Abych nezapomněla ty nezapomenutelné okamžiky

Ella mi k mému nedávnému příspěvku Maminkou do komentářů napsala: „Doufám, že dojde i na příspěvěk o posledních dnech před porodem a naopak o prvních dnech se synem.“

Původně jsem o tom psát nechtěla. Říkala jsem si, že tohle je příliš soukromé a na internet to nepatří. A taky že jsou to přece okamžiky, na které nezapomenu, takže není důvod je zaznamenávat. Moje paměť už mě ale několikrát zklamala. A určitě existuje způsob, jak zachytit a popsat alespoň některé ty pocity a myšlenky, které se ve mně před třemi týdny hemžily.

Nejdřív bych ale ještě chtěla upřesnit jednu věc: ačkoli řada z vás zná mé pravé jméno a někteří mě znáte i osobně, tady na blogu o sobě píšu a vždycky psát budu jako o Vanilce. Muž mého srdce je Motýl, jeho dcery jsou prostě Holky a našeho syna jsem se rozhodla tu nazývat Motýlkem. V komentářích se totiž taky objevilo přání, abych napsala jméno a uveřejnila fotku našeho miminka. O fotkách dětí na internetu už jsem psala několikrát. Můj postoj je možná příliš nekompromisní a během těch tří týdnů jsem měla už několikrát nutkání ukázat Motýlka svým přátelům na Facebooku nebo tady na blogu, protože Motýlek je samozřejmě to nejkrásnější miminko na světě a jsem na něj náležitě pyšná. Jenže já nedokážu odhadnout, kde je ta hranice, za kterou nechci jít; kdy už by to bylo příliš. A tak považuju za lepší mu zatím žádnou internetovou identitu nevytvářet a nechat to na něm. Však ono to nebude trvat dlouho – dnešní děti se s moderními technologiemi dokážou spřátelit raz dva a rodiče s tím nic nenadělají.

Na co jsem tedy myslela poslední dny před porodem a první dny po něm?

Můj porod byl plánovaný. Ve čtvrtek 4. dubna jsem se dozvěděla, že v pondělí večer mám nastoupit do porodnice a v úterý ráno se začne vyvolávat. Tehdy jsem ještě netušila, že to skončí císařem, a tak jsem si i nadále představovala, jak to všechno zvládnu pokud možno nejpřirozenější cestou.

V ten čtvrtek se ale ve mně něco změnilo. Do té doby jsem sice tušila, že „to“ může přijít v podstatě kdykoli, od čtvrtka jsem ale věděla, že v úterý nebo nejpozději ve středu budu mít dítě. A najednou mi z toho bylo hrozně úzko. Co já si s tím miminkem počnu? Vždyť se o něj nebudu umět postarat! A také všechno, co jsem přes víkend dělala, najednou bylo „naposled“. Byl to náš „poslední“ víkend ve dvou (vlastně ne tak docela, protože u nás zrovna byly Holky). V neděli náš „poslední“ večer ve dvou. A v pondělí jsem pořád myslela na to, že je to „poslední“ den, kdy jsem to jenom já. Pak už nikdy nebudu jenom já. Měla jsem pocit, že bych ten den měla dělat něco výjimečného (bohužel jsem nepřišla na to, co výjimečného bych ve svém stavu mohla dělat… a tak jsem jela s autem na výměnu pneumatik). A v té souvislosti mě napadlo, že rozlučky se svobodou by se neměly konat před svatbou, ale před porodem. Vždyť svatba ve vztahu dvou lidí zase tolik nezmění, ale příchod dítěte ano. Stát se rodičem je jistým způsobem konec určité svobody. Samozřejmě jsem věděla, že se té svobody vzdávám dobrovolně a že mi tahle ztráta bude bohatě vynahrazena. Ale byl to zvláštní pocit.

Velmi jsem litovala, že jsem datum svého plánovaného porodu vyžvanila tolika lidem, protože v pondělí mi hodně lidí volalo a psalo, že na mě myslí, a já byla ve velmi zahloubaném nekomunikativním rozpoložení. Svoje pocity jsem nedokázala vyjádřit a nechtělo se mi o nich mluvit. Od těch lidí to bylo samozřejmě moc hezké, že na mě mysleli, ale v to pondělí mě mrzelo, že jsem si to všechno raději nenechala pro sebe.

V pondělí večer mě Motýl vezl do porodnice. Byl to konec velmi šedivého dne, chvílemi trochu pršelo a mně bylo úzko a taky trochu smutno z toho, že to neprobíhá tak, jak jsem si představovala (a to byl teprve začátek). A dodnes nevím, jaké to je, když ženě „praskne voda“ a když se potom musí do porodnice spěchat. Motýl řídil neobvykle pomalu a já měla čas myslet na spoustu blbostí.

V úterý pak bylo všechno jinak. Všechno taky proběhlo mnohem rychleji, než jsem si myslela. Pár minut po 14. hodině jsem držela svoje miminko v náručí. Lépe řečeno: měla jsem ho položené na hrudníku a Motýl ho přidržoval, protože já měla v jedné ruce kapačku a na druhé měřič krevního tlaku a sotva jsem zvládala nadzvednout hlavu, takže jsem z Motýlka zabaleného ve velkém žlutém ručníku ze začátku viděla jen kousek hlavičky. Ale i tak to byl krásný pocit. A potom už šlo všechno samo. Moje obavy, že se o něj nezvládnu postarat, byly najednou pryč. Ale objevily se jiné. A asi se budou objevovat další a další, protože to zřejmě patří k údělu všech maminek.

První noc jsem prakticky nespala – a ne proto, že by mě miminko nenechalo spát. Sestry mi ho daly do postele – ostatně i přes přítomnost té malé postýlky hned vedle té mojí mě ani nenapadlo, že by mohl spát někde jinde než těsně vedle mě – a já nadskakovala pokaždé, když se jen malinko zavrtěl. Anebo jsem se budila hrůzou z představy, že nedýchá, protože chvílemi spal naopak tak tvrdě a nehybně, že jsem se musela několik vteřin pekelně soustředit, abych zaznamenala ten nepatrně se zvedající hrudníček.

Od té doby je toho každý den spousta, co bych si přála „zvěčnit“. Nejde to. Odjakživa vedu marný boj s časem a cítím, že teď se všechno ještě zrychluje. Každý den si opakuju, že si to všechno musím užít, protože je mi jasné, že se zítra probudím a zjistím, že Motýlek vyletěl z hnízda, že už je dospělý. A pak mi nejspíš bude líto, že jsme s Motýlem zbyli zase jenom dva.

Advertisements

6 thoughts on “Abych nezapomněla ty nezapomenutelné okamžiky

  1. Marcela 30.4.2013 / 14:03

    Vanilko,to je tak krásně napsané,až mi z toho vyhrkly slzy.Moc Ti přeji,že přes císařský řez a jisté komplikace,vše dopadlo dobře.Já bohužel mám jinou zkušennost,bolestivější,na kterou taky v životě nezapomenu.Proto mne dojímá každý dobrý konec.Už jste RODINA a je to určitě i v těch počátečních zmatcích krásný pocit.Přeji Vám všem i maličkému Motýlkovi jen to nej….A již nikdy nebudete sami dva,díky Motýlkovi a Holkám vás jednou přece bude daleko víc!

    • Vanilka 30.4.2013 / 16:09

      To mě mrzí, že ti můj příspěvek připomněl smutné a bolestné vzpomínky. Já si vůbec nedokážu představit, že by to dopadlo jinak než dobře. Jsou věci, se kterými bych se asi nedokázala smířit. Přeju ti hodně sil, aby se to tobě podařilo.

  2. Witch 30.4.2013 / 19:39

    myslím, že Motýlek bohatě stačí, Vanilko 🙂 A víte co? já si u prvního miminka psala do zápisníčku – nejdřív se mi pletlo, ze které strany jsem kojila, tak jsem k tomu potom připisovala glosy. U dalších to už byl zvyk. Zápisníček jsem si pořizovala cíleně, na první stranu popsala, jak mimčo vypadalo první den – a věřte nebo ne, zpětně bylo prokázané krvácení do mozku u dítěte, kterému zfalšovali papíry, snad aby si vylepšili statistiku… Po přestěhování mi dětská lékařka tvrdila, že všechny děti jsem měla zdravé a čilé – ale prvorozeneček byl kříšený, na to modročerné tělíčko se nedalo zapomneout… No, to už snad nehrozí, ale novinky se valí jedna přes druhou a za chvíli zapomenete, co se kdy dělo. Zápisník nekecá. A dají se tam zachytit poznámky o tom, jak děťátko přivítal zbytek rodiny, nějaké vejšplechty a podobně. K desátým narozeninám jsem z toho každému děcku udělala malou knížečku o tom, jak jsme se na něj těšili 🙂

  3. Clara 30.4.2013 / 20:56

    Moc hezky napsane, vzpomnela jsem si na svuj prvni porod. Taky jsem si vubec nedovedla predstavit, ze bych dala chlapecka jinam, nez vedle me do postele 🙂 A taky jsem vubec nespala, protoze jsem kazdy divny zvuk a pohyb (nebo jejich absenci) sledovala ostrizim zrakem a nekolikrat jsem dokonce zasla s miminem na sesternu, abych se presvedcila, ze dite neumira 😀 Napil se totiz dost plodove vody a celou prvni noc ji vykaslaval.

    A souhlasim s tou svobodou. Po dvou detech mi prisla svatba jako skutecne nepodstatny detail, zato narozeni prvniho decka mi obratilo zivot pekne naruby. Autonomni osoba zacinam byt zase az tedka, kdy jsou obe deti aspon cast dne ve skolce/hlidani.

  4. Alinka 30.4.2013 / 21:33

    Zamačkávám slzičku … moc mi to připomnělo porod Matyáška – je taky vyvolávaný a s těmi „posledními“ dny jsem to měla stejné. Jelikož Barunka se „rozmyslela“ večer před plánovanou vyvolávačkou, „poslední večer“ se nějak nekonal ;). Držím palce, ať všechno krásně zvládáte i nadále … a užívej, užívej, užívej … přesně jak píšeš. Ani ne nenaděješ a najednou jsou velcí, dospělí a samostatní … achjo.

  5. Radka 30.4.2013 / 23:35

    Krásně napsáno. I já jsem měla stejné poci
    ty hlavne poslední dny a hodiny před porodem. Také byl plánovaný měla jsem za to, že bych měla dělat něco speciálního. Dopadlo to tak, že jsem sázela na zahradě kytky, protože jsem věděla, že už se k tomu pak nedostanu. Přeji Tobě i motýlkovi hodně zdraví a co nejméně starostí.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s