Lucembursko není domovem

Se začátkem školních prázdnin, tedy zhruba v půlce července, se Lucembursko začalo postupně vylidňovat. Jako každý rok.

Nejdřív to pocítím při cestách autem do práce a z práce. Sice naštěstí jezdím v opačném směru než většina ostatních lidí, kteří narozdíl ode mě pracují v hlavním městě, ale i tak můžu ocenit menší ranní a večerní provoz.

Také nákupy v supermarketu jsou příjemnější. A parkoviště u něj prázdnější.

Letos na mě ale nejvíc dolehlo postupné vylidňování v naší rezidenční čtvrti. Díky pěknému počasí v červenci a Motýlkově oblibě v zalévání venkovních květin jsem strávila mnoho odpolení vysedáváním na balkoně a pozorováním toho mého neúnavného zahradníka… a taky sousedů obývajících řadové domky s předzahrádkou naproti. Byla jsem tichým svědkem mnoha radostných i hysterických scén či manželských rozepří. V paměti mi ulpěla především vzpomínka na jednu německou sousedku, která celé odpoledne s miminkem v náručí hulákala na svého asi tak pětiletého syna. Ten si v jednu chvíli začal hrát s dlouhou dřevěnou tyčí. Na opakované žádosti svojí maminky, aby tyč odložil, nereagoval, a tak se mu ji rozhodla odebrat násilím. Po chvilce přetahování ji tou tyčí málem… přetáhnul. Maminka mu ji z rukou vytrhla a napřáhla se, aby s ní praštila jeho. Sledovala jsem tu scénu se zatajaným dechem. V poslední chvilce se zarazila a tyč vztekle odhodila. Pak odešla někam dovnitř a chlapec toho využil, aby se vyčůral v rohu zahrádky. Nevím, jak na to pak maminka přišla, každopádně asi pět minut nato začala na celou čtvrť hystericky křičet: „Kam jsi se vyčůral?“ A chlapeček se sklopenou hlavou ani nedutal. Nakonec ho napráskal malý soused, který si v té zahradě hrál s ním. Bylo mi líto toho chlapečka, ale i té maminky, protože bylo vidět, jak je zoufalá.

Jenže tihle a postupně i skoro všichni ostatní sousedi začali s každým dalším týdnem postupně mizet a s nimi i moje balkónová zábava. Venkovní rolety u jejich oken se zatáhly, hračky v jejich zahradách byly shrnuty všechny na jednu hromadu, dětský i rodičovský křik zmizel a naší čtvrtí se rozhostilo ticho. A já si uvědomila, že Lucembursko je v létě velmi smutné, protože je opuštěné. Pro mnoho obyvatel není tím pravým domovem. Příliš mnoho lidí z něj při jakékoli vhodné příležitosti odjíždí. Na letní prázdniny se všichni rozjedou buď někam k moři, nebo do těch svých opravdových domovů – tedy zemí, odkud se sem přistěhovali.

Vlastně i Motýl prohlásil, že chce strávit celé naše srpnové volno (naše noviny jsou v srpnu tradičně zavřené, máme tedy „celozávodní“ dovolenou) mimo Lucembursko. To když jsem se mu odvážila navrhnout, že bychom mohli týden naší dovolené strávit doma.

Mně by totiž nevadilo strávit část prázdnin doma. Já se v Lucembursku doma cítím a je mi tu hezky. Mám tu své pohodlí, své záchytné body, vím, kde sehnat to, co zrovna potřebuju. To samozřejmě neznamená, že mě nezajímá objevování cizích krajin. Ale vlastně se mi docela líbí myšlenka, že bych si ten náš domov třeba alespoň ten jeden týden užívala naplno. Vžďyt zbytek roku je tak hektický, že to kouzlo domácího krbu ani nestačím registrovat.

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s