Příliš krátká mateřská

Vidina pobytu v Čechách pro mě byla tak trochu vyvrcholením mé mateřské dovolené. Naplánovala jsem si ho už v těhotenství. Říkala jsem si, že ta moje mateřská bude přeci strašně dlouhá, a tak pro mě nebude problém zajet na dva nebo tři týdny do Čech. Miminko přišlo na svět a od té doby se pořád něco děje. A na ten můj pobyt v Čechách pořád nebyla vhodná příležitost. Nejdřív byl Motýlek moc malý na tak dlouhou cestu. Potom jsme jeli na prázdniny na jih (slunce a moře mělo přeci jen přednost). Po návratu jsme chystali svatbu. Pak jsme začali s prvními příkrmy, což jsem taky považovala jako nevhodnou dobu pro cestování. Potom měl Motýl narozeniny. A tak se stalo, že jsem svůj plánovaný pobyt „osekala“ na jedenáct dní a vtěsnala ho do měsíce listopadu. V prosinci máme totiž na programu Vánoce a v lednu moje mateřská končí.

Uvědomuju si, že jsem neflexibilní. Já prostě nedokážu spontánně čapnout dítě a někam odjet. Všechno moc plánuju a nad vším moc přemýšlím. Snažím se brát na své dítě – možná přehnané (pro mého muže určitě přehnané) – ohledy. Od samého začátku se mu snažím vybudovat nějaký režim. A když už konečně nějaký mám, nechce se mi ho narušovat. Jsem názoru, že režim je pro dítě důležitý. Ale hlavně je důležitý pro mě, protože už mám prostě takovou povahu.

Listopad není ideální měsíc na návštěvu Prahy a poté mých rodných Krkonoš. Pravděpodobnost, že by mohlo být pěkné počasí, byla mizivá, a tak jsem v tomto ohledu ani nebyla zklamaná. Naopak jsem si ten pobyt náramně užila. Motýl s námi nejel (to bylo součástí plánu), a i když se mi po něm stýskalo, cítila jsem úlevu, že nemusím neustále všechno překládat. A taky to, že můj pobyt nebyl ani za mák turistický – nemusela jsem vymýšlet žádný program, žádnou zábavu, žádnou turisticky atraktivní činnost. Babička se činila a já nemusela vařit ani uklízet, dokonce i prádlo se samo pralo, věšelo, sušilo a skládalo. Mohla jsem si místo toho hrát s Motýlkem a chodit na návštěvy ke kamarádkám.

Odjížděla jsem s těžkým srdcem hned z několika důvodů.

Jedním z nich byly právě ty moje kamarádky, se kterými jsem strávila tak příjemné chvíle a po kterých se mi teď bude velmi stýskat. I v Lucembursku mám skvělé kamarádky, ale některé spřízněné duše, které mám v Čechách, jsou prostě nenahraditelné.

Také mě zamrzelo, že Motýlkovi prarodiče bydlí tak daleko a i přes veškerou snahu vzájemně se navštěvovat a pravidelně skypovat ho vždycky budou vídat moc málo na to, aby jim nepřipadalo, že udělal ve svém vývoji obrovský skok. Sice jsem se teď v Čechách opět přesvědčila o tom, že jsem ráda, že žiju tam, kde žiju, ale evidentně je nutné za to platit vysokou daň.

A v neposlední řadě mě trápí právě to, že byl tento pobyt v Čechách jakýmsi vrcholem mé kraťounké mateřské dovolené. Svůj blížící se návrat do práce v sobě řeším už zhruba od července, čímž se zároveň ochuzuju o spoustu krásných momentů, které bych si měla bezstarostně užívat, místo abych se užírala tím, že už brzy skončí. Ale nemůžu si pomoct. V dobách, kdy jsem si ještě ani nebyla jistá, zda jednou budu chtít mít děti, jsem tvrdila, že česká mateřská je moc dlouhá. Tři roky doma? Vždyť bych se zbláznila! Teď už si to nemyslím. Když jsem v únoru na mateřskou nastupovala, i těch lucemburských jedenáct měsíců mi připadalo jako moře času. A najednou je listopad a já vím, že prosinec uběhne ve znamení vánočních příprav a potom začnou kruté časy. Vyčítám si, že jsem si tu svou mateřskou neužila nějak líp. Ale nevím, jak. Ze začátku jsem byla ze všeho tak vyplesklá, že jsem skoro nic nevnímala. A najednou ta doba korzování s kočárkem mizí v nenávratnu.

Závidím českým maminkám. Je mi jasné, že jejich každodenní život není pořád růžový. Dobře vím, že být s dítětem doma zdaleka není taková pohoda, jako si mnozí (bezdětní) lidé představují. A obvykle musejí převracet každou korunu. Jenže ten čas strávený s dítětem je prostě k nezaplacení.

Kdysi jsem se bála, že když se rozhodnu nemít děti, budu toho jednou litovat. Teď vím, že bych opravdu měla čeho litovat. Dnes se bojím, že budu litovat svého návratu do práce. Najednou pro ten lucemburský a francouzský systém vůbec nemám pochopení. Proč dělat děti, když je nutné je ještě jako malá miminka, která neumějí samy chodit, strčit do jeslí a vídat je jen pár minut ráno a večer je jen nakrmit, vykoupat a uložit ke spánku? Kdy budeme mít čas na společné zážitky? Kdy budeme vytvářet společné vzpomínky na dětství? A kdo mého syna vychová? Já nebo učitelka v jeslích, se kterou stráví podstatně víc času?

Bohužel pokud se nechci rozvést a unést naše dítě do Čech, nemám na výběr. Musím se podřídit systému a dělat to tak, jak to tady dělají všichni. Mít manžela a šéfa v jedné osobě se v tomto ohledu rozhodně nevyplácí. Manžel by možná souhlasil, abych zůstala ještě nějaký čas doma nebo abych pracovala jen na částečný úvazek. Šéf je ale neoblomný a já ho chápu. Jsme prostě v ošemetné situaci. Kromě toho se potýkáme s obrovským kulturním rozdílem. Já pocházím z kultury, kde jsou maminky s dětmi tři až čtyři roky doma. Motýl pochází z kultury, kde se děti dávají ve třech měsících do jeslí. Už jsem o tom psala. On prostě nechápe, proč mi to vadí, protože nic jiného nezná.

Když jsem teď byla u rodičů a šla s Motýlkem na procházku, narazila jsem za domem na jednu mladou maminku, která mířila se svým asi dvouletým synkem na hřiště. Když jsem ji míjela, zrovna mu říkala: „Tak jdeme tam nebo ne?“ Syn se na ni prosebně podíval a zakňoural: „Jdeme.“ A ona ho dost hrubě popadla za ruku a táhla ho na hřiště se slovy: „Radši bych šla domů, místo abych se s tebou srala na hřišti.“ Prolétlo mi hlavou, že je možná lepší dát dítě do jeslí než na něj takhle mluvit. Zřejmě už to tuhle maminku doma s dítětem nebavilo. Kdyby věděla, jak ráda bych si to s ní vyměnila. Já budu moct se synem zajít na hřiště jen občas o víkendu.

Nechci tu ze sebe dělat chudinku. Píšu prostě o tom, co mě v současné době velmi trápí. Některé české matky, které o mé situaci vědí, nechápou, jak můžu dát své dítě tak brzy jeslí. Můj manžel, jeho rodina a moji kolegové zase nechápou, proč bych ho tam dát neměla. Já se zmítám mezi těmito dvěma světy a opravdu nevím, jak to v tom lednu ustojím.

Reklamy

13 thoughts on “Příliš krátká mateřská

  1. blogerkka 26.11.2013 / 18:40

    Člověk neví, co má dokud to nestratí! Vydrž, je to těžký a zvlášť ten kulturní rozdíl, taky mi to pořád vrtá hlavou – nemám to srdce ani nechat stejně staré dítě večer s tátou, protože ho utěší jen kojení a pár kilometrů na západ je to úplně jinak… jak jsme si o tom psaly, evidentně to žádné zásadní psychické následky na osobnosti nemá.. prostě nám asi nezbývá, než si vzájemně vyměňovat zkušenosti o tom, co nám chybí – nám, českým matkám zase možnost úniku od miminka do práce, ale asi máš pravdu, že víc „bolí“ muset jít do práce, než muset být pořád s dětma… Ideál je samozřejmě někde uprostřed, ale kdo tohle má?:)

  2. Sedmi 26.11.2013 / 19:29

    jak já ti rozumím… taky řeším kulturní a jiné rozdíly a zmítám se mezi dvěma světy… taky mi připadá, že za to, co je tady lepší, platíme možná moc velkou daň v podobě odloučení od rodiny a kamarádů… ale vybrali jsme si to tak, tak holt musíme bojovat, nedá se svítit… drž se, ono to půjde, i tak jsi udělala pro Motýlka hodně tím, že jsi ho nedala ve třech měsících…
    Nešlo by se domluvit na nějaké formě zkráceného úvazku nebo na částečné práci z domova?

    • Vanilka 26.11.2013 / 20:49

      O zkrácený úvazek žebrám už od srpna. Marně. Zkusila jsem už všechny argumenty. Nejhorší je, že si sama nejsem jistá, jestli by to fungovalo. Ona ta práce v novinách má svá specifika. Špatně se to vysvětluje. Zatím jsme s Motýlem domluvení, že to měsíc zkusíme, a když to nepůjde, budeme to muset nějak řešit. Zkrácený úvazek by ale u nás vypadal tak, že bych zůstala jeden den v týdnu doma. Já bych raději chodila do práce každý den, ale chtěla bych odcházet třeba ve čtyři (jsem skromná :-)). To by ale právě asi nefungovalo. No uvidíme. Samozřejmě mě i napadlo hledat si jinou práci, ale to by byl na Motýla trochu podraz a bojím se, jaký by to mělo dopad na harmonii v našem manželství.

  3. Lucie Mušálková 26.11.2013 / 19:43

    Rozumím vám, Vanilko. Já sama jsem chodila od roku do jeslí, skoro si to nepamatuju a moje maminka mi vyprávěla, jak vždycky po cestě do práce plakala.. Zřejmě je to pro matky mnohem horší, než pro děti.. Sama mám teď dítě a asi bych ho nedokázala tak brzo dát, ale vše je o zvyku. Zajedete si nový režim a jemu se bude v jeslích určitě líbit. Neříkejte ale, že nejde alespoň chodit z práce dřív? Už kvůli vám samotné.

    • Vanilka 26.11.2013 / 20:52

      Ale ano. Akorát ne každý den. Mně by víc vyhovovalo, kdybych pracovala oficiálně na zkrácený úvazek a nemusela kolegům v kanceláři vysvětlovat, proč jdu domů dřív. Ale to právě asi nepůjde. Spíš budu z kanceláře muset „utíkat“, když to bude zrovna možné.
      Ale aspoň jsem si vybojovala, že 1x týdně budu odcházet už před čtvrtou, abych mohla Motýlka vyzvednout z jeslí a jet s ním na plavání od pěti 🙂

  4. avespasseri 26.11.2013 / 21:19

    Tak to bohužel je… dokud člověk nevidí, jak je to někde jinak, snadno se smíří s tím, jak to je (jako Lucemburčanky). Kdo ví, o to víc mu je to líto. Já nechápu, proč tak hopem ženou ženy do práce…

  5. Witch 27.11.2013 / 06:49

    Ano, jste dnes opravdová maminka se vším všudy. Tyhle úvahy a starosti jsou důkazem. 🙂

  6. clara 27.11.2013 / 08:52

    Skoda, ze nejde ten castecny uvazek. Jinak ale musim trochu povzbudit, u starsiho syna jsem mela taky obavy, ze jde do skolky moc brzo, ale nakonec jsme si na to zvykli vsichni dobre. Rekla bych dokonce, ze mu to prospelo. S mladsim jsem uz vubec neuvazovala, jestli neni v roce na hlidani moc maly. Vsak uvidis, jak to bude Motylek a ty snaset, kdyby to bylo naky neunosny, tak se i pozdeji da leccos zmenit. Tvoje obavy chapu, ja jsem taky takova, hodne veci resim a planuju dopredu, a vzdycky se znovu presvedcim, ze se to (nejen) s detma vubec neda a realita je casto prekvapive jina.

  7. Martina 27.11.2013 / 11:35

    Vanilko, držte se!
    Motýl to má taky těžké – jako šéf se musí snažit udržet objektivitu (povolil by zkrácený úvazek jiné své podřízené?) a féroví chlapi jsou v tomto kolikrát na vlastní rodinu přísnější než na ostatní.
    Taky mi připadá drsné dát do jeslí dítě, které ještě ani neumí chodit, ale očividně je to tím kulturním rozdílem.
    Uvidíte, jak to Motýlek bude zvládat. Možná mnohem lépe než čekáte.

    A máte pravdu, za všechno se v životě platí. Já si třeba zvolila zaměstnání, kde (až na pár dní v měsíci, kdy je fofr a nejde to) mohu bez většího vysvětlování odejít už v 15:00 (další den zase zůstanu déle nebo přijdu na půl sedmou ráno), jenže zase škrtím peníze, protože jich v mé profesi moc není.

    Od oběda zdraví

    Martina

  8. Alizia 27.11.2013 / 15:26

    Tak to si vubec nedokazu predstavit, jeste ted mi dcerka prijde jako mrne a sama vim, kolik toho vstrebava z okoli a co jsem ji vsechno naucila, predstava, ze na ji bude mit vliv nekdo cizi by mi asi vadila. Ale zase na druhou stranu je zase dobre, kdyz si dite takhle od mala zvyka na kolektiv, ze se o veci maji delit atd… Urcite si za mesic zvyknete a bude to fajn. A spolecnych chvil s Motylkem si budes vic uzivat!

  9. Quanti 27.11.2013 / 19:39

    Vanilko, určitě to všichni zvládnete, ale moc ti rozumím. Dcera má příští týden rok a já mám pocit, že teprv teď jsem se na té mateřské nějak „rozkoukala“ a zaběhla. Trhalo by mi srdce, kdybych ji teď měla někam dávat (přesně – proč vyrábět děti, když s nimi člověk není ochoten strávit těch prvních pár nejdůležitějších let?), ale byla jsi s ním tu nejdůležitější dobu, teď už to není miminko, ale pomalu se z něj stává samostatná osobnost… držím palce.

  10. Martina 28.11.2013 / 11:54

    Já bych dala mateřskou na dva roky.Rok je málo a tři moc.

    • avespasseri 28.11.2013 / 12:21

      🙂 Co žena, to jiný názor 🙂 Mně přišly 3 roky strašně málo, ještě že mi malou nevzali ve 3 do školky a já s ní musela ještě zůstat doma (a kvůli práci to šlo). Přišla mi v těch 3 letech ještě jako malá ťunťa. Já už ale chodila na pár hodin do práce a hlídala babička, ono jsou tři roky moc na to, aby člověk z té péče o dítě úplně nezcvokl :-)))))
      Nástup do školky jsme pak měli absolutně bez problémů, těšila se tam, neměla problém s ostatními dětmi, i imunita prý dozrává do těch 4 let, takže ani nemocní jsme nebyli (ono v tom budou i geny, ale i tak…).
      Pro matku malých dětí by podle mě byl ideální zkrácený úvazek, 4, max. 6 hodin denně. I během prvních dvou let ZŠ.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s