Pokojíček

Docela jasně si pamatuju první prohlídku bytu, který jsme později koupili a ve kterém teď bydlíme. Skvěle odpovídal našim představám a požadavkům. Kromě obýváku a kuchyně máme celkem tři pokoje: naši ložnici, pokoj pro Holky a jeden pokoj navíc… Pokoj pro hosty, říkali jsme tehdy. Ale já už věděla, že ten třetí pokoj bude dětský pokojíček pro naše dítě.

Byt je dvoupatrový. Dva z těch pokojů jsou nahoře. Ten třetí je dole u obýváku a patří k němu vlastní malá koupelna.

Ve kterém ze tří pokojů bude naše ložnice, to bylo jasné hned – už to tak bylo koncipované. Museli jsme ale rozhodnout, jestli ten pokojíček našeho budoucího dítěte bude nahoře nebo dole. Já tehdy trvala na tom, aby byl dole. Ten hořejší pokoj mi připadal menší a méně praktický, neboť dvě stěny ze čtyř zabírají balkónové dveře. Mám velmi špatnou prostorovou představivost a nedokázala jsem si představit, kam bychom v tom pokoji dali postýlku a nějaké skříňky. Holky k nám jezdí jen občas – máme je jen dvakrát do měsíce a z toho je polovinu času Motýl vozí k babičce a dědovi. A když jsou u nás, stejně si hrajou hlavně v obýváku a v pokojíku jen přespávají. Tak jsem si říkala, že jim ten menší pokoj bude stačit. Měla jsem v úmyslu jim ho trochu zútulnit, ale jako správná macecha přiznávám, že to nebylo na vrcholu mého seznamu priorit. Sice jsem opakovaně narhovala Motýlovi, že jim společně vybereme police na knížky a nějaké dekorace, ale když se neměl k činu, nechala jsem to plavat.

Pro Motýlka jsem tedy rezervovala ten větší pokoj dole. Všichni mi říkali, že je to blbost. Ale já si Motýlka představovala jako věčné miminko, které většinu času ve dne i v noci bude spát, zatímco já si budu číst s nohama nahoře hned vedle v obýváku. A až bude větší, bude si moje hodné dítko spořádaně hrát ve svém pokoji (rozuměj: nebude tahat svoje hračky všude po bytě), kam to za ním budu mít z mého načinčaného obýváku a z kuchyně kousek, takže ho budu mít stále pod dohledem.

Je zajímavé, jak svobodný a bezdětný člověk může vidět věci jinak než vdaná matka.

Samozřejmě se ukázalo, že zařídit Motýlkovi pokoj dole BYLA blbost. První dva měsíce Motýlek sice skutečně většinu času spinkal – ve dne i v noci. Jenže to jsme ho ještě v noci měli v naší ložnici. Do jeho pokojíku ho Motýl vystěhoval po letních prázdninách, tedy začátkem září (to je další kulturní rozdíl: francouzská miminka většinou velmi brzy spinkají ve vlastních pokojíčcích). Pak začal spát čím dál míň přes den a někdy od listopadu se začal velmi často budit v noci. Takže jsem za ním několikrát za noc lítala z ložnice po schodech dolů a mnohokrát si přitom málem nabila nos. Kolem třetí hodiny ranní jsem obvykle rezignovala a odnesla ho k nám do postele. Večerní uspávání mi často komplikoval ruch z vedlejšího obýváku. A když už se mi to uspání podařilo, vrčela jsem celý večer na Motýla, že je televize moc nahlas, že má ledničku zavírat tišeji a že si má dávat pozor, aby mu neupadla vidlička na naši dlážděnou podlahu, protože by to mohlo Motýlka vzbudit. Jediným pozitivem byla ta koupelna, do které jsem si na večerní koupání snadno mohla z Motýlkova pokojíku přetáhnout přebalovací pult na kolečkách.

Nakonec jsem se rozhodla uznat svou chybu a požádat Holky, jestli by si s Motýlkem pokoj nevyměnily. O víkendu jsme výměnu uskutečnili. Holky jsou nadšené, protože konečně mají ten pokoj s vlastní koupelnou. Já jsem taky nadšená, protože jsem v noci u Motýlka hned a nemusím k němu lítat přes celý byt a po schodech. A Motýlek je taky nadšený, protože je v tom jeho novém prostředí zase co zkoumat. Jinak je mu změna pokoje asi dost lhostejná. Ale myslím si, že kdybychom s přestěhováním čekali příliš dlouho, začal by si více uvědomovat, že je v noci ve spodní části bytu vlastně úplně sám a možná by se začal i bát.

Zajímavé je, jak málo stačilo k tomu, aby se ten pokojík, který se mi zdál neútulný, mrňavý a nepraktický, proměnil v příjemnou prosvětlenou místnost, ve které se cítím dobře. Koupila jsem konzole a požádala Motýla, aby je přivrtal. Pořídila jsem záclony s motivem Malého prince a světle zelené závěsy. Na zem dala pěnové puzzle a kobereček se včelkou Májou a Vilíkem, které měl Motýlek už ve svém prvním pokoji. Objednala jsem dvě skříňky na hračky (ty teprve dorazí). Po chvíli surfování na internetu jsem přišla na to, jak to všechno v tom prostoru rozmístit tak, aby to vypadalo hezky. Prostě stačilo chtít. A s výsledkem jsem nadmíru spokojená.

Reklamy

6 thoughts on “Pokojíček

  1. Sedmi 15.4.2014 / 17:42

    jo to je sranda co, jak se úplně změní pohled na spoustu věcí 😀 a fotka pokojíčku by nebyla, pro inspiraci? 🙂

  2. Lenka 16.4.2014 / 15:16

    to je vtipné 🙂

  3. cestyTerez 17.4.2014 / 21:35

    Fotku! Fotku! Miluju zařizování bytu! Sice nemám dvě patra, takže je všechno přes chodbičku jako na dlani, ale zato jsem si jistá, že hračky budou jednoho dne úplně všude. ACH!! Jsme však ještě ve fázi zařizován a dekorování, což mě nadmíru baví. Myslím, že se dokonce děsím chvíle, kdy bude hotovo a kreativní proces skončí….

  4. Iva 21.4.2014 / 18:45

    To je nádhera……já chci také fotooooo

  5. Veronika z blog.kafeadort.cz 22.4.2014 / 14:50

    Taky jsem se pobavila a se vsim souhlasim. My treba jako jeste bezdetni naplanovali dteskou hernu vedle obyvaku…. No opravdu by syn nechtel byt zavreny vedle:-) takze je z toho pracovna, kterou nikdo nevyuziva. Kdyz mas dite, nemas na procovnu cas:-)) a herna se stala z naseho obyvaku. A pokud si hraje, udelam pro to cokoliv:-)))

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s