Afrika, má láska

Corinne Hofmannová je autorkou světového bestselleru Bílá masajka, jehož filmová verze byla trhákem i v kinech. Tehdy o tom filmu mnoho mých přátel nadšeně vyprávělo a všichni si kupovali i knihu, a mě tohle davové nadšení jako vždy odradilo. Přesto se mi Bílá masajka později dostala do rukou, přečetla jsem si ji, a aniž bych tušila, že se o pár let později sama do Afriky podívám, zhltla jsem ji jedním dechem.

Afrika, má láska je volným pokračováním Bílé masajky. Corinne Hofmannová mezitím napsala několik dalších knih, ve kterých popisuje své návraty – ten první velký do Evropy a pak ty další – dočasné – do Afriky. V téhle knížce se nejdřív dozvídáme, že podnikla spontánní treking v doprovodu neznámého cestovatele po severní Namibii, což ji inspirovalo k nové cestě do Keni o pár měsíců později. A nakonec se za dalších několik měsíců do Keni vrátí i se svou už dospělou dcerou, aby konečně došlo k dlouho očekávanému setkání s rodinou jejího otce, někdejšího masajského náčelníka.

Afrika_ma_laska

Asi právě proto, že jsem sama měla to štěstí objevit některé kouty Afriky (Mali a později část Etiopie, která s Keňou sousedí), dokázala jsem si některé v knize popisované situace a celkovou atmosféru tentokrát mnohem lépe představit. Nejvíc mě zaujaly kapitoly věnované dobročinným organizacím Solidarités a Jamii Bora, které fungují na trochu jiné bázi, než většina dobročinných organizací, které jsou jistě také velmi užitečné, ale narozdíl od těch dvou výše uvedených se omezují na poskytování pomoci bez toho, aby podaly vysvětlení, jak s danou pomocí zacházet a jak jí dlouhodobě využít.

Sama jsem v Africe pocítila beznaděj, když jsem viděla, kolik lidí by potřebovalo pomoc. Všichni z naší skupinky jsme měli v batozích školní potřeby a trika na rozdávání, ale velmi rychle jsme byli frustrovaní z toho, že to bylo naprosto nedostatečné. A všimli jsme si také, že ani finanční pomoc, ať už se jedná o podporu jedince, skupiny nebo velkou mezinárodní pomoc, většinou není příliš účinná – prostě proto, že tyhle národy se nikdy nenaučily hospodařit s penězi, a tak s nimi zachází špatně a finance, které se k nim dostanou, se velmi rychle „vypaří“ a oni opět nic nemají. Mnohem užitečnější než darovat peníze nebo materiál je naučit tamní obyvatele s penězi hospodařit.

Tak například organizace Solidarités, která je aktivní v jednom slumu v Nairobi, nevěnuje potřebným peníze, ale plastové pytle se zeminou a sazenice zeleniny. Učí je, jak se o zeleninu starat tak, aby si každý mohl vypěstovat zeleninu pro vlastní spotřebu nebo na prodej na trhu. Pro mnoho lidí je to jediný zdroj příjmu, protože sehnat práci se v Nairobi zdaleka nedaří každému.

Organizace Jamii Bora, kterou založila Švédka Ingrid Munro, sice peníze věnuje, ale nerozdává je. Je to instituce zprostředkovávající minikredity. Ingrid začala tak, že „sponzorovala“ asi padesát žen, které se svými dětmi žily na ulici a bojovaly o přežití. Jedna z nich v knize vypráví:

„Jednoho dne se objevila běloška Ingrid a dala nám peníze. Jednou padesát šilinků, jindy sto. Pokaždé, když nás navštívila, jsme měly radost, protože to znamenalo peníze a peníze představovaly jídlo. (…) O pár týdnů později za námi přišla znovu, tentokrát ještě s jednou ženou, která uměla svahilsky a překládala nám. Ingrid nám řekla, že takhle to dál nejde. Každé pondělí nám dává peníze a ve středu už nic z toho nemáme. Jednoho dne se vrátí zpátky do své země a pak už za námi nikdo nepřijde, aby nám něco dal. Měly bychom se pokusit svůj život změnit. (…) Našla pro každou z nás přístřeší. Dostaly jsme chýše a každý svou postel a deku. Ale zároveň Ingrid prohlásila, že my samotné musíme také něco podniknout. ,Každá z vás má určitě nějaké možnosti nebo talent, kterým by se daly vydělat peníze,‘ byla přesvědčená. A tak jsem jí řekla: ,Pocházím z oblasti kolem Viktoriina jezera a vím všechno o rybách.‘ Ingrid mi dala trochu peněz a já začala se třemi osmaženými rybami. Nabádala mě, abych každý den z peněz něco ušetřila a na konci týdne jí peníze dala do úschovy. Když prý to budu nějakou dobu důsledně dodržovat, vyplatí mi dvojnásobek.“

Ingrid o svých začátcích říká:

„Všechno začalo s padesáti žebračkami bez domova. Na začátku jsem od nich osobně vybírala peníze a večer jsem všechno na manželské posteli pečlivě zapisovala a zaznamenávala.“

Dnes má její organizace Jamii Bora v celé Keni 260 000 členů, kteří spoří a berou si půjčky. Celý systém funguje docela jednoduše:

„Musí se najít pět lidí, kteří za sebe vzájemně ručí. Když se tito lidé dají dohromady a my je prověříme, mohou se nechat zaregistrovat. Po dvou týdnech dostane každý z nich kartu, na které jsou uvedena jeho data. Jako bezpečnostní kód platí otisk prstu. Bez téhle karty nejde nic. Od této chvíle se může začít spořit. Nejnižší vklad je v přepočtu 50 Euro centů za týden. Po šesti týdnech si může poprvé vybrat dvojnásobek uspořeného obnosu. Samozřejmě s odečtem úroků, které jsou ale mnohem nižší než u jiných bank. První vyšší stupeň činí 100 Euro. Když někdo tolik peněz ušetří, dostane od nás 200 Euro. Když je u nás splatí, může si zažádat o 400 Euro a tak dál.“

Podle četných svědectví, které Corinne Hofmannová během svého pobytu posbírala, tenhle systém umožnil některým lidem, kteří neměli nic a začínali opravdu od nuly, postavit se na vlastní nohy, získat střechu nad hlavou, otevřít si obchod nebo restauraci, úspěšně podnikat. Je to jasný důkaz toho, že pouze darovat jim peníze nestačí. Někdo jim musí vysvětlit, jak s nimi hospodařit a motivovat je k tomu. Ukázat jim, že i když jejich současná situace je beznadějná, každý z nich může něčeho dosáhnout. Jen se musí snažit. Myslím, že tohle je jediná cesta, jak se dá lidem v Africe pomoct.

Bohužel v některých ohledech jsou africké národy nepoučitelné. Corinne Hofmannová zmiňuje vlnu násilí, kterou v Keni spustily volby v letech 2007 a 2008. Nikdy jsem nechápala, proč v Africe k nepokojům spojeným s volbami tak často dochází. V jedné pasáži mi bylo podáno aspoň částečné vysvětlení:

„Vždycky před volbami si politici hledají lidi, kteří je budou podporovat a volit. Ve slumu Kibera žijí statisíce lidí, které se dají za trochu peněz přesvědčit. Prováděli jsme volební kampaň pro opozici, protože patříme ke kmeni Luo. Byli jsme s naším gangem pár týdnů velice aktivní. Už během voleb, které jsme sledovali v televizi, jsme vycházeli z jasného vítězství. Všechno tomu nasvědčovalo! Slíbili nám, že v případě vítězství dostaneme práci. To byla motivace pro náš 213tičlenný gang, abychom dostali lidi k urnám. Když jsme ten večer těsně po volbách všichni seděli u televize, začali se politici najednou chovat divně – byli naštvaní a hektičtí a nám začalo být jasné, že volby někdo zmanipuloval. (…) Jakmile bylo jasné, že nás o vítězství okradli, rozpoutalo to v nás bezuzdnou nenávist. Vyšli jsme do ulic a mašírovali si to do centra. Všechno, co nám stálo v cestě, jsme rozmlátili a zničili. Zapálili jsme pneumatiky a zablokovali silnice.“

Mimichodem právě po těchto volbách přišla o svou restauraci i jedna z žen, která ji těžce vybudovala „z ničeho“ díky pomoci Jamii Bora… O tom, jak volby v Keni probíhaly letos, si můžete přečíst třeba tady.

 

Reklamy

One thought on “Afrika, má láska

  1. vimneok 17.3.2013 / 22:20

    jo je to tezky… a lidem, kteri v Africe nikdy nebyli se to spatne vysvetluje. ja jsem byla v Ghane a dost me ta zkusenost poznamenala… souhlasim s tim co pises, ale je to cesta zdlouhava… a tech lidi tam je prilis mnoho…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s