O výchově

V poslední době mě zaujaly dva články, oba publikované na serveru OnaDnes (co jiného bych na mateřské měla číst, že). První článek nese titulek „Ze Švédů vyrůstá národ spratků, varuje expert před liberální výchovou“ a vzpomněla jsem si u něj na Sedmikrásku, která teď ve Švédsku vychovává svoje děti. Ten druhý, „Jak to vypadá, když se děti nevychovávají„, ukazuje liberální výchovu naopak v dobrém světle.

Já jsem v otázce výchovy ještě nestihla zaujmout nějaký vyhraněný postoj. A zřejmě k tomu ani nikdy nedospěju, protože si opravdu myslím, že každé dítě je jiné, každý rodič je jiný a každému tedy vyhovuje jiný přístup. Samozřejmě bych se ráda vyhnula chybám, které na mě napáchali moji rodiče. Tím nechci říct, že bych jim něco zazlívala. I já budu dělat chyby. To je prostě lidské. Ale chtěla bych své dítě vychovat (nebo nevychovat?) podle svého nejlepšího svědomí.

Ten článek o Švédech mě trošku rozčílil (A hlavně ta debata pod ním! Obvykle do diskuzí raději nenahlížím a opět jsem se přesvědčila, že je to tak lepší.), i když v něčem jsem mu musela dát za pravdu. Samozřejmě aniž bych tušila, jak se věci mají doopravdy, neboť jsem ve Švédsku nikdy nebyla a nemůžu tedy švédský přístup k dětem nijak soudit. Spíš si myslím, že to, nad čím se onen psychiatr pozastavuje, není jen čistě švédský úkaz. Ani lucemburské děti (a mezi ty počítám i děti jiných národností, které v Lucembursku vyrůstají) nezdraví, nepouštějí v autobusech sednout důchodce a těhotné, neděkují. Jsou takoví „nemastní-neslaní“ a velmi uzavření do svého světa. Pustit důchodce sednout je nenapadne nejspíš proto, že si ho vůbec nevšimnou. Když jim člověk položí nějakou otázku, často jen tak „čučí“ a kloudnou odpověď z nich nelze dostat. Nedávají průchod žádným emocím – rozhodně ne těm kladným. Připadá mi, že je ohromně těžké jim něčím udělat radost. Možná proto, že už všechno mají. Dnešní děti mají tak široký výběr ve všech oblastech! Leckdy je to ale možná způsobené tím, že jsou prostě stydlivé. Kolikrát mi proletí hlavou: to je rodiče nenaučili pozdravit/poděkovat/odpovědět? Připadají mi nevychované, ale když je pak poznám blíž, ukáže se, že jsou to docela prima děti.

Ten druhý článek – ten o Nevýchově – mě zaujal ještě víc. Nevím, jestli bych byla schopná opravdu nevychovávat, ale líbí se mi postřeh o tom, že rodič by neměl v jednom kuse poučovat nebo poroučet, ale především jít příkladem. Kdyby všichni rodiče začali s výchovou napřed sami u sebe, byla by pro ně potom výchova jejich dětí určitě daleko snazší. Děti asi opravdu hlavně kopírují to, co vidí doma. Přejímají modely chování tak, jak jim byly předvedeny. Proto mi tak strašně vadí například to, že já i Motýl trávíme tolik času na počítači nebo s mobilem v ruce. Motýl ještě víc než já, ale ani já na sebe ohledně dodržování svých předsevzetí spojených s touto problematikou nejsem moc hrdá. Těžko pak budu moct jednou Motýlkovi vysvětlit, proč nechci, aby trávil svůj volný čas zíráním na monitor počítače nebo iPadu. Stejně jako dítě nelze nutit, aby nebylo drzé a neodsekávalo rodičům, když si rodiče odsekávají navzájem. Dítě to vidí, slyší a považuje to za normnální.

Také nad Montessori výchovou jsem se nedávno zamýšlela. Jedna naše známá dala všechny svoje tři děti do Montessori jesliček a pak do Montessori mateřské školky. Abych řekla pravdu, nemám Montessori výchovu moc nastudovanou, jen jsem jednou nakoukla na webové stránky těch Montessori jeslí, když jsem uvažovala, kam zapíšu Motýlka. A hned jsem je zase zavřela. Povídání o dětské individualitě mi nahnalo strach. Psalo se tam například, že v těchto jesličkách v rámci rozvíjení samostatnosti nikdo dětem neradí, jak namalovat třeba jablíčko; nechávají je matlat barvy, což je pro děti jistě zábavné… ale jak se tedy naučí namalovat to jablíčko? Nepochybuji o tom, že to jednoho dne zvládnou, ale asi jsem v tomhle příliš konzervativní. A především mě udivuje chování těch výše zmíněných tří dětí (kluk a dvě holky). Ten nejstarší chlapec z toho ještě vyváznul celkem dobře. V jedenácti letech je milý, komunikativní a slušný. Jeho o dva roky mladší sestra je však jeho přesný opak. Několikrát jsme u nich byli na návštěvě (a oni u nás), protože bydlíme blízko, a tahle holčička byla vždycky zamračená a zamlklá. Dokonce jsme jednou byli svědky scény, kdy jsme všichni seděli u stolu, popíjeli čaj a jedli sušenky a ona za nic na světě nechtěla vyslovit jediné slovo. Ale chtěla sušenku. A tak loktem dloubla do svého otce a pohledem mu naznačila, že jí má podat sušenku. On jí odpověděl, že ho o to má slušně požádat a on jí pak sušenku rád podá. Po chvíli do něj opět dloubla a tentokrát na sušenku ukázala prstem. A když její otec nereagoval, protože trval na tom, že má své přání vyslovit, natáhla se přes něj dost agresivním způsobem a sušenku si vzala sama. Její otec v té chvíli nehnul ani brvou. Aniž bych scénu jakkoli komentovala, Motýl mi později sám přiznal, že ho její chování šokovalo a že by ho svým dcerám rozhodně netrpěl. Já jsem ve skrytu duše doufala, že naši známí jen nechtěli výchovu řešit před námi a že se snad nějaká výchovná řeč konala po našem odchodu. Jistá si tím ale nejsem. Naposledy jsem s částí téhle rodinky přišla do kontaktu, když jsem potkala tatínka s oběma dcerami (bez syna) před místním pekařstvím. Ta mladší (3letá) nepříčetně ječela, protože jí její tatínek nechtěl odlomit kousek právě koupeného chleba. Argumentoval tím, že před hodinou snídala. Já osobně bych jí asi ten kousek chleba dala. Víc mi vadilo to, že mi ta starší neodpověděla na pozdrav a později ani na konverzační otázku týkající se zrovna probíhajících podzimních prázdnin, čemuž tatínek nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Já bych své dítě asi pobídla, aby odpovědělo.

No uvidíme za pár let. Je mi jasné, že výchova není nic lehkého. A hlavně ta důslednost.

Jaký přístup máte k výchově vy? Zvolili jste si nějaký výchovný směr nebo improvizujete podle dané situace a selského rozumu?

Reklamy

9 thoughts on “O výchově

  1. avespasseri 8.11.2013 / 17:40

    Samotnou by mě zajímalo, jak to Sedmi ve Švédsku vnímá… to, co píšeš, o chování dětí v Lucembursku mě trochu děsí. Také by mě zajímalo, co vlastně generace těch dětí – vlastně tak trochu i má generace – třicátníků, ve Švédsku (bylo to 1976, že, kdy začal platit ten zákaz tělesných trestů?), kteří začali být vychováváni liberálně. Už u nich by přece muselo být poznat, jak se chovají…
    Já jsem v těhotenství četla spoustu knih o výchově, i potom. V zásadě mi chodily do rukou knihy, které se snažily jít střední cestou – ani autoritativní, ani liberální, protože oba extrémy se ukázaly být nefunkční. Není to lehké, ale mně to často funguje… i když já obvykle nedodržuji žádné postupy, prostě nasávám různé informace a v praxi se jimi nechávám inspirovat. Také podle nálady, že :-))) Respektující přístup mi přijde jako hodně inspirující právě proto, že je to ta střední cesta – dáváme jasné hranice, ale nevláčíme dítětem. Neklademe na ně přespřílišnou zodpovědnost (jsou to přece jen děti), ale také jim nebereme možnost svobodné volby tam, kde k ní již dozrály. Mně se přístup Nevýchovy zatím docela líbí – už jsem viděla pár videí. Přijde mi hodně respektující a „středněcestný“, rozhodně bych mu nedávala nálepku liberální, protože je to zavádějící. Ta představa, že se ptáme dítěte, jak to vidí ono a co chce dělat ono, neznamená ono liberální „dítě si může dělat co chce a my nemáme právo mu bránit v jeho svobodném rozletu“, ale spíš to, že dítě přizveme k řešení problému. Neřešíme ho za něj, pomáháme mu spolupracovat. Pro mě je nejdůležitější SPOLUPRÁCE. Neustále dcerce opakuju, že tam nejsem jen já, nebo jen ona, že se musíme dohodnout na něčem, co je dobré pro nás pro obě – spolupracovat. Naštěstí vidí i u nás (já a manžel), že se vždycky domluvíme a v 99% případů bez odsekávání apod. A musím říct, že už to přináší své ovoce. Ví, že když to jde, vyjdu jí vstříct. Nebo sama navrhuje různé způsoby, jak to udělat, abychom byly obě spokojené… často věci, které by mně samotnou nenapadly. Pak přijde babička a má výchova je vniveč, protože u ní je zvyklá si své prosadit pláčem a křikem (někdy prostě jen zírám). To si se mnou dovolí jen jednou a velmi rychle se zas přeorientuje, protože to většinou vede k velmi rychlému odmítnutí jakékoliv komunikace o dané věci. Ty otevřené dveře k domluvě (ty to, já pak tedy pro tebe i to), zabouchnu a prostě se jede po mém. A ona to moc dobře ví. Ten pocit, že může spolurozhododovat, je pro ni myslí docela důležitý. Často pak chodí a říká: „to mám dobré nápady, co“ 🙂

  2. Sedmi 8.11.2013 / 17:46

    Ten článek o nevýchově jsem přečetla až teď… jestli jsem to správně pochopila, paní nemá vlastní děti… je sice hezké, že spoluvychovává dítě svého muže, ale u vlastních dětí je to jiné… už jenom to zrcadlo, co nám nastavují…
    Jinak ano, myslím, že Švédům se to tady trochu vymyká, ale má to víc důvodů, než jenom výchova… to by bylo na dlouhé povídání…

    • avespasseri 8.11.2013 / 18:13

      Nemá vlastní děti. Ale jako pedagožka pracovala se spoustou dětí. Rozhodně k tomu má z praxe co říct a asi jí to i funguje. Rozhodně by bylo zajímavé, jak by k tomu přistupovala jako matka – ta otázka zrcadla je zásadní. Ale pravda je (tak mě napadá), že když jsem učila cizí děti, tak to bylo totéž, také mi nastavovaly zrcadlo. Ony mají prostě to umění vytáhnout naše slabé stránky a šťourat se v našich slabostech 🙂 To dělají koneckonců i dospělí. Jen se nás to u těch blízkých možná víc dotýká?? Možná i ten fakt, že člověk má možnost odejít z práce domů, dívá se s větším nadhledem druhý den? tam bude ještě někde jinde zakopaný pes, ale zrovna mě nenapadá kde :-)) Vazba matka-dítě je ve výchově prostě jiná, než u cizích. Na druhou stranu s vlastním si vím často víc rady, protože je líp znám, dokážu lépe odhadnout, jak se s ním domluvit… no, nevím, je to složité 🙂

      • Sedmi 8.11.2013 / 18:17

        je to velmi slozite… a je to v tom, ze prace je jen prace, jakkoliv narocna, zasluzna a jakkoliv do ni vkladame cast sebe… pisnu pak, ted nestiham

  3. Vanilka 8.11.2013 / 18:18

    Ještě jsem zapomněla dodat, že v Německu jsou tělesné tresty taky zákonem zakázané. Neřekla bych ale, že výchova bez tělesných trestů se hned dá nazvat liberální.

    • avespasseri 8.11.2013 / 18:21

      Já taky myslím, že nedá. Liberální výchova je podle mě mnohem víc než to. Je v ní ta myšlenka, že dítěti se nemá bránit v ničem. Asi 🙂

  4. Quanti 9.11.2013 / 09:18

    Hm, já radši moc nečtu. Snažím se nějak podvědomě o tu střední cestu, neprudit, naslouchat a trvat na rozumných pravidlech, ale 11m dítě mi na to zatím zvysoka dlabe. Tak uvidíme… Je to stálý boj, pokus-omyl, a ještě, aby se to nepletlo, je každé dítě jiné a uspěje u něj jiný výchovný přístup…

  5. clara 9.11.2013 / 20:55

    Ono je to celkove zvlastni, jak lidi v ruznych kulturnich prostredi povazujou ruzne veci za divne/nevhodne. Viz ten otec z tveho vypraveni, ktery v pripade ukusovani chleba mezi jidly mel potrebu zasahnout, v pripade neodpovedeni na otazku nikoli. Ja bych to videla taky presne opacne (chleba bych ulomila, neodpovidajici dite popostrcila). Jinak toho neodpovidani jsem si vsimla i v Nemecku, kdyz decka nemaji naladu, proste neodpovi, u mladsich jsem si vzdycky myslela, ze jsou bojacne nebo se stydi, ale spis to asi nepovazujou za nutnost.

    V Nemecku jsou skutecne telesne tresty zakazane, takze vse resim bez nich, i kdyz obcas bych neposlusnou rucicku s chuti placla. Ale na ulici by pak po hube dal jeste nekdo mne a doma se nechci chovat jinak nez venku.

    Ja cetla spoustu knih o tehotenstvi a porodu, o vychove vlastne nic. Nejaky dobry tip by se mi obcas hodil, ale casto staci jen pozorovat ostatni rodice, co a jak delaji, a clovek pak i nejake triky odkouka. Nejtezsi je ten osobni vzor, ktery asi jediny ma doopravdicky smysl a ktery se nejhur buduje resp. predelavaji ty zabehnute zvyky.

  6. Alizia 11.11.2013 / 13:57

    Ja ve vychove Vanilko taky dost tapu a dost casto si rikam, jestli moje vychovne metody jsou ty spravne 🙂 zadnymi knihami se neridim, obcas se jen kamaradek v okoli zeptam, jak to resi ony, ale stejne na moji dceru skoro nic neplati. Je strasne svehlava a i kdyz ji neco vysvetluju a rikam, jak se co dela a nedela, stejne si to udela po svym. Nejhorsi je, ze ja jsem skoro stejna, tak se na ni ani nemuzu zlobit 😦

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s