Závislák

Můj syn je závislý.

Je závislý na mojí ruce. Miluje ji nade vše. A především bez ní nedokáže usnout. Ve chvíli, kdy si ho spánek pomalu odnáší, zahazuje Motýlek plyšového psa (jinak velmi oblíbeného), popadne moji ruku, obejme ji, přitulí se k ní a spokojeně usne.

Já visím nad postýlkou a čekám, až zabere dostatečně tvrdě na to, abych se z jeho sevření mohla nepozorovaně vyvléknout a jít se navečeřet.

Vím přesně, kdy tahle jeho závislost vznikla. Krátce po jeho lednovém nástupu do jesllí Motýlek chytil nějakého jesličkového bacila, kterého mi velmi rychle předal. Oba jsme pak zůstali doma s vysokými horečkami, oba velmi unavení a trávili jsme velkou část dne společně v naší manželské posteli… a drželi jsme se za ruce. Od té doby potřebuje Motýlek moji ruku k usínání.

Večer mi to nevadí. Naopak mi to připadá docela hezké, že mě chce držet za ruku. Problém nastává později během noci. Poté, co večer opustím jeho pokojíček, vydrží spát nejméně do půlnoci, často až do dvou ráno. Pak se začne budit a ouha, moje ruka tam není! Logická reakce: křik. Uprostřed noci za ním běhám, chytám ho za ruku a držím ho tak dlouho, dokud znovu neusne. Pak se potichu plížím do své postele. Jenže Motýlek je za pár minut vzhůru opět, takže běžím zase zpátky. A takhle pořád dokola, dokud mi nedojde trpělivost a nepřenesu si ho do naší postele, protože v tu chvíli chci jediné: lehnout si. V půl sedmé ráno mi zvoní budík a já vstávám do práce.

Nějakou dobu jsem to neřešila. Stále nejsem zcela vyrovnaná s tím, že jsem ho musela v devíti měsících strčit do jeslí. Chudáček malý, říkám si, ono se mu přes den stýská, a tak si to v noci musí kompenzovat. Spousta dnešních rodičů praktikuje společné spaní s dětmi v jedné posteli. Matky, které se o svou postel s dětmi dělí, si za správností svého jednání stojí stejně tvrdošíjně jako matky, které své děti neočkují, nebo matky, které nosí své děti zásadně v šátku a nikdy by je nestrčily do kočárku. Tyto matky jsou nedaleko od tvrzení, že v kočárku nebo ve vlastní postýlce dítě psychicky strádá.

Já samozřejmě nechci žádné psychické strádání riskovat. Jenže strádám fyzicky. Jsem dlouhodobě nevyspalá. Přenést si Motýlka do postele totiž můj problém řeší jen napůl. On mě totiž i nadále chce držet za ruku, takže si nemůžu lehnout do polohy, ve které se mi spí nejlépe (na břiše s rukama nad hlavou), nýbrž ležím zkroucená tak, aby na moji ruku dosáhnul. Motýlek se mezitím různě vrtí a většinou skončí napříč, takže nohama vytlačí Motýla na kraj a on pak leží „se zadkem ve vzduchu“, jak tomu říká. Anebo skrčený v nohou postele.

Zkrátka nám to společné spaní úplně nevyhovuje.

Díky knize Každé dítě může dobře spát  jsem pochopila, že jsem Motýlkovi vytvořila špatný spánkový návyk. Mimochodem tuto knihu doporučuju všem těhotným ženám. Kdybych si ji i já bývala přečetla už v těhotenství (místo všech těch nesmyslných a zbytečných příruček a návodů na dítě), možná by se Motýlek už od samého začátku býval naučil usínat sám, což by zřejmě vyřešilo i jeho noční buzení. Jak je totiž v knížce popsáno, všichni lidé se několikrát za noc vzbudí, když přecházejí z jedné spánkové fáze do jiné, ale většinou okamžitě zase usnou a to vzbuzení vůbec nezaregistrují. Když ale během té krátké chvilky dítě zjistí, že se nachází v odlišných podmínkách, než ve kterých usínalo, probudí se úplně a začne ty podmínky vyžadovat. Takže pokud ho při usínání držím za ruku, bude mě chtít držet za ruku logicky i během noci.

Předevčírem jsem Motýlka při jednom ze svých nočních výletů k jeho postýlce pozorovala. Počkala jsem, až zabere, pustila ho a pak u něj zůstala stát. A viděla jsem, jak po chvilce kolem sebe začal šátrat rukou, protože v polospánku hledal tu mojí. Konečně mi došlo, že nevyžaduje mou ruku poté, co se probudí. On se budí právě kvůli tomu, že tu ruku nemá!

Jak tohle vyřešit? Jediný způsob je asi mírně drastická metoda popsaná ve výše zmíněné knize. Je nutné odbourat to držení za ruku při ukládání ke spánku, což se samozřejmě nemůže obejít bez pláče. A já Motýlkův pláč velmi špatně snáším.

Nicméně včera jsem se rozhodla, že do toho půjdu, protože si myslím, že je to v zájmu nás všech. Po těch náročných nocích je ranní vstávání těžké totiž nejen pro mě, ale i pro Motýlka, který musí vstávat do jeslí.

Když jsem tedy Motýlka včera ukládala do postýlky, vysvětlila jsem mu svůj záměr a pak přešla k činům. On si nejdřív asi myslel, že je to nějaká nová hra, ale když už se mu opravdu začalo chtít spinkat, začal si v postýlce stoupat, aby dosáhnul na ruku, kterou jsem se o postýlku opírala, a snažil se ji stáhnout k sobě dolů. Několikrát jsem se vyvlékla a pak ji schovala za záda, na což reagoval poplakáváním, ale naštěstí nedošlo na žádný hysterický záchvat, kterého jsem se obávala. Tiše jsem na něj mluvila, ujišťovala ho o své přítomnosti a o své lásce a vysvětlovala mu, proč to dělám. A k mému velkému překvapení se po pár minutách zabořil hlavou do svého plyšového psa a usnul. Spal do úžasných 4.30 ráno. To jsem k němu přišla a on si stoupnul a natahoval se ke mně, abych ho zvedla… což jsem udělala. On přitom ještě popadnul psa a mně bylo jasné, že se stěhujeme do naší postele. Alespoň jsem si ale trvala na tom, že se nebudeme držet za ruku. Opět to trošku obrečel, ale za pár minut spal jak dřevo až do sedmi.

Myslím, že jsme na dobré cestě k lepším nocím. Uvidíme. To be continued.

 

Advertisements

20 thoughts on “Závislák

  1. Quanti 17.6.2014 / 14:26

    Jo. Měli jsme to samé s mlíkem, resp. vyndaváním z postýlky kvůli mlíku, kdy následně usínala u lahve v naší posteli a až do rána jsme se nikdo pořádně nevyspal. Znova jsem si přečetla zmíněnou knížku, a když se takhle zase jednou vzbudila, donesla jsem jí lahev do postýlky a vysvětlila, že takhle se všichni strašně špatně vyspíme, a jestli chce mlíčko, dám jí ho, ale jen ve vlastní postýlce. No, byl řev, ale od té doby je to tak půl napůl prospaná noc / jedna v polospánku poskytnutá flaška. Včera byla výjimka, kdy jí nějak nebylo dobře, tak jsem ji do té postele vzala – nejsem herodes, ale kdyby si z toho chtěla udělat zvyk, zase ji odkážu do patřičných mezí. Ono i ona je vyspalejší a budí se v lepší náladě, než když si navzájem překážíme v posteli…

  2. Calad 17.6.2014 / 14:56

    Je to věda… jak jsem psala u sebe.
    My zase řešíme rostoucí zoubky. Jak ho to tlačí, tak je hrozně lítostivý a tak uspáváme zase v ruce. Už mi to ale leze tak na nervy, že ode dneška budeme zase uspávat v postýlce… jsem zvědavá jak nám to půjde, když jsme to už jednou porušili. :/

  3. zuzu 17.6.2014 / 14:59

    Ja uspavam pres prso, bohuzel jeste nemam silu to ukoncit, je to pro me pohodlnejsi. Take se tak kolem pulnoci zbudi s placem, protoze tam nema maminku. Zatim to resim tak, ze spim s nim v pokojicku, pritel spi v loznici, jinak by se nikdo z nas nevyspal. Ja se naucila spat na zadech, jednak se bojim, ze bych mohla syna zalehnout, a jednak jsem tak unavena, ze nemam problem s usnutim. A takhle spime az do rana, malej rano neplace, protoze se zbudi u maminky.

    • zuzu 17.6.2014 / 15:44

      Ehm, mamince se dari chodit spat az ve dvanact 🙂

  4. Veronika 17.6.2014 / 15:08

    Vanilko, to trvá tak krátce, tohle období potřeby cítit maminku. Proč to nedělat podle Motýlka? Proč ho nemít u sebe? Proč ho nehladit do spánku a v noci, když tě začne hledat, proč nebýt TADY. Já vím, že je spousta souvislostí, které činí tenhle problém těžko řešitelný, ale… jsi máma, maminka, milovaná, nejmilovanější, jsi vesmír Motýlka. A za pár let – malá ručička bude tlapa a ty budeš mít plno času, kdy tě „nikdo neotravuje“. Běží vám pár posledních měsíců „závislosti“. Nevíš, jaký ho čeká život /skvělý!!!jistě!!!ale víšjak, třeba bude ráčkovat a jeho žena si ho odvede do Sýrie:)/, tak proč jeho bazální poptávku nepokrýt odpovědí „Ano, jsem tu.“ Přeju vám krásné dny, a nezlob se, že píšu trošku „proti“ duchu ostatních komentářů.

    • Martina 17.6.2014 / 15:53

      Víte Veroniko, chápu, že z Vás tryská láska k dítěti, kterému chcete poskytnout to nejlepší. Musím ale souhlasit s Vanilkou, že stěhovací noci jsou k ničemu pro ni, Motýlka i Motýla.

      Spokojená matka = spokojené dítě. Pokud je matka dlouhodobě nevyspalá (ha a která pracující máma ročního mrněte není?) moc spokojenosti tam nebude.

      Nemyslím si, že Vanilka to cítí tak, že ji Motýlek otravuje. Ona prostě jen potřebuje spát, protože tělo jede na rezervy.

      Život je plný kompromisů a tohle je jeden z nich. I Motýlek se musí učit, že nebude mít vše, co si zamane. V jesličkách jsou také pravidla, která musí dodržovat.

      • Quanti 17.6.2014 / 21:32

        Já teda taky nechci kritizovat, protože všechno má hlubší příčiny a kontext, ale za sebe osobně jsem ráda, že u nás moc nefrčí ty oddělené pokoje pro batolata. Některé děti možná spí celou noc, ale moje se často vzbudí, zabrečí si a zase usne – anebo se vzbudí, zabrečí si a do spánku samo neupadne. Kdyby bylo v samostatném pokoji, tak to přejde do řevu, kdy se vzbudíme všichni, já k němu půjdu atd., když má postýlku vedle mojí, prostě mu podám ruku, během chvilky se zklidní a nemusíme se pořádně probudit nikdo. Ale samozřejmě to má i nevýhody…

      • Veronika 17.6.2014 / 23:55

        Ano, život je plný kompromisů. A dokonce máme /někdy/ možnost rozhodnout se, kde a jak intenzivní kompromisy budeme spoluvytvářet.

        Očekáváme, že dítě bude chápat, dodržovat, respektovat. Jako my, žeano :). Kolik z nás blbě spí, když jsme sami, když je absolutní tma, absolutní ticho, divný zvuky z ulice, silný vítr, blbej den za námi, atd.; leccos nám u nás projde, umíme si pomoct, vyjít vstříc sami sobě. Nezavřeme se a trpně si neřekneme – je tma a jsi tu sama, ale musíš to vydržet a přinutit se usnout, neb jinak rovnováha světa bude vychýlena.

        Dítě – ať si zvyká, je to dítě, a v jeslích se mu to bude hodit.
        Tesat.
        „Mít vše, co si zamane“ – máme na mysli obě totéž?
        Mluvíme o tom, že MIMINKO chce prostě jenom cítit u sebe MÁMU? /ten skvělý statečný chlapík, který přes den krásně dává jesle, prostě večer potřebuje mámu – nemluvíme o vymezování hranic na téma „to šesté pískací lízátko je možná už moc, zlato“?/

        A k Vašemu předposlednímu odstavci – uvozovky mají v textu různé funkce. V tomto případě naznačovaly lehkou nadsázku.

        Absolutně si nemyslím, že by Vanilka byla líná bréca, které je něco zatěžko.
        Ze všeho, co tu čteme, vyplývá, jak moc přemýšlí, miluje, důmyslně organizuje – a vše dělá na 110 procent. Je v náročnější situaci než my tady v Čechách; snaží se skloubit několik světů dohromady a hledá cesty… za mě má velký obdiv.

      • Vanilka 18.6.2014 / 09:20

        Děkuji vám za názory. Tušila jsem, že tenhle článek vyvolá různé reakce.
        Já už to naše noční chytání za ruku řeším delší dobu. Nebo spíš jsem se už několikrát odhodlávala to začít řešit. A vždycky jsem to odložila nebo dočasně vzdala. Já opravdu CHCI respektovat Motýlkovu potřebu a touhu po mé přítomnosti. VÍM, že je to ještě malý drobek, který chce být s mámou, a že jemu by nejvíc vyhovovalo spát se mnou v posteli a třímat moji ruku. Jenže když jsem k sobě upřímná, musím si přiznat, že toto vyhovuje POUZE jemu. A já myslím, že pro rodinnou harmonii je třeba řešení, které bude vyhovovat nám oběma, v ideálním případě všem třem. Nemám v úmyslu ho prostě strčit do jeho postýlky a zavřít v jeho pokoji a spoléhat se na to, že se s tím nějak vyrovná. Ptám se ho na to, co potřebuje, i když mi ještě nedokáže odpovědět slovy. A vysvětluju mu, co bych potřebovala já.
        A i když nechci dělat unáhlené závěry, musím říct, že náš 2. odvykací večer (včerejší) probíhal naprosto v pohodě. Motýlka jsem položila do postýlky a po ruce se mi už vůbec nesápal a ani nezaplakal. Přitulil se k psovi a chvilku na mě koukal, pak se zavrtěl a usnul. A spal do úžasných 6.15 ráno!! To jsem ho vzala k nám do postele a už jsme nespali, ale mazlili se, lechtali a smáli se. Cítím, že jsme se oba dobře vyspali, že jsme oba odpočatí a naše ráno bylo velmi harmonické. Takže zatím rozhodně nelituju, že jsem se konečně dobrala k rozhodnutí mu tu svou ruku při usínání prostě NEDAT. Potvrzuje se moje teorie, že to byl obyčejný spánkový návyk (zlozvyk), který mu naopak spánek narušoval.
        No, snad to takhle dobře půjde i dál.

    • Berylka 17.6.2014 / 23:31

      Bohuzial tieto navyky mozu pretrvavat ovela dlhsie nez si matky povodne predstavuju. Moj bratranec bude mat o chvilu pat rokov a stale nezaspi pokial s nim nejde mamka do postele a bratranec si mysli ze ide spat aj on a (a samozrejme spi s rodicmi). Viete si teda predstavit ze rodicia toho maju uz po krk a radi by to zmenili, len je uz neskoro a pojde to ovela tazsie.

      • Vanilka 18.6.2014 / 09:05

        Tak přesně toho se obává můj manžel 🙂

    • rivkele 18.6.2014 / 07:21

      Proč tu potřebu nepokrýt? Protože spánková deprivace je možná snesitelná, pokud má člověk jedno dítě a žádný pevný program, třeba? Trvale se nevyspat znamená dělat chyby (ostatně přerušování spánku, základní lidské potřeby, je dosti oblíbenou technikou mučení, však oni v CIA dobře vědí proč), nehledě na smrtelnou únavu. To jsem si mohla dovolit, když jsem měla starší, tak mu člověk podá na pískovišti bábovičku místo pití, které chce, no bože. Ale už s dvěma dětma – a v práci ještě zvlášť – potřebuje normálně fungovat, a ne připomínat láskou otupělé zombie.

      Nerozumějme si špatně – nejsem zastáncem toho, aby bylo takhle učeno na spaní třítýdenní dítě, tuhle máš pokojík a hybaj, když už jsme přestřihli tu pupeční šňůru (ostatně obě děti spaly se mnou). Ale na hormony člověk může jet jen omezenou dobu, a má-li neodkladné a trvalé povinnosti (nebo, řekněme to na rovinu, prostě se chce jenom konečně vyspat, i to je relevantní důvod), není špatně začít učit batole, že holt máma není na povel 24/7. Dětem starším deseti měsíců poskytuji lásku denně v ordinačních hodinách 05:30-20:00, v případě nemoci déle, a fakt si nemyslím, že by proto, že jejich máma má taky nějaké potřeby, nějak strádaly.

      Držím palce, Vanilko, ať to pořešíte bez větších starostí a ke spokojenosti všech zúčastněných!:-)

      • Veronika 18.6.2014 / 14:09

        Rivkele, neměla jsem pocit, že by byl problém nevyspání; ale docházení k miminku několikrát za noc. Miminko v posteli vykazovalo stabilnější spánek, ne?

        Na každej pád všechno to jsou jenom naše názor a náměty, dané vlastními zkušenostmi a potřebami… Názorová shoda by byla překvapivá : ).

  5. K. 17.6.2014 / 22:52

    Hodně štěstí!!!
    Dobrý spánek je důležitý, sama to cítím, že jsem nepoužitelná a nervní maminka, pokud se nevyspím……
    Dnes u uspávání (kojením-zatím nemám představu, jak to vyřešíme) jsem zrovna přemýšlela, jak to má každé dítě jinak, i každá maminka. Mám pocit, že i u spánku dětí se už projevují jejich povahy… tím nepopírám, že spánek má určité fáze, ani tím nenaznačuji, že by častěji se probouzející dítě bylo na mamince závislé. Prostě každý je jiný spáč. Jen to bylo takové zamyšlení 🙂

    Jen dotaz ke knize – nedoporučují jejich metodu aplikovat až od půl roka?

    • Vanilka 18.6.2014 / 09:05

      Já jsem se taky děsila, když jsme končili s kojením, jak proboha to dítě potom budu uspávat? No a nakonec tohle byl ten nejmenší problém. Prostě se před spaním zavřeme v pokoji, Motýlek dostane lahev mlíka, občas u ní usnul, ale teď už málokdy, vypije ji a sám se začne natahovat k postýlce.

    • Vanilka 18.6.2014 / 09:17

      Ano, ta metoda se doporučuje až od půl roka. A velký důraz se v té knize klade na to, že malá miminka nepláčou z rozmaru a že se NEMAJÍ nechat plakat.

  6. knihomilka 18.6.2014 / 09:25

    Synovcova dcera zase mne druhým ucho..dává tím najevo, že je unavená a chce spát 🙂

  7. Alizia 19.6.2014 / 19:57

    Zvladli jste to skvele, my doma stale resime spani dcery a za chvili pribyde jeste mimco, takze se chystam si tu knihu znovu pripomenout, uz jednou nam pomohla s odpolednim spanim 🙂

  8. Ela Podnikatelová 19.6.2014 / 22:16

    držím palec, u nás právě probíhá noční odstavování a taky trochu bojujem 🙂 ale krok je to podle mě správný, razím heslo, že v první řadě musím být spokojená já (snad si rozumíme jak to myslím) nám třeba nevadí s dětma spát, zatím se vyspíme, ale rostou a přibývají a brzy přijde doba, kdy je vystěhujeme, s prvním mi vyhovovalo uspávat u prsa, spal se mnou do devíti měsíců a mlíko bylo kdykoliv k dispozici, pak mě to omrzelo, chtěla jsem svůj prostor a tak milý putoval poprvé v životě do postýlky (dle instrukcí zmíněný knížky), druhý bylo postýlkový samo o sobě, s ní to bylo zase o dudlíku, který jsem jí sebrala kolem 10m, protože mě nebavilo v noci vstávat a hledat dudlík, prostě je pro mě primární, abych se vyspala já, protože abych na děti přes den vrčela jen proto, aby mohly mít v noci full servis mi přijde zbytečný

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s