Touha po změně

Nedávno jsem zmínila blog Život není černobílý a zmíním ho zase, protože jeho autorka mi nasadila brouka do hlavy svým článkem Největší přání. Několik dní jsem dumala nad tím, jaké je to moje největší přání, co je vlastně můj životní sen, smysl mého života, moje poslání. Po čem skutečně toužím?

Motýl si čas od času sází v loterii Euro Millions a říká, že až vyhraje miliony, sekne s prací a přestěhujeme se někam na jih. To by se mi taky líbilo. Když opomenu, že v loterii nikdy nevyhrajeme, protože tomu dostatečně nevěříme (jsem přesvědčená, že metody popsané v knížce Jak si správně přát fungují, jenom je těžké je uvést do praxe), jsem názoru, že je zbytečné chtít vyhrát velkou sumu peněz, dokud nemáme jasno v tom, jak bychom s nimi naložili. Pokusila jsem se z Motýla vymámit konkrétnější představu o tom, jak si představuje život milionáře. Kde konkrétně by chtěl žít? Na jihu Francie? Na Azurovém pobřeží nebo spíš někde u Pyrenejí? Na Korsice? Nebo na nějakém exotičtějším ostrově?

Přišli jsme na to, že jsme ideální místo k životu ještě neobjevili. Lucembursko se mi v mnoha ohledech jeví jako ideální, bohužel tu máme poněkud nevlídné klima. Zhruba od října do dubna – tedy víc než půl roku – je tu šedivo, chladno a vlhko. Velmi vlhko. Na Azurovém pobřeží se mi o prázdninách líbilo, ale připadá mi už příliš zkažené turistickým ruchem. Tak před 50 lety muselo mít úplně jinou atmosféru. Tak nějak tuším, že trochu víc na západ – u Pyrenejí – by se mi líbilo, ale nikdy jsem tam nebyla, takže to nevím na sto procent. Korsika mi přijde jako ráj na zemi, ovšem jako milionářský pár z kontinentu bychom tam snadno mohli o naši skromnou vilku přijít, neboť by nám ji tamní mafie vyhodila do povětří. A odstěhovat se mimo Evropu zní lákavě, ale jak by za námi jezdily Motýlovy holky?

podzimni_vyzdobaPoté jsem se zkusila povznést nad tyto praktické otázky a zeptala se Motýla, jak by chtěl trávit svůj čas, kdyby tedy nechodil do práce. Řekl mi, že by spravoval své bohatství (tedy jak ho znám, stejně by většinu času trávil sezením v nějaké kanceláři, telefonováním a vytvářením tabulek a grafů v počítači), pěstoval zeleninu, sportoval a cestoval. Já bych se asi konečně pustila do psaní nějaké té knihy a také bych se možná pokusila zahradničit. Věnovala bych se sezónní vnitřní i vnější výzdobě domu. Hrozně se mi líbí, když má někdo pěkně upravený dům (či byt) a když si například u vchodových dveří (nebo na balkoně) vytvoří malé zátiší – na podzim s nějakým vřesem, dýněmi a nasbíranými kaštany, v zimě s malým vánočním stromečkem, na jaře třeba s květináčem narcisů apod. Vytvořit (a za čas uklidit) něco takévho dá jistě práci a zabere to čas, který nemám a který bych určitě jako milionářka měla. A taky bych si na zahradě nechala zurčet potůček. Nedávno jsem procházela s kočárkem takovou uličkou mezi zahradami dvou rodinných domů a u jednoho zurčel potůček – tedy takové malé, uměle vytvořené vodní dílo. Ten zvuk na mě působil velmi uklidňujícím domem a pomyslela jsem si tehdy, že kdybych nevěděla, jak naložit s penězi, určitě bych investovala do něčeho podobného.

Na druhou stranu mi naše představy připadají docela skromné. Vždyť co nám brání v tom, abychom pěstovali zeleninu a květiny, sportovali a cestovali? Nedostatek času a peněz, chce se mi odpovědět. Ale není to pravda. Vše je jen otázkou priorit. Je velmi pravděpodobné, že i s těmi vyhranými miliony bychom měli pořád stejně málo času. A pořád bychom nebyli spokojení.

Nevím, jestli je to všeobecná lidská vlastnost nebo jenom moje a Motýlova, ale bojím se, že my prostě neumíme být spokojení. Pořád chceme něco jiného, i když vlastně nevíme, co, a i když máme všechno, co potřebujeme – střechu nad hlavou, dostatek jídla, pevné zdraví, (zatím) hodné dítě. Čas od času se zasníme a říkáme, co všechno bychom na našem životě změnili. Ale ve skutečnosti v takových chvílích vůbec nedokážeme říct něco konkrétního. Naše touha po změně zůstává velmi neurčitá.

Máte to taky tak?

Reklamy

8 thoughts on “Touha po změně

  1. Pe 16.10.2013 / 18:18

    Chtěla bych, aby byl můj partner zdravý, abych měla práci, abych měla dítě, abych měla vlastní bydlení. Jen takové malichernosti prostě. 😀

  2. terka 16.10.2013 / 19:18

    Často přemýšlím podobně. Připadá mi, že jsem totiž často nespokojená s přítomností. A přemítám co by, kdyby… Teď, když padnul v Česku jackpot se 126 miliony, zasnili jsme se s badboyem, jak bychom je utratili. Pravdou je, že máme přesně neurčitý plán, jako vy dva s Motýlem. Cestování, staro-nové bydlení, a já bych investovala víc do svého podnikání. Ale vím, že se tohle dá všechno zvládnout i bez toho vyhraného jackpotu. Nicméně si stejně půjdu příště vsadit 🙂

  3. Bára 16.10.2013 / 19:50

    Tak teď jsi nasadila brouka do hlavy i mě 🙂
    Vlastně mám svá přání, ale jsou to pro mě většinou takové motory a poháněče vpřed, takže se (zatím) necítím frustrovaná jejich současnou nerealizací. Ale marně teď přemýšlím nad něčím velkým, největším…
    A už vůbec nevím, co bych dělala s jackpotem 🙂
    Mám dojem, že poslední dobou jsem spokojená a šťastná. Až mi to přijde divné, protože to skutečně není běžný stav, jak tak pozoruju. Ale užívám si ho dokud trvá 🙂
    Mimochodem, děkuji za tip na inspirativní blog!

  4. Alinka 16.10.2013 / 21:06

    Já úplně souhlasím s Bárou (měla jsem v úmyslu napsat něco podobného a koukám, že už mě předběhla 🙂 ).
    Já myslím, že jsou dva druhy nespokojenosti, jedna jsou přesně ty motory, které ač to může znít divně, dávají našemu životu nějaký směr. Kdyby nebyly, ustrnuli bychom na místě, zatuhli a časem shnili. Například moji prarodiče už jsou takhle ustrnulí čtvrt století, Už 25 let před televizí čekají, až umřou. To je dost smutné. Takže takové ty drobné touhy po změně, ta tajná i netajná přání a sny, jsou podle mě zcela vpořádku.
    Problém je, když člověk jenom sní a nežije, když má pocit, že jeho život je celý špatně a že by všechno bylo jinak, kdyby … (doplňte celkem cokoli). Pak se právě ženeme za těmi penězi, princi na bílých koních, většími domy, ideálním zaměstnáním … a to je naprd. Pak člověk vpodstatě jen přežívá, snaží se vydržet ten svůj „těžký osud“ a má pocit, že mu něco uniká a že nikdy nebude šťastný.
    Dovolím si také přidat odkaz na jeden blog, jehož autorka nedávno publikovala moc hezký článek v podobném duchu a jejíž „deníčkový“ nápad, se mi moc líbí.
    http://jsemmama.blogspot.cz/2013/10/den-za-dnem.html

  5. Blogerkka 16.10.2013 / 22:11

    to mám radost, že tě to takhle inspirovalo! Mě k tomu zase inspirovala Olga Špátová tou svou otázkou, takže to vlastně jen předávám dál:) rozhodně doporučuju její dokument Největší přání III i oba předchozí „díly“ jejího táty… Připadá mi, že právě ta ne/spokojenost hodně souvisí s tím, jestli je to naše přání zaměřené na cíl nebo na „cestu“, zvlášť, když je ta nespokojenost taková ta klasická neurčitá, jak píšeš… člověk by chtěl a neví co, pak si uvědomí, že už dělá, co chce, i když ne všeho dosáhl a je blaženej:) anebo zjistí, že to tak úplně nedělá a může začít:)

  6. LuciaG 17.10.2013 / 09:57

    Myslím, že prekliatím ľudstva ako takého je práve ten pocit chcieť stále niečo iné a netešiť sa z toho, čo už máme. Áno, hnacie motory sú jedna vec, posúvajú nás vpred, ale druhá vec je vnútorná vyrovnanosť a šťastie. Mne v tomto ohľade veľmi pomohla kniha od Ann Voskamp – Tisíc darov. Úplne mi zmenila pohľad na život a na svet. Teraz ďakujem za každý jeden deň, za úplné maličkosti: padajúce lístie za oknom, moje spiace deti, ich rozžiarené očká z malých úspechov, keď manžel zaštrkoce kľúčom vo dverách a príde domov z práce, čerstvo upečený chlieb či prestretý stôl s večerou. Okolo nás je tisíc darov, len ich treba vidieť. Myslím, že najväčším tajomstvom života, ktoré môžeme odovzdať našim deťom je to, že šťastie spočíva v radosti z maličkostí. Každý deň za ne ďakujem.
    A keby som vyhrala taký balík peňazí ja, tiež by som napísala knihu (dejovú osnovu už mám :o) a kúpila si pekný kamenný letný domček na niektorom z Chorvátskych ostrovov. Druhý by som si kúpila v mieste môjho bydliska (teraz máme „len“ byt) a tiež by som ho sezónne zdobila rovnako, ako ty. A viac mi netreba ;o) No tak dobre, ešte by nebolo od veci precestovať francúzsky a anglický vidiek ;o) A to je už naozaj všetko :o)

    • Vanilka 17.10.2013 / 10:15

      To video je moc pěkné. A kniha určitě taky. Děkuju.

  7. Lucie 18.10.2013 / 23:10

    Od dětství jsem měla hodně plánů a snů a jejich promýšlení jsem věnovala hodně času. Později mě z toho vyléčily první neúspěšné vztahy. Díky Tvému článku jsem se zamyslela a zjistila, že jsem to dopracovala tak, že už dlouho žádné velké přání nebo životní sen nastavený nemám. Mám kopičky těch malých, ale nějak se nedokážu rozlétnout a vidět třeba za horizont dvou měsíců nebo za půl roku. Proti tomu moje kamarádka má na dveřích přilepený obrovský papír popsaný snad stovkou cílů a začíná hned takovými extrémními typu vlastnit různě po světě domy a zakládat školy v Africe. Až někde na konci se jí krčí ty reálnější přání (třeba přihlásit se do kurzu šití). Tenhle seznam by mě drtil, kort mít ho denně na očích…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s