Batolata v restauracích a v kině

Sedmikráska na svém blogu nedávno psala o svém zážitku z kina ve Švédsku. Jeden indický rodičovský pár tam s sebou na X-Many přivedl 4letou holčičku a miminko. Sedmikráska se zamýšlí, zda je v Indii normální chodit do kina s miminky. Nám Evropanům se to zdá nepochopitelné, ale je možné, že jde prostě o střet kultur, tedy že to v Indii opravdu normální je.

Vždyť i v rámci Evropy se přístupy k výchově a k dětem celkově výrazně liší. O řadě kulturních rozdílů, se kterými se dnes a denně potýkám já, už jsem psala: miminka spící od narození ve vlastních pokojích, kojení, chození do jeslí, cestování s dětmi…

Vždycky jsem například prohlašovala, že nechápu, proč rodiče cítí potřebu tahat miminka na pláž. Myslím si, že jsem už v životě cestovala docela dost a ještě cestovat budu. I s dítětem se cestovat dá. Což ale podle mě neznamená, že ten první rok nebo dva (nebo tři), kdy dětem cestování víc bere než dává, nemůžu strávit prázdniny doma. Jenže občas se člověk musí přizpůsobit přání partnera, hledat kompromisy… když zrovna partneři nejsou zajedno. Tak jsem se ocitla se 4měsíčním Motýlkem na Azurovém pobřeží loni v srpnu…

Minulý pátek jsem obědvala s jedním obchodním partnerem, ze kterého se po 7 letech spolupráce stal v podstatě kamarád. Je Belgičan a jeho manželka taky, ale už téměř 20 let žijí v Lucembursku. Mají dvě čtyřleté děti – dvojčata – kluka a holku. Děti to jsou vytoužené a mnoho let s nadějí očekávané. Vybavuju si dobu jejich snažení, potom to štěstí, když se to povedlo, o trochu později mírné zděšení, když přišli na to, že miminka budou najednou dvě. Vím, že to pro ně nebylo snadné. Vím, že svoje děti milují. A vím, že starat se o dvě stejně staré děti se asi nedá srovnat s péčí o jedináčka. Nicméně při našem pátečním obědě jsem byla mírně v šoku z některých jeho hlášek.

Nedávno jsem psala o tom, jak jsem se rozhodla Motýlka nevychovávat. Přesněji řečeno snažit se s ním na všem domluvit a najít řešení, které nám bude vyhovovat oběma. Jsem přesvědčená, že se tenhle přístup dá použít za jakýchkoli okolností, i když se teprve učím, bojuji se svou vlastní zbrklou povahou, se zažitými výchovnými principy, které se do mě zaryly v dětství. Ne vždycky se mi daří řešit některé situace tak, jak bych chtěla. Ale snažím se a věřím, že postupně se takhle s Motýlkem naučíme skvěle komunikovat.

Takže mě trochu píchalo u srdce, když mi můj kamarád vykládal, jak to chodí u nich doma. Jak manželka na děti od rána do večera ječí, takže se děti to její ječení naučily ignorovat. A jak on, když na ně zařve, děti okamžitě ztichnou. Jak se s nimi nemaže a říká jim: „Nebreč, víš přece, že tohle na mě neplatí!“

Já se svoje nevýchovné praktiky nikomu nesnažím nutit. Ve Facebookové skupině Nevýchovy mi často připadá, že některé maminky svoje okolí sekýrují, když někdo z jejich okolí nejedná nevýchovně. Což ale samo o sobě také moc nevýchovné není. Proto neokřikuju tchýni, když se snaží Motýlka při jídle naučit disciplíně. Ale později jí názorně předvedu, že jen stačí zjistit, co se Motýlkovi nelíbí – v tomto případě šlo prostě o to, že chtěl svou lžíci držet sám a krmit se, což mu mimochodem už jde báječně – a všechno je v pohodě. Doufám, že když lidé v mém okolí uvidí, že se mi daří se s mým dítětem domluvit (bez křiku, bez rozkazů, bez hrozeb), budou to chtít taky vyzkoušet.

U toho kamaráda jsem se ale neudržela a na rovinu mu řekla, že s ním nesouhlasím, protože své děti zastrašuje a využívá své síly a fyzické převahy. Bylo to ale zbytečné, neboť tenhle kamarád má svou hlavu, děti má dvě a navíc starší než já, takže to prostě všechno ví líp. Tvrdí, že děti se prostě musejí přizpůsovat dospělým – tak to je a basta.

A jako příklad takového přizpůsobování uvedl, že s manželkou jejich dvojčata už od miminkovského věku berou večer do restaurací. Přece mají právo si zajít na večeři a děti si musejí zvyknout, že se občas večer chodí ven. Ptal se mě, jestli také s manželem (a s Motýlkem) chodím večer do restaurací. Popravdě jsem mu odpověděla, že večer jsem v restauraci s Motýlkem ještě nikdy nebyla. V poledne ano, ale moc jsem si to neužila, neboť Motýlka to logicky nebavilo, v klidu vydržel možná prvních patnáct minut a pak už byl k neudržení; spát v kočárku v neznámém a hlučném prostředí se mu bohužel taky nedaří.

Kamarád se mi smál, že jsem „mère-poule“, tedy „matka-slepice“, která o děti přehnaně pečuje. A já jsem si pomyslela, že je to jen další kulturní rozdíl. Jako je v Indii možná běžné chodit s miminky do kina, v Belgii nebo v Lucembursku je asi běžné chodit s miminky na večeři do restaurace.

Co si o miminkách v restauracích (a v kinech) myslíte vy? Berete své děti večer ven? Nebo je necháváte někým hlídat? Anebo jste svůj společenský život dočasně odsunuli na vedlejší kolej?

Baby-in-restaurant-choosing-which-breast-to-nurse-from-12.2013

 

Reklamy

19 thoughts on “Batolata v restauracích a v kině

  1. Quanti 21.7.2014 / 14:29

    Já mám sice vůči Nevýchově (a asi hlavně její představitelce) dost velkou averzi, ale v zásadě zastávám názor, že děti potřebují nějaké hranice a usměrňování, ale v poměrně minimální míře nutné pro slušnou koexistenci s ostatními a jinak se snažím prosazovat přístup „vyhovíš mně – vyhovím tobě“, prostě snažit se zbytečně navzájem neprudit. A mezi to patří i fakt, že ji nebudu záměrně vystavovat nepříjemným situacím. Jednou jsem s ní byla v kavárně, neustále jsem ji musela honit a vůbec jsem si to neužila – podle těch známých bych ji měla seřvat nebo seřezat, aby byla hodná, a já si mohla dát to kafe? Kvůli tomu jsem si to dítě teda fakt nepořizovala, kvočna nekvočna…

  2. avespasseri 21.7.2014 / 15:24

    Pokud je cokoliv v souladu s režimem a spokojeností dítěte, tak může být pro mě za mě klidně i na pláži nebo večer v restauraci. V Egyptě se s dětmi běžně chodilo ven i večer zatímco u nás už jsou všichni doma a děti spí 🙂 Holt jiný kraj, jiný mrav. Ale na úkor dítěte, že bych na ně musela křičet (a myslet si, že je to tak správně), jen abych JÁ si užila, no tak to ani náhodou. Přizpůsobovat se děti samozřejmě musí, ale otázka zní čemu je potřeba, aby se přizpůsobily, a čemu potřeba není. Nutnostem, ano. Sobeckým přáním vlastních rodičů na úkor dítěte ne-e. Chci-li jít ven, někdo pohlídá. Z toho pak může jednou vzniknout partner, kterému ani nenapadne, jestli se partnerce chce jít večer na večeři, nebo jestli je unavená… táhne ji s sebou a předpokládá, že se přizpůsobí. Vždycky. Já mám někdy pocit, že je to jak ode zdi ke zdi… buď jsou lidé, kteří kolem dětí skáčou a splní jim, co jim na očích vidí, a úplně zapomínají na své vlastní potřeby. Nebo naopak rodiče, kteří na děti žádný ohled neberou a neváhají svého dosáhnout i větším či menším násilím, fyzickým, psychickým.

  3. kusanec | baby blog 21.7.2014 / 15:38

    Já se Erwína snažím zapojit do svého společenského života a vychovat z něj parťáka při kavárenském povalování, ale volím prostředí a dobu tak, abychom si to užili oba. Večer do restaurace bych s ním v případě nutnosti šla tak kolem páté, abychom měli dost času dorazit domů a šoupnout ho včas do hajan. Spíš s ním ale chodím odpoledne a někam, kde je dětský koutek. Na večerní romantiku si jednou za měsíc zaplatíme tetu na hlídání nebo ho svěříme babí. Obě má moc rád a čas strávený s nimi si náramně užívá.

    Co se týče výchovy, zatím nějak nemám potřebu se do jeho vývoje vměšovat. Vesele spolu koexistujeme a tím že ho neprudím zbytečnými příkazy, bere má občasná upozornění vážně.

    Jo a v Praze se dá jít v některých kinem ve vyhrazeném čase taky s dětmi do kina. Jen je to na mě moc brzy, takže jsem to nikdy nepodnikla… 🙂

    • Vanilka 24.7.2014 / 08:44

      Do kavárny jsem s Motýlkem už taky párkrát zašla. Jenže dát si kafe a dort je většinou rychlejší než jít na večeři do restaurace. V pět odpoledne se navíc v Luxu večeře prostě neservírují. I v šest je moc brzo. A možná ještě v sedm bychom byli jediní hosté. Tady se prostě večeří později a déle, proto mi připadá velmi komplikované s sebou brát miminko.

      • kusanec | baby blog 24.7.2014 / 13:57

        Za těhle podmínek bych to taky nelámala přes koleno. Restaurace v příštím desetiletí určitě nezavřou a vy si ještě společných večeří užijete dost. Označit tě za matku slepici bylo od dotyčného pána minimálně nezdvořilé…

    • Berylka 30.7.2014 / 09:58

      „Mère-poule“ vo francuzstine nema absolutne ziadny negativny zmysel, skor naopak! Mère-poule to je matka ktora sa stara prikladne o svoje dieta, ktora ho obranuje a robi prenho vsetko, co mu vidi na ociach. To len v cestine a slovencine ten preklad znie skaredo. Takze podla mna to ten kamarat zle nemyslel 🙂

      • Vanilka 30.7.2014 / 11:06

        Nemyslel to zle, ale připadá mi, že francouzští muži tohle o ženách říkají, když chtějí vyjádřit, že se o děti starají „příliš“, že jim dávají přehnanou péči a že jsou děti „surprotégés“.
        Ale máte pravdu, že ve francouštině ten výraz nezní tak ošklivě, jako když se u nás řekne, že je někdo slepice.

  4. Sororessa 21.7.2014 / 17:34

    My večer do restaurací chodíme, ale jen tam, kde jsou dětské koutky (nebo dříve dětské židličky, když malá ještě nechodila), nebo kde je posezení venku (pokud je na to počasí). A když malá byla malá, tak usnula při procházce před restaurací a celou naši večeři prospala 🙂 Souhlasím, že by v restauraci bez dětského koutku / terasy by ji to nebavilo. S.

  5. Sedmi 21.7.2014 / 19:52

    teprve ted jsem docetla cele…
    Za sebe musim rict, ze si velmi dobre pamatuji dobu, kdy se to vsechno ridilo podle miminka, cely den cele rodiny. Dva dospeli se prizpusobi snadno… jenze ted uz holky obe zvladnou napriklad restauraci se zahradkou a hristem pobliz nebo koutkem naprosto bez problemu a budu kvuli miminku delit rodinu? nebo jine zabavy, ze kterych „miminko nic nema“, ale jsou prospesne pro nas ostatni… kdyz mas jedno male dite, tak se muzete prizpusobit (ale tady bych si asi dala pozor, aby to casem nezacalo partnerovi lezt na nervy, protoze i super tolerantni muz bude chtit byt alespon obcas na prvnim miste a mit te pro sebe jako partnerku – na tohle jsem mivala tendence zapominat, jak jsem se uplne „rozpustila“ do role maminky a nebylo to ve finale dobre ani pro to miminko…). ale kdyz pak mas starsi dite/deti, uz je to spis naopak, miminko se musi prizpusobit chodu rodiny, ktery proste uplne nezbouras jen kvuli jemu…
    Taky je vecer a vecer… a dite a dite… a treba na dovolene nebo kdyz neni hlidani, se ta vecere od cca sesti do deviti zvladne i s detmi, kino bych ale treba nedala 😛 resp. detsky film a ne s miminkem…. ale kazdy to ma asi nastavene trochu jinak…
    Ad to jeceni… jo taky jsem se snazila a snazim, ale staci, aby se sesla unava a stres rodicu a nevyspani a stres deti a uz je to „den blbec“…
    kazdopadne, jsem zvedava, co budes o nevychove psat tak za dva tri roky 😀

    • annapos 22.7.2014 / 19:54

      Kytička s hvězdičkou + smajlík.
      Číst důsledně a reprodukovat bez lži? To je častý problém i u novinářů a ČT ? smajlík?

      • Vanilka 23.7.2014 / 09:21

        Tohle jsem nějak nepochopila.

    • Veronika 22.7.2014 / 22:44

      Sedmi, a co by měla Vanilka o Nevýchově říkat za dva tři roky:)?

      • Sedmi 22.7.2014 / 22:48

        no to jsem prave zvedava… ono je to fajn u takhle malych deti, ale jak se zacne vic prosazovat osobnost, tak to ne vzdycky pak funguje podle knizek 😉 ale treba to zrovna u Vanilky fungovat bude…

    • Veronika 22.7.2014 / 23:30

      „Fungovat podle knížek“… asi nikdo nečeká, že se jakékoli sumarizované rady a inspirace k vedení dítěte dají převzít a realizovat jednoznačně úspěšně, vždy a za všech okolností, ku spokojenosti univerza:).

      Přeci jen, nejde o experiment v laboratorních podmínkách.

      Možná Vanilka za tři roky zjistí, že to není cesta stoprocentní, ale marja panno – krom toho zjistí (a odpřemýšlí si, naučí se, vyzkouší…) mnohem větší množství pozitivních věcí, to jsem si jista.

      Nevýchovou se inspiruju taky; líbí se mi její nedirektivnost, volnost, a pevné kořeny v láskyplném vztahu. K některým věcem směřuju intuitivně, k jiným ne. V zásadě velmi oceňuju snahu kohokoli vytvořit nějaký logický, věcný a praktický koncept, který může mnoha rodičům připadat srozumitelný a k podnětný. Děti mám ve věku 3 a kousek a 4 a kus, a dobrý.

      Nenapadá mě ani, co by z jejich bodů mělo být zdrojem problémů. Pokud máš, Sedmi, ve věci jasno, budu ráda za názor : ).

      • Vanilka 23.7.2014 / 09:21

        Zatím jsem v kurzu Nevýchovy získala spíš dojem, že čím jsou děti starší, tím lépe se s nimi dá dohodnout, protože čím dál lépe dokážou vyjádřit svůj vlastní názor. Takže já věřím tomu, že za dva tři roky nám to s Motýlkem půjde líp. Ale uvidíme. Sama jsem zvědavá, Sedmi 🙂

  6. Ica 31.7.2014 / 14:33

    Nedávno jsem sledovala někde debatu odborníků psychiatrů, že v jejich péči končí paradoxně zejména „nevychovávaná “ dítka, kterým dali rodiče volný prostor, aby se mohli svobodně realizovat a vyjadřovat vlastní názory. Odůvodňovali to tím, že rodič je od toho, aby dítěti v životě ukazoval co a jak, protože ono samo to nezná a teprve objevuje a k tomu nutně potřebuje rodičovské vedení – či-li výchovu, cítí to totiž jako bezpečné zázemí a neustálou oporu, i když to tak nevypadá….Dítě samozřejmě neví kam až může zajít, tak zkouší co a jak..A když mu rodič nedá mantinely, tak se v tom plácá a neví co a jak a mate ho to a navozuje psychickou nerovnováhu…Proto možná zlobí někdy ještě více než dítka vychovávaná, jelikož si tak vynucuje rodičovskou pozornost, maje vnitřní pocit, že pokud ho nikdo nenapomene, tak o něj prostě nemá zájem a nemá ho rád….a nese si to do dospělosti ,aniž by o tom věděl jako psychotrauma… Takže podle nich je pro dítě ve finále pro budoucno snesitelnější, když občas dostanou výchovné láskyplné, ale výmluvné plácnutí, protože i to je pro něj pozitivní projev zájmu s výchovným cílem, to nesmíš, mohl by jsi si ublížit, nebo ublížit jinému, než když na to rodič nijak nezareaguje, aby ho „netraumatizoval“ .Pokud je rodič měkký a neumí být rozhodný, dítě ztrácí jistotu a pocit bezpečí a pokud rodič záměrně dělá, že jeho průzkumnické lumpárničky nevidí, tak si nese pocit do dospělosti pocit křivdy , že byl zanedbáván a rodičům lhostejný, ač ti to činili právě proto, že is mysleli, že je to pro něj nejlepší a že v pozdějším věku přijde samo co a jak. Výzkumy ukazují, že nevýchova je pro děti daleko horší než výchova….Rodič musí dítko vést, od toho je rodič a potomek musí neustále cítit, že rodič rozhoduje co bude a nebude a jak to bude… Samozřejmě to neznamená, že se bude na děti ječet atd…A smysluplně vychovávat je daleko těžší. Je snadnější a pohodlnější zaštítit se nějakou životní filosofií, jakože… a nechat dítko projevovat se svobodně a nehonit si triko, ale dítěti to nic dobrého nedá. Tak v tom smysle byla ta odborná debata. Mě osobně se dařilo ječící dítě uklidnit tak, že jsem bez zvýšení hlasu totálně odvedla pozornost někam jinam….a nejlépe je přitom si sednout na bobek na jeho úroveň. Jééééééééé hele támhle jede krásný autíčko, chtěl by jsi mít taky takové, tak pojď, podíváme se jestli nepojede ještě jedno, blablabla…Jasně, že to nefunguje vždy, ale mě se to osvědčilo…. Ale je to náročné…
    Moje kámoška zásadně nevychovávala a hrdila se tím a teď to v dospělosti dětí hořce olitovala. Neb když po nich doteď nic nechtěla a nevyžadovala, tak oni „nechápou“, proč po nich nyní, ve starším věku, když už na vše nestačí, něco chce…Jasně, že to v podstatě chápou, ale dělá jim to potíž.. A to se jim jinak věnovala a obětovala dost. Vozila je na kroužky, na soutěže, nelitovala peněz atd…..Jsou sice dnes vysokoškolsky vzdělaní, ale něco jim tak nějak chybí a k mámě se moc nemají, protože je otravuje, že by měli kvůli ní najednou si něco odříci a něco „museli“, nebyli k tomu vedeni….

    • Vanilka 1.8.2014 / 09:17

      Děkuji za zajímavý komentář. Jen bych ráda upřesnila, že mě sice zaujal výchovný koncept nazvaný „Nevýchova“, ale to neznamená, že se děti podle tohoto konceptu mají „nechat být“. Naopak velký důraz se klade na komunikaci s dítětem. Od té doby, co jsem prošla kurzem Nevýchovy, si naopak připadám k projevům mého syna daleko pozornější. Zatímco dřív bych si možná v některých situacích řekla, že jen tak kňourá, teď se snažím najít důvod, proč kňourá.
      Taky souhlasím s tím, že se určité hranice nastavit musí a že je děti potřebují. Ale myslím, že ještě důležitější je si nejdřív srovnat v hlavě, kde ty hranice chci mít já sama, a pak je respektovat. Připadá mi, že rodiče dětem často něco zatrhnou proto, že „se to prostě nedělá“. Ale kdyby se nad tím na chvilku zamysleli, možná by přišli na to, že jim to vlastně nevadí a že není důvod to zakazovat.
      Třeba mojí mamce vadí, když si můj syn při jídle začne prohlížet obrázkové knížky. Tvrdí, že „tohle se nedělá“, že u jídla se má prostě sedět u stolu a jíst. Já se nad tím zamyslela a došla k závěru, že mi nevadí, že si ty knížky prohlíží. Chápu, že mu večeře připadá dlouhá. Možná proto, že se zatím nedokáže zapojit do hovoru s ostatními členy rodiny. Ostatně i já si při jídle ráda čtu, když jsem u stolu sama.
      Jenže tohle je hrozně individuální. Pro někoho bude můj syn rozmazlený, protože mu dovolím, aby si u jídla prohlížel knížky. Pro mě jsou zase rozmazlené děti, které jídlem hází kolem sebe. Ale možná že to jejich rodičům nevadí, protože mají ty hranice zase nastavené jinak.
      Doufám ale, že skutečnost, že jsem Motýlkovi dovolila si prohlížet knížky u jídla, nebude v budoucnu vnímat jako nedostatek pozornosti a důvod k psychoterapii 🙂

    • Leontyna3 19.9.2014 / 20:05

      Omlouvám se, ale nikdkdy jsem si nemyslela, že „odvádět“ pozornost , jeněco víc, než „zamést problém pod koberec“, o tom ale „Nevýchova “ opravdu není,asi by bylo dobře se ujistit, co paní Králová opravdu říká.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s