Nevychovanec jeden!

… aneb jak jsem se rozhodla, ze Motýlka nevychovám.

Během těhotenství a prvních měsíců Motýlkova života jsem přečetla (příliš) mnoho knížek o tom, jak k dítěti přistupovat, jak s ním zacházet, co dělat a co nedělat. Dychtila jsem po informacích, jak dítě správně kojit, krmit, koupat, oblékat, ukládat ke spánku, jaký typ přikrývky se hodí do kočárku, kam umístit postýlku atd. Samozřejmě jsem si byla vědomá toho, že žádný všeobecný manuál na dítě neexistuje, a tak mě ani tolik nepřekvapilo, že si informace v různých publikacích často vzájemně protiřečí. A stejně se mi většinou žádná z těch sporných rad neosvědčila a musela jsem si na všechno najít nějaký ten vlastní způsob.

Co se týče výchovy, byla jsem připravená o ní číst co nejméně a spoléhat se hlavně na svou intuici. V jedné z lekcí předporodního kurzu se výchova trochu řešila a tehdy jsem tam došla k závěru, že každý je ovlivněn hlavně výchovou, kterou sám dostal. Pozitivně nebo negativně. Pokud pozitivně, snaží se ji aplikovat na své děti. Pokud negativně, snaží se dělat pravý opak. Popřípadě udělat nějaký mix podle svého nejlepšího svědomí.

V listopadu mě ale velmi silně zaujal článek na OnaDnes Jak to vypadá, když se děti nevychovávají. Následně jsem na stránkách Nevýchova.cz shlédla několik videí, ve kterých Katka Králová, která za tímto konceptem (spolu se svým týmem) stojí, vysvětluje základní principy. Tím hlavním je to, že s každým dítětem je možné se na všem dohodnout. Nevýchova rozděluje rodiče do tří kategorií: rodič-policajt, rodič-učitel  a rodič-partner. Výchovným nástrojem rodiče-policajta je strach: křičí, vyhrožuje, zastrašuje a občas taky plácne. Jasně dává dítěti najevo, kdo tady velí a že dítě musí poslouchat a „sekat dobrotu“. Rodič-učitel je mírnější: opakuje (někdy až do zblbnutí), poučuje, moralizuje. Dítě ho ale stejně neposlouchá. Často říká věty jako „Tohle se nedělá“ nebo „Hodná holčička / hodný chlapeček by tohle neměl“, „To se nesmí“ nebo naopak „To se musí“, popř. uplácí: „Když budeš hodný, půjdeme na hřiště“. Nástrojem rodiče-partnera je dohoda. V praxi to znamená, že rodič i dítě popíšou svoje pocity, svůj problém, svoje potřeby a pak společně hledají řešení, které by vyhovovalo oběma.

Katka ve svých videích uvádí nejběžnější krizové situace, ke kterým dochází v mnoha domácnostech, a uvádí příklady reakcí ke každému z výše uvedených rodičovských modelů. Je zřejmé, že ten partnerský přístup z toho vždycky vychází nejlépe.

Ze stránek Nevýchova.cz chybí jen krůček k prokliknutí na stránku Vychovanevychovou.cz, kde se člověk může zapsat do bezplatného Rychlokurzu. Samozřejmě jsem tak učinila a na e-mail jsem pak dostávala další zajímavá videa. Ta slouží jako taková ochutnávka toho, co se asi děje v opravdovém Online Kurzu Nevýchovy.

Ten už se ale musí zaplatit. A stojí… 4 827,90 Kč! To mi připadalo jako docela velká suma peněz. Dlouho jsem váhala a kladla si řadu otázek. Budou ta videa v Online Kurzu trochu více konkrétní než ty ochutnávky, ke kterým jsem se zatím dostala? Budu muset kvůli Online Kurzu zapínat počítač v určitý den a určitou hodinu? Není celý tenhle humbuk (přijde mi skoro podezřelé, jak se tvůrcům Nevýchovy podařilo dobýt českou mediální scénu) kolem Nevýchovy jen nějaký dobře promyšlený marketingový trik, jak oblbnout zoufalé rodiče? Pomůže mi Online Kurz vyřešit některá z mých momentálních trápení, jako třeba když se Motýlek při přebalování neustále přetáčí na břicho (a já tedy musím použít fyzickou sílu, abych mu tu plínku nandala, on křičí a mně je z toho úzko) nebo když si odmítá sednout do autosedačky (podobný postup)? Jak se s ním mám sakra dohodnout? A jde to vůbec, když ještě neumí mluvit? Pak jsem se ale dočetla, že si můžu kurz během 14 dnů vyzkoušet a pokud pak usoudím, že mi nic nepřináší, můžu požádat o vrácení peněz.

Po absolvování kurzu pochybuju, že někdo o vrácení peněz někdy žádal. Považuju ho za tu nejlepší a nejdůležitější investici, kterou jsem během Motýlkova krátkého života učinila.

Po zaplacení jsem získala přístup do virtuálního prostředí, ve kterém byla videa rozdělená do pěti týdnů. Ta byla na začátku všechna uzamčená a zpřístupňovala se během každého týdne postupně. Ten přístup je ale dlouhodobý (údajně doživotní), takže pokud bych zrovna neměla čas nebo chuť se na nové video kouknout, mohla jsem si ten pětitýdenní kurz klidně protáhnout na více týdnů nebo měsíců. Prostě každý může jít svým vlastním tempem. Já jsem si videa stahovala do mobilu v audio formátu a poslouchala je v autě při cestách do práce a z práce. Ochudila jsem se tak o Katčin sympatický úsměv, ale přišlo mi to velmi praktické. Po příjezdu do kanceláře nebo domů jsem si občas poznamenala nějaké důležité poznatky, anebo jsem si některé části videa pouštěla večer doma znovu, když jsem měla pocit, že se k nějakým informacím potřebuju vrátit.

Na začátku jsem si prošla docela zajímavou a náročnou analýzou sebe samé a vrátila jsem se k některým situacím z vlastního dětství. Bylo to nepříjemné, ale nutné. Pochopila jsem, co se skrývá za mým jednáním v určitých situacích, které většinou s Motýlkem neměly vůbec nic společného. Naopak jsem přišla na to, že přístup rodičů k dítěti se později může odrážet v partnerských a mezilidských vztazích. Moje maminka ke mně měla velmi autoritativní přístup a já podobně často jednám s Motýlem, kterému se to samozřejmě moc nezamlouvá. Nevýchova podle mě skutečně funguje nejen s dětmi, ale i s dospělými. Byla jsem celá užaslá, když poprvé došlo k tomu, že jsme s Motýlem o něčem „vášnivě diskutovali“ a já si najednou vzpomněla na Nevýchovu… Řekla jsem Motýlovi, jak bych to chtěla já, a zeptala jsem se ho, jak by to chtěl on a jaké by navrhoval řešení, abychom byli spokojení oba. Přenesla jsem zodpovědnost na něj a on byl tím pádem daleko více motivovaný k tomu, aby se snažil uspokojit nejen své, ale i mé potřeby. To řešení bylo najednou hrozně snadné. Stačilo si srovnat v hlavě, co je pro nás opravdu důležité.

I v komunikaci s Motýlkem se mi nevýchovný přístup snad celkem daří. I když je to běh na dlouhou trať. Změnit smýšlení o dětech všeobecně prostě nejde ze dne na den. Ale pochopila jsem, že k němu nemusím přistupovat jako k neschopné bytosti, která nic neví, kterou musím formovat a učit, ale jako k rovnocennému partnerovi, kterého se můžu zeptat na názor, se kterým můžu konzultovat své vlastní pochybnosti a otevřeně mu říct, že si s nějakou situací prostě nevím rady. Starší děti na to pak určitě reagují a často své rodiče překvapí nějakou spontánní reakcí, která daný problém pomůže vyřešit. Když dítě křičí, pláče nebo jinak „vyvádí“, místo okřikování nebo chlácholení mnohdy stačí se ho zeptat, co potřebuje.

S nemluvnětem je to samozřejmě trochu komplikovanější, protože se v těch vyhrocených situacích ještě nedokáže vyjádřit. Ale pro mě osobně je důležité, že si ten partnerský přístup zatím můžu trénovat. Ono totiž není jednoduché ho dostat pod kůži. Pořád v sobě nesu pozůstatky přístupu, podle kterého dítě žádný vlastní názor mít nemůže, jeho slovo nemá žádnou váhu a musí se prostě přizpůsobit a být poslušné.

Když teď vidím, že je Motýlek v nepohodě, zbystřím pozornost a snažím se opravdu přijít na to, v čem je problém. Ptám se ho, co by potřeboval. On mi sice neodpovídá, ale je vidět, že mou pozornost cítí a oceňuje. Leckdy mi pak na něco ukáže, já mu to podám… a je klid. Velmi často jde o nějakou prkotinu. Ale právě Nevýchova mi pomáhá otevřít oči, abych tu prkotinu odhalila.

Mám pocit, že děti a rodiče, kteří projdou kurzem Nevýchovy, spolu dokážou lépe komunikovat. A ty děti se tak naučí jinak komunikovat i se svým okolím – s dětmi ve škole nebo na hřišti a v budoucnu s kolegy v práci nebo se svým partnerem. Tímto způsobem by se mohla Nevýchova snad podílet na tom, že se k sobě lidé budou chovat hezky – že se budou snažit mezi sebou domluvit.

nevychova

 

Advertisements

23 thoughts on “Nevychovanec jeden!

  1. Calad 27.6.2014 / 20:28

    Uz jsem nad nevychovanymi kurzy premeslela a to i pro manzela, protoze ten u nas doma vetsinou pusobi jako ten „policajt“ a navic si to ani neuvedomuje. Jenze jak radit nekomu, kdo poslouchat proste nechce…
    Musim dodat, tvuj clanek je velmi inspirativni. Takze drzim pesti a jdu setrit. 🙂

  2. K. 27.6.2014 / 22:36

    Ahojda,
    také jsem pár videí viděla, ale žádné souvisle (přeskakovala jsem určité části). Něčím mě provokovaly, něčím se mi líbily…
    Pokud je ti však koncept nevýchovy sympatický, mohla by se ti ještě líbit kniha od Naomi Aldort: Vychováváme děti a rosteme s nimi. Na youtube je i jedno video z její návštěvy ČR, které moderuje Dušek.
    Knížka je to dobrá, krom některých míst, kde se autorka opakuje nebo částí (většinou rozhovorů s dětmi), které jsou dle mého názoru často přeloženy kostrbatě….
    Co se týče mužů-otců (tímto reaguji na názor nade mnou), přijde mi, že to příliš neřeší (že by to bylo vlivem slabší empatie či čeho ;-)? (jsou to lovci, vojevůdci?) a tím pádem jim i déle trvá, než třeba přijmou jiný názor na výchovu. Každý si musí najít svoji cestičku. Ale myslím, že v tom hodně pomáhá, pokud partnerka jedná s dítětem určitým (partnerským) způsobem a oni pak vidí, že to funguje. Na druhou stranu mi připadá, že třeba dědečkové daleko více respektují přístup matky k dítěti než babičky, které mají utvrzelejší stereotypy a představy. Ale to už je jiné téma 😀
    fuj to jsem se rozepsala 😀
    Tak hodně zdaru a spoustu jedinečných okamžiků!

    • Jitka 28.6.2014 / 19:02

      Taky se přidávám s tipem právě na tu knihu Naomi Aldort: Vychováváme děti a rosteme s nimi. Já jsem o nevýchově slyšela, ale přišlo mi to vážně moc drahé na to, abych to zkoušela. Ta knížka od paní Aldort mi poskytla potřebný základ, na kterém sama stavím.
      Jestli si ji přečtete, s nadšením budu čekat na Váš komentář, jestli je v těch videích o Nevýchově opravdu mnohem víc a nebo stačí jen třeba tahle dobrá knížka.

    • Vanilka 30.6.2014 / 10:55

      Ahoj, knížku od Naomi Aldort jsem dostala, zatím jsem přečetla jen pár stránek, ale myslím, že v mnoha ohledech se s ní Nevýchova shoduje.

  3. Barb 28.6.2014 / 08:11

    Až se divím, že nás generace našich matek dokázala vychovat, protože tehdy asi nebývaly v Československu publikace četné publikace o výchově, natož nevýchově.

    Na jednu stranu chápu tvůj přístup, chceš pro svého synka to nejlepší, takže není nad to to někde nastudovat. Na druhou stranu myslím, že je to zbytečné, dělej to podle sebe a uděláš to nejlíp, protože ty jej taky nejlíp znáš.

    Já jsem člověk, který je založením lenoch a kdyby nad ním v dětství někdo nestál a nemotivoval jej, občas nebyl dost přísný, tak nevím, co by ze mě vyrostlo. Asi líný lempl. Paní z Nevýchovy by se nad takovým přístupem dozajista zhroutily :-D, já jej oceňuji.

    • avespasseri 28.6.2014 / 10:01

      Já se na to dívám z jiného úhlu pohledu… ještě žádná generace nedokázala nikoho vychovat (však se podívejme kolem sebe :-)) a to hlavně proto, že nemohla svým dětem nabídnout opravdu optimální vzor – ani rodiče nejsou optimální, natož pak společnost, která poskytuje spoustu lákadel, pastí a vězení.
      A myslím, že Nevýchova je možná často nepochopená (ale mohu se mýlit, viděla jsem jen videa neplacená), protože motivovat se podle mě dá i nevýchovou. A možná líp. A možná se dá právě nevýchovou vyhnout i tomu, aby člověk vůbec získal pocit, že je lenoch a podle toho se choval. A kdo ví, to je jen taková má teorie :-)))
      A tak mám čím dál tím větší pocit, že to nejdůležitější, co by se měly rodiče a hlavně matky naučit, je, ne číst, ale vnímat svou intuici a důvěřovat jí. Jenže to nás bohužel nikde ve škole neučí :-((
      Má zkušenost z kurzu respektovat a být respektován (také jsem o nich u sebe psala) je taková, že techniky zcela jistě pomáhají, že kurz zcela jistě pomáhá v tom, že vůbec člověku někdo řekne, že to, co dělá, nikam nevede (případně kam… a to se pak zděsí, když si to uvědomí). A začne hledat cestu, jak to dělat lépe. ale nakonec vždycky všechno končí v bodě, kdy nedokážeme hledět do zrcadla, které nám děti nastavují, kdy se nedokážeme nerozčílit nad něčím, co dělají, kdy nedokážeme překročit svůj vlastní stín a nabídnout dítěti to, co by potřebovalo, ale co my sami neumíme. Pak následuje cesta té intuice, otevřenosti atd. atd. A to nám kurz nevýchovy, ani ten respektující nedá. A je to cesta hodně individuální….

      • Jitka 28.6.2014 / 21:15

        Osobně si myslím, že se na mateřskou intuici dnes moc spoléhat nedá. Všechny ženy jsou až příliš ovlivněny reklamou, časopisy, názory v jejich rodině a podobně. Těžko může žena poznat, co je opravdu intuice, a co jen dobře fungující podvědomá informace.

        Dám příklad, který se sice netýká výchovy, ale jídla, ale snad mi porozumíte. Intuice by ženě totiž měla říkat, že má své dítě v určitém věku navykat na pevnou stravu tak, že mu ve svých ústech rozžvýká syrová zvířecí játra a to dá dítěti jíst. Zdá se Vám to šílené? Intuice by to ale měla takto „říkat“ každé matce, je to po mnoho a mnoho let osvědčený způsob, ideální živiny, stravitelnost, konzistence… Za sebe mohu říct, že by mne to ani nenapadlo. Nikdy. Takže se těžko mohu jako žena spoléhat na svoji intuici a místo toho si raději něco přečtu a zjistím, například v té knize paní Aldort – vážně by mne předtím nenapadlo, jak dítě vlastně myslí. ale z té knihy jsem spoustu věcí pochopila.

      • avespasseri 29.6.2014 / 09:32

        Zvířecí játra?? Tak to by mě taky nikdy nenapadlo :-))) S intuicí je právě ten problém, že k ní nemáme dnes přístup, ačkoliv spousta lidí často říká: nečtěte knihy, řiďte se tím, co vnímáte jako správné. Já si myslím, že číst knihy je rozhodně užitečné, protože to otevírá obzory. Ale jak říkám, v určitém bodu stejně zjistíte (alespoň já jsem zjistila), že knihy za mě některé věci nevyřeší a že hledat napojení na intuici, jisté vnitřní vedení, na které se mohu spolehnout, je pro mě zásadní. A pak už mohu jen věřit tomu, že cokoliv dělám, bude nakonec k dobru mému i mého dítěte (přinejhorším se naučí odpouštět, to se také hodí :-)).

      • Vanilka 30.6.2014 / 10:59

        V tom kurzu Nevýchovy se ale i na intuici klade velký důraz. A taky na to, že každé dítě je jiné, každý rodič je jiný a každý se tedy musí najít vlastní způsob, jak mu to doma bude fungovat. V kurzu Nevýchovy nejsou žádné přesné návody, jak řešit určité situace. Je to otázka celkového přístupu. A právě ten jiný přístup pak pomáhá nalézt řešení.

      • avespasseri 30.6.2014 / 17:35

        A to je dobře. Pamatuju si na knížku Rosenberga o nenásilné komunikaci (doporučovali ním ji i na RaR)… to nejdůležitější je vnímat a vyjádřit své pocity a potřeby. To udělal i ten chlapeček, co mu přišlo, že se matka najednou moc ptá. A o tom to asi všechno je…
        Jen se to nesmí zahnat do extrému a tlačit na chlapečka, že „my se přece máme dohodnout“.

  4. Sedmi 30.6.2014 / 09:15

    az se stihnu trochu vzpamatovat, tak pisnu vic… ted jen, je to fajn koncept, ale pripada mi, ze prenasi prilis velkou zodpovednost na dite, kteremu tim bere moznost byt ditetem a stavi ho do pozice dospeleho… a ve Svedsku vidim, kam to pak vede v praxi v delsim horizontu… prinutilo me to prehodnotit nazor na tyhle metody (Respektovat… nevychova a dalsi podobne). Navic myslim, ze autorka nema vlastni dite, nebo se pletu?

    • Vanilka 30.6.2014 / 11:54

      Sedmi, naprosto souhlasím s tím, že by se na děti nemělo té zodpovědnosti klást příliš. Musí mít možnost zůstat dětmi a užívat si bezstarostného dětství. Nemůžeme po nich chtít, aby VŠECHNO rozhodovaly a aby na VŠECHNO měly nějaký názor. Jedna maminka ve Facebookové skupině Kurzu Nevýchovy psala, že jí její syn řekl: „Maminko, mně se ty dohody nelíbí, ty se mě furt na něco ptáš.“ Docela se do jeho pocitu dokážu vžít, protože sama nesnáším, když mi někdo klade příliš mnoho otázek. Všeho s mírou. Přenést trochu zodpovědnosti na dítě ano, ale ne ji na něj hodit a dál se o nic nestarat.

      Jestli jsem to správně pochopila, Katka Králová vlastní děti nemá, ale i přesto má jedno doma. Popravdě řečeno to ale pro mě není důležité. Myslím, že zkušeností s dětmi má opravdu hodně, a to, že vlastní děti nemá, jí možná pomáhá udržet si nadhled.

      • Sedmi 30.6.2014 / 19:56

        Asi je to jako se vsim, nic se nema prehanet 🙂 Taky si myslim, ze to nemusi fungovat univerzalne na vsechny deti… jo a pro me je pomerne dulezite, jestli ten, kdo radi, ma svoje deti nebo nema… ale to je muj nazor a nemusi s tim kazdy souhlasit…

    • Veronika 30.6.2014 / 13:37

      Sedmi, jaké jsou tvoje zkušenosti se stavem ve Švédsku? Moc by mě to zajímalo – kdyby se ti chtělo, určitě se hooodně rozepiš. Určitě po tom skočí i řada dalších čtenářek.

      S tím přílišným množstvím otázek.. možná je to právě důsledek nerespektování toho, že každé dítě je jiné /každá máma je jiná…/ a četnost otázek i charakter tónu, mimiky, atd.je nutno zkrátka namíchat tak, aby z toho nebyla jen „to do“ záležitost… třeba i to „pojďme se dohodnout“ z něčích úst může znít autoritativně… /vím, o čem mluvím, někdy je TAK úlevné se NEPTAT/. Zkrátka je to opět komplexní záležitost – na což ale Katka Králová upozorňuje…

      • Sedmi 30.6.2014 / 19:57

        koukni ke mne, obcas neco pisnu, nebo pisni rovnou dotaz do komentaru, at to tady Vanilce nezahltime OT 🙂

  5. Alinka 5.7.2014 / 21:46

    Vanilko, moc dekuji za postrehy. Docela me to namotivovalo 🙂 . Ja mam ted nejake obdobi, kdy na deti hodne startuju, jsem vic unavena a do toho (nebo mozna proto) ma Matyasek obdobi knouraci a Barunka vzdorne. Je to cele trosku na palici a neprijemne pro vsechny. Tak se snazim hledat cesty, jak se toho zbavit. A treba dojde i na kurz nevychovy. Uvidime.

  6. pavla 14.6.2016 / 10:58

    Ahoj, zajimalo by me, jak hodnotis kurz nevychovy po dvou letech… pouzivas a osvedcilo se neco? Jak tam pracuji s hranicemi? Diky!

    • Vanilka 14.6.2016 / 11:46

      Nevýchova je pro mě stále aktuální téma. Dokud byl Motýlek miminko/batole, „fungovalo“ to perfektně. Teď je to 3letý puberťák s vlastním názorem a najednou už to tak hladce nejde. Pořád si ale stojím za tím, že mi kurz velmi pomohl si spoustu věcí srovnat v hlavě. Alespoň vím, jakým směrem chci ve výchově jít. To, že se mi to každý den nedaří, je jiná věc. Je to cesta. Je neuvěřitelně těžké překonat vzorce, které se do nás dostaly v dětství. Stále reaguji příliš rychle a vášnivě, pořád bojuji sama se sebou.

    • Vanilka 14.6.2016 / 11:50

      Jo a co se týče hranic, tak u těch je hlavně důležité vědět, kde je mám já sama. Co mi opravdu vadí, za co už nechci jít. I to je někdy dost těžké, zvlášť když některé situace jsou prostě moc rychlé. Dále se v Nevýchově říká, že hranice se dají vytvářet spolu s dětmi. Pak je jejich dodržování asi snadnější, než když je nastaví sám rodič.

      • pavla 14.6.2016 / 12:40

        to sice ano, ale daří se ti to doopravdy v praxi – zajímá mě, kde je ta hlavní překážka – jestli v tom, že my dospělí to nervově nezvládneme nebo že ta metoda je v praxi trochu nereálná..?

      • Vanilka 14.6.2016 / 12:59

        No… nevím 🙂 Já zatím hledám chybu v sobě, protože spolu s kurzem jsem dostala přístup do různých FB skupin (konkrétně občas nahlížím do dvou) a spoustě rodičů to funguje. Tedy – to neznamená, že mají doma absolutní pohodu a klid. To asi nelze vůbec předpokládat a to ani není účel kurzu. Jde o to naučit se řešit všechny ty situace, které život s dětmi přináší, tak, aby byl člověk sám se sebou v pozici rodiče spokojen.
        Já osobně to spíš nervově nezvládám, protože jsem povahově trošku moc temperamentní a protože v dětství se konfliktní situace u nás doma také řešily s křikem a s pláčem.
        Ale samozřejmě občas také propadám beznaději a říkám si, že Nevýchova v praxi prostě selhává, že to nejde a že je možná na čase, abych začala Motýlka víc „vychovávat“, protože takhle už to dál nejde 🙂 Přiznávám, že momentálně v tom dost plavu. S miminkem to je jednodušší. A kdo ví, co nám přinese puberta, že?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s