Jak na tchýni

Moje tchýně je velmi hodná, laskavá a milá žena. Nemám si na co stěžovat, máme hezký vztah a já vím, že mě má ráda.

Ovšem i hodné, laskavé a milé ženy mohou být v některých situacích tvrdohlavé a umanuté, což s mojí vlastní tvrdohlavostí a umanutostí může vést ke složitým situacím. Nehádáme se. Ani zatím nedošlo k žádným vážným rozmluvám či vzájemným kritikám. Ale od narození Motýlka musím občas zatnout zuby a tiše jimi skřípat a vím, že jistý vnitřní boj se občas odehraje i v mé tchýni. Na některé věci máme prostě velmi rozdílný pohled. Moje tchýně to většinou přejde tzv. všeříkajícím mlčením. To znamená, že svůj nesouhlas nevyjádří  přímo a otevřeně, ale „tak nějak“ ho dá najevo pomocí různých náznaků a poznámek. To je velmi francouzské.

Tak například nikdy nepochopila, proč tak dlouho kojím. Nikdy by mi otevřeně neřekla, že se jí to nelíbí. Ale řekla to svojí dceři (mojí švagrové), která své poslední dítě taky kojila extrémně dlouho (extrémně ve Francii znamená rok či déle). U mě se omezila na otázky pronášené znepokojeným tónem: „Ty ještě kojíš?“ Zhruba od Motýlkových šesti měsíců se mě začala ptát, kdy dostane Motýlek svůj další „biberon“ – tj. lahev mléka – a já musela opakovaně odpovídat, že ještě pořád žádný „biberon“ nedostává, neboť ho stále kojím. Když jsme k Motýlovým rodičům jeli posledně, už jsem nekojila a bylo vidět, že se mé tchýni ulevilo.

Motýlkovo stravování jí však nadále leží na srdci. S velkým nadšením se nabízí k přípravě jeho zeleninových kašiček. Používá k tomu ale osolenou zeleninu… Což ale zdaleka není tak závažné, jako její všeobecná snaha si získat Motýlkovu náklonnost skrze různé „laskominy“. Je velmi zklamaná, že ještě stále nemá zuby, protože to mi slouží jako argument pro odmítání slaných keksů a sladkých sušenek.

V této souvislosti mi došlo, že mě v tomhle ohledu ještě čekají velmi náročné chvíle. Velmi nerada bych se dostala do situace, kdy budu muset Motýlkovi vyrvat z ruky lízátko, které se mu tam v nestřeženém okamžiku nějakým nedopatřením dostane. Nechci být „ta zlá“. Bohužel už jsem si v minulosti všimla, že moje tchýně má tendenci získávat si přízeň svých vnoučat tím, že jim za zády jejich rodičů nabízí sladkosti.

I mně je jasné, že Motýlek si ke sladkostem svou cestu najde, ale proč bych mu ji měla ukazovat? Naopak si myslím, že dokud o existenci sladkostí nebude vědět, nebudou mu chybět. Udržet ho v tomto „sladkém“ nevědomí ale bude náročné, když se už teď moje tchýně snaží nacpat mu do pusy čokoládovou sušenku!

Nevím, jestli v jejím případě bude mít domlouvání nějaký smysl. Motýl už se o to v minulosti snažil, když nechtěl, aby dávala sladkosti jeho starší, lehce obézní dceři. Dopadlo to tak, že se jeho maminka rozplakala, protože jí chtěl odepřít její babičkovské právo svá vnoučata trochu rozmazlovat.

Můj plán je zatím takový, že před ní budu zdůrazňovat, jak moc má Motýlek rád hrušky a banány. Třeba se jí zalíbí rozmazlovat ho ovocem… No nevím.

Také máte se svými tchýněmi takové „trable“?

Advertisements

16 thoughts on “Jak na tchýni

  1. blogerkka 3.3.2014 / 14:46

    Uf uf! Sladké nevědomí chci taky udržet, mojí mámě to se mnou vyšlo až do školky.. A s dlouhým kojením začínám mít taky problémy – zdá se, že i v čr je normou rok, pokud déle, tak rozhodně ne na veřejnosti (je to přece ostuda) a moc nevím, jak reagovat na podobné poznámky od kamarádek, co mají podobně staré děti a kojit přestávají… U nás si to vůbec neumím představit, naopak mám pocit, že čím víc se blížíme k roku, kojím čím dál víc.. A tiché poznámky tchýně jsou snad ještě horší než otevřená nechuť – mám to stejně.. nejmíň ráda mám řeči typu „co ti to ta máma dala (k jídlu, an sebe, na hraní), řekni jí, že musí takhle…“

  2. avespasseri 3.3.2014 / 17:22

    To jsme na tom hodně podobně. Nemám s tchýni problémy, vycházíme spolu velmi dobře, je nadšená babička… a vůbec mi nevadí, když mi v bytě trochu poklidí :-)) Naopak 🙂
    Nicméně, přesně jak říkáš, když se sejdou dvě osoby, které si v zásadě nejraději dělají, co chtějí….
    Může to fungovat, když každá dá druhé možnost si to dělat po svém a nekritizuje…
    Ale obávám se, že by to přestalo fungovat v okamžiku, kdybychom a) bydleli v jednom domě nebo bytě, b) vyrazili spolu na dovolenou. V tom okamžiku by nejspíš došlo ke sporu o tom, zda se bude rozmazlovat, nebo nerozmazlovat… a můj dlouhodobě budovaný program: u babičky si to dělej, jak chceš (a jak ti babička dovolí), u mě to bude tak a tak, by narazil 🙂
    Babičky a sladkosti… to je případ sám o sobě. Klasika. Já jsem stále ještě nepochopila, že ony nepochopili, že radost (a případně utáhnout vnoučka, vnučku na nudli) tomu mrňousovi mohou dělat i jinak než čokoládičkama a bonbónkama. Pradědeček pochopil a dceři vozil rozinky 🙂 Pokud je sladkost za zády, ok, nejhorší je, pokud by byla přede mnou… A úplně nejhorší je, když se dostane do ruky dítěti mladšímu jednoho roku….
    Naštěstí ta má tchýně se naštěstí držela a začala sladkosťovat až v okamžiku, kdy já najela na „zákusky“ (aby tedy malá pak nebyla celá žhavá na sladkosti). Sladké po jídle a jen trochu. Rozhodně ne jako svačinu, rozhodně ne mezi jídly, rozhodně ne jen tak. Ovšem žádná babička se tímto mým chvályhodným pravidlem nedrží :-)))))

  3. Martina 4.3.2014 / 10:46

    Koukám, že tohle je problém obecně. I ty nejlepší matky a babičky občas prostě narazí. Obě strany chtějí to nejlepší, jenže každá to myslí jinak.

    Myslím, že prarodiče by měli respektovat názor mladých. Poradit, dát tip to jo, ale jsou to děti těch mladých, oni svoje potomky už měli. Ad pláč tchyně – lepší pláč tchyně (byť to je psychicky náročné) než obézní dítě, hm? Pokud to babička nedovede pochopit, holt na ni bude třeba být přísný.
    Rozmazlovat vnoučata se dá tím, že je třeba vezmu 2x navíc na autíčka nebo do kina, povolím jim mimořádně koukat večer na film, dovolím jim „pomáhat“ i u věcí, kde spíše nadělají nepořádek (pečení, zahradničení), připravím jim hru (typicky venku, kdo najde největší šišku, dostane bod – za hodně bodů třeba koupím omalovánky…). A když už sladkosti, tak existují i zdravější mlsoty, hm?

    Tak si říkám, že naše budoucí babičky s dojezdovou vzdáleností 2 hodiny jsou možná docela výhra :). (Kdo bude hlídat to nevím, ale aspoň se nebudu muset dohadovat o tom, že nechci dávat dětem mlsoty a zakládat jim (v rodině dědičnou a rozšířenou) obezitu.

    • Vanilka 10.3.2014 / 10:21

      My máme jednu babičku (tchýni) vzdálenou 3 hodiny autem a druhou 9 hodin autem. Na něco je to dobré, na něco ne 🙂

  4. Alinka 4.3.2014 / 11:54

    Vanilko, ja ti taaaaaaaaaaaaaaaak strasne rozumim. Az prijdes na nejakou cestu, jak tohle vyresit, dej mi vedet. Pres to ovoce to zkousime taky, funguje to trochu. Ale ne moc, achjo.

  5. Veronika 4.3.2014 / 15:04

    Vanilko, a kdybys tchýni zkusila říct jako dospělý dospělému, že sladkosti NE? Že díky, blabla tralala, ale že si to nepřejete. A že když dítě s něčím uvidíš, vezmeš mu to a sníš sama. Řešení se zmínkama o banánech a hruškách mi připadá taky takové „velmi francouzské“ : ).

    Každopádně držím palce, neb tady asi bude v budoucnu třenic víc – dle babiččiny intenzity soudě. Možná o důvod víc se začít jasně, zřetelně a asertivně vymezovat.

    Přeju krásné a spokojené dny!

    Veronika

    • Vanilka 10.3.2014 / 10:26

      Haha, to je pravda, že vykládání o banánech a hruškách je vlastně stejný způsob komunikace, jaký volí moje tchýně. Vůbec mi to nedošlo. Máš pravdu, Veroniko, asi si s ní prostě budu muset normálně promluvit… a riskovat slzavé údolí.
      Trochu mě na tom mrzí, že po Motýlově bývalé ženě jsem až dosud byla za tu hodnou. Moje tchýně je opravdu laskavý člověk a nemá ve zvyku nějaké pomlouvání, ale na adresu mé předchůdkyně už pár nepěkných poznámek utrousila. A některé se týkaly právě toho, že byla přísná a neustále všechny komandovala a zakazovala. Já už teď jako matka začínám chápat, proč. Taky začínám zakazovat a možná i komandovat. Zkrátka jakmile se to týká dětí, je to hned všechno nějaké jiné.

      • Veronika 10.3.2014 / 13:59

        Milá Vanilko, všechno zvládneš! Asi se nikdy nezavděčíš všem, tak aspoň sobě a svému Motýlkovi : ). To je celkem slušný „zavděk“:). Nakonec, i pro tchýni je to skvělá zpětná vazba, kterou ustát může-nemusí, což už ale zase není tvoje starost… Zdáš se jako moc hodná a vlídná a milá… správná žena, co chce být dvěstěprocentní! Prď na to a vnímej svoje instinkty a svého Motýlka. Vy jste nejvíc, nejdůležitější. Zbytek světa je dospělý a pokud nemá sám dost rozumu, musí se naučit respektovat /tě/. (Sama neustále neustále neustále hledám kompromisy s babičkama, tetama a prababičkou. Bratránkama. Sousedama. „Tak jen kousek čokoládky“ a následný raněný pohled – taky mě to vždycky bere vítr z plachet…

        No, úhrnem, je to pro mě velká škola komunikace : ). Plus mínus mi zatím vychází trpělivé opakování – Nedávat, nekupovat; radši ho naučte koukat lupou z oka do oka, vlezte si s ním pod stůl, složte vlaštovku… /poněvač naše babičky to vnímaly, jako že jim zakazuju, aby dětem projevovaly lásku a pozornost. Oukej, tak s ním blbněte! Je to sice náročnější než jít a koupit lentilky, ale pro tělíčko dítěte je náročnější zase zpracovávat sladkosti. Ukáže se tedy, o koho babičkám v „cukrovinkové kauze“ ve skutečnosti jde. Jestli o pocit babičky, nebo o pohodu dítěte).

        Budu ráda, když za čas napíšeš, kam jste se posunuli! Může to být dobrá rada pro nás všechny!

  6. K 4.3.2014 / 19:55

    Nemusí to být ani tchýně, stačí babička (máma). V půl roce, když jí vnouče minutku plakalo, uklidnila ho rohlíkem. Protože „nám v jeho věku už dávno dávali rohlíky….!

  7. clara 5.3.2014 / 13:50

    Jak casto se Motylek s babickou vidi? Pokud to neni kazdy vikend, tak bych snad i primhourila nad sladkostma a podobnyma nezdravostma oko. Pripadne zkusila zminovat ty banany a hrusky, to je docela vtipne. Chapu ale, ze tohle podplaceni deti sladkostma nerada vidis. Ja to taky nechapu, ale moje mama to dela vicemene taky – sladkosti ala lizatka jim teda nejak casto necpe, ale starsimu furt neco pece, dela livance, palacinky a kupuje ruzne sladke pecivo, maze marmeladu a nutellu a tak podobne. U mladsiho to taky zkousela, ale ten pecivo nema rad.

    Celkove si ale myslim, ze se detske jidlo v Cechach az moc hroti. Ve skolce sladkosti nedostavaji? U nas jo (zrovna ted karneval, jinak vzdy na Velikonoce, Mikulase, kdyz ma nekdo narozeniny…, a celkem casto maji nejake marmelady, kakao nebo tak neco), takze ja nejakou snahu o bezcukrovy jidelnicek dost brzy vzdala. Jinak decka tak nak automaticky chapou, ze co jde u babicky, nemusi nutne fungovat i doma, takze bych se nebala tak moc, ze si od babicky priveze spatne navyky a doma je bude vyzadovat.

    • Vanilka 10.3.2014 / 10:35

      Domácí buchty a koláče mi vadí míň než bonbony plné barviv a levné čokolády, které při výrobě kakao ani neviděly. A hlavně mi vadí ten – očividně velmi rozšířený – zlozvyk rozmazlovat děti jídlem. Proč je to jídlo vlastně tak důležité?
      Vlastně ještě když Motýlek nebyl na světě, všimla jsem si, že Motýlova maminka, když přijedeme na návštěvu s holkama, tráví 90% času přípravou jídla v kuchyni. Mám pocit, že její vnoučata si ji budou pamatovat jenom takhle, a přijde mi to líto, neboť si myslím, že tyto vzpomínky spojené s jídlem jsou velmi pomíjivé. Já si svoje babičky pamatuju jinak. Jedna mě vodila na dětská představení do pražských divadel, s druhou jsem trávila čas na zahradě zaléváním kytek nebo mletím kopřiv pro husy jedné její přítelkyně. Obě mi jistě občas také podstrčily nějakou tu sladkost. Ale v hlavě se mi daleko víc uložily ty společně strávené chvíle, společné hry a také příběhy, které mi babičky vyprávěly nebo četly z knížek.

      • avespasseri 10.3.2014 / 10:44

        No, ale pak jsou děti, které si pamatují babičky a jejich „super buchty, super tamto, super oneto“ 🙂
        Když to vezmu kolem a kolem, já si babičky pamatuju spíš tím prostředím a tím, co jsem tam mohla dělat, ačkoliv ony u toho málokdy asistovaly 🙂

  8. E. 5.3.2014 / 13:55

    U nás se docela chytlo nahrazení nevhodného vhodnějším, takže jsme k babičce dovezli sušené ovoce, rozinky, sušenky slazené jablky, agávovým sirupem, případně třtinovým cukrem – a teď jí už podobné kupuje sama. Ano, dcera u ní mlsá víc než by se mi líbilo, ale aspoň zdravě.

  9. Lucka 8.3.2014 / 20:53

    Tak tohle znám taky, ještě v bledě modrém. Děti už mám větší (3 a 6 let). Když jim bylo do dvou let, tak jsem všechno možné zakazovala a vymlouvala se na ekzém. Děti na něj opravdu dost trpěly, takže to na všechny babičky dost zabíralo (máme jich celkem pět – vlastní, nevlastní, praba, aj.). Kritické to bylo tak před rokem, dvěma. Moje mamka si to nechala rozumě vysvětlit a raději vozí omalovánky a hlavolamy. S tchýní junior a senior to bylo o dost horší. Kupovaly nejraději levné cukrovinky v akci v supermarketu a slibovaly je dětem za to, když dojedí oběd a podobně, což fakt nesnáším.
    Snažila jsem se to řešit přes manžela a to moc nepomohlo. Tak jsem několikrát udělala scénu a dost se to zlepšilo. Teď už místo těch srágor děti dostanou spíš sušené ovoce, malinkou čokoládku nebo doma pečenou buchtu, což tak neřeším. Pokud Ti na tom fakt záleží, tak asi nezbude než to paní tchýni „vysvětlit“.
    Podotýkám, že já taky jinak mám s našimi babičkami dobré vztahy.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s