Druhé dítě

Sotva jsem přivedla na svět prvního potomka, už se mě spousta lidí ptá, kdy si pořídíme druhé dítě.

Druhé dítě je totiž naprostá samozřejmost. Všichni přece chtějí mít minimálně dvě děti. A pokud možno hned za sebou, ať si spolu vyhrají. Když jen opatrně namítnu, že možná zůstaneme jen u jednoho, často z toho lidé bývají pobouření. „Přece to nebude jedináček!“ vykřikují téměř znechuceně. Jako by na jedináčcích bylo něco špatného. Jako by všichni jedináčci byli nutně sobečtí a rozmazlení, protože se nikdy nemuseli o nic dělit.

Já se považuju za jedináčka. Mám sice o osm let starší sestru a o deset let staršího bratra, ale ti vyrůstali se svou maminkou a k nám jezdili na víkendy. Jsou to tedy sourozenci „nevlastní“, což je výraz, který mi připadá velmi nepěkný. Já jsem je vždycky považovala za „vlastní“, za skutečné sourozence. Navíc na mě vždycky byli neskutečně hodní. Když mi bylo pět, mojí sestře bylo třináct. Měla krásné dlouhé vlasy, vlastně byla celá taková krásná. Připadala mi jako princezna a hrozně ráda jsem jí česala. Když pětileté dítě někomu češe vlasy, způsobuje mu velké utrpení, ale moje sestra to trpělivě snášela a držela. Můj patnáctiletý bratr mě zase s sebou bral na výlety a vůbec mu nevadilo moje žvatlání. Když dnes koukám na třináctileté a patnáctileté puberťáky, neumím si představit, že by se tak pěkně starali o svou pětiletou „nevlastní“ ségru.

Považuju se ale za jedináčka, protože jsem se s nikým nemusela dělit o pokoj ani o hračky, vždycky jsem dostala, na co jsem si vzpomněla, s nikým jsem se neprala a nehádala. Naopak jsem trochu trpěla samotou, neboť jsme bydleli na horské chatě, kde jsem sice mohla celý den bezstarostně pobíhat venku, ale mým jediným společníkem byl pes.

Ačkoli jsem svým vrstevníkům z města záviděla kamarády, nikdy jsem nikomu nezáviděla sourozence. Už tehdy jsem si všimla, že sourozenci se neustále řežou a dělají si naschvály. A později jsem rozvinula teorii o dvouletém věkovém rozdílu.

Dvouletý věkový rozdíl je totiž z nějakého důvodu spoustou rodičů považován za ideální. Matka se po dvou letech stačí vzpamatovat z porodu, konečně dostává situaci pod kontrolu, a tak si řekne, že je vhodný čas pořídit se druhé miminko. Jenže ouha. Druhé miminko nemusí být tak hodné, jako bylo to první. A především to první se s příchodem druhého může proměnit v žárlivého a pomstychtivého ďábla.

Hlavním argumentem rodičů, kteří mají děti s dvouletým věkovým rozdílem, je, že si spolu aspoň vyhrají. Bohužel takových dětí znám málo. Znám daleko víc dětí, kteří se hádají, křičí, brečí a rvou se. Někdy si i hrají, ano. Ale každá hra skončí brekem. A rodiče jsou z toho vyčerpaní, protože zvládat dvě uřvané děti je daleko těžší než zvládat jednoho rozmazleného jedináčka. A tak i rodičům často ujedou nervy. Rodinná idylka tak zmizí v nenávratnu.

Jsem názoru, že každé malé dítě potřebuje stoprocentní pozornost své mámy. V prvním roce života toho musí zvládnout strašně moc: rozkoukat se, naučit se koordinovat své pohyby, otáčet se ze zad na břicho a zpátky, lézt, sedět, vstávat, chodit, vydržet prořezávání zoubků, naučit se držet lžíci a trefit se s ní do pusy… A ten druhý a třetí rok to pokračuje. Když si do toho máma pořídí druhé dítě, automaticky se její pozornost přenese k miminku a to první dítě si musí poradit samo. Máma se může snažit sebevíc, už nikdy nebude tomu prvnímu dítěti věnovat tolik péče jako předtím. To dítě to vycítí a přirozeně začne žárlit. Někde vzadu v hlavě sice chápe, že to mladší dítě za to nemůže, ale stejně ho ve skrytu duše nenávidí.

Jistěže výchova a vysvětlování může pomoct. A některé děti si k sobě najdou cestu velmi brzy a prožijí společně klidné a harmonické dětství plné her a zábavy. Bohužel znám častěji ten opačný případ: sourozence, kteří si navzájem rvou vlasy a škrábají oči a tu cestu k sobě najdou až později… a někdy vůbec.

Podle mojí teorie je daleko moudřejší s druhým dítětem počkat alespoň pět let. Pětileté dítě už je samostatnější, vyžaduje méně pozornosti rodičů a lépe chápe. Se svým mladším sourozencem si už tolik nevyhraje, ale ani se s ním nemusí prát o hračky, protože mají každý naprosto jiné zájmy. Kromě toho může být starší sourozenec v té době doopravdy užitečný: může pomáhat mamince s přebalováním, podávat dudlíka a hračky a později doprovázet svého sourozence na hřiště a trochu se o něj starat.

A i z pozice rodiče mi takový pětiletý rozdíl připadá pohodlnější. Ráda dělám věci naplno a dobře vím, že věnovat se dvěma malým dětem najednou bych nedokázala. Raději si tedy napřed užiju své první dítě a teprve za pět či více let bych možná uvažovala o dalším.

Potíž je, že Motýl, který je o patnáct let starší než já, už se v té době na plození dětí nejspíš nebude cítit. A tak je pravděpodobnější, že zůstaneme jen u Motýlka. Zatím mě to nijak netrápí… až na ty pohoršené výrazy některých lidí, kteří jsou přesvědčení, že být jedináčkem je něco špatného.

A jaké zkušenosti s věkovými rozdíly u dětí máte vy?

dve_deti

Advertisements

24 thoughts on “Druhé dítě

  1. Erzebeth 18.7.2013 / 15:51

    Jo jo, jedináček většinou znamená rozmazlenec… a je pravdou, že mám bratránky, kteří jsou oba „divný“ až to bolí… je mezi nimi tuším 6 let rozdíl a výchova jejich maminky k tomu nepřidala… jsou oba sobečtí, rozmazlení a mají pocit, že jim vše projde… No šílené, takže docela chápu to pobouření ostatních… třeba se jen bojí, že jejich kamarádka nebo někdo z rodiny bude mít „hajzlíka“ 😀

    A jinak gratuluji k miminku :-))

    • Vanilka 18.7.2013 / 16:01

      Děkuju 🙂 Já právě myslím, že i jedináček se dá vychovat tak, aby sobecký nebyl. A třeba právě proto, že nebude muset neustále o něco soupeřit, bude mít menší problém se rozdělit o pytlík bonbónů než si ho syslit.

      • Barb 18.7.2013 / 16:10

        Tak třeba my jsme nikdy soupeřit nemuseli. Měli jsme totiž rozumné rodiče, protože jsme vždycky dostali každý svůj díl (přesně půl a půl, nikomu se nenadržovalo) a věděli jsme, že tak to prostě bude a že z něj třeba ještě můžeme nabídnout někomu z dospělých. Záleží na rodičích, jak k tomu přistoupí a co ne/povolí. Ne na tom, jestli dítě vyrůstá samo nebo s několika sourozenci.

  2. Barb 18.7.2013 / 16:04

    Byli jsme doma dva, žádnou újmu nezaznamenali ani rodiče, ani my jako děti. Myslím, že začátkem osmdesátých let se o všem tak nepřemýšlelo, neteoretizovalo a neřešilo. Díkybohu za to, nemám ráda takové přemítání „co by, kdyby“, přespřílišné hledání různých pro a proti argumentů a prázdné mudrování, protože život to skoro vždycky zašmodrchá nějak úplně jinak. 🙂

    Samotnou existenci bratra jsem (d)ocenila samozřejmě až ve vyšším věku, v dětství jsme se většinou řezali jako koně. 🙂 Ale přes to všechno myslím, že mamka byla a vždycky bude ráda, že měla nás oba. Já sama si dovedu představit, že sama jednou budu mít jedináčka. S ostatními dětmi určitě do kontaktu přijde, akorát je holt nebude mít doma. 🙂

  3. Verča 18.7.2013 / 16:22

    Mám tři bratry, ten nejmladší je o 8 let starší, ale nejlépe vycházím s tím nejstarším, který je starší o 11 let. Myslím, že pokud má dítě dobrou výchovu, je pro něj lepší být jedináček, já to tak vlastně měla, ale bylo bezva mít starší bratry, kteří se o mě starali. Takže já plánuji víc dětí, ale také větší věkový rozdíl mezi nimi. 🙂

  4. Martina 18.7.2013 / 16:31

    Vanilko, vykašlete se na lidi, co mají zvědavé dotazy. Je to rozhodnutí vaše a Motýlovo. Ostatním do toho nic není. Stejně se všem nezavděčíte. Navíc myslím, že to uvidíte za pár let, jestli by Motýlek chtěl sourozence. Třeba bude extrovert, který si domů neustále bude vodit mraky kamarádů a třeba to bude tichý introvert, co radši půjde na túru s jedním. A to jsou přesně ty kdyby a aby a možná. Život ukáže.

    Já osobně jsem pro dvě děti (s bráchou jsme si hrávali jako malí, ale okolo puberty jsme se rvali jako psi, ovšem teď posledních dospělých deset let je skvělý, že ho mám), ale třeba pro tři už radši ne 🙂

  5. erika 18.7.2013 / 16:40

    No ja mam rovnaky nazor ako Ty, Vanilka.

    S o 4 roky mladsim bratom si nerozumiem ani teraz v dospelosti, stykame sa vdaka tomu, ze sa s jeho manzelkou mame velmi radi.
    Nedavam za to vinu rodicom. Proste sme s bratom diametralne odlisne povahy a nesadneme si. Ked sme boli mali, tak sme sa spolu nehrali, dost sme sa mlatili a hadali. Teraz sme uz dospeli, tak sa k sebe spravame slusne. Ale keby sme neboli pribuzni, tak sa neskamaratime.
    Moj manzel pochadza z rodiny, kde sa jemu a sestre rodicia maximalne venovali. S jeho rodicmi sa aj teraz najradcej radime o vychove nasich deti. Napriek tomu moj muz spomina na detstvo ako na seriu nespravodlivosti, hadok a bitiek s o rok starsou setrou. Dnes maju spolu vynikajuci vztah a s jej manzelom su nasimi najblizsimi priatelmi.

    Mam tri deti. Dve hned za sebou – chceli sme to tak, tiez sme si neviem preco mysleli, ze sa spolu budu hrat…no nehrali sa moc spolu. Cele detstvo sa hadali, bili a ziarlili na seba. A najviac sa lubia, ked je jeden z nich daleko z domu. Syn studuje 1200km daleko od domu. Teraz prisiel na prazdniny. Do troch dni boli pohadani!
    Ked mali obaja vyse 10 rokv, postastilo sa nam tretie dietatko. Velmi ju lubia. Su k nej laskavi aj prisni, nikdy sa s nou nehadaju, ked potrebuje pomozu a ona pomaha im.

    Takze mila Vanilka, ja by som to posunula este viac ako Ty: rozostup medzi detmi doporucujem (u tych, co si to mozu dovolit, lebo zacali dostatocne skoro ) 10 rokov 🙂

  6. smu 18.7.2013 / 17:14

    mám děti s věkovým rozdílem 3,5 roku a považuju ho za ideální 😀 samozřejmě, někdy se mezi sebou už od rána hádají, ale převážně jsou to bezva parťáci a mají se rádi. dcerce bylo 3,5 roku, když se synek narodil, mohla chodit do školky mezi svoje velké kamarády a já jsem měla doma dost času na miminko.

    ale rozhodně nikomu nic neradím, každý to má jinak.

    švagrová má pět dětí, mají mezi sebou 1,5 až dva roky a tam je to teprve šrumec. ale i oni jsou jedna velká šťastná rodina:)

    • Vanilka 18.7.2013 / 18:24

      Ono to asi záleží i na tom, jestli jsou rodiče opravdu přesvědčení, že jednají správně. Kdybych teď v blízké době měla druhé dítě, asi bych si nebyla jistá právě tím, že to zvládnu. A tudíž bych to asi nezvládala. Jsou jiné ženy, které si přejí mít početnou rodinu a jdou do toho a zvládají to perfektně.

  7. Ella 18.7.2013 / 17:33

    Mam to stejne. Se sestrou jsme od sebe 4 roky a stejne jsem ji nrmela rada a rezali jsme se. Naopak jsem chtela byt jedinacek.

    A protoze muj partner je starsi jako Motyl a jiz dve deti ma z prvniho manzelstvi,zustaneme asi taky jen u kedniho. toho prvniho ocekacaneho.

  8. Frantiska 18.7.2013 / 18:09

    Ja jsem jedinacek. Vzdycky jsem tim trpela (i ted v dospelosti mi je to lito). Nikdy jsem nasim svoji touhu po sourozenci nerekla, ale zavidela jsem … vubec by mi nevadilo, kdyby se semnou pral, bral mi veci 🙂

  9. Ash 18.7.2013 / 18:46

    já jsem jedináček a mám je hlavně i kolem sebe (případně ty, kdo mají o hodně starší sourozence) a vesměs říkají, že je to stejné, jako by byli jedináčci…takže si výchovu více než jednoho dítěte představuju docela těžko:) Já bych nejraději měla taky jenom jedno, budoucí otec ale chce minimálně dvě:) řešením by mohl být právě velký věkový odstup:))

  10. vimneok 18.7.2013 / 19:14

    Nejdriv napisu, jak to vnimam a pak doctu odpovedi 🙂
    Ja jsem starsi ze dvou deti, bracha je o sedm let mladsi. Nefungovalo to, zarlila jsem strasne a dlouho. Vyrustali jsme kazdy zvlast a nasli k sobe cestu az kdyz jsem se odstehovala z domu. Myslet si, ze petilete dite se ti pomuze starat o mladsi je podle moji zkusenosti omyl. Nemuzes na nej takovou zodpovednost nalozit, nemusi to dobre dopadnout. A myslim si, ze rodice by to od svych starsich nemeli v ramci moznosti a pro zachovani dobreho vztahu mezi sourozenci ani chtit.
    Z toho duvodu jsem chtela deti blizko u sebe. Zatim musim rict, ze sice to byla fuska prvni rok, ale ted uz si to chvalim (taky jsem byla s pulrocni Lilly sama v Italii, bez hlidani, bez babicek atd.). Mozna mam stesti, nebo to proste vyslo, a jinemu to fungovat nemusi, ale holky maji podobne zajmy, podobne chodi spat, podobne si hraji a dost si vyhraji spolu. Hadaji se minimalne, vi, ze to pak napr. vec, o kterou se hadaji, proste seberu, nebo je poslu do pokoje si to vyrikat. Uvidim, jak to pujde dal….
    Ale kazdopadne je tohle strasne individualni a asi je nejlepsi at si to kazda mama udela, jak to citi…

    • Vanilka 18.7.2013 / 19:33

      Souhlasím, že by rodiče neměli nakládat na starší dítě zodpovědnost za to mladší. Tím pomáháním jsem měla na mysli spíš to, aby se to starší dítě cítilo implikované do péče o to mladší.

  11. vimneok 18.7.2013 / 19:21

    a jeste mi to neda a trochu si rypnu… kdyz pujdes v pulroce ditete do prace, tak s nim stejne nebudes ani ten prvni rok na 100%…

    • Vanilka 18.7.2013 / 19:35

      Jsem si toho vědomá. A štve mě to. Ale do práce se z různých důvodů vrátit budu muset. Ještě se ale s Motýlem budeme muset zamyslet, do jaké míry.

  12. clara 18.7.2013 / 21:10

    My jsme chteli dve deti a rozestup mame 2,5 roku, coz bylo o neco driv, nez jsem puvodne mela v planu. Druhe decko jsme chteli z ruznych duvodu. Manzel je jedinacek a nijak nadseny z toho nebyl. Ja mam sourozence dva, mame male rozestupy (1 a 3 roky) a vztahy vyborne. Vubec si nedovedu predstavit, ze bych na ty moje rodice byla sama samotinka 😀 No a vzhledem k tomu, ze zde nemame zadne pribuzne, byl by nas prvorozeny skutecne jedine dite v „dostupne“ rodine, coz mi pripadlo trochu nefer vuci nemu. Druhorozeneho jsem si taky poridila „za odmenu“, protoze prvni syn byl docela nesnesitelny kojenec. A skutecne mi s mladsim znacne vzrostlo materske sebevedomi 😀 A ackoli byl (a je) starsi syn porad celkem narocne decko, zrovna to zarleni se mu nastesti docela vyhnulo. Vzhledem k tomu, ze stejne od dvou let chodil do skolky, mela jsem vlastne i dost casu na mladsiho, takze to zadny velky zahul nebyl. A asi tak od prvnich narozenin mensiho syna je to mnohem jednodussi, kdyz jsou doma oba, nez jenom s jednim. Hlavne ten mladsi to se mnou ocividne nemuze vydrzet, od pondeli do ctvrtka chodi k panovi na hlidani, ale patky travi se mnou doma. Kazde rano ho prepadne strach, ze by zrovna mohl byt patek. Sedi u dveri s botama a klobouckem, aby ho tata nahodou nenechal doma s tou nudnou matkou 😀

    Ale myslim, ze dobry sourozenecky vztah je veci nahody. Znam hlavne deti stejne stare jako moje, vetsinou maji sourozence o ty 3-4 roky mladsi/starsi. A hlavne pri konstelaci starsi holcicka – mladsi kluk moc sourozenecke lasky a shody nevidim.

    Jo a cetla jsem clanek, ktery prezentoval vysledky nejake studie o poctu sourozencu. A jedinacci nejen ze nebyli asocialnejsi nebo rozmazlenejsi nez deti se sourozenci, ale jeste navic dosahovali lepsich vysledku v profesnim zivote.

  13. Quanti 18.7.2013 / 21:36

    Můj postřeh k věkovému rozdílu je, že jsem ho teoreticky řešila před těhotenstvím, teď vůbec (krom toho, že pokud se nestane nějaká nehoda, chtěla bych být pro Brigitku plně k dispozici minimálně ty dva roky). Můžem skončit u jednoho – budu spokojená (byť mám sama zkušenosti s jedináčkovstvím a ne vždy pozitivní), může dojít ještě na jedno, omezuju se spíš jen svým věkem než věkovým odstupem,

    Ideální věkový rozdíl neexistuje, záleží na povaze a tu předem odhadnout ani naplánovat nelze…

    • avespasseri 19.7.2013 / 07:34

      Přesně můj názor, ideální věkový rozdíl neexistuje, je to velmi individuální, záleží na dětech i na matce. Jak tak koukám do komentářů (a soudě podle jejich počtu je téma jedináček dost chytlavé, to se nedivím, že i kolem Vás, Vanilko, na to hned každý reaguje :-)), tak jedni to mají tak a druzí onak.
      Dvě děti jsou holt taková norma a kdo z ní chce vybočit (jeden, tři a více), tak je hned podezřelý :-)) navíc dvouletý věkový rozdíl je drsárna, znamená to, že žena otěhotní v době, kdy dítěti je něco málo přes rok a prožívá těhotenské nevolnosti a únavu. To já bych s malým mimčem nedala. NAvíc podle moudrých knih (a kdo je nečetl? 🙂 trvá organismu než se vzpamatuje z porodu tuším tak ty 2 roky a ideální věkový rozdíl 3 a jsou kultury (vím min.o jedné), kdy se doporučuje 2 roky kojit. Teď se jenom divím, že navzdory tomu všemu, jak se ženy s každým dítětem vyšťavují, stále žijí déle než muži 🙂 Takže já jsem s toužila po tříletém odstupu, když se po dvou letech dítě mírně osamostatnilo a já už taky nabrala sil, myslela jsem, že otěhotním stejným kalupem, jako poprvé. Jenže mám již svůj věk a jsou to již 3 roky a pořád nic. Takže malá možná také zůstane jedináčkem. Nemyslím, že je to taková katastrofa, ona je hodně společenská a blízké přátele si zcela jistě najde. Chtěla jsem, aby měla sourozence hlavně proto, aby v životě pak nezůstala úplně sama, bez podpory své rodiny, ze které vzešla. Protože já se se svojí o 4 roky starší sestrou sice dvakrát nemiluji, je také úplně jiná než já, ale chováme se k sobě slušně, a hlavně má dcera má v jejích dcerách takové sestry. Ale jak říká manžel: to, zda ze sourozenců budou ti, co se podporují, nebo ti, co se nesnáší a dělají si podrazy, to nikdy neodhadneš.

  14. Oh My Beautiful Life 18.7.2013 / 23:30

    My jsme dvě sestry, já o šest let starší. Mamka si to naplánovala tak, že až půjdu do školy, bude mít mimino a tím pádem bude mít i víc času na mě jako na prvňáčka. Ale – se ségrou se sice milujeme, ale tak nějak tajně, rozhodně jsme nebyly dvě hrající si holčičky nebo já pečující a uvádějící ji do party svých kamarádek a vůbec do života. Ne, uplně oddělené životy, až na ty rodiče a rodinu. Jsme navíc každá jiná – já mám ráda celou širokou rodinu a návštěvy, ona třeba nejde ani k babičce, když přijede. To je asi povaha, ne výchova. No a vzhledem k tomuto většímu rozestupu jsem se rozhodla, že moje děti by mohly mít menší rozestup. Juniorovi teď budou v září dva a někdy na podzim bych ráda znovu otěhotněla. ťukám na dřevo, aby to vyšlo, protože tohle je fakt ve hvězdách. Mám prostě pocit, že by se ty děti měly v určitých vývojových fázích potkat, aby o sobě věděli. A asi potřebuju dělat věci jinak než naši, to bych řekla, že je ten skrytý důvod za vším :-). Ale se ségrou jsme se nakonec v dospělosti potkaly, když jsme samy tak si užíváme, letos na první společné dovolené v Itálii a byl to nádherný čas :-).
    Ale tohle jsou moje úvahy, každý to má jinak, i podle komentářů výše. Neodsuzuju jedináčky, znám jich spoustu a nejsou to namyšlenci, ani bych neřekla, že starší se vždy stará o mladšího a nebo že sourozenci jsou super parta… Myslím, že každá mamina vycítí, kdy je čas na druhé mimčo a jestli to zvládne.

  15. Ela Podnikatelová 19.7.2013 / 07:05

    tak já mám momentálně dvě děti s dvouletým odstupem a jsem spokojená, u nás je model takový, že většinou odkládám mimino a věnuju se staršímu, miminu se pak věnujeme spolu a je to fajn, myslim si, že nemá pocit újmy, bitky přijdou, to samozřejmě, ale ty podle mě budou ať je odstup jaký chce..

    dvě děti jsou nějak divně zakořeněná norma nebo co, když se nám narodila holka, všichni si chrochtali, že snad přestanu vyšilovat se třetim, když se nám povedl pár :-/

  16. sovička 19.7.2013 / 12:12

    Co se týče jedináčků, nic proti nim nemám, znám jich jen pár. Někteří jsou v pohodě, někteří pak mají trochu problém ve vztahu a zejména pak když přijde mimino, jakoby se neuměli moc uskromnit, opustit své zájmy kvůli času co vyžaduje škvrně. Co se týče malého věkového rozdílu – 2 roky, mám tak děti, rozhodně to není nic pro slabé povahy a tatínky věčně v tahu, sama z toho mám málem žaludeční vředy. Ale mám jeden poznatek, ono dvouleťáka dost dobře nejde hodit na druhou kolej. Ve dvou letech jsou to ještě taková nebezpečná telátka, jsou schopni vběhnout do silnice, v nestřežené chvilce rozebrat pračku… Většina lidí včetně mě naopak háže na druhou kolej mimino. A ono mu to paradoxně prospívá. Brzy pochopí, že usnout se dá i bez houpání, není čas mu pořád držet před obličejem nějakou hračku, tak se začne snažit samo otáčí se. Já mám naopak sourozence o 4 a o 6 a dost jsme se nesnášeli. Ono když je dítko 4 roky jedináček, svět se točí kolem něj a do toho přijde mimino… Řekněme že nejedni rodičové v tu chvíli hodí starší a již celkem samostatné dítě na druhou kolej a naplno se věnuje miminu. No a hádejte, jak to snáší to starší dítko… Ale neříkám, že se to nedá všechno výchovně ubalancovat. Jen jednu věc bych dítěti nechtěla udělat, pořídit mu sourozence, když jde do první třídy, takhle mi rodiče vyrobili mladšího bráchu, pěkně rovnou na září a opravdu to nebylo pěkné, když se mnou neměl kdo psát úkoly, případně u mě seděla nervozní maminka, která očekávala, že každou chvíli začne řvát mimino.

  17. K 20.7.2013 / 13:16

    mám stejnou zkušenost, sotva jsem přišla z porodnice, ptali se mě na druhé. vůbec otázky příbuzných i známých jsou občas šílené. přijde mi že se spousta lidí nevhodně montuje do matek, dudlíka ano ne, kojit ano ne, druhé díte ano ne, naušničky….Pochopitelně co člověk to jiný názor, samozřejmě že ten správný.Já už si dávám pozor, abych někdy nedělala to samé, když vím jaké to je.

  18. Eli 29.7.2013 / 11:00

    Mám o osm let mladšího bratra a mnohem radši bych byla jedináček. A pozor na to začleňování do péče o druhé dítě. Najít tu správnou míru je dost těžké a u mě to hodně poznamenalo vztah k bratrovi. Měla jsem ho věčně na krku, musela chápat, že jsou rodiče dost pracovně vytížení a že je mou povinností jim s bratrem co nejvíce pomáhat. A nebavilo mě vůbec nic, ani utírání zadku, ani hraní, ani učení do školy apod. Dělala jsme bez řečí, co jsem musela, ale hodně negativně to ovlivnilo můj vztah k bratrovi a celkově k dětem. Děti nemám ráda a i když mě bratr zbožňuje, já ho tak ráda mít bohužel nedokážu. Kdyby to bylo čistě na mně, nezačlením se vůbec, nebo jen minimálně. A bratra bych pak měla určitě mnohem raději..

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s