Být šťastná je nadlidský úkol

Můj projekt 100 Happy Days skončil dříve, než jsem předpokládala. Opravdu jsem se snažila a i ležení v posteli jsem se během své nemoci pokoušela brát pozitivně. Jenže to ležení v posteli byl poměrně velký luxus. Víc času jsem trávila tak, že jsem jako mátoha poponášela své plačící dítě po bytě, třeba aby se mohlo „koukat na vlaky“ z okna. A cítila jsem se u toho dost strašně. A pokud už jsme padli do postele, většinou to bylo společně a oba jsme okamžitě usnuli. Rozhodně se během těch třech dní, kdy mi bylo nejhůř, nenaskytovalo nic k focení. Ani jsem na to neměla náladu.

To jen abyste byli v obraze.

Je to ale moc hezký pohled a vřele ho doporučuju. Určitě to musí být hezký pocit, moct si na konci projektu prohlédnout svých 100 šťastných momentů. Tak jen do toho! Jen vám přeju, abyste během té doby nebyli nemocní.

Reklamy

11 thoughts on “Být šťastná je nadlidský úkol

  1. blogerkka 24.3.2014 / 15:53

    Oceňuju tvoji upřímnost. Ta se moc nenosí:) Ale současně právě proto mi připadá projekt 100 šťastných dnů trochu jednostranný. Život není černobílý (haha) a to téměř v žádném okamžiku, natož dni či dokonce 100 dnech v kuse a zdá se mi, že jde spíš o to, být spokojený, což je trochu něco jiného než excitovaný stav štěstí – ten přichází jen vzácně a tak trochu za odměnu, nedá se moc ovládat, ale být umění být spokojený je pro mě schopnost sloučit všechny stránky života – právě i ty negativní a ve výsledku být vděčný, že to tak je – a to se dá naučit nebo k tomu dozrát (i proto, abych se to učila jsem si tak trochu jako vzdor vymyslela projekt vděčnosti jako paralelu k tomuhle happy projektu, navíc být vděčný pro mě znamená jistý druh pokory – že si uvědomuju, že věci nejsou samozřejmost, i když jsou obyčejné a navíc se to vztahuje někam nahoru..).

  2. Sedmi 24.3.2014 / 16:38

    hele, a proc proste nepreskocit tech par dni, kdy to skutecne objektivne za moc nestoji a nepokracovat dal?

    • Vanilka 25.3.2014 / 12:11

      Protože mám pocit, že to někdo „kontroluje“. Při registraci do projektu jsem si musela vybrat způsob, jakým budu fotky zveřejňovat a zvolit si hashtag. S několikdenní pauzou už to nebude fungovat – bude to, jako bych projekt předčasně ukončila.
      A stejně jsem se přesvědčila o tom, že jsem v tom fotografování poněkud nesmělá. Prostě je mi občas „trapný“ fotit. A taky mě někdy až zpětně napadne, že to byl TEN moment, který jsem měla zachytit.

      • Sedmi 25.3.2014 / 12:15

        aha, to jsem netusila…

        ale to foceni chce jenom praxi 🙂 tak si pokracuj sama pro sebe, to je jedno ne?

  3. avespasseri 24.3.2014 / 18:24

    Hmmm, škoda. Nemoc svou, pokud člověk netrpí bolestmi, ještě může prožít šťastně, nebo spokojeně. Odpočinout si, zapřemýšlet, přečíst knihy atd. Ale mít zároveň nemocné dítě a nikoho, kdo by se postaral o Vás oba, to je hodně velký nápor. Tam se to štěstí těžko hledá.

  4. clara 24.3.2014 / 19:03

    Taky bych asi tezko sto dni po sobe nasla stastne momenty. A to nejen kvuli nemocem…nektere dny jsou proste dost strasne. Snazim se aspon nebyt kazdy druhy den totalne frustrovana a celkove negativni veci tak moc neprozivat.

    Stesti chapu podobne jak blogerkka, takove celkem neuchopitelne momenty, kdy je vsechno jaksi v rovnovaze a clovek citi neco jako bozi pritomnost. Zazivam to velmi zridka, rekla bych, ze cim dal min. Naposledy si neco takoveho uvedomuji tak pred peti lety, kdy jsem sla s vedlejsi vesnice do me rodne visky, stara znama cesta, zadny auta, cerstvy vzduch a lehkost byti.

    Jinak preju rychle uzdraveni!

    • avespasseri 25.3.2014 / 08:37

      Právě, jako by šlo štěstí vždy vyfotografovat…
      Připomíná mi to ten citát, který jsem dostala min. týden a který jsem dávala na blog, protože zrovna velmi odpovídal mému rozpoložení: Klid (či vyrovnanost) není svoboda od bouře. Je to mír v bouři. A později se ukázalo, jak moc velká pravda to je. Ale jak vyfotit klid v bouři???

  5. Barb 24.3.2014 / 21:07

    Zrovna dnes jsem o tom projektu uvažovala a přišla jsem na to, že by to klidně nemuselo být 100 dnů PO SOBĚ jdoucích, možná by nebylo špatné potom zase navázat a tu stovku dát dohromady. I kdyby to mělo trvat dva roky. 🙂

  6. Anežka 26.3.2014 / 12:11

    Tak přesně tyhle projekty nejsou vůbec pro mě. Ze začátku se pro všechno velmi rychle nadchnu a jak rychle nadšení přišlo, tak rychle také opadne.

    Vanilko, nevěš hlavu a hlavně se brzy uzdrav!

  7. letitiatiba 19.6.2014 / 08:59

    Tiež som si zvykla každý deň hľadať veci, za ktoré môžem byť vďačná. Je to úžasná psychohygiena (okrem iného). A raz mi napadlo, že skúsim aspoň mesiac si tie vďačné chvíľky fotiť. Aby som na blog pridala za každý deň aspoň jednu fotku. Ale (našťastie skôr než som to vyhlásila) ukázalo sa, že nie vždy sú tie moje vďačnosti fotogenické… a keď aj sú, niekedy prerušenie tej chvíle preto, aby som siahla po foťáku ju rovno ukončí (niekedy naopak uchová, to záleží od situácie). Radšej si vychutnám to čo dostávam aj za cenu že nebudú fotky 😉

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s