Motýlek Francouzem II

Musela jsem se vrátit na francouzskou ambasádu, abych podepsala „reconnaissance maternelle“. Chtěla jsem to zvládnout při jednom a rovnou Motýlkovi taky zažádat o občanku a o pas. Kvůli tomu jsme museli k fotografovi, aby mu udělal biometrické fotky. Ty musejí splňovat určitá kritéria: Motýlek musí mít otevřené oči, zavřenou pusu, dívat se do objektivu a musí mu být vidět obě  uši. Vyfotit takto měsíční mimino je téměř nadlidský úkol. Zpotila jsem se u toho já i on.

Když jsme dorazili k fotografovi, byla tam poměrně velká fronta. Využila jsem čekání k tomu, abych Motýlka začala jemně budit: mluvila jsem na něj, sundala mu čepičku, hladila ho po vláskách. Bez úspěchu. Sundala jsem mu tedy ponožky a začala ho lechtat na chodidlech. Bez úspěchu. Když na nás došla řada, už si sice něco pobrukoval, ale oči měl stále zavřené. Fotograf mě tedy nechal pokračovat v buzení a věnoval se zákazníkům za mnou. Bohužel tak propásnul pár momentů, kdy by se biometrická fotka bývala pořídit dala.

Když se Motýlek vzbudil doopravdy, začal samozřejmě brečet. Není se čemu divit. Taky bych brečela, kdyby si mě máma posadila na koleno opřené o stoličku a v bílých rukavicích mi podpírala hlavu tak, že mi přímo do očí svítí reflektor. Když Motýlek brečí, má zavřené oči a otevřenou pusu, tedy přesný opak toho, co bylo potřeba. Po pár minutách se mi ho i přes nervózní přešlapování ostatních zákazníků podařilo uklidnit. Poslední úkol: zaujmout jeho pozornost natolik, aby se aspoň na chvilku zahleděl do objektivu. Fotograf usilovně zvonil klíči a mával jimi nad svým fotoaparátem. Bez úspěchu. Motýlek se rozhlížel všude kolem, ale fotografa statečně ignoroval.

Nakonec máme fotku, kde má otevřené oči, zavřenou pusu, dívá se mírně do strany a jedno z uší vykukuje jen trošičku, nicméně už jsem nehodlala dál pokoušet trpělivost fotografa, Motýlka ani ostatních zákazníků.

Řvoucího Motýlka (který se potom prý naštěstí rychle uklidnil) jsem nechala s babičkou a cválala na ambasádu. Začínalo pršet. Když jsem došla ke vstupní brance, zazvonila jsem a do mikrofonu oznámila, že mám na 14.30 domluvenou schůzku. Vrátný mi odvětil: „Ve 14.30, ano.“ A zavěsil. Čekala jsem, že si to někde ověří a pak mi zabzučením otevře branku. Omyl. Bylo 14.25 a já musela čekat venku v dešti až do těch 14.30. Potom jsem teprve byla vpuštěna na recepci, prošacována a pak jsem si šla s pořadovým číslem sednout do čekárny. Moje „rendez-vous“ očividně nemělo žádný význam. Recepční byl opravdu nepříjemný a dost arogantním tónem se podivil nad tím, že jsem přišla sama. Asi očekával, že Češka přijde na francouzskou ambasádu v doprovodu nějakého Francouze. Nechtělo se mi vysvětlovat, že už jsem tam v doprovodu svého Francouze jednou byla a že to jaksi není moje vina, že tam tehdy nebyla přítomná ta paní, která musí ten kus papíru podepsat zároveň se mnou. Mimochodem ani v čekárně nebyli ostatní čekající nějak zvlášť vstřícní. Když přijdu do jakékoli čekárny – ať už je to na ambasádě, u doktora nebo třeba na nádraží – přijde mi normální při příchodu pozdravit. Ale z těch lidí, kteří přišli po mně, nepozdravil nikdo.

Korunku tomu všemu nasadila paní úřednice, která mi sice poté, co jsem podepsala „reconnaissance maternelle“, vydala Motýlkův francouzský rodný list a prohlásila ho tím francouzským občanem, ale oznámila mi, že o pas i občanku se žádá pouze v dopoledních hodinách a že se tam tedy budu muset vrátit znovu. Alespoň mi ale potvrdila, že Motýlkova fotka bude použitelná i přesto, že nehledí do objektivu.

Takže se můžete těšit na třetí díl seriálu „Motýlek Francouzem“. Již brzy na obrazovkách vašich počítačů.

drapeau_francais

Reklamy

7 thoughts on “Motýlek Francouzem II

  1. Ella 14.5.2013 / 10:33

    Tak nevim, jestli se mám smát a nebo brečet. Držim palce do dalšího pokusu!

  2. vimneok 14.5.2013 / 11:19

    to je šílená byrokracie teda… njn Francouzi jsou tím proslulí

  3. Michaela *** 14.5.2013 / 11:51

    Pevné nervy, snad už pak budeš mít také trochu klidu! Moc Vám to přeji!

  4. Martina 14.5.2013 / 13:39

    Držím palce, aby už to bylo za vámi.

    O focení měsíčních miminek (a za těchto podmínek) se nebudu radši nebudu vyjadřovat, stoupl by mi tlak.

  5. Pastelka 14.5.2013 / 15:07

    Šílená byrokracie..

  6. olivia 14.5.2013 / 18:06

    K tym pozdravom: mam skusenost trochu opacnu. Vzdy, ked s manzelom zacujeme v Bruseli (hoci aj na ulici) niekoho hovorit po slovensky alebo aj po cesky, automaticky pozdravime. Myslite, ze uz niekto odzdravil? Skor ti miestni celkom neznami. Trochu sa za tych nasich aj hanbime.

  7. Alinka 19.5.2013 / 23:15

    Vanilko, to je tedy vážně masakr …. zlaté české úřady. Já byla shodou okolností dělat biometrické pasy oběma dětem minulý týden.
    A nejenže jsem k tomu nemusela vyplňovat žádný ale opravdu žádný formulář, protože pán všechno vyplňoval rovnou do počítače podle rodných listů a já se jen podepsala, ale focení probíhalo přímo tam při jednom. Pán byl strašně milý, evidentně zvyklý na to, že pasy se dělají i pro děti a že je tedy třeba je vyfotit. Barunka je rozená fotomodelka, protože jsme daly hned první dobrou. Zato u Matyáška se to povedlo až napotřetí a to tam má ještě trosku vystrčený jazyk. Ale pán si z toho dělal legraci, že to nevadí, že ho vyplazuje na celníky a to se prý nepočítá.
    Všechno dohromady, tedy focení i vyřízení obou žádostí jako takových nám zabralo 13 minut. A to ani neprovokuju tím, že otevírací doba odpovídala tomu, co měli uvedené na internetu a že před námi tam nikdo nebyl, takže jsme šli hned na řadu;).
    Pevné nervy přeju :).

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s