Po 20 letech

Nedávno jsem se podívala na film Sněženky a machři po 25 letech. Pustila jsem si ho k žehlení, protože jsem si myslela, že to bude lehká, intelektuálně nenáročná komedie ve stejném duchu jako Sněženky a machři (před 25 lety). Ve skutečnosti to ale nebylo nic veselého. Těch pár vtípků vyznělo jaksi do prázdna, a místo dobré nálady ve mně film zanechal směs hořkosti a melancholie. Hlavní hrdinové už logicky postrádali mladistvou naivitu, jejich ideály se vypařily a nahradily je trpké životní zkušenosti a neúspěchy. Dospělý život prostě není žádná sranda.

K podobnému závěru jsem dospěla při čtení knížky Prvok, Šampón, Tečka a Karel od Patrika Hartla. Téma je podobné: čtyři hlavní hrdinové se setkají na srazu spolužáků z gymnázia po dvaceti letech. Každý z nich ve svém životě prochází náročným obdobím. Každý z jiných důvodů. Společně se zamýšlejí a zkoušejí se sami na sebe podívat očima těch, kterými byli před dvaceti lety. Byli by na sebe pyšní? Představovali si svůj život právě takhle? Stali se těmi, kým se stát chtěli? Ani jeden nemohl na tyhle otázky odpovědět pozitivně. A aby si dokázali, že ještě pořád „mají koule“, vymyslí takovou hru: společně si stanoví úkol a kdo ho nesplní, je sráč.

prvok

Knížka se četla dobře, scénky byly humorné, i když si myslím, že pánové v nich toho humoru spatří ještě víc než dámy. Ale stejně jako u Sněženek to ve mně zanechalo dojem, že život je na houby a že ta nejlepší léta máme za sebou. Ta léta, kdy nás nic moc netrápilo. Teda trápilo nás pořád něco, jen jsme tehdy netušili, jak malicherné nám tehdejší starosti budou jednou připadat, protože budeme mít starosti mnohem horší. Ta léta, kdy jsme ještě měli spoustu plánů,  iluzí a snů.

Shodou okolností to je letos přesně deset let od mojí vlastní maturity. Připadá mi, že deset let vlastně není tak moc. Mám pocit, že jsem toho od té doby zažila mnohem víc, než co se může vejít do deseti let, takže když si uvědomím, že jsem maturovala teprve před deseti lety, skoro se mi tomu  nechce věřit.

Myslím, že od maturity proběhlo třídních srazů už několik. Já zatím byla jenom na jednom, protože z Lucemburska se mi na každý sraz jezdit prostě nechce. Asi to zatím nevidím jako dostatečný důvod k tak daleké cestě. A podle účasti na tom srazu, na kterém jsem zrovna byla, soudím, že nejsem jediná, pro koho setkání s bývalými spolužáky zatím není mezi hlavními prioritami. Možná je to tím, že s těmi, kdo mi byli nejbližší, jsem zůstala ve víceméně pravidelném kontaktu. Anebo tím, že ještě neuplynulo dost času. A možná taky tím, že v dnešní době se lidé už nepotřebují scházet, aby zjistili, kde je jejich spolužákům konec. Přehled o sobě většinou máme díky Facebooku, nebo stačí jejich jméno zadat do Googlu. Uznávám, že je to trochu smutné.

Zároveň si myslím, že na nějaký ten opravdový sraz jednou dojde. Určitě se tam nesejdeme úplně všichni, ale mnozí. Zavzpomínáme. Provedeme povinnou bilanci našich životů. Srovnáme úspěchy a neúspěchy. A samozřejmě pomluvíme ty nešťastníky, kteří budou na srazu chybět, a ty, kteří odejdou příliš brzy. Tak to asi na srazech chodí. Budeme taky zahořklí, jako Sněženky a machři a jako Prvok, Šampón, Tečka a Karel? Taky už nebudeme mít žádné iluze a žádné sny, jenom pocit, že jsme něco prošvihli?

Za sebe doufám, že ne. Za těch deset let jsem sice spoustu věcí přehodnotila, ale některých svých snů jsem dosáhla. Jiných jsem se vzdala, ale nahradila jsem je jinými. Určité iluze si dělám pořád. A v některých ohledech jsem stále stejně naivní, a tudíž často zklamaná. A přesto nepoučitelná. Možná je to tak lepší. Možná mě právě ta nepoučitelnost ještě aspoň trochu spojuje s tou maturantkou z roku 2003.

Advertisements

4 thoughts on “Po 20 letech

  1. Barb 14.3.2013 / 11:44

    Od maturity mám 13 let a byla jsem naposledy na srazu po 10 letech. Naposledy jakože fakt naposledy. Příšery byly ještě příšernější, nudní ještě nudnější, s kým chci, s tím se vídám (nebo si píšeme) i mimo srazy. U jiných není o co stát.

  2. Clara 15.3.2013 / 00:46

    My meli pred Vanoci sraz po 15ti letech a po dlouhem premitani jsem nakonec nejela.

    Proti ceste mluvily jednak obvykle financni a organizacni duvody. A stejne jako Barb se s lidma, ktere mam rada, setkavam mimo srazy. Sraz predchozi, tedy deset let od maturity, me nijak nenadchnul. Ty zivotopisne informace clovek ziska i tak na tech ruznach faceboocich nebo staromodne jako drby pri navsteve kamaradek. A moc dalsich veci, nez kolik kdo ma deti, kde bydli a co dela, se stejne za ten kratky sraz probrat neda. Na gymnaziu jsem kamaradila s par lidmi (ktere potkavam i dnes mimo srazy) a o ostatnich vlastne nic nevedela. Uz tehdy jsme nemeli mnoho spolecneho, coz se casem myslim jen prohloubilo. Mozna to za dalsich dvacet let bude jinak, ale dost o tom pochybuju.

  3. Alinka 15.3.2013 / 08:22

    Dobré ráno, pokud jde o srazy, myslím, že jsou náhodou většinou docela zajímavou sociologickou sondou. My jich zatím od maturity moc neměli (přestože už to bude letos 17 let …ježíšíkriste, tolik?!?!), ale pokud můžu, jdu a pokaždé se nestačím divit, jak pestré osudy tu naší gymnaziální partičku potkávají. Někdo je alkoholik, někdo vydělává miliony, jiný má pět dětí.
    Já osobně se na vlastní život dívám podobně jako Ty, Vanilko. A rozhodně si nemyslím, že by to po škole bylo nahouby. Naopak, čím víc životních zkušeností sbírám, tím víc si přítomnost vychutnávám. Každá etapa života má něco do sebe, každá se dá prožít s pocitem, že to všechno má smysl, každá stojí za to.
    Ti, co to nechápou a skuhrají, jak nešťastný osud je potkal, skuhrali vždycky a vždycky skuhrat budou. Zajímavé je, že jsou to ti s (dle mého skromného názoru) nejmalichernějšími problémy. To není o osudu, to je o přístupu k životu. A jsem moc ráda, že jsem především po svém tatínkovi zdědila přístup optimistický. Díky, tati ;).

  4. balzu 18.3.2013 / 09:46

    od maturity budeme mít brzo taky výročí, poslední sraz dali na den, kdy jsem jedinej avizovala jasnou neúčast, mám si to brát osobně?:D

    sněženky a machři po 25 mně napoprvé vážně dostali…šli jsme na to do kina, čekali komediii a nějaký ty možná lehce trapný legrácky…a vono sakra…to neni sranda, to je život…snažím se vlastní neuspěchy si moc nepřipouštět, ale často mě to doběhne, ten optimistickej přístup jsem bohužel po nikom nezdědila

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s