Mateřská dilemata

Pro velký úspěch další mateřské téma 🙂

Internet je pro novopečené maminky, jako jsem já, zhouba. Dostupnost informací je sice výhodná, akorát jich je příliš a jsou hodně různorodé. Někdy jsem ráda, že se můžu ujistit, že se i jiné maminky setkávají se stejnými „fenomény“ jako já: že třeba i jejich dětem teče z očí, že i jejich dětem se loupe kůže na hlavě atd. Co se ale řešení takových problémů týče, co maminka, to jiná zkušenost, a tudíž i jiný názor a jiná rada. Je těžké si z toho vybrat, a tak pomalu začínám docházet k závěru, že hledání na internetu je ztráta času, protože si řešení budu stejně vždycky muset najít sama…

Samozřejmě existují i konstruktivní a užitečné internetové diskuze. Například vaše komentáře na téma večerního rituálu mi pomohly si uvědomit jednu základní věc: že důležité je mít spokojené miminko a rituály mohou být sice prostředkem k tomu, aby miminko spokojené bylo, ale rozhodně bych neměla zkoušet závadět rituály právě na úkor jeho spokojenosti.

Jiné internetové diskuze mi ale spíš dávají pocit, že dělám všechno špatně. Na jednu takovou jsem narazila včera. Řešilo se v ní, zda je dobré či ne spát s dítětem v jedné posteli. Impulsem k ní byl tento článek. Každý, kdo si přečte článek a poté onu internetovou diskuzi, dojde k závěru, že své dítě o něco ochuzuje, pokud ho dává spát do vlastní postýlky.

cosleeping

Můj názor na tzv. co-sleeping se už nějakou dobu postupně vyvíjí. Už když jsme kupovali náš byt, jeden z pokojů jsem označila jako pokojíček pro naše budoucí miminko. Považovala jsem tedy za logické, že naše dítě bude mít vlastní pokoj a v něm vlastní postýlku. A než jsem otěhotněla, dokonce jsem si myslela, že miminko může spát samo ve svém pokojíčku hned od narození. Během těhotenství jsem se zřejmě díky hormonům dopracovala k rozhodnutí, že ze začátku bude spát s námi v ložnici. Od kamarádky jsme k tomuto účelu dostali speciální košík. Že by ale miminko mohlo spát přímo v naší manželské posteli, to mě vůbec nenapadlo.

Když se Motýlek narodil a já kvůli císařskému řezu první noc vůbec nemohla vstát, sestry mi ho strčily do postele a já si uvědomila, že mi to bez ohledu na to, že mě neposlouchají nohy, připadá ohromně přirozené. Většinu času v porodnici jsem měla Motýlka stále u sebe. Doma mi pak bylo trochu líto strčit ho do košíku, i když jsem ho umístila hned vedle postele, takže mi stačí natáhnout ruku a hned můžu Motýlka pohladit. První noci spal Motýlek střídavě v košíku a na mé hrudi s námi v posteli. Myslím ale, že tu potřebu tělesného kontaktu jsem měla víc já než on. Později se jeho přítomnost v naší posteli omezila na ranní dospávání. A poslední dobou si ho už do postele skoro neberu – ne proto, že bych nechtěla, ale spíš proto, že už k tomu nějak není příležitost. Když Motýlek v košíku spokojeně spinká, proč bych ho z něj tahala ven? Mám pocit, že bych se mu tím trochu „vnucovala“. Myslím, že mou náruč víc ocení v bdělém stavu. A ne, nechci tím říct, že jakmile dítě usne, je jedno, kam ho člověk frkne. Jistěže mou přítomnost cítí i ve spánku. Ale nemůžu si pomoct: opravdu mi nepřipadá, že mu v tom košíku něco chybí, když spinká. Nepláče, když ho do něj ukládám, ani když se ráno probudí. Když nemá  zrovna velký hlad, klidně v něm leží a rozhlíží se kolem sebe. Občas na to přijdu skoro „náhodou“, že je vzhůru.

Taky se nám už stalo, že jsem ho spícího večer uložila do postýlky v jeho pokoji se záměrem nechat ho tam, dokud nepůjdeme sami spát (jeho pokojík je hned vedle obýváku, zatímco naše ložnice je v patře), a poté ho přenést do ložnice. Myslela jsem, že se mezitím probudí, což bude příležitost k přesunu. Jenže on spal a spal a já už si taky chtěla jít lehnout, ale bála jsem se, že bych ho tím přenášením probudila. A tak mě Motýl „donutil“, abych zapnula chůvičku a nechala ho v jeho postýlce, šla si lehnout a až se Motýlek probudí, uslyším ho přes chůvičku, doběhnu k němu, nakojím ho a pak si ho přenesu do ložnice. Musím říct, že než na tuhle akci došlo, několikrát jsem se probudila a cupitala se na Motýlka podívat, celá vyplašená z toho, že se ještě pořád neprobudil. A on si klidně spal v té postýlce a narozdíl ode mě mu bylo očividně jedno, kde se zrovna nachází.

Chci tím říct, že některé maminky, které se svými dětmi spí v jedné posteli, a ty, které s nimi nespí, se v těch internetových diskuzích vzájemně dost tvrdě odsuzují, ale tohle je přece tak individuální, záleží na situaci a každému miminku a každé mamince (a tatínkovi – abych na ně nezapomněla) vyhovuje něco jiného (i když přiznejme si, že tatínkům nejlíp vyhovuje, když je miminko od manželské postele co nejdál).

Podobně žhavé debaty se strhávají na téma šátek versus kočárek. Matky, které nosí dítě v šátku, dávají těm ostatním najevo, že v kočárku dítě citově strádá. I mě v knize Koncept kontinua zaujala pasáž o tom, proč je lepší dítě nosit, a byla jsem připravená nechat kočárek stát v garáži. Teď se ale držím pravidla, že nic se nemá přehánět. Nošení v šátku má své výhody i nevýhody. Motýlek sice slyší tlukot mého srdce, cítí moji vůni a většinou v šátku okamžitě usne (nevím ale, jestli to patří k výhodám), ale přijde mi, že se mu hlava vždycky podivně zbortí na stranu, a když ho z šátku potom vyndám, má čelo celé otlačené od mé kostnaté hrudi. Zkrátka nejsem přesvědčená o tom, že je to pro jeho záda a šíji správné. Přitom pečlivě dbám na všechny rady, které jsem dostala v porodnici i na předporodním kurzu, kde nás učili šátek vázat.

Další nevýhodou je, že ten šátek hřeje a za teplého počasí se v něm člověk dost potí. Mám strach, že se mi miminko přehřeje. Minulý víkend měl Motýlka v šátku Motýl a šli jsme asi na hodinovou procházku, při které se Motýl tak zpotil, že byl i Motýlek celý promáčený a já ho po příchodu domů musela kompletně převléknout. Navíc když svítí slunce, měla bych mu nasadit čepičku, aby mu nepálilo na hlavu. Jenže Motýlek čepičku nesnáší, a když je horko, kvičí kvůli ní ještě víc. Kvičela bych taky, kdyby mi při 25 stupních někdo nutil čepici. A tak  někdy chodíme na procházky s šátkem a jindy s kočárkem. Motýlek leží ve stínu korbičky a spí. Občas se probudí a kouká. Nevím sice, na co, protože jak je zmíněno v Konceptu kontinua, z kočárku toho asi moc vidět není. Ale zdá se, že mu to zatím stačí.

Myslím, že tenhle příspěvek píšu hlavně proto, že mám potřebu sama sebe ujistit o tom, že nejsem špatná matka, když vozím dítě v kočárku a nespím s ním v posteli. Snad se můžu trochu spoléhat na svou intuici a sledovat, zda je moje dítě spokojené. Nebo ne?

Reklamy

22 thoughts on “Mateřská dilemata

  1. Makovice 7.6.2013 / 13:29

    Vanilko, ležela jste někdy na lehátku a koukala do zelených větví, jak mezi listy probleskuje slunce, a na oblaka měnící se na obloze? Já ten pohled miluji nejspíš už od kočárku. Je přece tak uklidňující a pohled na mraky dovoluje popustit uzdu fantazii a snít a snít…

    • Vanilka 8.6.2013 / 21:56

      Pravda, třeba tak v Motýlkovi aspoň vypěstuju romantickou duši.

  2. Luca 7.6.2013 / 13:35

    Zdravím a koukám, že se ti daří dobře! takže pro uklidnění, naše dítě s námi v posteli spalo jen párkrát v době nemoci. Jinak se s Viki v posteli nikdo nevyspí, ani ona ne. A od Velikonoc, kdy jí byl cca rok a třičtvrtě, spí dokonce sama v pokoji na druhé straně bytu a spíme VŠICHNI ještě o mnoho líp.

    S šátkem to bylo u nás jednoduché, zaboha v něm nechtěla být, ani chvilku, nenene. Odmala nesnáší omezování v pohybu. Když byla malinko starší, cca 2 měsíce a víc, tak jsem jí střechu kočárku sklápěla, aby se mohla dívat na nebe a na stromy. To se jí dost líbilo. Ale většinou v něm spinkala a úplně v pohodě. Tož tak. Zlá máma zdraví zlou mámu.

    jo a mám pocit, že některý ty biomatky jsou regulérní fašistky. toho odsuzování a pohrdání… myslím, že si samy před sebou musejí něco obhajovat, jinak to vůbec nechápu.

    • Vanilka 8.6.2013 / 21:58

      Já myslím, že si každá svůj postoj snažíme obhajovat. Já to dělám tady na blogu 🙂 Ale je důležité nechat přitom ostatní matky dělat věci jinak a nekritizovat je za to.

  3. Martina 7.6.2013 / 14:04

    Vanilko, myslím, že jste skvělá máma, protože se snažíte chovat tak, aby byl Motýlek spokojený. A jestliže je spokojený, je to důležitější než jakákoliv rada na světě. Každému sedí přece něco jiného a platí to určitě i pro miminka. Z mého pozorování také platí spokojená matka = spokojené dítě.

    Fakt ten internet radši nečíst 🙂

  4. kusanec | baby blog 7.6.2013 / 14:08

    Podle me je fenomen spatne matky relativne novy. Nedavno jsem cetla rozhovor s pani Siklovou a ta rikala, ze ji nikdy nenapadlo tohle resit. Delala stejne – jako my ted delame -pro sve deti vse, jak nejlip umela, tak proc se peskovat. Deti jsou docela odolni tvorove. Priroda to tak zaridila a kdyz si predstavim, ze driv bezne deti mely vlastne jeste deti (i kdyz je urcite vychovavaly pod dohledem tech dospelejsich dospelych), jsou nase ditka ve znacne vyhode.

    Mela jsem naprosto totozne myslenkove pochody a i u satku / nositka a spani v posteli jsem dospela k uplne stejnymu reseni. V diskusich si vezmu je to potrebne a netrapim se, kdyz nekdo vidi veci jinak. Jde vzdycky o symbiozu tebe a tveho ditete + partnera. Kazdy si musi najit model, ktery vyhovuje jim.

    Pojem spatna matka jsem sve mysli zakazala. Stejne jako o sobe nikdy nereknu, ze jsem vykojena, mam mliko na mozku a podobne degradacni hlasky, kterymi mamy sebe samy rady oznacuji.

      • erika 7.6.2013 / 18:04

        Super! Vyborne napisane!

        PS: Zasla som si pozriet aj ostatne Tvoje posty a zastala som na fotke S.Tofiho. Moje dcery sa tu teraz valaju od smiechu, ze aky sexsymbol mala maminka za mlada:-)

      • Vanilka 8.6.2013 / 22:04

        Rádo se stalo 🙂 Ano, pojem „špatná matka“ se asi poslední dobou víc používá. Naše mámy to mateřství určitě tolik neřešily. Možná taky máme díky těm našim myčkám a sušičkám víc času na přemýšlení o blbostech. Taky si myslím, že jsme i v tomhle obětí módních trendů. Kdysi bylo „moderní“ dávat dětem sunar, dnes je moderní co nejdéle kojit. I to nošení v šátku je možná tak trochu módní záležitost (ačkoli je samo o sobě starší než kočárky). Vsadila bych se, že za pár let se to zase obrátí a „specialisti“ budou tvrdit, že šátky jsou z nějakého důvodu škodlivé a že kočárky jsou lepší, anebo nějaká mezinárodní firma vymyslí nějaké revoluční nosítko/vozítko, udělá mu dostatečný marketing a mladé maminky se na ně budou vrhat podobně jako my na ty naše šátky a Babybjörny.

      • Vanilka 10.6.2013 / 11:44

        😀 naprosto výborné, díky!

  5. Quanti 7.6.2013 / 17:16

    Vanilko, přesně jak píšeš – uměřený postup je nejlepší. Problémy se všemi těmi zavilými matkami na obou stranách bariéry jsou hlavně v tom, že každá matka, dítě a rodina jsou opravdu jiné. Znám matky, které by rády šátkovaly, ale jejich děti to prostě nesnáší a už od narození mají rády svůj klid a trochu toho svého osobního prostoru. Nedávno jsem četla strašně militantní článek, z kterého vyplývá, že kdo jednou nabídne dítěti dudlík, vyrobí z něj doživotního citového deprivanta (moje ho nemá, ale opět – protože ho nechce; pokud by jí pomáhal, nemám problém jí ho dát). Nejlíp nečíst, a pokud číst, myslet si svoje. S výjimkou situací typu „ta vidlička na maso je určitě nejlepší hračka, kterou si může miminko přát“ je většinou nejlepší vnímat, kdy je spokojené a kdy ne, a zařídit se podle toho.

    • Vanilka 8.6.2013 / 22:09

      Ano, zdá se, že dudlík je taky velmi ožehavé téma. Párkrát jsem Motýlkovi dudlík dala, ale asi mu nechutná. I s touto krátkou zkušeností už jsem ale musela odpovídat na dotaz, „proč mu toho dudlíka cpu“, a poté zase „proč mu nezkusím dát dudlíka.“ To si člověk nevybere.

  6. Witch 7.6.2013 / 17:32

    Milá Vanilko, ten strach o to, jak budu dobrá nebo špatná matka, se odvíjí od toho, že se před Vámi několik generací dopouštělo stádních chyb. Jojo, už jsou to generace. Já sama spala-odlopedne s dalšími mrňaty o poledním klidu – s miminem na hrudi. Hlavně tehdy, když ho natahovaly prdíky. Dobře se mu prohřálo bříško, oba jsem nás přikryla dekou. A když jsem se po chvíli probrala a ono to chrnělo, sesunula jsme dítko vedle sebe. Mimino by, podle mne, v posteli s rodiči běžně spát nemělo. Hrozí přece zalehnutí! I když pro to mluví ty různé přírodní postupy. Ani zvláštní pokoj není to pravé – přece jen, podle mne, ta ruka z mé postele k jeho je nejrychlejší. Pravděpodobně jsem od nejstaršího několikrát odvrátila náhlé úmrtí, protože jsem zkrátka ihned věděla, že … nemusela jsem dobíhat. Stejně tak u zakňourání, reagujete hned, aniž by se dítě rozeřvalo na plné pecky. To z vedlejší místnosti nezvládnete. Ale ten zvláštní pokoj můžete používat právě pro to, aby mimčo spalo, když vy se ještě nějak bavíte. Někdy se mu to může hodit tak, jak se to stalo Vám.
    Vy jste mamka a odpozorujte si to 😉 No, je taktéž fajn, že si prodlužuje noční intervaly 🙂

  7. Barb 7.6.2013 / 17:43

    Jsem NEmatka, ale věřím, že hormony dokáží člověkem pořádně zamávat. Dobře jsi to odvodila, že přinejhorším se zeptáš tady a tady se taky dočkáš normálních zdravých názorů. 😀 Vzpomeň si, jak maminky vychovávaly za totality nás – žádné společné spaní, žádné šátky (i když nemůžu říct, že tyhle jevy považuju za špatné a šmahem je odsuzuju, ani nápad), žádné extra vymoženosti a vyrosli z nás normální lidi.

    Ta dnešní doba je fakt v tomhle ujetá, samé serepetičky a nadbytečnosti pro děcka, rivalita mezi matkami… do toho ty pochybné názvy jako mimísek, látkování, snažilkování, těhu apod.

    • Vanilka 8.6.2013 / 22:15

      Je to pravda, těch serepetiček je příliš. Člověk snadno získá dojem, že když bude mít miminko, bude potřebovat speciální hrnce, speciální mixéry apod. Byla jsem vyděšená přístupem prodavaček, když jsem poprvé vyrazila nakupovat dětskou výbavičku. Jak byly agresivní! Člověk se skoro musí ospravedlňovat, že něco nechce koupit… Takhle mi nutily sterilizátor na lahve. Já prohlásila, že ho nebudu potřebovat, protože chci kojit. A reakce prodavačky byla: „Dobře, ale co když vám to nepůjde?“ Inu, když mi kojení nepůjde, tu lahvičku prostě vyvařím, jako to dělávala moje mamka (a kdo ví, jestli mi ty lahvičky vůbec vyvařovala…).

  8. erika 7.6.2013 / 17:55

    Teda Vanilka…
    Na zivote vo Fr. sa mi najviac paci, ze sa mi nikto „nemontuje“ v sukromi.
    Prve dve deti sa mi narodili na Slovensku a kazdy, kto ma len trochu poznal si povazoval za potrebne ma vysetrovat, ci moje dieta dobre spi, ci ho kojim, ci ma plienky, ci ma palec alebo dudlik, kde spi…a samozrejme hned za tym nasledovalo poucovanie co mam a co nemam robit. Hrozne!!! Stresujuce!!!
    Tretie dieta sa narodilo vo Fr, nikto sa ma na nic nevyzvedal…kazdy, kto ma len trochu poznal si povazoval za potrebne jedine doniest mi nejaky darcek a vychvalit co sa len vychvalit dalo. Radilo sa, len ked som o to vyslovne poziadala.
    Nechce sa mi verit, ze si sa sla sama od seba tyrat na inernetove stranky medzi fanatikov…
    Chapem, ze pri prvom dietati si plna pochybnosti, aj ja som bola, ale ked si znovu precitas svoj dnesny clanok, tak v nom predsa musis vidiet odpoved na Tvoje otazky…Tvoj malinky Motylik Ti predsa sam dava tak jasne vediet co mu je prijemne. Doveruj mu! Doveruj si!

    • Vanilka 8.6.2013 / 22:17

      Pravda, tohle jsem si ani neuvědomila, že jsou v těch našich končinách lidé v tomto ohledu jaksi diskrétnější. V Čechách (a zřejmě i na Slovensku) se všichni do všeho hrozně montují. Ale zase ti Francouzi, které znám, se skoro všichni vyptávají, jestli moje dítě už spí celou noc a jaký má režim. Mám z toho pocit, že francouzská miminka mají režim už od narození.

  9. vimneok 7.6.2013 / 20:07

    je, jako bych videla sebe pred par lety 😀
    taky jsem chtela satek, spat s mimcem v posteli a spoustu dalsich veci abych zjistila, ze May je naprosto besna pri jakekoliv manipulaci a tudiz nepripada v uvahu motani do satku, ktere mi, netrenovane, trvalo pul hodiny, s nami v posteli moc nespi, protoze spi klidneji v postylce tesne vedle moji, atd atd… jo jo je to pokus omyl a ve finale zjistis, ze na to musis prijit sama, co vam bude nejvic vyhovovat…

  10. Alizia 7.6.2013 / 20:50

    Vanilko, určitě jsi skvělá máma a hlavně Motýlova jediná, pro něho budeš vždy ta nejlepší 🙂 Je fajn, že jsi neztratila rozum a nevěříš každýmu prdu v „chytrých“ knížkách. Sama časem vypozoruješ, co je pro vás dva nejschůdnější a co vám vyhovuje, jak pro Motýlovo, tak tvoje dobro. Nic se nemá lámat přes koleno, když cítíš, že mu něco nevyhovuje nebo mu nedělá dobře, tak se na to vykašli. Hlavně abyste byli v pohodě a z těch příruček a knížek si udělej svůj názor, každý dítě je jiný a nemůžou se aplikovat všeobecně na každého. Samozřejmě jsou nějaký věci, které je důležité vědět, ale těch je opravdu minimum a musela bys být hluchá a slepá, aby ses o nich nedozvěděla 🙂 Hlavně si sebe užívejte, čas hrozně letí, já už si dceru jako miminko už skoro nevybavuju a to jím byla ani ne před rokem! :-/

  11. Alinka 7.6.2013 / 22:14

    Ahojky Vanilko, a zase mi nezbývá než souhlasit, co napsali rádci (tedy spíš rádkyně) přede mnou. I když, jak vidno, ty žádné rady nepotřebuješ, protože jsi celkem rychle přišla na to, že je podstatné. Totiž abyste se s Motýlkem cítili dobře.
    Ad spaní – u nás se tohle obecně vyvíjí dost zajímavě. Matyáš spal od malička ve své postýlce, kterou jsem ale měla vedle postele, takže jak píšeš – stačilo natáhnout ruku. Do postele k sobě jsem ho dávala kolem páté ráno, kdy jsem ho kojením ještě uspala na další dvě až tři hodiny. Od zhruba roku a 3/4 spí sám ve svém pokoji ve své vlastní posteli. Za ten rok k nám do postele přišel všehovšudy asi dvakrát. Ale dost často se stává, že když se v noci vzbudí, jdu si já lehnout do postele k němu. A to především proto, že jsem líná si k němu jen sednout a čekat, až zase usne (jako to dělá manžel). Takhle sebou prostě plácnu k němu, přitulím se a spím dál. On často usne až po mě, ale to už je mi jedno, protože jsem dávno v limbu. Pokud jde o Barunku, ta má zvláštní režim. Usíná zásadně sama. Nikdy jsme ji to neučili (a už vůbec ne s řevem), ale prostě jsem vypozorovala, že ji přítomnost kohokoli spíš ruší. Takže ji jen položím do postýlky, dám pusu a opouštím místnost. Maximálně se jednou vrátím podat jí dudlíka, kterýho zahodila (ale i v tom už začíná být samostatná), a ona prostě během pěti až deseti minut sama usne. Ale když se v noci vzbudí, je to přesně naopak. Potřebuje, aby u ní někdo byl dokud novu neusne. A to někdy docela trvá. Takže to (opět díky lenosti) často řeším tak, že si ji prostě vezmu k sobě do postele. Bohužel od stěhování se mi už postýlka vedle postele nevejde, takže bych u ní musela sedět a to se mi uprostřed noci fakt nechce. A taky mám vyzkoušeno, že u mě v posteli usne víceméně hned. Kdybych ji uspávala v postýlce, trvalo by to dýl. Takže to často vypadá tak, že půl noci mám v posteli jedno dítě a tu druhou půlku spím zase já u toho druhého. Jsem docela zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. Dokonce musím říct, že ač stále platí, že sama se vyspím nejlíp, to noční tulení si docela užívám. Pokud nejsem uplně mrtvá, tak je hladím a voním si k jejich vláskům a pusinkuju je … :).
    Ad nošení – mě se nošení moc líbí, já bych tak ráda nosila. Zvlášť teď u druhého dítěte, kdy by se mi kolikrát strašně hodily volné ruce. Bohužel obě mé děti jsou jiného názoru. Nosit se chtějí, pořád, to ano. Ale v náruči. Matýsek šátek i nosítko snesl jedině, když byl čas spát a on usnul. Jakmile se ale vzbudil, musel okamžitě ven, jinak řval, jak tur. Barča nošení občas toleruje, pokud se s ní chodí a ještě ji uplatím dudlíkem. Ale nijak zvlášť odvařená z toho není. Takže mám holt asi smůlu. Aspoň si nezhuntuju záda ;).
    Neboj, jsi dobrá matka, báječná … a jdeš na to moc dobře, protože hledáš cesty, které vyhovují tobě i tvému miminku. A to jediné může fungovat. Na zbytek kašli …
    Krásný večer.

  12. bosorrka 10.6.2013 / 14:46

    Souhlas s předchozími. Podle mě je třeba jen ohlídat, abys neměla dítě ještě v 5 letech u vás v posteli, což by nebylo dobrý pro nikoho, jinak se to prostě nějak časem vyvine a usadí. Přesně jak píše Alinka, občas je snazší douspat dítě u sebe, když se ti nechce sedět u jeho postele, nebo za vámi v noci přijde samo, když ho v noci něco vzbudí, takže jen necita by ho hned vylifroval zpět. Postupně ale má mít své hnízdečko a zázemí jen pro sebe, kde se bude cítit taky bezpečně. A v budoucnu se naučí respektovat i hnízdečko rodičů (aby se vyspali a lépe mu pak zase sloužili a mohli na něj vydělávat 😉 ) Ale v doslechu, či na odposlech, abys měla klid.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s