Když člověk v noci spíš nespí než spí

Opravdu jsem měla v úmyslu omezit mateřská témata na svém blogu tak, aby se z něj nestal „jenom“ maminkovský blog, ale aby jeho hlavním tématem byl třeba můj život v zahraničí, kulturní a jazykové rozdíly atd. Jenže když člověk v noci spíš nespí než spí, v hlavě se mu pak přes den nehoní nic jiného. Kromě toho můj minulý příspěvek trhá rekordy ve statistickách čtenosti i v počtu komentářů 🙂

Děkuji vám za všechny rady a doporučení. Za VŠECHNY jsem moc vděčná. I za ty, se kterými se neztotožňuji. To, co právě prožívám, beru jako další životní zkušenost. „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Snad mě ten nedostatek spánku nezabije.

Došla jsem k závěru, že moje pokusy situaci nějak „vyřešit“ jsou marné. Budu muset počkat, až to přejde. A doufat, že to nebude trva roky, jako u některých maminek, jejichž dvouleté děti s nimi ještě stále spí v posteli nebo se v noci budí a chtějí jíst nebo si hrát.

Dnešní noc byla ještě horší než všechny ostatní. Překvapuje mě, v jaké formě dnes Motýlek je. Jak je možné, že on není unavený?

Dnes v noci jsem také pochopila, že máme s Motýlem diametrálně odlišný pohled na věc. Motýl by Motýlka nejraději nechal „vyřvat“. A možná má pravdu, možná by to pomohlo. Jenže já se do tohoto stádia ještě nedostala. Myslím, že k tomu maminka potřebuje opravdu velké odhodlání, protože když v pak v započatém procesu „vyřvávání“ povolí, natropí víc škody než užitku. Možná se do toho stádia dostanu příští měsíc, až v půl sedmé budu muset doopravdy vstát, zamaskovat ty největší stopy vyčerpání a jít do práce a celý den se tvářit aspoň trochu lidsky.

Můj přístup je spíš takový, že je třeba Motýlkovi být nablízku v tomto náročném období, které právě prožívá. Něco se s ním děje. Nevím, co přesně. Podle mě je to spíš psychického než fyzického rázu.

Když si v noci v pauzách mezi kojením a houpáním místo spánku vyhledávám informace o tom, proč moje dítě nespí, překvapuje mě, jak odlišné jsou informace dostupné na českých a francouzských internetových serverech (poradnách). Zatímco v Čechách se pod téměř všemi odkazy objeví informace o separační úzkosti, ve Francii se o ní mluví dost málo. V Čechách se jako řešení navrhuje být dítěti co nejvíc nablízku, ideálně si ho vzít do postele. A kojit. Ve Francii se radí, že se dítěti mají jasně určit hranice a praktikuje se spíš metoda „vyřvávání“, maximálně jakéhosi chlácholení na dálku. Vzít si dítě do postele by asi Francouze vůbec nenapadlo.

To společné spaní se mi ve skutečnosti moc neosvědčilo, ale zaráží mě ten rozdílný přístup. A z toho samozřejmě pramení i Motýlův rozdílný přístup.

Mimochodem o víkendu jsem se svěřila jedné kamarádce, že se mi zdá, že Motýl na Motýlka dost žárlí. Že mu prostě vadí, jakou míru pozornosti Motýlkovi věnuju (na úkor pozornosti, kterou bych měla věnovat jemu, svému manželovi). Zeptala jsem se kamarádky, jestli má se svým manželem podobnou zkušenost. Ona si myslí, že je to tím, že je Motýl Francouz. Ve Francii maminky „odkládají“ své děti ve 3 měsících do jeslí a dále se o ně „nestarají“ (to je samozřejmě přehnaný výraz, ale tím, že se tak brzy vracejí do práce, nemohou logicky dětem věnovat tolik pozornosti jako české maminky). A jejich muži tím pádem nemají důvod k žárlivosti. Manžel mojí kamarádky je Čech a na své děti nežárlí. Má velmi vyvinutý smysl pro rodinu a prý prostě ví, že pozornost jeho ženy se teď několik let bude soustředit hlavně na děti. U nich se navíc těch „několik let“ pomalu roztahuje na celé desetiletí, jelikož právě čekají třetího potomka. Jejich dvouletý syn se pravidelně v noci budí a vyžaduje maminčinu pozornost, a ona potom tráví noci střídavě u něj a u jejich o dva roky starší dcery. To by mi Motýl prostě „nedovolil“.

Já mám Motýla pořád stejně ráda a pořád chci pro něj být milující partnerkou. Ale ty mateřské pudy ve mně momentálně všechno přehlušují.

Před časem jsem tady psala o tom, že francouzské děti podle mě NEJSOU nijak poznamenané tím, že vyrůstají v jeslích, a že se z nich stanou naprosto normální dospělí. Teď nad tímto svým tvrzením hodně přemýšlím a ptám se, zda by měl Motýl jiný přístup, kdyby se mu v raném dětství dostalo víc mateřské pozornosti a lásky. Pro jistotu připomínám, že Motýl vyrostl v naprosto harmonické rodině a že jeho maminka zůstala doma poté, co přivedla na svět o jeho o dva roky mladší sestru. Motýl šel ale do jeslí, když mu byl jeden měsíc.

Mám pocit, že tenhle příspěvek nemá hlavu ani patu. Berte to jako volný tok myšlenek prýštící z mé unavené hlavy.

Reklamy

9 thoughts on “Když člověk v noci spíš nespí než spí

  1. Gabriela_Matrony 16.12.2013 / 16:46

    Ahoj Vanilko, jsem moc ráda, že jsem úplnou náhodou narazila na tento blog 🙂
    Žiju v Dánsku a tady děti začínají v jeslích v deseti měsících (což se považuje za extrémě štědrou nabídku od státu) a kladu si podobné otázky. Než jsem měla děti, přišlo mi, že Dánové jsou naprosto fajn a jesle je nikterak nepoznamenaly. Čím dýl tady žiju a čím víc dětí mám, tím jsem si ale jistá, že to tak jednoduché nebude 🙂
    Je zajímavé pozorovat, jaké jsou kulturní rozdíly v přístupu k dětem, například v Dánsku se věří v to, že když nepošleš dítě do jeslí, nevyvratitelně poškodíš jeho psychický vývoj, protože mu neumožníš rozvíjet sociální dovednosti (což je samozřejmě nesmysl a už i dánští dětští psychologové to tvrdí, ale změnit názor společnosti bude trvat ještě hodně dlouho) na druhou stranu mi skutečně neimponuje česká útlocitnost, kdy při každém zakašlání dítě dostane nějakou medicínu a týden doma (dánské děti chodí ven za každého počasí a myslím, že je to velmi zdravé).
    Držím palce, ať spaní dobře dopadne (někdy pomůže přestat v noci kojit, nebo dávat flašku), děti se budí docela dlouho, určitě několik let, pokud bude spát celou noc, je to vyjímka. Důvodů pro to je několik a jeden z nich je, že pro člověka je nepřirozené spát celou noc v kuse a jejich mozeček se to musí nejprve naučit, náročnější to je, pokud nespíte v jednom pokoji (naše děti spaly celou noc do doby, než jsme jim velkoryse darovali nový pokojíček 🙂 ). Všechno je ale individuální a někdy to jde velmi hladce. Tak snad to bude i váš případ!

    • Vanilka 20.12.2013 / 16:55

      Ahoj, to jsem ráda, že i v jiných zemích to chodí podobně jako tady. Já mám taky pocit, že české děti někdy na maminkách přílis „visí“, což je možné důsledek té extra dlouhé mateřské. Nějakou zlatou střední cestu by to chtělo.

  2. avespasseri 16.12.2013 / 18:23

    Já si totiž také myslím, že nakonec závisí hlavně na té mamince – na tom, kde jsou její vlastní hranice. Co je ještě schopná – fyzicky, psychicky – snést. A tomu se pak dítě nejspíš přizpůsobí. To je ale jen teorie. 🙂 A že ten hlavní způsob se pak předává z generace na generaci. Děti, které nebyly zvyklé na tak blízký kontakt, ho pak nenabízejí ani svým dětem, a ty se pak ho pak nenaučí potřebovat a zas nabízet dál. A tak nějak jim to vyhovuje. Na jedné straně pak holt máte kultury, kde je běžná určitá samostatnost, a na druhé straně kultury, kde je běžná větší blízkost a větší vyžadování pozornosti a ohledů vůči příslušníkům rodiny. Asi pak ani není důležité, co je lepší a co horší, ale spíš to, aby se nešlo proti zvyku té dané kultury. Když je pak manželství dvojkulturní, tak nastává problém, jak to skloubit dohromady ke spokojenosti obou. Někomu je navíc asi bližší ono vyřvání, protože tam nevnímá primárně to, že to dítěti ubližuje, ale to, že je to pro něj dobré (naučí se sám usínat, nebudí se, nezávislost, samostatnost a já nevím, co vše). A na druhé někomu je zase blíž to kontaktní rodičovství, protože sám těžko snáší odloučení, pláč apod. apod. A tak nakonec nenápadně předá právě ten svůj způsob svého postoje k venkovnímu světu – větší, či menší blízkost a provázanost. Nemá asi moc smysl to nějak řešit, ale prostě se zařídit podle vlastních schopností – a ty nejsou dobré, nebo špatné. Ty prostě jsou takové, jaké jsou. Pokud člověk své dítě miluje, tak z něj nejspíš žádný citově postižený jedinec nevyroste a se svou náturou se nakonec vyrovná. Žádná matka nebude nikdy dokonalá, ani mí rodiče nebyli (i na těch téměř dokonalých by se dala najít smítka, že možná měli něco dělat trochu jinak…), ale my jsme živé bytosti, nejsme roboti, nemusíme být paranoidní, že za sebou necháme citově postižené děti. Beztak nedokážeme nic víc než to maximum, které dokážeme. Podle mě se stačí zaměřit na ty naše schopnosti, milovat, udělat to maximum, které umíme, a pak už jen věřit tomu, že naše chyby dokáže naše dítě zase s láskou překout v něco pozitivního.

    • Calad 17.12.2013 / 20:12

      Tahle reakce me dojala a verim, ze mate naprostou pravdu. Tedy chci tomu verit, ze at se rozhodneme jakkoliv je to vlastne jedine spravne reseni.
      Vanilko, verim ze to vsechno s Motylem i Motylkem zvladnete a ze brzy se naucite spolu vyjit tak aby to vsem vyhovovalo.

  3. erika 16.12.2013 / 19:02

    Vobec nie je pravda, ze Tvoj prispevok nema hlavu ani patu. Mne sa velmi paci ako si to cele napisala a zhrnula.
    Velmi dojimavy clanok.
    Opatrujte sa aj s Motylkom 🙂

  4. jolana88 16.12.2013 / 21:16

    tím, že se tak brzy vracejí do práce, nemohou logicky dětem věnovat tolik pozornosti jako české maminky…..nemáte pravdu. Být doma s dítětem neznamená dávat mu pozornost.. vídám maminy na hřištích, sedačkách, v koutcích.. Věnují se více samy sobě než dítěti. Chápu, že jste unavená, nevyspalá, pochybující, a to hlavně o sobě zdá se .. nepochybujte, určitě JSTE SUPER MÁMA .. a žádná kniha nebo diskuze na tom nic nezmění ať si vyberete jakýkoli přístup .. nemějte na sebe přehnané nároky, nikdo jsme nestíhali všechno. Zastavte se, usmějte, odpočiňte si

    • Vanilka 20.12.2013 / 16:59

      To je taky pravda, že být s dětmi doma nutně neznamená lépe se jim věnovat. Ono je té práce doma docela dost… Sama v poslední době přicházím na to, že si lépe odpočinu, když vezmu dítě a vyrazím s ním někam ven nebo na návštěvu k jiné mamince na mateřské. Ještě ale nejsem tak zoufalá, abych měla chuť „odložit“ dítě do nějaké dětského koutku 🙂

  5. Zdenča 18.12.2013 / 11:09

    Beruško, 12.6. jsem okomentovala Váš jeden příspěvek takto:
    Matce v šestinedělí, kdy s ní hážou hormony je zbytečné cokoliv radit, stejně vlastně radu nechce, neb ona sama “nejlíp ví, co její dítě potřebuje”…Věty tohohle typu fakt miluji. Víme houby, dítě vyžaduje a vyplakává si, co je mu příjemné, ne co je mu prospěšné, či je pro jeho vývoj nezbytné. A na to, co je mu příjemné přijde velice rychle a to zkoušením, co vydržíte a co mu hodláte tolerovat, to vám řekne každý psycholog… Když budete na dítě sama a nebudete mít čas, mít ho hodiny přisáté u prsu, ze kterého si nabeton jen udělal dudlík, tak to tu nebudete řešit…Každá chceme být 100% matka, ale ne každá chce z toho skončit na antidepresivech, protože nestíhá vyhovět rozmarům novorozence, co zkoumá, co vše si může na tomto světě dovolit a požadavkům ostatní rodiny, která chce taky své…Vše má mít svá pravidla a i ten mrňous na to přijde a po počátečním bouření se rychle pochopí, když nedosáhne svého… Ono prý stačí, když si něco vehementně vyřvává a vy víte, že nemá teplotu, je přebaleno, vyspáno, napapáno,nic ho netlačí, odříhlo si, tak se k němu v postýlce sklonit, trošku ho chytit, ale nezvedat, promluvit na něj konejšivě na chvilku, aby se uklidnil a ubezpečil, že tam pro něj jste a nechat ho být, hlavně si ho odevzdaně zase nepřiplácnout k prsu…Ne vždy se to daří, je nutné hledat způsob, ale rozhodně neskákat, jak ono píská, Zkušení pediatři vám všichni potvrdí, že dítě je prostě zvídavý tvor a jen vy ho můžete naučit vše nové a když ho naučíte na něco zbytečného z přehnaného pudu, ježiši jen mu neublížit, tak se pak budete divit, že se stanete otrokem dítěte, uštvanou matkou a otravnou unavenou manželkou, od které později partner zdrhne, když ztahaná přehnanou péčí ho odsunete na dlouho na druhou kolej…Dítě vaši péči nikdy nedocení a nebojte se, nic se mu nestane, když se málem přerazíte při každém jeho s prominutím prdnutí…Ukážete mu s láskou hranice a ono pochopí a když ne, tak ho nechte klidně brečet, jen ho uklidňujte, tak jak minule radila jedna odbornice na kojence v Sama doma…Mile příjemně, ale ….. nazdvihněte mu v postýlce rukou hezky hlavičku a tílko trošku a konejšivě mluvit, i když ječí jak na lesy a položit zpět po chvilce…Jinak selský rozum stačí.Rodění dětí a bezbřehá péče o ně nikdy nebyla jedinná životně důležitá činnost žen, měly daleko více povinností a přesto to šlapalo a možná byly děti méně neurotické, alergické, drzé na všepromíjející milující rodiče… a potažmo na téměř každého dospělého ve svém okolí včetně učitelů…Kojila jsem rok – odvápnila jsem si páteř, protože jsem pro samou péči o syna neměla čas se ani přádně a kvalitně najíst a napít a 30 let mám potíže. 3 roky jsem se nevyspala, neb jsem strašila okolo dítěte i v noci, jen abych něco nezanedbala…Ze zkušenosti mohu říci, že to chce mít jen vůli vydržet počáteční bouření se potomka proti pravidlm rodiny, ve které žije a pak nastane i pro vás určitě i ten kýžený dětský denní rytmus, jež vám umožní i něco jiného, než se trápit pocitem, že něco zanedbáte. A pamatujte si, když z vašeho krásného dítka vyroste gauner, tak ne díky vám, že jste něco zanedbali, ale proto, že někde v genech po nějakém pradávném předkovi, o kterém ani netušíte, něco podědil…a to z něj žádnou láskyplnou výchovou nevyženete…Tak rozum do hrsti a co zvládáte zvládáte, jen se nestaňte hračku v jeho nevinných, ale už malinko vychytralých ručičkách…A ono hlady neumře, když mu prso po půlhodince vezmete. Aspoň se pro příště bude víc snažit, aby se stihl pořádně nasát ve vyměřeném čase a ne se courat a udělat si z kojení celodenní siestičku…Kdyby se narodil nedonošený se slabým sacím reflexem, tak možná by potřeboval víc času, ale takhle jen zkouší vaši trpělivost… Jak si dítě naučíte, tak to budete mít. Moje švagrová celé noci dítě drndala v kočárku, tak si ho naučila a ono to pak vyžadovalo , slyšela jsem to přes zeď a nechápala jsem, kdy spí…Byla tak ztahaná, že přestala na sebe i dbát a chodila ve večně usmolené šatové zástěře, děs…Držím palce.Mějte se ráda, dítě je prvořadé, ale neudělejte si z něj modlu a tyrana a tím se stane, když mu vždy jen vyhovíte.Přijdete o manžela a o všechny přátele, které vás budou mít plné zuby s tím vaším únavným mateřstvím…Když jste doma, tak vám 3 hodiny kojení nevadí, ale až budete mimo a budete potřebovat nakojit rychleji, jak to tomu mrňousovi vysvětlíte, aby ukřívděně neřvalo na celé kolo a nebudilo to dojem na veřejnosti co to je matku, když to dítě tak pláče, to tedy nevím…Proto ho na to neučte.Můj názor. Držte se ,já mám dodnes pocit, že můj dospělý syn mi ani do konce života nevrátí, co mě stála jeho výchova nervů, času a zdraví…A přitom je to hodný kluk…Tak se z toho nepokakejme. Jestli váháte, zdali hodit prádlo do pračky nebo letět k už asi po 20. za hodinu plačícímu potomkovi, kterému evidentně nic nechybí, jen vaše plná pozornost, tak klidně to prádlo do pračky hoďte, za tu chvilku vzteky nezmodrá a neudusí se, nebojte..Já si taky myslela, že jo a šílela, ale je to zbytečné.Dnes už to po zkušenostech vím, vy ty zkušenosti nemáte.

    A teď ještě dodávám, že moje maminka byla zkušená a ostřílená dětská zdravotní sestra a pracovala u nejvyhlášenějšího pediatra na okrese a když mi přijela po porodu domů trošku pomoci, tak byla z uřvaného vnoučka taky na mrtvici. První co vzalo za své, byla moje teorie neučit dítko na dudlík. Máti rezignovaně zavelela „dudlík“ a syn ho tahal jak divý, z čehož údajně plyne, že má dítko větry. U kojenců je to běžné, nemají vyvinuté břišní svaly a tak si jen tak snadno nepšouknou.Tak se zkusí občas, když je nejhůře,strčit naolejovaný koneček teploměru do zadečku velmi jemně a vypustit je. U kluků je dále běžný problém s čůráním, nevím proč, ale je to tak… Chce to rozbalit a pustit na chvilku na vlažno fen a zaměřit na patřičné místo. Když jsem zjistila, jaký je synátorův „dostřel“, tak jsem nakonec ve chvílích čirého zoufalství postavila fen na stojan na nejvzdálenější konec postýlky, zakryla mu bříško plenkou, aby mu neprochladlo, (na to bříško jsou kojenci obzvlášť choulostiví) nechala ho vykopat se nahatého a byl klid. Navíc se doporučuje hodně nechat dítko kopat, právě kvůli zesílení těch břišních svalů, aby mělo sílu sám se vyprdinkat. Na větříky pomůže leh na bříšku, u nás to fungovalo super a syn tak prospal hodně času v pohodě…a žádné vykloubené nožky, jak tomu následně bránili ortopedi v osvětě po novu nemá…Navíc ten můj špatně říhal, takže k mému důvodu nevyspat se, patřilo i nekonečně čekání po nočním kojení až si odříhne.Což se často nepovedlo a jedině leh na bříšku,( tak půl hodinky po krmení a marného čekání na říhnutí) , s hlavičkou na stranu bránil tomu, aby se při poblinkání udusil, jako hrozilo v poloze na zádech…Ty nervy, co jsem s tímhle měla, nikomu nepřeji. Vždy musí člověk sám zvážit, co je menší zlo, ideál to není nikdy… No a teorii narvat dítku na noc kaši, aby se nebudilo v noci hlady, matky šéf zavrhoval rezolutně,protože různé ty krupičné a podobné kašičky jsou těžko stravitelné a právě po nich dítka bolí bříška, jsou „nafouklá“ .A když ještě nemají dost vyvinuté břišní svaly, tak ty prdíky jim dají zabrat, budí se a jsou z toho nervní. Zuby se projevují tím, že si dítko rve pěstičky do pusinky a slintá, tak pěstičku vyměníme za kousátka… Navíc je dobrý asi vynález těch různých pohyblivých kolotočů nad postýlkou, dítě má podnět pro oči a když se prostě někdy jen nudí, tak ho to zabaví. Za opravdu možná svým způsobem výhru považuji taková ta na baterky drndací lehátka, známe případy, kdy matky našli celé zoufalé řešení tak, že řvoucí dítě vozili v kočárku sem a tam před barákem po rozmlácené cestě ve 2 ráno, nebo otec naložil dítě do auta a jezdil s ním okolo sídliště a dítě usnulo jak zabité, ovšem někdy se zase s řevem probudilo při zastavení. Takže to drndátko doma stojí taky za zkoušku…Hlavní je, ale abyste nedrndala vy, ale dítko na vás z lehátka mělo výhled, že jste nablízku třeba spící na posteli vedle. Jo a přes den někdy stačí zapnout třeba vysavač a dítě kupodivu se tím zvukem zklidní a usne taky… No v noci to nejde, že…
    Brát si dítě do postele je výmysl moderní doby. Naši předci spali dva na jedné posteli, sotva se vešli a dítě bylo vedle v kolébce i v těch nejchudších rodinách. Když se v noci vzbudilo, matka jen rukou sáhla po kolébce… Možná, že taky se instinktivně báli, po staletých předávaných zkušenostech, zalehnutí, což reálně hrozí….
    Jinak můj muž byl prý úděsně uřvané dítě a proječel celé noci, což přivádělo k šílenství nejen matku, co ráno musela s rodinou na soukromé pole makat a tchýni nezajímalo, jestli se „komteska“ vyspala, nebo ne…, ale i tvrdě pracujícího otce, neb spali všichni v jedné místosti.Tohle není nic pro živitele, co se potřebuje vyspat, neb musí podávat pracovní výkony v placeném zaměstnání. Proto je lépe manžela z toho pokud možno vynechat a navíc si tím ušetříte jeho „vyhoření“ a zamezíte jeho zbabělému úniku do náruče jiné, která s ním nebude věčně řešit jen problémy dítěte…My víme, jací by měli muži být a co od nich čekáme, ale oni jsou holt jiní….A prdlajs v rodině vydrží…Můj partner se osvědčil při pravidelném koupání, to byla jeho činnost a syn mu přitom „zobal z ruky „a neřval jako mě a stačilo to na jejich krásný vztah do budoucna..Tedy, nesměla jsem u toho raději asistovat, protože podle mne koupal úplně technicky blbě, ale jim to vyhovovalo, tak jsem se zapřela….
    No a co měla dělat matka s dítětem na poli? postavila ho s kočárkem na jeden konec a než se k němu zpět propracovala, tak holt se mohl ubrečet…a neubrečel….a v tom je ten vtip. Nikdo na jeho jekot nereagoval, tak se na to prostě vykašlal. Blbý ale bylo, že z nudy prospal celý den na poli a v noci byl vyspalý a chtěl si hrát….Dítě potřebuje mít svůj klidný bezpečný koutek pro sebe, žádnou obří manželskou postel, pravidelný režim, dost podnětů k zábavě přes den a dostatek klidu a utlumení k přípravě na spánek. Prostě anarchie se nikdy v ničem neosvědčila a proto se ve společenství jakémkoliv, kde bylo důležité zajistit přežití nepěstovala. To by to vypadalo, kdyby si každý dělal, co se mu líbí a ne to co je prospěšné všem…bez ohledu na věk… A víme kam ta přílišná svoboda dětí vede. A spousta psychoterepeutů vám řekne, že dospělí pacienti si mnohdy právě stěžují, že jim vadilo, že neměli v rodině nijaké pevné hranice…. a žádnou autoritu o kterou se mohli opřít….neboť matka byla jen loutka, co jim plnila přání ve snaze neublížit jim v rozvoji a otec většinou nebyl doma, neb z takové domácnosti prchal…..
    Když se jednou v noci dítě vzbudí, tak je to normální a bude to asi opravdu hladem, když ho nenacpeme jak krmnou kachnu na noc kaší. A to se dá vydržet, to ostatní je už nějaký problém a je nutné zkoušet hledat řešení, ovšem když to nejde, nelámat to přes koleno a nebrečet..
    Ale ve všeobecnosti platí, netahat ho při každém řvaní na rukách se svalovkou vytahaných už jak opice pod kolena. Najděte si na netu někdy v květnu v Sama doma rady té specialistky na kojence. Držte se taky toho, že v opravdu velké, (ale slušné) rodině, kde nemá matka čas přespříliš zabývat se jedincem, to většinou klape a děti jsou „vychované“ daleko lépe. Právě proto, že dítě rychle přijde na to, že si nic nevybrečí…. A nejedná se o žádné cvičené opice, či pejsky.. Matka musí nakrmit v jednu chvíli pět dětí a ne jen jedno a podle toho to řeší…co je důležitější…Ovšem platí i tady, že vyjímky potvrzují pravidlo…
    Hlavně nezoufejte a připravte se na zásadní změnu v životě dlouhodobou, prostě budete pár let pěkně vyždímaná a když si budete na sebe nakládat více výčitek a uzpůsobíte chod své domácnosti jen dítěti, tak tím nikomu nepomůžete… Mimochodem mne napadá, že někdy se dítě v noci po zahřátí budí díky dětským roupům, sorry…To vůbec nemusí být vaše vina, vajíčka se do těla dostanou třeba už v porodnici, tomu nezabráníte… Zkuste dát vzorek stolice na vyšetření po dohodě s vaším dětským lékařem…
    Někdy taky bolí dítě ouško, to zjistíte, když ho malinko zmáčnete zkušebně pod každým ouškem jestli nezačne tehdy plakat, tak to můžete vyloučit., pokud si správně pamatuji…
    Jo a taky mu někdy pusťte rádio, ticho je pro vyspalé dítě nuda a věřte, že zdravé dítě usne i v provozním hluku spíše než v absolutním klidu. Taky když brečí, začnete mu tiše cokoliv zpívat, třeba ….Proto taky existují ukolébavky, že… A na ten provozní hluk ho zvykejte nabeton, ono totiž zajistit mu absolutní ticho, na které jste si ho naučili, aby usnulo, je někdy mimo domov nesnadné. Náš pediatr tohle doporučoval především…a měl recht…Na koupališti v létě v hluku vám pak usne bez problémů…například..Však vy už časem přijdete na to co a jak… Určitě spoustu toho, co jsm tu psala dávno máte načteno, ale člověk nikdy vše nezná a vím sama, jak je každá rada drahá, když jsme v koncích a už nám to ani nemyslí únavou a nevyspáním.Držím palce!!!! Jen vás upřímně lituji, že musíte do prac.procesu, ale když to jinak nejde… Já jsem právě takový produkt praxe ze 60 let, že dítko se šouplo snad v půl roce do jeslí a následně do školky a pak do družiny, aby matka mohla aktivně rozvíjet socialismus s lidskou tváří, což zní fakt paradoxně. Proto asi jsem měla zakodováno, že já to udělám opačně a svého potomka rozhodně nikam nestrčím do žádné instituce a taky jsem to dodržela. I když v letech 80. a 90.tých to nebylo zrovna běžné a žena v domácnosti byla raritou a jakoby přežitek z dob první republiky, tudíž jev v socialismu nežádoucí…. Ovšem to blaho na duši – ten můj klidně spinkal, když z okolních bytů se ráno ozýval okolo 6 ranní pláč dětí, co museli vstávat a za mrazů a deště, kdy nebylo běžné, aby každá rodina měla auto, museli cválat vlečené uspěchanou matkou s nudlí u nosu a slzičkami na vyštípaných mrazem tvářičkách ještě za tmy do školky….Naštěstí teď už i to je dnes poněkud jinak, nebojte, zvládnete to. Proč kdysi vládl matriarchát? Protože ženská prostě zvládne vše….Jak to vzal do ruky chlap, jde to se světem z kopce……hi,hi,hi…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s