Jsem zen

Pořídila jsem si nové auto. Prostě jsem vyměnila svou ojetinu za jinou, méně ojetou. Ale i z nové ojetiny má člověk radost úplně stejně jako z úplně nového auta. Přivezla jsem si ho domů a hrdě ho zaparkovala před domem. Druhý den jsem se na něj jen dívala z okna a litovala, že zrovna nikam nepotřebuju jet. Den nato jsem někam jet chtěla: na průzkum vánočního trhu v Lucemburku spolu s pár kamarádkami. Oblékla jsem Motýlka i sebe, nacpala ho do autosedačky a tu do nového vozu. Bohužel se mi ho nepodařilo nastartovat. Podle všeho vybitá baterka. Nejdřív jsem šla otravovat číšníky do nedaleké restaurace. Jeden z nich se pokusil mi nastartovat auto pomocí kabelů. Marně. Zavolala jsem do prodejny, kde jsem auto koupila. Řekli mi, ať zavolám asistenční službu. Tam mi řekli, že moje auto nemají v evidenci a že mám zavolat do prodejny. Nakonec mi z prodejny poslali odtah a přivezli náhradní auto. Než přijeli, trvalo to asi hodinu, kterou jsem hodlala strávit se spícím Motýlkem v autě, jelikož baterie byla vybitá natolik, že nefungovalo ani zamykání. Byla ale docela kosa, a tak jsem nakonec nechala auto stát venku odemčené (to je možné jen v Lucembursku, vy to doma raději nezkoušejte) a šla čekat domů. Mimo jiné to znamenalo, že Motýlek musel absolvovat nepříjemný proces oblékání a svlékání naprosto zbytečně.

Na celé akci mě nejvíc překvapilo, jak jsem zůstala klidná. Ještě před pár lety bych si v takové situaci neuměla poradit a zoufale bych volala Motýlovi, případně mamince, kteří by mi samozřejmě stejně nemohli pomoct. A zcela určitě bych to obrečela a rvala si vlasy na hlavě, že jsem koupila šunt. Tentokrát jsem věci přijala tak, jak jsou, a více se tím nezabývala. Náhradním vozem jsem si následující den dojela pro své opravené auto a tím byla pro mě celá záležitost uzavřená.

Klidná jsem zůstala také dnes i přes všechny „útrapy“, které mi běžný život čerstvé matky přináší. Zase jsem naložila dítě do auta a odjela na pochůzky ve městě. Tentokrát jsem auto nastartovala. Ale pro změnu jsem zapomněla zavřít dveře od garáže, takže zůstala po celou dobu mé nepřítomnosti – tedy celkem asi pět hodin – otevřená dokořán. Nic z ní nezmizelo, což se asi taky může stát jedině v Lucembursku.

Ve městě jsem chtěla zaparkovat na velkém parkovišti u bývalé (a budoucí, neboť už brzy prý zase otevře) české ambasády. Kvůli tradičnímu adventnímu cirkusu je teď ale kapacita parkoviště omezená na polovinu, takže najít volné místo bylo dost náročné. A když jsem ho našla, bylo tak úzké, že jsem musela nejdřív vyložit kočárek a Motýlka a teprve potom do něj zajet a následně se z auta vysoukat pootevřenými dvířky.

Ve městě jsem mimo jiné chtěla předat diář Moleskine 2014 jedné paní, která o něj projevila zájem na Facebooku. Koupila jsem ho totiž Motýlovi k narozeninám, jenže jsem si nevšimla, že má měkkou vazbu, a Motýl nutně potřebuje pevnou vazbu. Bohužel jsem diář nemohla vyměnit ani vrátit, neboť jsem ztratila účtenku. A jelikož jsem nevěděla, co si s ním počít, zeptala jsem se svých přátel na Facebooku, jestli ho někde nechce. Ta paní, která se „obětovala“, pracuje na střídačku ve dvou muzeích. Navrhla jsem jí, že jí ho nechám na recepci v jednom z nich. Dnes jsem se tedy s kočárkem vydala pěšky přes park do prvního muzea, ale protože jsem v něm nikdy dřív nebyla, chvíli jsem hledala vchod (a doufala, že bude bezbariérový). Nakonec se ukázalo, že muzeum je v úterý zavřené (ačkoli většina muzeí bývá zavřená v pondělí). Musela jsem se tedy přes půl města vydat do druhého muzea a trochu jsem si přitom nadávala, že jsem si tuto paradoxní situaci způsobila: běhám jak šílenec po městě, abych mohla zdarma přenechat diář, který mě stál 20 eur, jedné paní, kterou vlastně ani pořádně neznám. To druhé muzeum jsem navíc nemohla najít – důkaz toho, jak od dob, co žiju v Lucembursku, zanedbávám svůj kulturní život – a začala mi být pěkná zima. Ještě že se Motýlek u toho drncání kočárkem aspoň pěkně vyspal.

Také jsem se zastavila v lékárně, kde jsem při placení vysypala všechny mince z peněženky na zem. Když jsem je posbírala, vynořila se odkudsi prodavačka a podala mi rukavici, kterou jsem zřejmě někde na druhé straně obchodu ztratila. Odešla jsem se slovy: „Promiňte, jsem dnes poněkud roztržitá.“

Mému dnu nasadil korunu pořádně utahaný Motýlek teď večer, když jsem ho chtěla dát do postýlky a on se celý poblinkal, protože jsem ho tak trochu nutila sníst zřejmě víc večerní kašičky, než jeho žaludek unesl. To proto, že jsem doufala, že když se večer pořádně nají, bude pak v noci lépe spát (já vím, je to mýtus). Musela jsem ho tedy nejen převléknout, ale taky vykoupat, což dnes nebylo v plánu. A vykoupat utahané dítě dá docela zabrat.

Přesto zůstávám podivuhodně klidná. Samotnou mě to udivuje. Výše zmíněné situace nejsou nijak zvlášť závažné, jsou to spíš prkotiny, ale za normálních okolností by mě rozčílily. Místo toho je přijímám se zvláštní lehkostí a maximálně si povzdechnu. Co se to se mnou děje? To mě takhle zoceluje mateřství? Nebo otupuje mateřská únava?

Advertisements

5 thoughts on “Jsem zen

  1. Sedmi 3.12.2013 / 21:01

    a vidis, uz je to tady 😀 rekla bych ze kombinace obojiho 😛 ale teda dobrej den blbec

  2. Martina 5.12.2013 / 13:21

    Vývoj a zkušenosti:)

    Ad jídlo dětí: Svatosvatě si slibuju, že svoje potomky nebudu překrmovat :). Když nebudou chtít jíst, po pár lžících do nich přestanu futrovat. Mám dodnes v hlavně zážitek, kdy žena do své dvouleté dcery nacpala přetékající polévkový talíř krupice v nadšení, že malá konečně neodporuje (koukala na Krtka a spolu jsme příběh komentovaly. Malá nezvládala odmítat matku s lžící). Do 15 minut následovalo zvracení a neutišitelný pláč. Jen podotýkám, že malá byla normální zdravé dítě (ani tlusté ani tenké).

    • Vanilka 5.12.2013 / 13:29

      Já vím, že se jídlo nemá nutit. Snažím se to dodržovat. Zatím mi to „ujelo“ jen dvakrát a pokaždé to dopadlo stejně. Je to docela slušný trest 🙂

  3. clara 6.12.2013 / 00:45

    To je zavidenihodne. Ja naivne doufala, ze s detmi prijde ruku v ruce vetsi klid a vyrovnanost…a seredne jsem se prepocitala. Jsem vetsi neurotik nez kdy predtim 😀

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s