten moment probudil – aniž bych byl vzbuzen, neb jsem nekvílela ni nepobíhala: ) – a začal vesele a radostně povykovat z pelíšku. Bylo kolem 4. ranní, vždy předtím i potom v téhle době spal jako špalek. V ten moment mi bylo jasné: Ví to. Ví to!!! Tehdy začalo parťáctví, které – doufám – trvat bude.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s