Proč Francouzky nekojí?

Chvíli jsem se s mateřskými tématy držela na uzdě, ale tohle už mi leží v žaludku nějakou dobu.

Myslím, že už jsem se zmiňovala, že Francouzkám (aspoň těm, které znám) stačí kojit svá miminka jeden měsíc na to, aby se považovaly za přebornice v kojení. Jako déle kojící matka se často setkávám s reakcí typu: „Ty ještě kojíš? To má tvůj syn velké štěstí. Já neměla mléko.“ To je ještě docela pozitivní přístup. Některé moje francouzské kamarádky a kolegyně se totiž omezí na udivenou otázku: „Ty ještě kojíš?“ s důrazem na slovo „ještě“.

Existuje názor, že všechny ženy můžou kojit a že všechny mají dost mléka. Jen se některé musejí víc snažit. Já měla to štěstí, že to šlo ze začátku skoro samo. A teď se musím trochu snažit. Ale co bych pro svou ratolest neudělala, že.

Tím pravým důvodem, proč Francouzky nekojí, je podle mě francouzský systém mateřské dovolené: ženy se obvykle už tři měsíce po porodu vracejí do práce. To jim dává prostor ke kojení zhruba ten měsíc, protože potom už by měly pomalu učit svá miminka pít z lahve.

Přesto existují výjimky, které chtějí kojit i déle. Ovšem ty to ve Francii vůbec nemají jednoduché. Kromě brzkého návratu do práce se musejí potýkat s tím, že na ně společnost kouká skrz prsty.

K těm výjimkám patří například Motýlova sestra. Vyprávěla mi, jak si po narození své první dcery zažádala o prodloužení mateřské dovolené právě ve prospěch kojení (asi měsíc navíc). Musela se kvůli tomu dostavit na úřad, kde narazila u okýnka na zhruba čtyřicetiletou paní (!) úřednici, která jí její záměr i nadále kojit dost tvrdě rozmlouvala. Řekla jí, že se od své dcery musí odpoutat – ve francouzštině pro to existuje výraz „couper le cordon“, doslova „přestřihnout šňůru“, tedy i tu pupeční. „Šňůru už jste přestřihla před třemi měsíci, tak se podle toho chovejte,“ nabádala ji.

Motýlova sestra se ale musí potýkat s kritikou i ve své vlastní rodině. Její matka říká, že jí připadá nepřirozené, že svou třetí dceru, které bude teď v září rok, stále kojí, a její tchyně se přímo vyjádřila, že „s tím nesouhlasí“.

Jeden kamarád Francouz nám vyprávěl, jak se na jeho manželku nějaká žena obořila, když kojila v rohu jedné kavárny v Metz: „Nemůžete si to dítě nakojit někde jinde?“

„Myslíš, že tady můžu kojit?“ zeptala jsem se tedy včera bázlivě jedné z českých kamarádek, se kterými jsem byla na obědě. „A proč bys nemohla?“ odpověděla mi nechápavě. Ne že bych s velkou radostí ukazovala svoje prso v kavárnách a v restauracích. Naopak jsem pro to také neměla moc pochopení, dokud jsem neměla dítě, jenže brzy jsem poznala, že pokud nechci sedět od rána do večera doma, budu se muset smířit s tím, že moje prso občas někdo zahlédne. Stud musí jít stranou. Dítě chce jíst, nedá se nic dělat: zatím nemám nic jiného, co bych mu mohla dát. Mimochodem příroda to zřejmě zařídila tak, že kojící matky svá prsa opravdu vnímají spíš jako zdroj potravy, tudíž ten stud není zdaleka tak silný jako dřív. Možná je ale silný právě u náhodných přihlížejících, kterým je pohled na obnažené ňadro prostě nepříjemný. Zajímavé je, že nejvíc se při pohledu na kojící matku bouří právě ženy. Mužům asi ten pohled tolik nevadí 🙂

(Snažím se samozřejmě kojit vždy diskrétně, otočit se zády k davu a odhalit jen to, co je nezbytně nutné. Co bylo ale naopak nepříjemné mně, to byli muži, kteří na mě o prázdninách ve Francii nepokrytě zírali, když jsem Motýlkovi dávala pít na pláži. To nebyl takový ten letmý pohled, který člověk kojící ženě věnuje, dokud mu nedojde, co dělá. Ti muži dobře viděli, co dělám, a zírali na mě právě proto. Já vím: když to doma nemají…)

 A co si o kojení na veřejnosti myslíte vy, čtenáři a čtenářky, s dětmi či bezdětní? 

Reklamy

18 thoughts on “Proč Francouzky nekojí?

  1. Barb 12.9.2013 / 17:36

    Tak to teda zlatý názor a přístup ke kojení v ČR! :-O Rozumím tomu, že se v zahraničí ženy vracejí po porodu do práce dřív, ale takhle omezovat a řešit někoho, kdo chce kojit… Nejsem žádná genderová bojovnice za kojení, ale ze zásady mě štve, když se někdo …. do věcí, do kterých mu nic není… :-l

  2. avespasseri 12.9.2013 / 18:29

    Já rostu z kůže, když slyším, jak se ti, kteří brojí za brzký návrat žen do práce, ohánějí tím, jak je to pro ženy dobré, jak nepřijdou o své pracovní postavení, jak se po těch letech těžko vrací zpět do pracovního procesu, jak jsou diskriminované atd., atd. Ale přitom nejde o ty ženy, ale o to, aby co nejvíc lidí pracovalo a co nejmíň pobíralo dávky. To, že už sama příroda to zařídila tak, že pro zdravý vývoj dítěte po stránce fyzické, ale i po stránce psychické (úzký kontakt s matkou, pocit bezpečí a důvěry, matčina přítomnost), že se má kojit a ne utíkat ve třech měsících do práce s tím, že o dítě se bude starat úplně cizí člověk. Během prvního roku se podle Eriksona (a nemyslím, že tohle ještě někdo zpochybnil) vyvíjí u dítěte důvěra v okolní svět. Kolem osmého měsíce (pokud si to dobře pamatuji), se nemá dítěti v jeho okolí nic měnit, protože vzrůstá jeho schopnost poznávat okolní prostor a zase bychom v něm vzbudili pocit nejistoty. Kolem osmého měsíce vzrůstá i pocit, že mohu objevovat, ale zase se vrací zpět k matce. Mnohem více se projevuje obava z cizího prostředí. A to má v tomto období sedět matka v práci a dítě má být mezi cizími? Když jsem plánovala druhé dítě, ale chtěla jsem si mezi tím trochu oddáchnout od toho prvního (nutně potřebuju občas čas jen sama pro sebe) a chtěla jsem na týden vyrazit do Španělska, hledala jsem, kdy přesně může člověk „přetrhnout to psychologické pouto“, kdy už je dítě schopné být samostatnější. Je to individuální, rok a půl, dva roky. Jestli teď máme s dcerou občas nějaké konflikty, děkuju Bohu, všem svatým a vůbec našemu státu, že mi umožnil s ní tak dlouho být, věnovat se jí a vytvořit mezi námi pevné pouto důvěry. Že ví, že když můžu, udělám pro ni vše, co potřebuje. Protože s tímhle základem se dá pracovat. A ne se strachem a nedůvěrou v celý svět. Ten si s sebou neseme beztak, ale někdo výrazně víc (třeba naše generace, se kterou se v porodnici nikdo nemazlil, a o kojení jsem si mohla nechat jen zdát a o přítomnosti mé matky, která musela do práce, taky), někdo o něco míň. A ten má velké štěstí.
    Už před dlouhou dobou jsem se chtěla zeptat mého školitele (dětský psycholog), jak je takovýhle přístup možný, dokonce i na „pokrokovém“ Západě, kkdyž musí existovat výzkumy (v každé učebnici vývojové psychologie je najdete, tak si je nevycucali s prstu), že je to strašně, strašně špatně!

    • Michelle 3.6.2015 / 10:34

      Hezky napsané, ale taky nemůžete zevšeobecňovat. Každý člověk, i dítě, je originální a jiné než ostatní. Naše mámy neměli taky na výběr, mateřská byla jenom půl roku. Mám bratra, ten byl kojený 4 měsíce a pak sám nechtěl. Já prý nebyla ani měsíc, od mala jsem odmítala mámino mléko, ale byla jsem divá po sunaru. No a imunitu mám lepší než švagrová a manžel (oba kojení do 2 let), nemám intoleranci na žádné mléko a výrobky s něj (manžel i švagrová nemůžou z mléčných věcí téměř nic) s mámou mám báječný vztah a vůbec si neuvědomuji, že bych jako dítě trpěla nepřítomností maminky nebo tím, že jsem od půlroku byla v jeslích…Právě naopak, myslím, že jsem velice silná, nezávislá a společenská. Problém dětí, kojených dlouho (a když je žena dlouho doma) je, že jsou příliš na matku navázané, mají problém se osamostatnit a vypadá to, jakoby se pupeční šňůra nikdy neprotrhla…není to tak u všech, ale všímám si tohle u mnoha mladých lidí v mém okolí, kteří ještě ve 30ti v pohodě bydlí s mámou a tátou a nejeví vůbec žádnou snahu se osamostatnit (full mama-hotel je velice výhodný, že jo?). A maminky jsou šťastné, že jejich „děti“ jsou pořád u nich – to je tak silné pouto, že? Nemám nic proti kojení, ale souhlasím s názorem, že se z toho již dělá „módní vlna“ a kdo nekojí na veřejnosti, ten není „in“.
      Toď vsjo.

      • avespasseri 3.6.2015 / 21:21

        Pravda je, že je to všechno velmi individuální. A že všeho moc škodí. Je zajímavé, jak moc mi právě tahle diskuze připomněla ten zásadní rozdíl mezi rodinami (a rodiči) na „Západě“ a v Japonsku, jak jsem o něm kdysi četla v nějakém výzkumu. Jak moc se právě v Japonsku (a nejen tam) podporovala právě ona závislost na matce (a potažmo rodině), na rozdíl od naší západnější snahy probudit v dítěti právě tu sílu a samostatnost (i společenskost v jistém slova smyslu), protože právě to je to, na čem je naše společnost postavená. Přijde mi to všechno velmi komplexní a velmi těžko hodnotit, co je vlastně dobře a co špatně. Ale pamatuji si, že jsem obvykle při debatách se svým školitelem (porovnávali jsme právě přístup k výchově dětí v různých kulturách) říkávala, že ideální by bylo, kdyby se „západ“ přiučil od „východu“ a „východ“ od „západu“ a každý přijal od toho druhého to pozitivnější. Přijde mi, že v posledku není dobrý ani jeden extrém. Ale to je můj názor :-)))

  3. Alizia 12.9.2013 / 20:17

    Aspoň v něčem máme v Čechách výhodu. Já se kojit na veřejnosti ze začátku styděla, pořídila jsem si i takovou tu kojící pelerínu, ale jak dcerka rostla a byla akčnější, tak mi ji během kojení stihla urvat a tak nějak mi to začalo být jedno, jestli prso vykoukne nebo ne. Hlavně, že se napila a pak byla v klidu 🙂

  4. vimneok 12.9.2013 / 21:52

    Souhlasim s Aves… akorat tusim, proc to tak je – protoze clovek s tak hluboko zakorenenou neduverou a malou sebeduverou se daleko lepe ovlada a a manipuluje…

  5. clara 12.9.2013 / 22:04

    Nemky jako spravne eko- a biozeny koji celkem dlouho, zvlast ty vzdelanejsi. Jsou taky vetsinou doma rok, driv i mnohem dyl, klasicky model byla zena v domacnosti a vydelavajici chlap.

    Ja jsem se ke kojeni venku musela celkem dost odhodlavat, ale jak pises, nakonec mi to prislo skutecne jen jako krmeni ditete. Tady nekouka nikdo, jednak je to tim, ze kojeni na verejnosti neni rozhodne zadna rarita, jednak jsou Nemci zvykly na nahotu z vseobecne oblibenych nudaplazi a spolecnych saun. To je mmch jedna z mych nocnich mur, ze pujdu do sauny a potkam tam nektereho kolegu 🙂

  6. Quanti 13.9.2013 / 03:52

    S tou úřednicí je to fakt peklo… Osobně bych teď v 9 měsících už asi klidně odstavila, „schovávám“ si rezervu na noční uklidňování, jinak je na flašce… ale u tříměsíčního si to stěží dovedu představit.

  7. Calad 13.9.2013 / 08:55

    Kojení na veřejnosti mi taky dělá problém a setkala jsem se s nemilým přístupem také více u žen a to i u žen staršího věku (50+). Což mě tedy dostalo. Doopravdy jsem v tu chvíli nechápala o co jí jde…
    Co se týká práce, já to mám zařízené jednoduše (a díky skvělé zaměstnavatelce, která mi to umožnila). Rozhodla jsem se, že malý bude se mnou. Do práce s sebou nosím buď kočárek (když spí) a nebo deku na hraní. A u spolupracovníků a zákazníků se setkávám spíše s kladným přijetím. (Jsou rádi, že jsem se vrátila do práce a malý je zvládá i kolikrát dost rozesmát, takže funguje jako takový malý antistresátor.) Ale pravda je, že tam chodím jen na pár hodin a snažím se, abych tam nebyla déle jak jeden týden v měsíci a občasné výpomocné návštěvy. (2 hodiny tak 2x do týdne)
    Ale chápu, že ženská to dneska nemá moc jednoduché, pokud se nedohodne se zaměstnavatelem. A co si budeme povídat, tady v ČR to jde tak trochu do kytek. Lidi nechtějí zaměstnávat matky.

  8. veve 13.9.2013 / 09:02

    Souhlasím s Barb, zlatý přístup ke kojení v ČR. Přijde mi, že tady je společnost velmi tolerantní k ženám kojícím na veřejnosti. A ještě aby ne, všichni jsme byli kojenci, navíc kojení je nepřirozenější a nejzdravější. Nechápu, že jsou v tomhle Francouzi tak omezení. Dobře, chodí se do práce brzy a tak většinou ženy stejně nemohou moc dlouho kojit. (Jestli jsem ale dobře pochopila, tak kojící mohou do práce později? ) Ale když některé ženy chtějí kojit déle, proč je, sakra, odsuzují?!
    Velmi obdivuji Motýlovu sestru a moc jí fandím. Prosadit se proti společnosti, ale i proti své rodině… klobouk dolů.
    Jinak co se týče mého studu při kojení…. žádný není. Nějak jsem přestala brát svá prsa jako „ňarda“, namísto toho mám (pardon, že to tak napíšu, ale je to tak 🙂 ) mlíkárny. Když je hlad, je hlad a nejdůležitější je spokojené miminko :-). A kdybych náhodou někoho pohoršovala, je mi to jedno.

  9. E. 13.9.2013 / 17:32

    Díky za článek, je fajn zamyslet se nad tím, že prostor pro mateřství, který mají ženy v ČR není samozřejmost všude. A člověk se cítí zase o něco vděčněji.
    Co se týče kojení na veřejnosti – jako bezdětnou mě kojící ženy uváděly v rozpaky a byla jsem rozhodnutá kojit jen v soukromí… No a po porodu jsem to začala vnímat najednou úplně jinak – teď svou skoro roční dcerku kojím kdykoliv a je to pro mě něco naprosto přirozeného a téměř posvátného zároveň:)

  10. Martina 13.9.2013 / 18:23

    Myslím, že i na veřejnosti se dá decentně kojit. Mamka se trochu natočí a dítě si nakojí. Takže Vanilčin přístup je skvělý!

    Na druhou stranu, bývalá kolegyně přišla na návštěvu s malou a kojila tak, že na ni musela zítra polovina programátorů. To mi přišlo jako akce typu: jsem matka, kojím a nezajímá mě, že vy na mě nechcete koukat. Přitom byl prostor, kde by nakojila dceru tak, aby sice všichni viděli, že kojí, ale nemuseli koukat na to, jak malé cpe bradavku do pusy.

    Chci se ale zeptat – když jde matka po třech měsících do práce, kam to dítě dá? Do jeslí? A tam je tolik „učitelek“, aby zvládly se postarat o takto maličká miminka? Vždyť takhle malé dítě vyžaduje dost velkou péči a je ještě tak křehké.
    Nebo si zaplatí chůvu? A co matky z sociálně slabších rodin, které před porodem chodily do práce?
    Nějak to asi jít musí, jinak by malí Francouzi vymřeli, ale mně to česká hlava, která počítá, že půjde až po dvou letech na plný úvazek zpět, nebere.

    Martina

  11. Bolgerrka 13.9.2013 / 21:37

    Je to zvláštní slyšet o takovém jevu v tak vyspělé krajině, ale hodně o francouzích jsem pochopila asi z knihy A dost… a trochu jsem přehodnotila svůj do té doby dost jasný (značně negativní) názor na věci typu jesle atd. vs. rodičovské pohodlí – ač je mi jasné, že je to pouze pohled američanky a s největší pravděpodobností to nebude úplně objektivní realita. Nicméně, zajímal by mě váš názor právě na dopady francouzského stylu výchovy na charakter francouzů obecně – je mi jasné, že zobecňování je zavádějící a také, že styl francouzské výchovy „cadre“, nekojení atd. popsaný v oné knize je podobný českému, ale je to opravdu do velké míry tak, že francouzští rodiče nejsou tak vystresovaní? Jakou máte osobní zkušenost? A co ta odtažitost v dospělosti, nemůže to být způsobeno právě tímhle „cadre“ startem do života?
    Psala jsem o tom tady http://zivot-neni-cernobily.blogspot.cz/2013/09/uvahy-o-vychove-i-aneb-kontaktni.html#more, ale s francouzi – rodiči osobní zkušenost nemám..

  12. Alinka 14.9.2013 / 21:56

    Tohle mi (stejne jako ostatnim) hlava nebere …. prvni dite jsem plne kojila do 10ti mesicu, sam se pak odstavil v 15ti. Druhe bylo plne kojene do osmi mesicu, ted je ji !! mesicu a stale je kojeni hlavnim zdrojem jidla. Ani jeden z nich nikdy nechtel susene mleko. Prabda, nezkousela jsem to nijak vehementne, jednou, dvakrat, nechteli, tak holt nechteli. Barunku kojim porad vicemene po dvou az trech hodinach (i v noci). A prijde mi to natolik prirozene, ze si neumim predstavit, ze bych to delala jinak.

  13. avespasseri 14.9.2013 / 22:29

    Tady je odkaz na zajímavý článek, který mi dnes přistál na FB ( http://mikulas.dnes24.sk/mamicky-zo-slovenska-zahodili-ostych-na-fotografiach-predstavuju-krasu-dojcenia-161054 ). Prý průměrná délka kojení přes 4 roky! A já myslela, že tak 2. Přelož jim to a dej přečíst, ať viděj. S tím sušeným mlékem je to pravda… já kojila dlouho, tak dlouho, že malá nikdy sušené mléko neviděla, za což jsem ráda. Nechtěla jsem, umělé mléko? Přijde mi to zvláštní. A navíc jsem dost ušetřila :-). Než měla věk na kravské, tak dostávala ovesné (do kaší a tak). Ale Fancouzsky pracují, tak na umělé mají :-))

  14. bosorrka 15.9.2013 / 09:50

    Kdyby mi někdo chtěl upírat právo na to kojit svoje dítě, hodně by narazil. Dítě mám proto, abych se o něj starala, když mě nejvíc potřebuje a ne proto, abych ho odložila a nechala krmit něčím, co mu nikdy neposkytne vše, co kojení. Určitě je pro mě jeho prospěch důležitější, než nějaká pomíjivá práce, kterou může dělat někdo jiný. Ale moje dítě potřebuje mne. Přes to pro mě vlak nejede. Dostaly jsme ženy jako dar možnost mateřství a nechat si dobrovolně ořezat jeho realizaci je smutné a nepovažuji to za pokrok.

  15. Petra 18.9.2013 / 14:13

    Jsem ráda, že jsem mohla kojit svou dceru přes půl roku a jak jsem to dělala na veřejnosti? Přehodila jsem si přes rameno lehký (neprůhledný) šátek a nikdo nic nevidel 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s