Jak to ty Francouzky dělají?

Dalo by se říci, že můj minulý článek Proč Francouzky nekojí vyvolal bouřlivé reakce 🙂 Za všechny vám děkuju. Zejména komentář Martiny a Bolgerrky mě dohnal k tomu, abych se pustila do psaní druhého dílu. Když jsem jim totiž na jejich otázky začala odpovídat, zjistila jsem, že můj vlastní komentář začíná být příliš dlouhý. Stručnost v psaném projevu nikdy nebyla mou velkou předností.

Martina mi napsala:

Myslím, že i na veřejnosti se dá decentně kojit. Mamka se trochu natočí a dítě si nakojí. Takže Vanilčin přístup je skvělý! (Díky!)

Na druhou stranu, bývalá kolegyně přišla na návštěvu s malou a kojila tak, že na ni musela zítra polovina programátorů. To mi přišlo jako akce typu: jsem matka, kojím a nezajímá mě, že vy na mě nechcete koukat. Přitom byl prostor, kde by nakojila dceru tak, aby sice všichni viděli, že kojí, ale nemuseli koukat na to, jak malé cpe bradavku do pusy.

Chci se ale zeptat – když jde matka po třech měsících do práce, kam to dítě dá? Do jeslí? A tam je tolik “učitelek”, aby zvládly se postarat o takto maličká miminka? Vždyť takhle malé dítě vyžaduje dost velkou péči a je ještě tak křehké.
Nebo si zaplatí chůvu? A co matky z sociálně slabších rodin, které před porodem chodily do práce?
Nějak to asi jít musí, jinak by malí Francouzi vymřeli, ale mně to česká hlava, která počítá, že půjde až po dvou letech na plný úvazek zpět, nebere.

To je zajímavé. Jak jsem psala v minulém článku, kojit na veřejnosti už mi zase tolik nevadí, ale když jsem šla Motýlka ukázat kolegům do práce, v žádném případě jsem před nimi kojit nechtěla! Ukázat prso neznámým lidem mi vadí míň než se odhalit před někým, koho budu dnes a denně potkávat.

Jak to ty Francouzky dělají a kam ty děti po 3 měsících vrznou, to je různé. Za nejpraktičtější jsou považovány jesle, ale narozdíl od Lucemburska má ve Francii síť jeslí své mezery. Sehnat volné místo v jeslích je docela problém (ostatně i v Lucembursku je obvyklé zapsat dítě do jeslí ještě v těhotenství). Nejčastější model je asi paní na hlídání, která si bere tak 5 nebo 6 dětí k sobě domů a tam se o ně stará. Musí mít na to nějaké osvědčení – nemůže to dělat každý. Některé tyhle paní na hlídání se o děti starají hezky, některé je ráno posadí před televizi, v poledne jim dají těstoviny s kečupem a večer si je před tou televizí rodiče vyzvednou. Nebo si maminky najímají klasické chůvy, což je ale samozřejmě dost drahé… Připadá mi, že Francouzky musejí skoro celý svůj plat dávat na hlídání dítěte. Já osobně bych asi měla problém taky s tím, že moje dítě tráví tolik času s jinou ženou (ať už jde o chůvu nebo paní, která hlídá u sebe doma). Žárlila bych. Vždyť by ji vídal mnohem  častěji než mě – jak by pak rozlišil, kdo je jeho máma?

Motýlova maminka sice Motýla strčila do jeslí, když mu byl měsíc (!), ale po narození jeho mladší sestry si spočítala, že se jí chodit do práce už nevyplatí – po zaplacení jeslí pro oba, vlaku na dojíždění do práce a poledního sendviče by jí z výplaty nezůstalo skoro nic. A tak zůstala doma a pečovala o děti a o domácnost. Šla tak trochu proti proudu žen, které se v 70. letech ve Francii emancipovaly: své děti nekojily a hnaly se do práce. Nedávno jsem si s ní o tom povídala. Zajímavé totiž je, že ona svého rozhodnutí dnes trochu lituje. Tvrdí, že být doma neznamená, že se žena dětem lépe věnuje. Doma má pořád spoustu práce a na děti stejně nemá čas. V tom má možná trochu pravdu. Vidím to na sobě – taky si neustále vyčítám, že bych se Motýlkovi měla víc věnovat. Už teď si připadám jako slibotechna, když ho nechávám na hrací podložce a slibuju mu, že si jen vyčistím zuby a hned budu zpátky. Jenže mezitím dám ještě prádlo do pračky, vyndám nádobí z myčky a zaliju kytky. Ale to odbíhám od tématu. Motýlova maminka lituje toho, že se stala „pouze matkou“ – že nebyla ničím jiným. A když děti vyrostly a odešly z domova, najednou si připadala ohromně neužitečná. Navíc své děti měla dost pozdě, takže na to, aby po jejich „odletu z hnízda“ nastartovala nějakou novou slibnou kariéru už neměla energii. Řekla jsem jí, že Motýl jí je určitě za to, že byla doma, moc vděčný. Když mluví o svém dětství, mám pocit, že to domácí zázemí velice oceňoval: především to, že na školní obědy nechodil do jídelny, ale domů… 🙂

A tím se pomalu dostávám ke komentáři od Bolgerrky (její článek o současných trendech výchovy a o „moudrých knihách“ vřele doporučuju):

Je to zvláštní slyšet o takovém jevu v tak vyspělé krajině, ale hodně o francouzích jsem pochopila asi z knihy A dost… a trochu jsem přehodnotila svůj do té doby dost jasný (značně negativní) názor na věci typu jesle atd. vs. rodičovské pohodlí – ač je mi jasné, že je to pouze pohled američanky a s největší pravděpodobností to nebude úplně objektivní realita. Nicméně, zajímal by mě váš názor právě na dopady francouzského stylu výchovy na charakter francouzů obecně – je mi jasné, že zobecňování je zavádějící a také, že styl francouzské výchovy “cadre”, nekojení atd. popsaný v oné knize je podobný českému, ale je to opravdu do velké míry tak, že francouzští rodiče nejsou tak vystresovaní? Jakou máte osobní zkušenost? A co ta odtažitost v dospělosti, nemůže to být způsobeno právě tímhle “cadre” startem do života?

Milá Bolgerrko, děkuju za tenhle komentář, který mi dovolil se na věc podívat z nového úhlu! Dlouho jsem o tom přemýšlela a musela dojít k závěru, který je trochu těžké si připustit: z těch malých francouzských miminek, které mámy strkají do jeslí už ve 3 měsících (a někdy i dříve!), vyrostou naprosto normální lidé a nenesou na sobě žádné viditelné známky traumatu. Jistě, někteří jsou odtažití a introverti, ale jiní jsou velmi přátelští a extroverti. Prostě se to nedá zobecnit. Ale celkově bych řekla, že když už je někdo nějak „poznamenaný“, je to často zapříčiněné něčím jiným. Třeba častými hádkami rodičů. Nebo jeden náš kamarád, který vyrůstal bez táty v domácnosti s velmi dominantní maminkou a později stejně dominantní sestrou – řekla bych, že on tím ženským „nátlakem“ trochu poznamenaný je a dnes má problémy navázat déle trvající známost. Ale ještě jsem neslyšela, že by si nějaký Francouz stěžoval na to, že chodil do jeslí a že mu chyběla máma. Ve Francii je tenhle systém asi tak hluboko zarytý pod kůži všech – prostě je to tak a ne jinak a basta. Můžeme si stokrát opakovat, že nějak je to ovlivnit musí. Ale přijde mi, že francouzská společnost se svým systémem produkuje stejnou populační směsku jako český systém s maminkami, které zůstávají tři až čtyři roky doma. V obou zemích člověk potkává lidi přátelské a méně přátelské, osobnosti otevřené i uzavřené, nadané i s prominutím blbce.

Zda jsou francouzští rodiče méně vystresovaní, to se těžko hodnotí. Určitě tak působí. Francouzské maminky méně „řeší“, ale to je zase dáno tím jejich systémem. Když se vracejí po 3 měsících do práce, nemají čas na pískovišti řešit, zda je lepší kočárek nebo nošení v šátku nebo které pleny vydrží suché celou noc. Jsou sice stresované z toho věčného kolotoče, kdy ráno cestou do práce v dopravních zácpách musejí zastavit a vyložit dítě u hlídací paní, večer zase sprintovat z práce, aby ho včas vyzvedly, a doma pak stihnout uvařit, vykoupat, uspat, poklidit…, ale zase se tolik nestresují tím, že nejsou dokonalé matky, protože vědí, že nejsou, a ani se o to nesnaží. A v tom je možná ukryté velké tajemství francouzské výchovy…

Co se týče knížky A dost!, o které už jsem taky psala, byla to jedna z nejpřínosnějších „moudrých“ knih, které jsem četla, ale je nutné vědět, že některá francouzská miminka se také budí 3x za noc ještě v roce a zdaleka ne všechny francouzské děti jedí všechno. Ale ten „cadre“ je opravdu docela typický a určitě přináší své ovoce.

Advertisements

7 thoughts on “Jak to ty Francouzky dělají?

  1. clara 17.9.2013 / 10:45

    Bezva clanek!

    Byli jsme letos 14 dni na dovolene na Azurovem pobrezi a mela jsem tam dost casu na pozorovani. Celkove me celou dobu prekvapovalo, jak na miste s takovym provozem (vsechny silnice furt plne aut, obchodak taky plnej lidi s detma) dovedou byt vsichni v klidu, pockaji, nerozcilujou se a nekrici. Jediny zatroubeni auta, ktere jsme tam za tech 14 dni zazili, bylo, kdyz nas chtel motorkar upozornit, ze mame otevrenou zaklopku na benzin.

    A ano, Francouzky mi prisly klidnejsi, lezernejsi nez ceske ci nemecke matky. A i ty deti se mi zdaly klidnejsi a tissi. Nasi kluci tam rvali ze vsech nejvic. Vsak jsem si taky hned koupila tu knizku A dost!, abych se poucila 😀 Asi je to fakt trochu tema jeslema a hlidanim, nasi kluci jsou taky u cizich mnohem klidnejsi a tissi, jeci predevsim doma. S hlidacima panima je to zde stejna „kvalita“ jako ve Francii. Navstivila jsem asi deset zenskych a jednoho chlapa, a krome toho pana a jedne pani na me udelali vsichni dost rozpacity dojem. Ac sama jsem spis neporadna, ta spina a umatlanost u tech hlidacek byla i pro me dost prekvapujici. Vsichni do jednoho kourili. Jedna mela cigaretovym kourem tak nacichly byt, ze jsem po hodine u ni musela sebe i syna prevlect a obleceni vybrat, nemohla jsem v tech smradlavych vecech vydrzet. Nakonec mame teda pana, kterej je uzasnej, detem se celou dobu venuje, nas M. ho uplne zboznuje a nechce od nej odpoledne pryc.

    • Vanilka 19.9.2013 / 21:52

      Na hlídací pány společnost často hledí skrz prsty, jako by každý muž, který má kladný vztah k dětem, nutně musel být pedofil. Já bych třeba na hlídacího pána míň žárlila než na hlídací paní 🙂

  2. Alizia 17.9.2013 / 13:58

    Celkově je toto zajímavé téma, každý národ má své zavedené metody, jak děti od miminek vychovávat, jak se o ně starat atd. Nemám nic proti těm jeslím, spíš mě mrzí, že mámy díky tomuto systému přestávají kojit hodně předčasně. Jinak jak jsi popisovala, jak to chodí ve Francii, tak dost podobné je to i v Austrálii. Jen s tím rozdílem, že tam jsou chůvy i jesle strašně drahé, takže se nevyplatí se vracet do práce, protože co se vydělá, to se zase zaplatí za chůvy nebo různá hlídací centra. Takže mámy, i když od státu nedostanou téměř žádnou podporu, stejně zůstávají doma. Nebo když vydělávají více než manželé, tak si to prohodí a na mateřské zůstávají pánové. To je tam celkem častý jev, tátové na hřištích a s miminkama v nosítkách 🙂

  3. Oh My Beautiful Life 17.9.2013 / 22:55

    Myslím, že tříměsíční dítě si fakt pamatovat nebude, kdo ho hlídal. U nás to bylo tak, že já jsem se dlouho nemohla od Juniora odtrhnout. Ani v roce jsem si nedovedla představit, že bych šla do práce a měla full time hlídačku. Jo, sice jsem chodila od jeho 6ti měsíců pravidelně cvičit a byl hodinu a půl hlídán. Pak když mu byl rok a čtvrt, tak začal chodit jednou týdně na 3h do školičky, já se stihla aspoň nadechnout. Ale jinak si ani teď nedokážu moc představit, že tu dobu, kterou je ve školce strávím v práci a dojdu domů a budu unavenější ještě víc než jsem teď a budu muset dělat všechny ty věci okolo domova a rodiny. Ale asi jednou budu muset. Radši na to nemyslet. Jestli to někdo zvládá a navíc s elegancí a klidem, tak smekám až na zem. Já tohle asi nedám. Rozhodně ne v klidu 😦

  4. avespasseri 17.9.2013 / 23:29

    Těžko říct, jaký to vše má vliv, právě protože těch vlivů se tam prolíná spousta. Extroverze a introverze je prý do značné míry vrozená… takže podle toho se to asi nepozná. Že jsou děti tišší, to také nemusí nic dokazovat… když okolí přestane reagovat na Vaše křiky (buď protože věří, že to tak dělají správně, nebo protože jsou děti v jeslích, kde je spousta dětí a prostě se musí počkat, neskáče vše jen kolem nich), tak se většinou stáhnete dovnitř a přestanete se něčeho pořád dožadovat. A v dospělosti pak budete říkat, jak jste spokojení. Protože kdo chce žít v permanentním pocitu křivdy a myslet si, že jeho rodiče se o něj nestarali? Naše obranné mechanismy fungují velmi dobře a tak se ani na tohle nemůžeme spolehnout. Na druhou stranu někdy narážím na to, že tady některé matky pořád řeší malichernosti a neustále děti cpou do „slušného chování“. A la běž a omluv se, nebo poděl se o tu svoji hračku. A tak děti asi o to víc křičí?? 🙂 Já samozřejmě netvrdím, že se děti nemají naučit se omlouvat a dělit, Bože chraň, ale myslím si, že se děti do toho cpou necitlivě v době, kdy na to ještě nedozrály… na druhou stranu některé matky zase neřeší vůbec nic a dítě bere druhým hračky a ještě jim je omlacuje o hlavu a ony nic. Tedy ne že bych to zažila, ale prý se to také děje? 🙂

  5. moyen2013 1.10.2013 / 14:22

    Děkuji za články, myslím, že by bylo fajn, kdyby se české maminky více dívaly, jak to chodí ve světě a dělaly si vlastní názor na to, co je pro ně dobré.

    Zažila jsem s malými dětmi přístup český, německý, lucemburský a francouzský. Když jsem jedno z dětí dávala zkroušeně ve dvou a půl letech do lucemburských jeslí (aby se zavčas naučilo nějaký místní jazyk), utěšovala mě tamní francouzská vychovatelka, že opravdu, ale opravdu nedávám dítě do kolektivního zařízení moc brzy. 🙂

    Dát dítě do jeslí ve čtyřech měsících mi připadá kruté – myslím teď na své děti a jak jsem nad jejich voňavými tělíčky přemítala, že v některých zemích už by byl čas je odevzdat a vrátit se do práce… Ovšem nemyslím si, že by takhle malé děti v jeslích trpěly. Obecně. Samozřejmě, jsou dobré a špatné jesle, lepší a horší vychovatelky.

    Ale když má jedna paní na starost čtyři děti do jednoho roku, jak jsem to v jeslích zažila, myslím, že v péči nejsou nijak zanedbávané. Jistě, v určitou chvíli se můžou rozhodnout, že budou brečet všechny najednou, ale u které matky doma někdy dítě delší dobu nebrečelo? (Než matka dokončí … třeba omáčku, aby se nepřipálila.) V jeslích se vychovatelka totiž opravdu jen stará o děti, nemusí uklízet, na to má uklízečku, nemusí vařit, na to má tamní kuchyň nebo dovážku jídla. Tři vychovatelky mají dvanáct dětí a o ty jsou schopné se velice dobře postarat.

    Přesto bych své dítě nedala dobrovolně do jeslí dřív, než bych viděla, že mu začínají chybět vrstevníci a kontakt s širším okolím. To bylo v případě našich dětí kolem dvou let věku. Prostě mi připadá, že to rozhodnutí je víc individuální věc pohodlí matky než dítěte. Obě varianty jsou fajn – být s dítětem doma i dát ho do dobrých jeslí. Dnes už (aspoň na Západě) nejsou jesle, co bývaly v ČSR za časů, kdy my jsme byli batolata. Nejsou to odkladiště miminek. A nejsou tam jen vychovatelky, i když vychovatelé bývají až u větších dětí, ne u kojenců. Třeba můj syn se nejraději nechává hlídat v jeslích panem ředitelem. 🙂

    A s tím kojením, podle mé zkušenosti, matky v těchto systémech řeší věc tak, že 1) zajistí si jesle blízko zaměstnání a využívají přestávky na kojení 2) mléko odstříkávají a nechávají ho v jeslích kojit svým odstříkaným mlékem. Takže mateřského mléka se ani děti v jeslích nemusejí vzdát. O měsíc delší mateřská pro kojící matku mi taky připadá fajn systém, jak kojení podpořit. Kromě toho podpora kojení v porodnici se nedá s českou „podporou“ vůbec srovnat. Ale třeba jsem jen natrefila na takové porodnice, které vůbec kulturní systém nereprezentují, kdo ví. 😉

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s