Den bez internetu

Někdy je mi až stydno z toho, jak neustále nadávám na počasí. Nejsem nikdy spokojená. Celé jaro jsem nadávala, protože pršelo a byla zima. Když náhodou vysvitlo sluníčko, brblala jsem, že svítí Motýlkovi na hlavu nebo do očí. Když dorazilo opravdové léto, pár dní jsem se vydržela radovat. Navlékla jsem Motýlka do rozkošných námořnických oblečků, které dostal od příbuzných, a doma otevřela okna dokořán, protože mi vevnitř bylo chladno. Chtěla jsem, aby ten voňavý letní vzduch vstoupil do našeho bytu. Za pár dní jsem toho hořce litovala. Ten voňavý letní vzduch začal být na můj vkus příliš horký. Venku bylo 35 stupňů a já se před tím vedrem najednou neměla kam schovat. Motýlek byl rozmrzelý a nemohl spát.

Začala jsem bedlivě sledovat předpověď počasí a těšila se na očekávané bouřky, které měly přijít ve středu večer, následovány postupným ochlazením. Akorát jsem netušila, že budou ty bouřky tak brutální. Navíc jsem se s Motýlkem ten večer ocitla sama doma, a ačkoli obvykle z bouřky strach nemám, tentokrát ve mně byla malá dušička. Částečně i proto, že to byla Motýlkova první bouřka v životě a já nevěděla, jak na ni bude reagovat. Párkrát se leknul, ale jinak se těmi ohlušujícími hromy nenechal moc rozhodit. Narozdíl ode mě. Já za oknem fascinovaně sledovala změť blesků a divila se, že v jedenáct v noci je venku skoro stejné světlo jako za bílého dne. Choulila jsem s Motýlkem v náručí na kanapi a při každém dalším hromu nadskočila. A duši jsem málem vypustila, když blesk uhodil do našeho domu. V televizi divně ruplo a myslím, že jsem zahlédla přeskočit i nějakou tu jiskřičku. Okamžitě jsem si vzpomněla, že moji rodiče na horách vždycky při bouřce vytahovali televizi a podobné přístroje ze zásuvky. Já už několik let žiju v domnění, že v moderních stavbách už taková opatření nejsou potřeba. Teď už vím, že jsou. Televize to sice přežila, ale modem nikoli. Zjistila jsem to druhý den ráno. Když nefunguje modem, nejen že jsem bez internetu, ale taky bez televize (máme to tu propojené).

Ta televize mi nechyběla, ale internet ano. Motýl byl celý týden na treku s kamarády a já se bez internetu najednou cítila hrozně osamělá. Tedy osamělá jsem se samozřejmě cítila už předtím kvůli Motýlově absenci. Ale díky internetu jsem byla aspoň trochu ve spojení se světem. Přece jen je den veselejší, když si můžu zaskypovat s mamkou nebo přečíst e-mail od sestry nebo některé z kamarádek.

Ihned jsem zavolala poskytovateli našeho internetového připojení, ale propadala jsem panice, neboť jsem byla připravená na to, že zůstanu offline několik týdnů. Přemítala jsem, co mezitím bude s blogem. Vždyť od podpisu smlouvy jsem taky musela čekat několik týdnů, než mi internet přišli zapojit. To je v Lucembursku normální.

Další den jsem tam zavolala podruhé, abych se připomněla, ale nevkládala jsem do toho velké naděje. Operátor call centra mi začal vysvětlovat, že kvůli těm bouřkám mají přemíru práce… ale že když budu mít štěstí, možná přijdou ještě ten samý den odpoledne. Skoro jsem nevěřila svým uším. A hlavně svým očím, když odpoledne opravdu přišli dva technici. Ukázali mi, že modem byl v jednom místě úplně propálený. Ta jiskřička se mi nezdála. A jsem ráda, že to celé takhle dopadlo, protože se zřejmě mohlo stát něco mnohem horšího.

Nicméně ten den, kdy jsem zůstala offline, se mi nakonec docela líbil. Můj čas utíkal jinak. Byla jsem přesvědčená, že mi v poslední době dny utíkají tak rychle kvůli Motýlkovi. Kolotoč kojení, přebalování, nějaké to hraní, odpolední procházka a den je pryč. Uvědomila jsem si ale, že svůj podíl na tom nese i to, že sotva Motýlek na chvilku usne, hned se ženu k počítači, abych odpověděla na maily, pročetla si pár blogů, vyhledala si nějaké informace typu „Je to normální, že moje miminko dělá to či ono?“ (ano, stále to dělám, i když vím, jak je to kontraproduktivní) a zkontrolovala, zda mi neuniklo něco zásadního na Facebooku.

Ne Motýlek, ale internet je obrovský žrout času! Během toho dne bez internetu mi bylo neobvykle dobře. Vnímala jsem spoustu jiných věcí a především se vůbec necítila ve stresu.

Obzvláště stresující totiž bývají situace, kdy se Motýlek začíná probouzet a já chci ještě dopsat větu v e-mailu nebo na blogu a do toho na mě blikají vzkazy na Skypu. A tak jsem se rozhodla, že ačkoli už internetové připojení zase mám, pokusím se ho začít využívat trochu jiným způsobem. Především čas strávený surfováním na internetu chci omezit. Možná bych si na to měla vyčlenit nějaký časový úsek. Anebo zavést takové dny bez internetu, i když zrovna nebude bouřka. Myslím, že mi to prospěje.

Zatím vám přes internet přeju hezký týden a zdravím vás z opět šedivého, deštivého a studeného Lucemburska (vše je zpátky ve starých kolejích).

 

Reklamy

7 thoughts on “Den bez internetu

  1. vimneok 23.6.2013 / 21:57

    taky jsem chtela zkusit… ale kdyz ono je to tak jednoduche v te dobe, kdy nevis, jak dlouho budes cekat, az dite usne/probudi se atd., jit jen tak brouzdat… ale zrout to je sileny teda… 😀

  2. Oh My Beautiful Life 24.6.2013 / 14:59

    Přesně, ohromný žrout času. Já si na to navykla na telefonu – při kojení je tel. v ruce pohodlnější než laptop někde na stole nebo na sedačce. A najednou každá hodina bez netu byla, jako by mi něco ze života uteklo. Pak jsme začali chodit plavat a mít spoustu aktivit, mlaďoch vyžadoval kamarády a doma se začal nudit, tak jsem trávila večery u netu. Po pár manželových poznámkách nedělám už ani to… teda mám týdně 2 večery u compu, kdy i manžel pracuje, ale jinak to nepřeháním.. diskuse jsem omezila, bohužel můj blog má frekvenci jako noty na buben, ale z toho se taky nezblázním, píšu si jen pro radost :-))

    • Vanilka 25.6.2013 / 12:35

      Ano, telefon je taky můj velký zlozvyk. Ale snažím se ho držet od Motýlka co nejdál. Asi je to zbytečné, protože dnes už je asi nemožné ubránit ho všelijakému „vlnění“. Máme doma wifi, ale kdybychom ji neměli, stejně chytáme i signál hned od několika sousedů. Ale prostě si to vyčítám pokaždé, když mám při kojení telefon v ruce. Snažím se ho proto nechávat v dostatečné vzdálenosti z mého dosahu. Na druhou stranu Motýlek si občas opravdu dává na čas a pěkně si to vychutnává a mně je dlouhá chvíle. Čtu si knížky, ale ty se mi různě bortí a zavírají. Ten telefon je na tohle nejpohodlnější.

      • Quanti 29.6.2013 / 20:55

        Vanilko, naprosto nejultimátnější pomocník při kojení je pro mě čtečka. Používá se o hodně pohodlněji než klasické knížky a není to to bezcílné brouzdání jako na telefonu, plus „nevlní“.

  3. K 26.6.2013 / 20:32

    Jsem taky četstvá maminka a ráda čtu Váš blog, zrovna jsem si říkala, kde berete ten čas na blogování a čtení knížek, já se měsíc k ničemu takovému nedostala?!?!? Klobouk dolů!

  4. Michaela 8.7.2013 / 14:17

    Vanilko, az prijdes na to, jak se zsvislosti na netu zbavit („jen na chvilku….“), tak dej vedet. dite sice nemam, ale jinak to mam podobne 😦
    miska

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s