Tančím tak rychle, jak dokážu

Tuhle knížku jsem měla rozečtenou celé měsíce a o prázdninách se mi ji konečně podařilo dočíst. Autorka v ní vypráví svůj vlastní příběh. Vtáhne nás do New Yorku sedmdesátých let, kdy se živila tvorbou dokumentárních filmů pro jednu americkou televizní stanici. Ve své práci byla úspěšná a její kariéra pro ni hodně znamenala. Knížka je ale především o jejím boji se závislostí na lécích. V Americe zřejmě bylo (a možná ještě je) velice běžné, že lékaři lidem na různé neduhy předepisovali valium. Barbara Gordon se k němu dostala po poranění zad, velmi rychle sklouzla k závislosti a postupně se dopracovala k tomu, že bez uklidňujících léků nedokázala vyjít na ulici. Ze dne na den se rozhodla s braním prášků skoncovat – přesto, že jí to její lékař nedoporučoval. Náhlé vysazení valia u ní vyvolalo psychotickou reakci a ve spojení s problémy v partnerském vztahu vedla celá situakce k jejímu psychickému zhroucení a následné hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Autorka popisuje rady a názory mnoha lékařů, často naprosto nekompetentních, se kterými během své léčby přišla do styku a jejichž jedinou snahou bylo pacientům předepisovat nové a nové prášky, aniž by se snažili najít skutečný zdroj jejich psychických potíží.

Velmi mě zaujaly pasáže, kde se psychiatři Barbaře snaží vnutit léky, které vůbec neodpovídají její diagnóze. Jako by byla jejich pokusným králíkem, na kterém je možné zkoušet, jak jednotlivé léky působí. A shodou okolností jsem nedávno měla příležitost zjistit, že to takhle chodí i dnes.  Že zřejmě existují psychická onemocnění způsobená například špatnou chemickou rovnováhou v mozku, která se léčí metodou „pokus – omyl“. Udělat totiž testy, které dokáží určit přesné hodnoty chemických látek v mozku, je příliš nákladné. A tak pacient začne brát prášky a čeká, co to s ním udělá. Možná mu pomůžou a možná jeho stavy naopak zhorší. V tom případě dostane jiné prášky. Mě osobně z toho mrazí.

Knížku vřele doporučuju k přečtení. Děj i způsob vyprávění je naprosto nadčasový a je velmi zajímavé nahlédnout do mysli někoho, kdo trpí nebo trpěl nějakou psychickou poruchou. Myslím, že pro nás, kdo jsme si podobnou zkušeností neprošli, je těžké si představit, co všechno se v mysli může odehrávat.

tancim_tak_rychle_jak_dokazu

Reklamy

4 thoughts on “Tančím tak rychle, jak dokážu

  1. Sedmi 4.9.2014 / 22:20

    to je na me asi ted moc tezke tema… ale vypada to zajimave…

  2. jolana88 5.9.2014 / 19:24

    film taky není tak špatný. Praxe pokus-omyl je běžná i dnes; i u dětí. Hodně. Mnohdy z nezájmu, přetíženosti lékařů .. a taky je fakt, že dávkování se musí „vychytat“ – což se mnohdy ani nepovede

  3. terka 6.9.2014 / 10:10

    díky za tip! // zrovna čtu knihu napsanou paní, která trpí Alzheimerovou nemocí. a přesně jak píšeš, je zajímavé nahlédnout do mysli někoho, kdo takovou nemocí trpí…

    • Renda 23.11.2016 / 15:21

      Terko. Napsala byste mi prosim nazev te knihy o zene, ktera trpi Alzheimerovou nemoci? Predem moc dekuji. Jinak Tancim tak rychle, jak dokazu se mi velmi libilo. Myslim, ze ji ten jeji terapeut chybne doporucil, aby uplne prestala brat to valium. Ze to tedy udelala na zaklade rady od doktora ke kteremu chodila 10 let na terapii, coz bylo o to vic smutne.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s