Neumím nic nedělat

Minulý týden jsme s Motýlkem měli jít na poslední předprázdninovou lekci plavání s batolaty. Byla to tzv. náhradní lekce, tedy náhrada za ty, které jsme z různých důvodů zameškali. Výjimečně začínala o hodinu dřív než obvykle. Musela jsem tedy vše pečlivě připravit a naplánovat, utéct z práce o 15 minut dřív a s plaveckou taškou a kočárkem v kufru auta jet rychle pro Motýlka do jeslí.

Když jsem se tam přiřítila, připravená si ho v rychlosti převzít, připoutat do autosedačky a uhánět na druhou stranu města do bazénu, slečna vychovatelka (nebo jak se jim v jeslích vlastně říká) mi trochu vypálila rybník. Oznámila mi, že Motýlek spí… už skoro tři hodiny. Nevídané! Nabídla mi, že ho dojde vzbudit. Já ale vím, že Motýlek mívá po probuzení dost pomalý start. Představa, že ho v rychlosti nacpu do auta, pak se zpožděním v šatně převléknu do plavací plenky a „hodím“ ho do vody, mě trošku vyděsila. Zvlášť když mi došlo, že ještě neměl možnost sníst si svačinu, což by se jistě podepsalo na jeho ochotě spolupracovat.

A tak jsem jela sama domů s tím, že se pro Motýlka vrátím později. Paní vychovatelka mi slíbila, že mi zavolá, až bude probuzený a nasvačený.

Doma jsem náhle disponovala neurčitým množstvím volného času. Vyvstala otázka, jak s ním naložím.

Pocítila jsem velmi silné nutkání uvařit si kafe, sednout si s ním na kanape a dát si nohy na stůl (i když vím, že to se přece nedělá). Prostě nic nedělat.

Místo toho jsem sundala z konzolí záclony a závěsy a odnesla je do sklepa, kde máme pračku. Vyprala jsem záclony na jemný třicetiminutový program. Během těch třiceti minut jsem sundala další záclony a závěsy. A vypila si to kafe. Expresso. To bylo rychlé.

A pak jsem už opravdu nevěděla, co si počít, a tak jsem se vydala pěšky s prázdným kočárkem do jeslí, přestože paní vychovatelka ještě nevolala. Cestou jsem zavolala já jí a ona mi potvrdila, že Motýlek už je vzhůru a svačí.

Později mě mrzelo, že jsem si tu neplánovanou volnou chvilku nezvládla nějak lépe užít. Třeba napsat článek na blog. Nebo si číst. Zdřímnout si. Nebo zavolat nějaké kamarádce.

Jindy jsou ale momenty, kdy je nicnedělání jedinou volbou. To když se Motýlek zabere do nějaké hry – třeba přehrabování kostek lega nebo stavění věže. Pekelně se soustředí a já sedím opodál a koukám na něj. Obvykle v takové chvíli nemám při ruce ani kafe, ani časopis nebo knížku, ani telefon. A kdybych se zvedla, abych si pro něco z toho došla, Motýlka by to vytrhlo z jeho soustředění a začal by opět vyžadovat mou pozornost. A tak prostě sedím, koukám na něj a užívám si to nicnedělání. Většinou to trvá jen pár minut. Dokážu si ale během nich náramně oddechnout.

 

Advertisements

One thought on “Neumím nic nedělat

  1. Quanti 16.7.2014 / 14:33

    Jojo, tyhle chvilky znám, jsou dobré na meditaci… :))

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s